Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 7. kapitola

09.02.2010 (20:45) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6830×

Ležela jsem na Edwardově nahé hrudi a užívala si doznívající vlny orgasmu. Poslední chvíle klidu a uspokojení, než mě přepadne mé rozumné já, než začne pracovat můj mozek a já si uvědomím, co jsem opět provedla, že jsem opět podlehla Edwardovu šarmu.

Posadila jsem se a začala se rozhlížet po oblečení. Hledat spodní prádlo nemělo cenu, ale šaty to mohly přežít.

„Bello, co děláš?“ zeptal se mě Edward a stejně jako minule mi položil ruku na záda.

„Hledám oblečení.“

„Ale proč?“

„Abych mohla jít domů,“ zvedla jsem se a vydala se k šatům, které byly deset metrů od nás.

„Myslel jsem, že tady ještě zůstaneme, za chvíli bude svítat, taky bychom mohli vyzkoušet vodu v jezeře.“ Edwardovy ruce se mi obmotaly kolem pasu a přitáhly si mě na tělo.

„Ne Edwarde, musím jít domů,“ zavrhla jsem jeho nápad příkře a chtěla se mu vykroutit, ale on mě chytil ještě silněji.

„Nemysli si, že tě nechám zase jen tak utéct. Bello, já jsem si vybral, chci tebe, žádnou jinou,“ mluvil přesvědčivě, ale jak mu mám věřit.

„A jak ti to můžu věřit? Jak můžu vědět, že si to za pár let nerozmyslíš a nenecháš mě samotnou?“ Nemohla jsem, nešlo to, oni jsou moje všechno a tenhle vztah by to mohl zničit, mohl by rozbít mou rodinu, první, vlastně druhou, rodinu, do které opravdu patřím.

„Bello…“ zaskučel mé jméno. „Jak ti mám dokázat, že o tebe stojím? Že si to nerozmyslím, neopustím tě.“ Otočil si mě k sobě a vpíjel se mi do očí.

„A jak ti mám uvěřit, že to myslíš vážně?“

„Proto že to tak je.“

„Jediným důvodem té noci v hotelovém pokoji byly ty šaty, nebýt jich, nic by se nestalo,“ stála jsem si na svém.

„Mýlíš se, stalo by se to, později, ale stalo. Ty šaty, ty myšlenky mužů mě přinutili uvědomit si, jak strašně mi vadí, když se na tebe dívá někdo jiný, představuje si tě nahou…“ téměř vrčel. „Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, to že jsem tě kousnul, je osud.“

„Ano. Uražená pýcha, touha, sex, to je to o co ti jde, ale co city? Co láska? A odkdy věříš na osud?“ prala jsem se s notnou dávkou sarkasmu v hlase.

„Bell, to není pravda, stali se z nás nejlepší přátelé, vím o tobě skoro všechno, tak jako ty o mě, takový vztah jako s tebou jsem nikdy s žádnou ženou neměl.“ Dívala jsem se do jeho karamelových očí a viděla v nich upřímnost, to ale nestačilo.

„Nevíme o sobě všechno…“

„Co chceš vědět? Řeknu ti všechno,“ přerušil mě.

„Co tvoje avantýry? Kolik jich máš? Kdy si naposledy byl s jednou z nich?“ Edward se na mě zaraženě podíval.

„Bello, tohle téma je…“

„Vidíš to! Nechceš mi to říct, jak ti mám věřit? Jak mám doufat, že mě budeš kdy milovat? Že mě miluješ? Ve vztahu jde o víc než jen o fyzickou přitažlivost.“ Vykroutila jsem se z jeho sevření, popadla šaty a rozběhla se k domu.

Nechtěla jsem nikoho potkat, jediné po čem jsem toužila, byla sprcha, voda, která bude stékat po mém těle, všechno odplaví. Pustila jsem vodu a opřela si hlavu o kachličky. Udělala jsem dobře, on mě nemiluje, nikdy mě nebude milovat a já nechci být druhá Tanya. Rozhodně nebudu čekat, až se usmyslí přijet za mnou a užít si těch pár chvilek rozkoše. Já toužím po lásce a po vztahu, chci, aby mě miloval, aby mě chtěl vidět po svém boku každou minutu své existence. Ne, aby toužil jenom po mém těle, po polibcích, po mých dotecích, když ho miluju…

Panebože! To ne, to není pravda, to nejde, nemohla jsem být tak hloupá, ne, to se nestalo, to jsem neudělala… Já jsem se nezamilovala do Edwarda Cullena! Já ho nemiluju! Nemiluju, nemiluju, nemiluju! Je to jenom můj kamarád, přítel, bratr… Se kterým jsem spala, dvakrát, který mě nehorázně přitahuje, kvůli kterému jsem strávila dva měsíce bez pohnutí na skále. Jasně že ho mám ráda, vždyť jsem s ním trávila posledních pět let. Pět let, kdy mi dělal každodenně společnost, kdy semnou sdílel většinu zážitků. Já ho miluju, já jsem se zamilovala do největšího sukničkáře, kterého znám. Já miluju Edwarda Cullena.

Tak to je problém a to velký. Najednou mě mé nohy neposlouchaly, svezla jsem se na zem sprchového koutu a ignorovala vodu, která na po mě stékala. Objala jsem si nohy a hlavu si položila na kolena.

Co jsem to provedla, takhle hloupá jsem být nemohla, to prostě nešlo, já jsem se nemohla jenom tak zamilovat. Přece nejsem tak nerozumná. Vím, co mám od života čekat a nečekat, těch devatenáct let lidského života mě naučilo hodně. Tohle jsem neudělala, neprovedla jsem to!

Bylo to marné. Po všech zkušenostech, po všem co jsem zažila, co se stalo, jsem to udělala zase. Zamilovala jsem se do nesprávného muže.

„Bello?“ vyrušila mě Alice z mého rozjímání. Otevřela sprchový kout a vypnula vodu, která neustále tekla.

„Hmm?“ zvedla jsem hlavu.

„Sedíš tady už celý den, budeme mít obrovský účet za vodu,“ pokusila se o vtip, ale já se nesmála. Do smíchu mi opravdu nebylo.

„Hmm.“

„Bello, co se ti stalo?“ Alice mě zvedla a zabalila do frotého županu, který jsem u sebe v šatně zatím neviděla.

„To nic, jenom jsem přemýšlela,“ hlesla jsem a posadila se na postele.

„Když strávíš večer s Edwardem tak přemýšlíš až moc, ale zřejmě bych měla být vděčná, že si neutekla na druhý konec země,“ mumlala si Alice. Překvapeně jsem k ní zvedla hlavu. „No nediv se, my nejsme slepí. Vidíme, jak se na sebe díváte a jak kolem sebe poslední měsíce opatrně našlapujete. Bello, já vím, že ho miluješ.“

Tak tímhle prohlášením mě dostala, jak může vědět, že ho miluju, když já to vím teprve pár hodiny, nebo jak dlouho jsem v té zatracené sprše strávila. Vyděšeně jsem ji sledovala.

„Takže už to víš taky. Říkala jsem si, kdy ti to dojde. Emmett tipoval za dva roky, Jasper po další návštěvě denalijských, ale Ros vyhrála, ta…“

„Vy jste se sázely o mé city?“ zavrčela jsem na ní. Odstrčila jsem ji od sebe, Alice přistála na protější stěně. „Co jsem vám komu proboha provedla? Proč mi nemůžete dát pokoj? Proč nemůžu mít aspoň trochu soukromí?! Vypadni, vypadni z mého pokoje a opovaž se sem ještě někdy přijít!“ vrčela jsem na Alici, ta moudře vycouvala z mého pokoje. Tohle je má nejhorší noční můra. Moje city jsou pro ně jenom předmětem sázky, to se mi zdá!

Oblékla jsem si první kalhoty a tričko co mi přišly pod ruku, vyskočila z okna a rozběhla se do lesů. Utíkala jsem, užívala si vítr ve vlasech a snažila se přesvědčit svůj mozek, aby nepřemýšlel a dařilo se mi to, dokud jsem se nezastavila u skály.

Takže já miluju Edwarda Cullena a Cullenovi se vsázeli, kdy mi to dojde. To je pěkné, má rodina si dělá srandu z citů, o kterých já sama neměla tušení. To mě dožralo, měla jsem chuť do něčeho praštit, něco zničit. Otočila jsem se ke skále a nakopla ji, ventilovala svou zlobu. Kus skály upadl a já ho znovu nakopla, kopala jsem do něj, doku z kamene nezbyl prach. Poté jsem se otočila zpět ke skále a ukopla další kus. Měla jsem vztek na ně, na sebe, na Edwarda. Poprvé jsem měla i vztek na své dokonalé tělo, že se nemůže unavit, co bych dala za chvíli spánku, za sladkou nevědomost. Kopala a mlátila jsem do skály, už teď tam byla menší jeskyně.

„Bello,“ ozvalo se za mnou. V tu chvíli jsem ztuhla, věděla jsem, kdo za mnou stojí, kdo tam je. Ten hlas jsem znala až moc dobře, hlas a jeho majitele. Nevěděla jsem co dělat, jestli vzít nohy na ramena, anebo tady zůstat a postavit se tomu čelem. Trvalo mi vteřinu, než zvítězila první možnost a já se chtěla dát na útěk. Neudělala jsem ani půl kroku a Edward mě objímal a odmítal pustit, tentokrát mě držel hodně silně, téměř bolestivě.

„Je jich dost, Tanya je jedna z mnoha. Většinou to byly krátkodobé známosti, užili jsme si a šli dál. Ale je pár upírek, které jsem navštěvoval častěji, je jich asi pět. Jednou za čas jsem za nimi zajel a užili jsme si. Nebudu ti lhát, nejsem svatý a rozhodně jsem nebyl, ale je jedna osoba, pro kterou bych to udělal, pro kterou bych se změnil. Bello, chci s tebou být, strávit s tebou zbytek života. Vždycky, když tě vidím, něco se ve mně pohne, mám touhu se tě dotýkat, obejmout tě, přitisknout tě k sobě, nepustit tě k nikomu, nechat si tě jenom pro sebe. Pokaždé když projdeš kolem jiného muže a on o tobě začne fantazírovat, mám touhu ho zabít. Nejprve jsem si myslel, že je to jenom bratrský cit, ale je to něco víc, mnohem víc. Bello, já tě… já tě… asi tě, ne určitě tě miluju.“ Tak a teď jsme ztuhli, oba dva, Edwardovo přiznání ve mně vyvolalo vlnu štěstí. Chtěla jsem mu skočit kolem krku, obejmout ho, říct mu, že ho miluju, ale potom tady bylo to zpropadené co když. Co to může udělat, co všechno se může stát, o co můžu přít.

„Bello, řekni něco,“ ozval se za mnou Edwardův přiškrcený hlas. Nadechla jsem se a otočila se k němu.

„Edwarde, to nejde, víš, co všechno se může stát, můžeme tím zničit náš vztah, naši rodinu.“

„Já vím, ale Bello, já tě miluju, neodpustím tě.“ Mluvil s takovým zápalem, takovou láskou a vášní, že jsem mu musela věřit a hlavně chtěla.

„Dobře, zkusíme to, ale začneme pomalu, půjdeme na rande, zkusíme to, když to nebude klapat, budeme dělat, jakože nic, budou z nás zase sourozenci.“ Edwardovi se na tváři roztáhl široký úsměv. „Ale jestli mě podvedeš, ublížíš mi, tak si mě nepřej,“ varovala jsem ho.

„Slibuju, nikdy ti neublížím, nikdy,“ sliboval mi šťastně, popadl mě do náruče, točil semnou ve vzduchu a smál se.

„Miluju tě, miluju, miluju, Isabello Cullenová,“ vyznával se mi šťastně.

„Miluju tě, Edwarde Cullene,“ usmála jsem se na něho a políbila ho. To byl náš první opravdový polibek…

*********

„Vážení cestující, právě jsme přistáli v Brestli. Venkovní teplota je kolem 20°C, i s posádkou vám přeji příjemný pobyt.“ Kapitán to zopakoval ještě ve francouzštině, němčině a španělštině. Letušky nás začaly navádět z letadla. Když jsem se dostala do letištní haly, venku už byla tma.

Stála jsem u prosklené stěny letištní haly, vedle sebe jsem měla své kufry a přemýšlela co dál. Nikoho jsem tady neznala, nikdy jsem tady nebyla a nevěděla co dělat, netušila jsem, co teď.

Napadalo mě, že můj odjezd byl předčasný, možná jsem neměla takhle utíkat, měla jsem si to nechat projít hlavou, nechovat se tak spontánně. Možná by mi to vysvětlil, možná to má logické vysvětlení, možná se mi to jenom zdálo, nestalo se to…

„Bello dost!“ okřikla jsem sama sebe. Tohle nemá cenu, vím, co se stalo, co jsem viděla. Už to nemělo cenu. Dlouho nám to neklapalo, jenom jsme si ubližovali.

Zhluboka jsem se nadechla, chytila kufry a vydala se ven z letiště, aniž bych znal směr či cíl mé cesty.

Pomalu jsem klapala podpatky po chodníku na okraji temné ulice a zvolna kráčela do tmy. Nikde nikdo nebyl, byla to zpustlá část města se skladišti poblíž pobřeží. Někde za budovami jsem slyšela vlny narážející do skal. Vydala jsem se za tím zvukem, bylo to mnohem snazší, než hledat něco jiného, jiné útočiště.

Procházela jsem ulicemi páchnoucími rybinou, potem, odpadky, naftou a pomalu došla k molu. Šla jsem po dřevěných deskách, které tvořily podlahu, a rozhlížela se kolem sebe. Z jedné strany bylo temné zuřící moře bojující s betonovou konstrukcí mola a skálami opodál a ze strany druhé na mě vykukovaly ošumělé obchody a skladiště, do nichž se pomalu ale jistě zahryzávala mořská sůl a zub času. Kráčela jsem po molu hodně dlouho, dokud nepřešlo ve vachrlatý chodník vedoucí na cestu, to už jsem se nacházela na samém okraji přístavu a zároveň i města. Přede mnou byla stará cesta plná výmolů a prasklin. Vkročila jsem na ní, jediný zvuk zde vydávaly kolečka mého kufru, které škrtaly o betonovou cestu vedoucí podél útesu. Cesta po pár kilometrech skončila a změnila se v kamenitý chodníček. Mé kufry začaly protestovat proti tak hrubému zacházení, ale ignorovala jsem je. Dál jsem kráčela po útesech, dokud cestička neskončila a já se ocitla na okraji útesu.

Stála jsem na vrcholku skály a kochala jsem se tou krásou, která mě obklopovala. Všudypřítomný vítr čechral mé vlasy, tmavou oblohu plnou mraků prozářily měsíční paprsky vykukující zpoza mraků, temné vlny narážely do skal a tvořily bílou pěnu na povrchu.

Stála jsem na samém okraji skalisek a hleděla do dáli. Doufala jsem, že v té černočerné tmě najdu svou budoucnost, směr, kterým se mám vydat, a taky jsem ho tam našla.

„Ale ale, kohopak to tady máme?“ ozval se za mnou podivně chraplivý sametový hlas.

< shrnutí >

Tak co? Líbila se vám kapitola? Zanecháte komentář? Ještě bych chtěla připomenout, kdyby někdo zapomněl, Bella vzpomíná na svou minulost, to oddělují ty hvězdičky.

Více informací o 8. kapitole ve shrnutí.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 7. kapitola: