Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 24. kapitola

23.04.2010 (08:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7580×

„Bello, můžeme si promluvit?“ Můžeme - to byla změna, dřív by řekl musíme, teď to bylo můžeme. Byl to pokrok, ale nicotný. Za tři dny začínala škola a on na mě promluvil poprvé ode dne, kdy jsem se vrátila.

Otočila jsem se na něj a odhodila časopis na stůl. „Dobře, chceš tady, u mě, nebo u tebe?“

„U mě prosím.“ Jen jsem kývla, vstala z pohovky a vydala se do jeho pokoje. Vlastně jsem tam nikdy nebyla, když jsme tady bydleli, tak jsem s ním nemohla vydržet v jednom domě, natož místnosti a teď jsem po jeho společnosti také netoužila.

Edward mi galantně otevřel dveře a já se ocitla v jeho pokoji. Byl velký, světlý se spoustou CD, gramodesek a knih. Na psacím stole ležel počítač a u stěny stála černá pohovka, žádná postel, to byla novinka, jinak to tady bylo typicky Edwardovské.

„Posadíš se?“ kývnul k pohovce.

„Ráda,“ souhlasila jsem a sedla si. Sledovala jsem Edwarda, jak jde pomalu ke mně a obezřetně mě sleduje, jako bych mu mohla každou chvíli utéct.

„Bello, rád bych si s tebou promluvil o nás dvou,“ začal opatrně a posadil se vedle mě.

„Edwarde, žádné my už není, jsem jenom já, ty a Cullenovi, bratr a sestra, nic víc, nic míň.“

„Bello, prosím poslouchej mě.“ Jeho hlas i oči byly plné zoufalství a touhy, tvářil se jako zraněné zvířátko, jako bych já byla ta, co všechno zničila, co rozbila ten křišťálový zámek, ve kterém jsme žili. „Udělal jsem spoustu chyb, ale nikdy jsem ti nelhal v tom, že tě miluju. Myslel jsem si, že se to spraví - spravilo, ale když jsem se vrátil domů, čekal na mě krátký, nic neříkající dopis. Bello, proč jsi utekla?“ To snad nemyslel vážně! Úplně klidně tady stál, díval se mi do očí a vlastně mě obviňoval z rozpadu našeho vztahu, Přece si nemohl myslet, že to jedna noc spraví! Vlastně mohl, byl to Edward a muži uvažují v jiné dimenzi a jinou částí těla.

„Nic by se nezměnilo. Ty by si mi byl pár měsíců věrný a zase by si hledal štěstí jinde… Edwarde, ty jsi mě nemiloval! - Ne, nepřerušuj mě! - Láska znamená, že jsi pro druhého ochoten obětovat všechno, jsi schopen dát mu všechno a to ty si nemohl, nedokázal ses vzdát ostatních a netvrď mi, že ano - sám tomu nevěříš. Já jsem musela odejít, musela jsem být jednou sobecká a udělat to, co je správné, to, co chci já, nemyslet jen ta tebe, na vás!“ Díval se na mě a tvářil se čím dál bojovněji.

„To není pravda, já bych zůstal jenom s tebou, nikdy bych ti to neudělal znovu…“

„Edwarde, z pohádek jsem už dávno vyrostla, ty bys to znovu udělal a nepokoušej se mě přesvědčit o opaku, sám tomu nevěříš.“

„To není pohádka! To byl náš život, a kdyby si nebyla zbabělec, tak jsme to mohli vyřešit a žít šťastně!“

„Takže já můžu za to, že sis našel milenku - milenky, že jsi trávil čas raději s nimi, než se mnou?!“ Nevěřícně jsem ho sledovala a snažila se potlačit vztek, který mnou cloumal.

„To jsem neřekl, nepřekrucuj má slova! Udělal jsem chyby, ale lituju jich a byl jsem ochoten je napravit, jsem ochoten to napravit, na rozdíl od tebe!“

„Takže za všechno můžu já? To je perfektní,“ naštvaně jsem vstala a vydala se ke dveřím. „Víš co Edwarde? Zamysli se sám nad sebou, ty jediný si to zničil, rozbil náš vztah! Já tě milovala, byla jsem pro tebe ochotna udělat všechno a ty jsi neměl ani tolik odvahy, aby si mi řekl, že se ti v manželství nelíbí a chceš ho zrušit!“ Otevřela jsem dveře a chtěla odejít, ale jeho slova mě zadržela.

„Mně se v manželství líbilo, mně se v manželství líbí paní Cullenová.“

„Slečna Cullenová,“ zavrčela jsem.

„Ne - paní, jsme pořád manželé.“ Jako opařená jsem stála mezi dveřmi a nevěřila svým uším. Takže on neudělal ani tu poslední věc, kterou jsem po něm chtěla?! Chlapi jsou neschopní, měla jsem ho donutit to podepsat a podat sama, ale stejně je to jedno. Co po tom, že si úřady myslí, že jsme manželé, bylo to před sto lety, dávno zaváté prachem, podle úřadů už jsme stejně mrtví. Důležité je, jak se cítím já a já jsem mu vrátila úplně všechno, co se našeho manželství týče. Ve svém srdci jsem svobodná, rozvedená slečna Cullenová, aspoň doufám.

„Nejsme.“ Práskla jsem dveřmi a naštvaně se vydala do svého pokoje.

To neudělal, pokrytec jeden. Neměl ani tolik slušnosti, aby to podepsal a podal! Co si myslel, že to bylo jen tak pro srandu, pro efekt?! Naštvaně jsem rázovala z jednoho konce místnosti na druhý a snažila se uklidnit, ale bylo to marné.

Otevřela jsem dveře svého pokoje a proletěla domem s úmyslem zklidnit se venku, ale v obýváku mě zastavila Esmé.

„Bello, kam jdeš?“ její hlas byl plný strachu a obav, stejně jako její obličej, určitě slyšela naši hádku. Teprve teď jsem si uvědomila, že nejsem sama, kdo se bojí. Tak jako já jsem měla strach z toho, že mě nechtějí, tak oni se báli toho, že zase uteču.

„Chtěla jsem si zajít na lov a trochu se uklidnit, chceš jít semnou?“ Popravdě jsem chtěla být sama, ale mé pozvání by Esmé mohlo uklidnit, říct jí, že nehodlám utéct a vrátím se.

„Před chvilkou jsme se s Carlislem z jednoho vrátili, takže ne, vrať se brzy,“ jemně se pousmála, zřejmě pochopila.

„Neboj se,“ mrkla jsem na ni a vystřelila z domu.

Scéna s Esmé mě trochu uklidnila, ale opravdu jen trochu. Ten arogantní tupec jeden! Takže podle něho jsme celých těch x let manželé… To mě zajímá, jak to bylo s tou jeho slavnou věrností, pche! Nebudu si kazit den jenom kvůli jeho omezenosti!

Nasála jsem do plic vzduch a vydala se za jelenem, který byl pár kilometrů ode mě.

Už uklidněná, najezená a v dobré náladě jsem se vracela domů. Došla jsem k názoru, že manželé prostě nejsme a pokud si to Edward myslí, je to jen jeho problém. Kdyby bylo nejhůř, tak se prostě rozvedu a s pomocí Emmetta ho donutím ty papíry podepsat.

Vběhla jsem na louku za domem a zastavila se. Za prosklenou stěnou stál Emmett s Edwardem a hádali se, ostatní je jen tiše sledovali.

„Ty jsi nepochopil, že už nechce být tvou manželkou?! Přísahám, že jestli se nevrátí, tak tě roztrhám na milion kousků a ani Esmé s Carlislem ti nepomůžou!“ Z Emmetta šel rozhodně strach, ale Edward se netvářil moc ustrašeně.

„Je to moje žena, ať se jí to líbí, nebo ne a tak to i zůstane!“

„Tvojí ženou přestala být ve chvíli, kdy jsi ji podvedl! Občas se stydím, že jsi můj bratr! Bella je úžasná holka! Nebýt Rose, tak bych si ji vzal a na rukou ji nosil - rozhodně bych se k ní nechoval jako ke kusu hadru, tak jako ty!“ Tohle bratrovo obvinění Edward nevydržel a vrhnul se na Emmetta. Oba dva proletěli skleněnou stěnou a přistáli na trávě jen pár metrů přede mnou.

„Emmette, pusť ho,“ zamručela jsem. Emmett překvapeně zvedl hlavu, ale poslechl mě.

„Bello?“ Rose vypadala zaskočeně.

„Copak?“ usmála jsem se na ni.

„Jen jsme si mysleli, že…“

„Neboj se, já už neuteču,“ mrkla jsem na ni.

„Ale důvod by si k tomu měla,“ zamručela Alice směrem k Edwardovi, který už stál na nohou.

„Co se mě týče, jsem svobodná a jestli to někdo vidí jinak, je to jen jeho problém,“ pokrčila jsem ramena a vydala se do domu.

„Nejsi, jsi má manželka a nejen podle mě, ale i podle úřadů,“ ozval se Edward.

„Podle úřadů? Podle úřadů jsme už dávno oba dva mrtví.“

„Před bohem.“

„V boha nevěříš, tak se na něj neodvolávej!“

„Edwarde, nech ji na pokoji, jasně ti řekla, že už nechce být tvou ženou!“ prskla po něm Rose, zbytek rozhovoru jsem ignorovala, nechtěla jsem to řešit, otvírat staré rány.

A bylo to tady - první školní den. Opět. Ale netěšila jsem se na něj, ne tak jako poprvé. Už nebylo co objevovat, na co se těšit. Najednou mi to přišlo jako nutnost, a ne zábava. Už jsem si nemohla hrát na puberťačku, nebyla jsem jí. Za ty roky jsem dospěla, zmoudřela, našla jiný pohled na svět. Nepřišlo mi to tak zajímavé a napínavé, byl to prostě půl den, který musím strávit nudou.

Zhluboka jsem se nadechla a vystoupila z Edwardova Volva - ano Edwardova. Ublížil mi a choval se jako hulvát, ale vycházet jsem s ním musela, ne kvůli sobě, ale kvůli rodině. Ať se mi to líbilo, nebo ne, Edward byl součástí rodiny a neviděla jsem ráda, když se k němu chovali jako včera. Byl to náš problém, problém, který si musíme vyřešit my dva. Edward byl v téhle rodině déle než já, každý člen má své místo a je jedno, co mi provedl.

„Půjdeme?“ Postavil se vedle mě a chtěl mě chytit za ruku. Když jsem ráno oznámila, že nejedu s Rose, ale s Edwardem, všichni se tvářili zaskočeně a Edward nejvíc, možná si dělal plané naděje a to jsem musela utnout hned. Stáhla jsem svůj štít a zapředla rozhovor beze slov.

‚Edwarde, slyšíš mě? Nic neříkej, jenom kývni.‘ Kývnul.

‚Jela jsem s tebou jenom z jednoho důvodu, ať se mi to líbí nebo ne, stále jsme rodina a nerada vidím, že se k tobě ostatní tak nechovají. To co je mezi námi, je jen náš problém, ostatní do toho nebudeme zatahovat.‘

„Takže semnou mluvíš, jenom proto, aby semnou mluvili ostatní,“ pronesl jen pro mé uši.

‚Ano.‘

„Víš, že jsi daleko lepší, než já?“

‚Vím,‘ pousmála jsem se.

„Takže mír?“

‚Jenom pokud podepíšeš ty papíry.‘ Zjistila jsem, že je nevyhodil, ale schoval si je, když je podepíše, budeme rozvedení i podle jeho měřítek.

„To nemůžu, ještě stále mám šanci. Já tě miluju a vím, že někde v hloubi srdce miluješ i ty mě.“

‚To by si musel kopat hodně hluboko,‘ uchechtela jsem se. ‚Edwarde, samozřejmě, že tě miluju, ale ještě víc tě nenávidím, nepokoušej se obnovit ty city, nech je spát.‘

„Bells, prosím, já…“ Edward byl naštěstí přerušen příchodem ostatních členů rodiny.

„Jdeme se zapsat?“ zeptal se Jasper.

„Jasně!“ Přikývla jsem a všichni jsme se vydali do školy.

Bylo to jako vždy, všichni nás okukovali, šeptali si o nás a ti odvážnější se marně pokoušeli o kontakt. Vážně nebylo o co stát, učili jsme se neustále ty samé věci, jen v novém hávu, obohacené o nové objevy, jenom ta historie byla o trochu delší.

Náš život plynul klidně dál. Hráli jsme si na lidi, lovili a užívali si života. Cítila jsem se jako doma, byla jsem doma. Po půl roce můj strach tak nějak opadnul, už jsem si byla jistá, že mě tady chtějí, že mě při první příležitosti nevyhodí. Jediným obláčkem na jinak blankytném nebi byl Edward, můj manžel - nemanžel. Podle mě jsme byli rozvedení, podle něj stále manželé, využil každé příležitosti, k tomu, aby se mě pokusil získat zpět. Ta možnost byla lákavá, být zase po jeho boku, pokaždé se mi vybavily ty nádherné chvilky souznění, ale hned nato jsem ho opět viděla v naší posteli s cizí upírkou a vždy to skončilo stejně.

Byl nádherný zimní den. Venku sníh a slunečno, což značilo klidný den doma, bez předstírání - mohli jsme být sami sebou a s Emmettem jsme to využívali.

„Stejně mě nedostaneš,“ vysmívala jsem mu.

„Jednou se mi to povede,“ trval zarputile na svém. Stáli jsme naproti sobě a hráli šílenou hru, kterou vymyslel. Pravidla nebyly v podstatě žádné, jediné, co jste museli udělat, bylo sebrat soupeři přívěšek z krku. Byla to naprostá blbost, ale jako stoletý upír, jsem brala každou možnost na rozptýlení.

„To říkáš pokaždé.“

„Nebýt toho tvého štítu, tak už to dávno mám.“

„Nebýt toho, že jsi nemehlo, tak by to nebylo tak snadné,“ vrátila jsem mu to. Emmett se odrazil a letěl mým směrem, seskočila jsem ze stolu a přesunula se na druhý konec místnosti. Z Emmettova hrdla se ozvalo vrčení.

„Copak bratříčku?“ usmála jsem se mile.

„Jenom počkej, já tě dostanu!“

„O tom pochybuju.“

„Emmette, Bello, chovejte se slušně,“ křikla na nás Esmé a šla otevřít dveře, někdo nás přišel navštívit. Být to za jiných okolností, hnala bych se ke dveřím, návštěvy u nás byly vzácné, většinou k nám zavítal pošťák a to jen kvůli Esmé.

„Slyšel si, máš se chovat slušně,“ rýpla jsem si do svého bratra.

„To říká ta pravá…“ Emmett to nedořekl, protože v tu chvíli Esmé otevřela dveře a vánek k nám donesl vůni upíra. Okamžitě ztuhnul a chtěl se vydat bránit naši matku, ale nebylo to potřeba, ta vůně mi byla známá.

„Dobrý den, bydlí tady Isabella Cullenová?“ pronesl sametový hlas.

„Ano,“ Esmé byla napjatá, tak jako všichni, kteří se okamžitě ocitli v místnosti připraveni naši matku chránit.

„Ahoj cizinče, co tady děláš?“ Byla jsem jeho přítomností zaskočena, ale bylo to milé překvapení.

„Krásko,“ usmál se a prošel kolem Esmé, která ho pustila dovnitř. „Přijel jsem se na tebe podívat,“ usmál se zářivě, jeho karmínové oči jiskřily radostí.

„George,“ zamumlala jsem jeho jméno a skočila mu kolem krku, „ráda tě vidím.“

„Já tebe taky,“ pevně mě objal a přitiskl si mě k sobě. V jeho náruči jsem se vždy cítila tak nějak bezpečně a chtěně. Nevím, jak dlouho jsme tam stáli v objetí, ale vyrušilo nás zakašlání, vlastně dvě zakašlání – jedno pobavené od Emmetta a jedno zuřivé od Edwarda. Pustila jsem svého přítele a otočila se k rodině.

„Rodino, tohle je George, můj Řek, Georgi, tohle je má rodina.“ Byla to komická situace, já s Georgem jsme stáli vedle sebe, on mě neustále objímal a naproti nám má rodina, vypadali jsme jako dvě strany barikád, těžko říct, která byla ta správná.

„Těší mě, já jsem Carlisle a toto je má žena Esmé.“ V tuhle chvíli jsem Carlislea milovala snad ještě víc, jeho diplomatické schopnosti ukončily trapné ticho kolem nás.

„Rád vás poznávám,“ pozdravil George slušně a podal Carlisleovi ruku, tu Esminu způsobně políbil. Stejným způsobem se přivítal i s Alicí a Rose. Mé sestry a matka vypadaly okouzleně, koho by sedmadvacetiletý, svalnatý, hnědovlasý Řek neokouzlil.

„Takže ty jsi ten George,“ prohodil Emmett a měřil si mého přítele hrozivým pohledem. Emmett byl o něco větší než George a i já bych měla strach, neznat ho.

„Vidím, že jsi jim o mně vyprávěla.“ Jeho poznámka byla určena jen mým uším, ale samozřejmě ji slyšeli všichni.

„Něco,“ přikývla jsem.

„Řekla jsi jim, že jsi mě nechala stát nahého v ložnici mezi plátky růží a utekla, potom, co jsem ti řekl, že tě miluju?“ zeptal se skepticky se zvednutým obočím.

„Některé detaily jsem si nechala pro sebe,“ zamručela jsem temně a ignorovala nevěřícné a pobavené pohledy své rodiny.

„Ano, a ty budeš určitě Emmett,“ souhlasil George, jako by naše výměna názorů ani nenastala, a sledoval mého velkého bratra. Emmett se ještě chvíli mračil, ale potom se na jeho tváři objevilo to staré známé šibalství.

„To si piš, že jo,“ zasmál se, popadl ho za ruku a stiskl ji na uvítanou. Když Emmett George pustil a otočil se k Rose, George si protáhnul klouby ruky, jako by ho bolely a udělal bolestivou grimasu, čímž pobavil celou rodinu.

„Rád tě poznávám,“ napřáhl Jasper ruku ke Georgovi, rozhodně se tvářil přívětivěji než Emmett.

„I já tebe,“ usmál se můj Řek.

Jako poslední zbyl Edward, který se mračil. „A tohle je Edward, dočasně můj manžel,“ představila jsem neochotně posledního člena rodiny. Najednou byla všechna Georgova uvolněnost pryč. Sledoval Edwarda a mračil se jako Emmett před chvíli, z těch dvou přátelé rozhodně nebudou.

„Edwarde,“ kývnul George, dokonce se pokusil o milý tón, ale zůstalo opravdu jen u pokusu.

„George,“ Edward jeho jméno skoro zavrčel.

„Co tady vlastně děláš?“ přerušila jsem jejich tichý boj. „A neříkej, že ses na mě přijel jen podívat.“

„Stýskalo se mi a chtěl bych si s tebou vyjasnit pár věcí,“ usmál se na mě, ale za těmi slovy se schovávala hloubka citu, který jsem odmítla a který už měl vyprchat.

„Ale nebudeme to řešit hned, že ne?“ udělala jsem na něj psí oči.

„Jasně že ne,“ usmál se a přitáhl si mě k sobě blíž.

„George, kde si vůbec potkal to naše třeštidlo?“ přerušil naší chvilku Emmett.

„Poprvé v Irsku, a potom v Řecku, ale to vám určitě vyprávěla,“ odpověděl bratrovi, přitom jsme si všichni sedli na pohovky.

„Myslel jsem, že nám sdělíš nějaké peprné historky,“ ušklíbl se.

„Se mnou se vždycky chovala jako hodná holka,“ mrknul na Emmetta. „I tehdy, když popřehazovala všechny jména ulic v Athénách.“ Zamračila jsem se a bouchla ho po rameni.

„To je staré, mohla sis vymyslet něco nového,“ zašklebil se Emmett.

„Tak a dost, ty,“ namířila jsem prst na George, „mu nebudeš vyprávět žádné historky, a ty toho nech,“ druhá poznámka patřila Emmettovi.

„George, jak dlouho chceš zůstat?“ zeptal se Carlisle.

„Popravdě nevím, nechtěl bych vás nijak omezovat, ale rád bych se pár dní zdržel, pokud to nebude vadit.“

„Samozřejmě že nám to nebude vadit,“ ujistila ho rychle Esmé. Přísahala bych, že Edward v tu chvíli zavrčel.

„V tom případě bych tě rád o něco poprosil,“ nenechal se Carlisle odbýt.

„Samozřejmě,“ kývl můj host.

„Týká se to tvé stravy, byli bychom ti vděční, kdyby si nelovil v této oblasti, anebo se začal živit zvířaty.“ Carlisle vždy myslel prakticky.

„To je samozřejmost,“ přikývnul.

„A kde ho ubytujeme?“ zeptala se Rose.

„U mě, samozřejmě…“

< shrnutí >

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 24. kapitola: