Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? prolog

12.01.2010 (19:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9980×

Dívka utíkala setmělým lesem, ve kterém vládlo ticho a klid. Jediné, co rušilo zdejší skoro mrtvolnou atmosféru, byly kroky a hlasité nádechy. Dívka běžela pořád dál, nedostatkem kyslíku měla plíce jako v ohni, v boku jí píchalo, nohy měla jako z olova, ale věděla, že musí utíkat. Věděla, že kdyby se teď zastavila, byl by to její konec. Krvavýma rukama odhrnovala větve, které jí stáli v cestě a neustále jí šlehaly do obličeje. Už skoro nevnímala bolest, kterou jí způsobovaly trny ostružiní zarývající se do její kůže. Ignorovala krev, která jí stékala po obličeji. Jediné co měla v hlavě, byl útěk, nesměl jí chytit a ona se bez boje nevzdá, ale už jí docházely síly. Lesem se rozléhaly její těžké kroky a lapavé nádechy, za sebou slyšela o něco lehčí mužské kroky, byl už blízko, stačilo jedno zaškobrtnutí a chytil by jí. Nesměla spadnout, nesměla se zastavit, jediné, co musela, bylo utéct, ale její tělo začalo vypovídat službu, už nemohlo utíkat dál. V tom se mezi stromy objevily poslední záblesky zapadajícího slunce odrážejícího se od oken domu. Dívka zužitkovala poslední zbytky sil a vydala se za světlem. Prodírala se křovím, ignorovala větve, které se jí snažili podrazit nohy, a vběhla na mýtinu uprostřed lesů. Par set metrů před ní se tyčila velká vila, ale dívka neměla čas prohlížet si tu impozantní stavbu, jediné po čem v tuhle chvíli toužila, bylo dostat se do bezpečí. Její pronásledovatel byl už těsně za ní. Skoro cítila jeho dech na zádech. Nemohla se vzdát, ne teď, když měla vítězství na dosah. Utíkala směrem k domu a snažila se zavolat o pomoc.

„Pomoc... Pomoc... Pomoc...“ Ale její hlas zněl spíše jako sípot, nemohl jí slyšet ani její pronásledovatel, který byl teď už jen pár metrů za ní, natož lidé v domě, který se před ní tyčil. Dívka už neměla sílu, už nemohla dál utíkat, její plíce byly jako rozžhavené železo, ústa měla vyprahlá jako saharskou poušť, nohy jako z olova, jediné co jí zbylo, byla touha po životě, po bezpečí, ale i ta se ztratila v nenávratnu, když klopýtla o větev pohozenou na zemi. Najednou věděla, že je konec, ale i tak se nechtěla vzdát.

„Pomoc!“ Pokusila se znovu zakřičet, její hlas byl nepatrně silnější, ale přesto moc slabý. Snažila se vyškrábat na nohy, ale nešlo to, její tělo bylo už moc unavené, nemělo sil. Na rameni ji tvrdě přistála mužská ruka, nevybíravě s ní škubla a hodila jí na záda.

„Tak ty sis myslela, že mi utečeš?“ Smál se zadýchaně muž. „Na to zapomeň maličká!“ Sklonil se k ní, dívka se snažila bránit, kopala nohama, volala o pomoc, ale bylo to marné. Muž se jí držel pevně svým tělem. Dívka už neměla sil, nemohla se bránit. V posledním záchvatu zoufalství zavřela oči a dál prosila o pomoc.

„Ne prosím ne, nech mě…“ Mezi kusými slovy byly slyšet jen její bezmocné vzlyky.

Najednou váha z jejího těla zmizela a ona se mohla volně nadechnou, už necítila chladnou ocel na svém krku. Překvapeně otevřela oči a přestala naříkat, zvedla se do sedu a rozhlížela se kolem sebe. Muž, který se jí ještě před chvíli pokoušel zabít, teď ležel na druhém konci mýtiny a nad ním se skláněl vysoký, svalnatý mladík spolu s o něco menším blonďákem. Překvapeně na ně hleděla, v tom jí do zorného pole vkročil někdo jiný. Mladík s bronzovými vlasy, bílou kůží a obličejem anděla. Byl nádherný, pokřiveně se na ní usmíval.

Do vlasů se jí opřel lehký vánek a mladík stojící před ní ztuhnul, už neměl ty krásné karamelové duhovky a roztomilý pokřivený úsměv, najednou před ní stál lehce přikrčený anděl s nenávistným výrazem a černýma očima. Chtěla utéct, odplazit se pryč, ale neměla čas ani sílu. Mladík se v okamžiku skláněl nad jejím hrdlem, ucítila jeho ústa na svém krku a potom už jen vnímala jeho ostré zuby, které se zakously do její tepny. Cítila, jak hltavě polyká její krev a jak z ní vyprchává její sotva devatenáctiletý život. Nechtěla umřít, chtěla žít, ale nemohla nic dělat, nemohla se bránit.

V okamžiku, z jejího těla zmizelo tělo anděla a ona si mohla oddychnout, toužila už jenom po klidu a míru, po smrti, ona, která se smrti děsila, bála se jí, po ní najednou zatoužila. Chtěla pocítit ten klid, tu bezmeznou temnotu, která jí bude obklopovat, vlastně nebude, protože ona už nebude, ale to jí nemělo být dopřáno.

Jedinou klidnou chvilku vystřídala neuvěřitelná bolest, která jako blesk z čistého nebe prošla jejím tělem, ale nezmizela, šířila se. Z jejího hrdla dral bolestný sten, sotva hlasitější, než kočičí předení. Dívka byla tak vyčerpaná, že nemohla ani křičet, neměla na to sil, nemohla ulevit svému ohněm spalovanému tělu. Jenom tam ležela na holé zemi a nepatrně sebou škubala.

Tři mladí muži seděli uprostřed obýváku a hráli šachy, jejichž pravidla znali jen oni sami. Snažili se navzájem porazit, soustředili se na hru, byli do ní naprosto ponoření, ale i přesto zaslechli slabé volání o pomoc.

Překvapeně zvedli hlavy a vydali se za dům, odkud steny přicházely. Otevřeli dveře a viděli děsivý obrázek, na mýtině, jen par set metrů od jejich domu ležela na zemi dívka a nad ní se skláněl muž s nožem v ruce. Na nic nečekali a vydali se jí na pomoc. Edward odhodil muže na druhou stranu palouku, kde ho Emmett s Jasperem dost nevybíravým a bolestným způsobem zabily, ale ten parchant si to zasloužil, za své myšlenky a skutky si zasloužil mnohem horší test, než byla smrt.

Edward se postavil před dívku a sledoval její překvapený, bolestný a vyděšený obličej, lehce se na ní usmál, nechtěl, aby se ho bála. Dívka na něj vykuleně hleděla a snad se i pousmála, ale v tom k němu vánek donesl její vůni a on ztratil hlavu. Najednou už nešlo ignorovat krev, která jí stékala po obličeji a špinavých rukou, volala ho, zpívala mu.

V mžiku se nad ní skláněl a zakousl se do její tepny. Doslova hltal její životadárnou tekutinu, bylo to to nejlepší, co kdy ochutnal, nedalo se to s ničím srovnat. Toužil po její krvi, chtěl jí mnohem víc. Ani nepostřehl ruce bratrů, které ho tahaly pryč od lahodné dívčiny krve, jediné, po čem toužil, bylo napít se ještě mnohem víc, ale oni mu to nedovolili, svírali ho pevně.

V jejich pevném sevření se začal pomalu ovládat a uvědomovat si, co provedl.

„Já, nechtěl jsem, nemohl jsem se ovládnout… tak neuvěřitelně voněla.“ Litoval sám sebe, ale hlavně dívku, které právě zničil život. Trvalo ještě pár minut, než si byl naprosto jistý, že už se ovládá.

„Emmette, to je v pořídku, už mě můžeš pustit.“ Pronesl zdrceným hlasem Edward, ale Em si tím nebyl jist.

„Emmette, má pravdu, až se ovládá,“ Uklidnil ho Jasper a pustil svého bratra. Společně se vydali k dívce ležící na zemi.

Na zemi ležel anděl, krásná hnědovlasá. Obličej měla špinavý a rozedřený od trnů, stejně jako ruce, její oblečení spíše připomínalo staré hadry špinavé od bláta, prachu a krve. Srdce jí bylo jako splašené a z hrdal jí vycházely téměř neslyšné bolestné vzlyky, které společně s nepatrnými záškuby těla a splašeně bijícím srdcem svědčili o nastalé přeměně. Edward se sehnul a popadl dívku do náruče, bratři mu v tom chtěli zabránit, ale když pochopili jeho záměr, nechali ho.

Edward položil dívku do postele ve svém pokoji a sledoval její obličej, ve kterém se zračila bolest. Seděl tam dlouho, celý den sledoval její škubající se tělo a tiché projevy bolesti, celý den proklínal sám sebe, za to že se neudržel a zničil tomuhle anděly život. Jediné v co mohl doufat, bylo odpuštění.

Den na to domů přijel zbytek rodiny, díky Emmettovu telefonátu věděli, co se stalo. Nikdo to Edwardovi nevyčítal, ale všichni litovali dívky, která zaplatila za jejich neopatrnost.

„Carlisle, jak na tom je?“ Zajímala se Esme, jeho krásná mladá žena.

„Je na tom dobře, podle všeho její přeměna probíhá v pořádku.“ Odpověděl.

„Ale je tak klidná, tichá.“ Zatřepala hlavou.

„Snáší to překvapivě dobře.“ Souhlasil.

„Spíš se jenom neprojevuje nahlas. Ale cítí obrovskou bolest.“ Pronesl Jasper. Hned na to vyběhl z domu a Alice, jeho malá černovlasá žena jej následovala.

Trvalo ještě dva dny, než dívčino srdce naposledy mohutně zabušilo a nastal klid.

Cítila jsem nesmírnou úlevu, najednou už mě nic nebolelo, nespalovala mé útroby, všude okolo byl klid a ticho, nic se nehýbalo, nic nebolelo, bylo to nádherné. Nic se nehýbalo, tahle myšlenka mi zněla v hlavě, když jsem si uvědomila, že mé srdce netluče, že nedýchám, nepotřebuju dýchat.

„Ahoj.“ Ozvalo se někde za mnou, okamžitě jsem vyskočila na nohy a přitiskla se na zeď. Přede mnou stálo sedm nádherných bytostí a obezřetně mě pozorovalo, tak jako já je. Nevěděla jsem, co si myslet, ale cítila jsem nebezpečí a podle toho jsem se taky chovala.

„Prosím, nevyděs se, ale chtěli bychom ti vysvětlit, co se s tebou stalo.“ Začal diplomaticky blonďák, kterému mohlo být něco přes dvacet. Opravdu jsem chtěla vědět, co se stalo, co se semnu děje.

„Dobrá, ale nehýbejte se.“ Uvolnila jsem ztuhlý postoj, ale pořád je obezřetně pozorovala.

„Nejdřív bychom se mohli představit. Já jsem Carlisles Cullen, a tohle je má rodina. Má manželka Esme, můj nejstarší syn Edward, Jasper a Alice, Emmett a Rosálie.“ Postupně ukazoval na krásnou hnědovlasou ženu, anděla s bronzovými vlasy, obezřetně vypadajícího blonďáka s jizvami hlásajícími nebezpečí, malou černovlasou elfku, velkého černovlasého hromotluka a bloďatou bohyni, všichni vypadali jako vystřižení z módního časopisu.

„Já jsem Isabella.“ Kývl jsem.

„Těší mě, Isabello.“ Usmál se Carlisles.

„Jenom Bello.“ Opravila jsem ho automaticky. Na Edwardově tváři se objevil letmý úsměv.

„Dobrá, tedy Bello, prosím nevyděs se, ale já i moje rodina jsme upíři a ty jsi jím teď také.“ Nevěřícně jsem je pozorovala a potom se rozesmála na celé kolo, můj smích zněl jako nejkrásnější zvonkohra.

„Vím, že mi nevěříš, ale chvíli mě poslouchej, nebije ti srdce, vidíš každou částečku prachu ve vzduchu, každou prasklinku, slyšíš na míle daleko, rozeznáváš spoustu pachů.“ Pokaždé, jsem si jeho slova ověřila a měl pravdu! Tohle nemůže být pravda!

„Ale jak to? To není možné, to nemůže být pravda, přece nemůžu být upír!“

„Bohužel je to pravda.“ Pronesla lítostivě Esme.

„Za to můžu já.“ Upoutal mou pozornost Edward. „Když si ležela na té mýtině a já ucítil tvou krev, neovládl jsem se…“ Pronesl lítostivě.

Najednou jsem si na všechno vzpomněla, na nehodu, na zběsilý útěk lesem, mýtinu, na zachránce a potom na Edwardovy zuby zakousnuté do mého hrdla a na následnou bolest. To on ze mě udělal tohle! Pocítila jsem k němu obrovskou vlnu nenávisti, nejprve to byla jenom nepatrná emoce, která během setiny sekundy tisíckrát vzrostla a já neuvěřitelnou rychlostí, vystartovala proti Edwardovi. Skočila jsem na něho, Edward náraz mého těla nevydržel a spadl na zem. Ovládána svými instinkty jsem se vrhla po jeho krku, ale dříve, než jsem se mohla zakousnout, mě tři páry rukou stáhly z jeho těla. Škubala jsem sebou, házela, a chtěla se na Edwarda vrhnout, ale nedovolili mi to, na to mě svírali až moc pevně. Podvědomě jsem cítila, že jsem silnější, než oni, ale proti všem třem dohromady jsem neměla šanci.

„Edwarde, raději odejdi.“ Promluvil Carlisles starostlivě, Edward se chvíli díval na dívku, která jej zřejmě nenávidí a vytratil se z pokoje. Bella sebou neustále škubala, a chtěla se uvolnit z jejich sevření, ale marně. Pomalu si začala uvědomovat, co se právě stalo, že jí pohltily instinkty a ona málem ublížila Edwardovi. Začala zhluboka dýchat a uklidňovat se, když ucítila ještě něco jiného, jiný klid, který jí začal prostupovat a rozhodně nepřicházel z jejího nitra, chvíli se na ten pocit soustředila, když si uvědomila, že vychází od zjizveného blonďáka.

„Laskavě toho nechte, já se uklidním sama, nepotřebuju vás k tomu.“ Vyštěkla a obrnila se proti tomu vtíravému pocitu. O pár minut později už byla naprosto klidná a stála v pokoji se šesti bytostmi, o jejichž existenci jsem neměla tušení a teď jsem byla jednou z nich.

„Možná byste měli vzít Bellu na jídlo, určitě má hlad.“ Koukl Carlisles rychle na své syny, kteří ji stáli po boku.

„A co jíme?“ Zeptala jsem se.

„Spíš pijeme, krev.“ Odpověděl Carlisles.

„Čí krev?“ Ptala jsem se podezřívavě.

„No… většina upírů pije lidskou krev, je to jak se říká naše přirozenost, ale já a má rodina, plus pár dalších jsme si zvolili jinou cestu, živíme se zvířecí krví. Je jenom na tobě, kterou cestu si vybereš.“ Bylo jasné, že doufá v tu druhou možnost.

„Dobrá tedy, jdeme lovit?“ Nevěděla jsem, jestli jsem to nazval správně, ale podle obrovského úsměvu na hromotlukově obličeji jsem se trefila.

Tři mladí lidé vyrazili do lesa, kde jeden z nich absolvoval svůj první lov v novém životě. O čtyři hodiny později se vraceli zpět do domu, Bella měla potrhané oblečení, vlastně z něho skoro nic nebylo. Tričko jí roztrhala první puma, kterou vysála, takže na sobě měla Jasperovu košili, pozůstatky riflí teď spíše připomínaly kraťasy, než kalhoty.

„Tak jak vám to šlo?“ Zajímal se Carlisles, když jsme se vrátili domů.

„Bella si dala dvě pumy a srnku, myslím, že Edwardovi ubude večeře.“ Zašklebil se hned Emmett.

„To jsem ráda.“ Usmála se Esme.

„Ale Edward nebude nadšený.“ Podotkl Jaasper.

„Bello! Ty teda vypadáš! Pro tebe bude radost nakupovat.“ Přiskočila ke mně Alice.

„Jo no, moje oblečení to nevydrželo.“ Zahanbeně jsem sklonila hlavu.

„Nestyď se, aspoň se Alice zabaví.“ Uklidňovala mně Ros.

„Mohla bych se někde umýt a převléct?“ Zajímala jsem se.

„Samozřejmě, už jsem ti připravila pokoj.“ Usmála se mateřsky Esme a objala mě, mírně jsem sebou škubla, ale hned se ovládla a s úsměvem nechala Esme, aby mi ukázala dům.

„Tak a tohle je tvůj pokoj.“ Otevřela dveře do velkého světlého pokoje s tmavým nábytkem a purpurovými doplňky, všechno v pokoji spolu kontrastovalo a přitom se perfektně doplňovalo.

„Opravdu je to moje?“ Zeptala jsem se překvapeně.

„Ano, pokud tady zůstaneš, tak tohle bude tvůj pokoj.“ Usmála se Esme.

„Děkuju.“ Pocítila jsem obrovský vděk a radost, nemohla jsem si pomoct, skočila jsem Esme kolem krku.

„Ou, Bello, mohla by si trochu povolit své obětí?“ Vyhrkla přidušeně Esme.

Okamžitě jsem stáhla ruce a zahanbeně odskočila pár metrů od Esme. „Promiň, já jsem nechtěla, neuvědomila jsem si, že…“

„To je pořádku zlatíčko, jsi novorozená, chvíli potrvá, než se naučíš ovládat.“ Uklidnila mě Esme, přešla vzdálenost mezi námi, lehce mě objala a vydala se dolů za zbytkem své rodiny.

Rozhlížela jsem se po pokoji a opatrně přejela rukou po sametovém přehozu na obrovské posteli, pod prsty jsem cítila každičkou nitku látky, po chvíli jsem vydala ke dveřím, vedoucím do koupelny. Chytla jsem kliku a otevřela dveře stejným způsobem, jako když jsem byla člověk, ale to jsem neměla dělat. Dveře zaskřípaly a spadly na zem. V ruce mi zůstala jen půlka kliky.

„Sakra.“ Zaklela jsem. Opatrně jsem opřela dveře o stěnu a vydala se do sprchy, všechno jsem dělala co nejopatrněji, rozmýšlela jsem si každý pohyb a sílu, kterou k tomu využiju. Po půl hodině strávené pod sprchou jsem vylezla zabalená v ručníku do pokoje. Zděšeně jsem si uvědomila, že sebou nemám žádné oblečení, nic. Mé dilema za mě vyřešila Alice.

„Na, tohle je Ros, bude ti to sice trochu velké, ale lepší než Jasperova košile.“ Hodila mi na postel pár kousku oblečení.

„Hned zítra ráno ti zajedu s Ros něco koupit, vzala bych tě sebou, ale nedopadlo by to dobře.“ Dodala smutně. „Pospěš si, dole už na tebe čekáme.“

„Alice, já jsem rozbila dveře.“ Zastavila jsem Alici, která odcházela z pokoje.

Černovláska se otočila a usmála se. „To nic, Emmett s Jasperem se vsadili, co rozbiješ jako první. Nikdo nepočítal s tím, že to bude bez škod. To se stává, dokonce i nám a to jsme upíry déle než den.“ Usmála se a nechala mě samotnou. Opatrně jsem se vydala k oblečené, které Alice donesla a roztáhla ho.

Přede mnou ležely na posteli temně fialové šaty, tmavě fialové spodní prádlo a boty stejného odstínu. Nedůvěřivě jsem si oblečení měřila, tohle nebyl můj vkus, milovala jsem tenisky, volné rifle a nenápadné trička. Rozhodně jsem nebyla fanouškem krátkých vyzývavých šatů s hlubokým výstřihem a krajkového spodního prádla. Hlavou mi proletělo, že by je mohla omylem roztrhnout, Alice tvrdila, že se to stává.

„Bello, to ať tě ani nenapadne!“ Domem se rozlehl vysoký hlas černovlasého elfa. Kroutila jsem hlavou, jak to Alice mohla vědět. Povzdechla jsem si a opatrně si začala oblékat přichystané oblečení, bohužel se mi to podařilo.

S překvapivou grácii, jsem přešla k zrcadlu a podívala se na sebe. V zrcadle jsem viděla mladou ženu s rovnými, na koncích lehce zvlněnými lesklými dlouhými hnědými vlasy, ostrými rysy, dokonalými křivkami a rudě krvavými duhovkami. To mě vyděsilo, ostatní Cullenovi měli zlaté, karamelové oči a ne krvavě rudé.

„Neboj se, taky ti zezlátnou, zvířecí krev je zředí.“ Uklidňoval mě Jasper, který se objevil v pokoji.

„Jak to víš? Jak to Alice věděla?“

„To by ti podrobněji vysvětlil Carlisles, má na to svou teorii, ale jednoduše řečeno, někteří upíři mají zvláštní nadání. Já cítím a ovládám pocity ostatních, Alice vidí budoucnost a Edward čte myšlenky.“ Nechápavě jsem na něj hledala a začala mě přepadat paranoia, už nikdy nebudu mít soukromí, nejen že neudělá nic, aniž by o tom věděli, ale mé pocity nebudou jen mé a ani mé myšlenky už mi nebudou patřit. Zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit.

„V pořádku?“ Zajímal se Jasper.

„Ano.“ Kývla jsem. „A ostatní?“ Zeptala jsem se po chvíli.

„No řekněme, že to není tak bizardní, ale i přesto užitečné. Emmett je silný, nejsilnější upír jakého znám, ovšem teď budeš chvíli nejsilnější ty.“

„Jak to?“ Vyhrkla jsem rychle.

„Jsi novorozená, novorození jsou velice silní a výbušní, proto tě budeme muset nějakou dobu hlídat.“ Přikývla jsem.

„Ros je v rodině ta krásná, řekni, komu nepřipadá jako bohyně, když jí poprvé uvidí.“ Pousmál se.

„To máš pravdu.“ Zasmála jsem se a vydala se společně s ním do obýváku.

„No Carlisles má pozoruhodné ovládání, nikdy neochutnal lidskou krev, dělá doktora.“

„To jako, že léčí lidi, operuje je?“

„Ano, je to až překvapivé, jaké má dokonalé sebeovládání.“ Přikývl. „No a Esme je duší téhle té rodiny, ona dokáže bezvýhradně milovat, dokonce i když Emmett s Ros zbořili už třetí dům.“ Nad tou představou jsem se musela usmát, zrovna ve chvíli, kdy jsme vcházeli do pokoje. Všichni seděli na pohovkách, Byl tady dokonce i Edward a obezřetně mě pozoroval, stejně jako já jeho. Už jsem ho nechtěla zabít, ale ani jsem s ním nechtěla být, nemohla jsem mu jen tak odpustit, sice mi zachránili život, ale zároveň mi ho vzal.

„Ahoj.“ Pozdravila jsem všechny nejistě a vydala se sednout si na jediné volné místo, a to právě vedle Edwarda. Všichni mě obezřetně pozorovali, zkoumali každý můj pohyb, přemýšleli nad tím, jestli po Edwardovi vystartuju, nebo ne. Sedla jsem si opatrně do křesla vedle Edwarda, ale nejdál jak jen to šlo.

„Ros, děkuju za šaty, jsou krásné.“

„To nic, sluší ti.“ Zhodnotila můj vzhled blondýnka obdivně, od ní to byla poklona.

„Děkuju.“ Pípla jsem a uhnula očima na stranu, nebyla jsem na komplimenty zvyklá.

„Zajímalo by mě, jestli mám taky nějakou schopnost.“ Pokračovala jsem v rozhovoru, s Jasperem.

„Neslyším tvoje myšlenky.“ Vybafl z ničeho nic Edward.

„Cože?“ Vyhrkla jsem s Carlislem najednou.

„Neslyším tvoje myšlenky, nevím jak je to možné, i když se soustředím, prostě je neslyším.“ Díval se na mě.

„To je zvláštní.“ Pobrukoval si pod vousy Carlisles. Mezitím, co Carlisles s rodinou řešili příčiny tohoto zvláštního jevu, já si uvědomovala, že přeci jen budu mít nějaké soukromí a na tváři se mi objevil široký úsměv.

„Kdo ví, co má za dar.“ Ukončil debatu Carlisles a sledoval mě.

„Bello, děje se něco?“ Ptala se Ros podezřívavě.

„Ne, jenom mám radost.“

„To se nedivím, máš svojí hlavu jenom pro sebe.“ Pokývl Emmett.

„Mám pár otázek.“ Pronesla jsem po chvíli zamyšleně.

„Tak se ptej.“ Pobídl mě Edward, úkosem jsem se na něj zamračila, ale okamžitě jsem toho nechala, snad si ničeho nevšiml.

„Alice jak funguje tvoje vidění? Prostě se rozhodneš, že chceš vidět mojí budoucnost a uvidíš jí?“

„Ne, to ne.“ Zasmála se Al zvonivě. „Budoucnost je hodně subjektivní, záleží na rozhodnutích, když se k něčemu rozhodneš, třeba to s těmi šaty.“ Zamračila se. „Tak to uvidím.“

„A co slunce?“ Pokračovala jsem v otázkách.

„Filmařská báchorka, slunce nám neublíží, ale taky bychom se na něm neměli ukazovat před lidmi.“ Usmál se Carllisle.

„Proč?“

„Na slunci naše pokožka září jako diamanty.“ Odpověděla Ros.

„A co česnek?“

„Nesmysl.“ Odfrknul si Emmett.

„Dřevěný kůl do srdce?“

„Taky hloupost, spíš se o nás rozbije, než aby nás zabil.“ Odpověděl Edward.

„A jak můžeme umřít?“ Musela jsem se zeptat.

„Je to dost těžké, jediné, co nám doopravdy může ublížit je oheň, nebo jiný upír.“ Odpověděl Carlisles.

„Takže nesmrtelní.“ Zamumlala jsem.

„Má to mnohé výhody.“ Uchechtnul se Emmett.

„To věřím.“ Vyplázla jsem na něj jazyk, nevím proč, ale probouzel ve mně mé rozpustilé já.

„Chceš ještě něco vědět?“ Zeptala se Esme.

„Nevím, snad jenom, jak dlouho bude trvat, než budu moct být s lidmi?“ Všichni se zatvářili smutně a koukli se na Alici, která měla nepřítomný pohled.

„Za rok, možná za dva, je to nejednoznačné.“ Povzdechla si Alice.

„Takže jsem odkázaná na vaší společnost.“ Zamumlala jsem.

„No dovol?“ Ohradil se Emmett.

„Promiň méďo, s tebou to bude určitě zábava.“ Koukla jsem se nevině na Emmetta. To rozesmálo všechny, dokonce i Edwarda. Jeho hlas byl kouzelný a přitom otravný.

„Tak a co budeme dělat teď.“ Zajímala jsem se. Venku byla pořádná tma, ani jsem si neuvědomila, že je po půlnoci.

„No, mi půjdeme spát.“ Zazubil se Emmett.

„Já myslela, že upíři nespí.“ Vyklouzlo mi z pusy a koukla sem na ně. Emmettův výraz mluvil za vše.

„Aha.“ Hlesla jsem a koukala jinam. Po Emmettovi a Ros se vytratila i Alice s Jasperem a s omluvným úsměvem chvíli po nich i Esme s Carllislem.

Okamžitě jsem se přesunula na pohovku co nejdál od Edwarda, jeho přítomnost mi nebyla ani milá, ani nepříjemná, byl to zvláštní pocit, spíš opatrnost. Hleděla jsem z okna a snažila se ignorovat zvuky z horních pater.

„Chceš jít na lov?“ Zeptal se po chvíli.

„Ne.“ Odsekla jsem mu a postavila se.

Doufám, že se vám kapitola líbila a zanecháte komentář.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? prolog: