Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 23. kapitola

18.04.2010 (09:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6680×

„Alice, nemáš tam něco jiného?“ houkla jsem na svou sestru a prohlížela si krátké, tmavě zelené šaty, do kterých mě navlékla. Byla jsem ve své staré šatně, ve starém pokoji a starém domě, byla jsem doma. Můj pokoj byl nově zařízený, červené stěny, bílý strop, světlý nábytek, velká postel plná polštářů. Předtím měl tenhle kus nábytku opodstatnění, ale v současné době jsem si jeho přítomnosti nebyla úplně jistá, spát neplánuju a dostaveníčka taky ne. Šatna byla pořád stejně velká, ale strašidelně prázdná, nebylo tady nic, vůbec nic, a to mě upřímně děsilo, prázdné věšáky, stojany, poličky, šuplíky a holé stěny nepůsobily vůbec tím útulným dojmem jako dřív.

„Sluší ti, viděla jsem tě, tak co se ti nelíbí?“ houkla na mě ze sousedního pokoje.

„Ta sukně,“ zamručela jsem a rezignovaně si obula lodičky. Koupím si spoustu oblečení a ona mi do toho nebude kecat!

„No konečně,“ zvolala Alice, když jsem se objevila dole.

„Měla jsi mi dát jiné šaty,“ ušklíbla jsem se.

„Vždyť ti sluší,“ zamračila se. „Esme, pojď už,“ zavolala Alice na naši matku, ta stála okamžitě vedle mě.

„Tak jdeme,“ houkla nadšeně Rose a my se vydaly ke garáži.

„No to teda ne!“ zastavil nás Emmett. Všechny jsme se na něj tázavě podívaly. „Já jdu tady, vlastně jdeme všichni.“ Kluci stáli za ním a souhlasně přikyvovali.

„Tohle je dámská jízda, Emmette,“ oznámila Alice důrazně.

„Přece si nemyslíš, že tě nechám Bellu odvést, není doma ani den a ty už si ji chceš přivlastňovat!“ durdil se můj velký bratr.

„Dneska je naše, ale zítra si ji můžete vzít vy,“ navrhla Rose a Emmett se spokojeně usmál.  Chovali se, jako bych tady ani nebyla, jako bych byla jejich majetkem, už jsem chtěla začít protestovat, když mě Emmett umlčel.

„Bello, uvidíš, bude to perfektní, užijeme si to, půjdeme lovit, budeme dovádět jako za starých časů!“ Jeho jiskřící oči, nadšený tón hlasu a radost, která z něj vyzařovala, zastavily veškeré mé protesty.

„Jako za starých časů,“ kývla jsem s úsměvem a vydala se za sestrami.

Vešla jsem do garáže a rozhlédla se. Bylo tady šest nových, rychlých a nádherných aut ale mou pozornost upoutalo jen to jedno. V rohu garáže stálo mé staré černé autíčko, kabriolet, který se leskl jako zamlada.

„Vy jste si ho nechali,“ vydechla jsem dojatě a pohladila svého plechového miláčka po kapotě.

„Jasně že jo, slíbila jsem ti to,“ usmála se Alice.

„Ale budeme ti muset vybrat nové, tohle už je dávno za zenitem,“ podotkla Rose. „Viděla jsem jedno, které by se ti mohlo líbit.“

„Hmm…“ Většina mé mysli se zabývala tím krásným veteránem, který jsem měla před sebou, to auto jsem milovala, ani nevím proč, ale bylo úžasné.

„Bello, jdeme, to auto nikam neuteče,“ smála se mi Alice z místa řidič svého žlutého Porsche. Zřejmě zůstala věrná jedné značce a barvě, byť model to byl nejnovější.

„Už,“ okamžitě jsem seděla vedle Esme na zadním sedadle a řítily jsme se po silnici to města.

Všechno bylo stejně střelené, neuvěřitelné, nepochopitelné a nekonečné jako dřív, nákupy s rodinou byly prostě úžasné. Alice lítala od stojanu ke stojanu a všem nutila oblečení, Esme ji sledovala s chápavým úsměvem a Rose se s ní hádala o oblečení, stejně jako já. Chodily jsme od obchodu k obchodu a doplňovaly můj šatník i šatníky všech ostatních. Překvapilo mě, že jsme skončily brzo, když jsme se vrátily do Forks bylo sedm hodin večer.

„Alice, poslední dobou ti ty nákupy moc netrvají,“ ušklíbl se Emmett, když nás viděl ve dveřích. „Aspoň můžeme jít dřív na lov.“ Vyskočil z pohovky a hnal se k nám.

„Tak na to hezky rychle zapomeň!“ zastavila ho Rose. „Do rána je Bella naše, a nestůj tady zbůhdarma, ty tašky se z auta samy nedostanou.“ Má sestra pohodila svou blond hlavou směrem k autu a vydala se za námi do mého pokoje.

„Jaspere, zlato, pomož mu,“ houkla Alice na svého miláčka.

„Carlisle, prosím,“ mrkla Esme na otce. Všichni se poslušně vydali do garáže, to bylo poslední, co jsem zahlédla, než jsem zmizela za rohem a záhy se ocitla v šatně.

„Tak jak to uložíme?“ Alice stala uprostřed mé šatny a měřila si ji pohledem, kolem sebe měla tašky, a Rose s Esme.

„Podle barvy a druhu oblečení.“

„Ale,“ Aliciny námitky přerušili bratři a otec. Emmett, Jasper, Edward a Carlisle byli ověšeni taškami jako přeplácané vánoční stromečky.

„Kam to chcete?“ zeptal se Carlisle.

„Položte to támhle do rohu,“ kývla jsem ke stěně a přemýšlela, co kam dám. Jenom co se za mužskou části rodiny zaklaply dveře, začaly jsme ukládat mé věci.

Za půl hodiny jsem ležela na posteli s hlavou v Esmině klíně a sestrami naproti sobě. Dámské dýchánky byly skvělým způsobem, jak postel využít.

„Bello, proč sis začala s Kat?“ zeptala se mě Rose a odhodila časopis, kterým listovala.

„To je dlouhý příběh,“ namítla jsem.

„My máme čas,“ ujistila mě Alice a zvědavě mě sledovala.

„No dobře,“ povzdechla jsem si a začala vzpomínat. „Vlastně za to mohl Jean-Claude.“

„Jak to?“ vykulila Esme oči.

„Jean-Claude měl vlastní náhled na život. Prosazoval názor, že pokud miluješ, tak ti něco chybí, něco hledáš a pokud chceš být šťastná, musíš se nejprve naučit milovat sama. Základem všeho je naučit se mít ráda sama sebe a k tomu, aby se mohla mít ráda, jsem se musela najít, proto jsem začala cestovat, žít, užívat si a hledat nové zážitky. To neznamená, že s vámi jsem nežila, ale tohle bylo něco jiného, svobodnějšího, nezávislého. A tak jsem se vydala do Británie a potom dál do Irska. Toulala jsem se po ostrovech, dokud jsem nenarazila na Kate a její společníky. Potkali jsme se v Irsku na jedné louce, trajdala jsem po travnatých kopečcích, a přemýšlela, když jsem na ně narazila. Bylo jich pět a žili na severu v jednom starém sídle. Nejprve jsme se s Kat staly přítelkyněmi, ani mě nenapadlo se na ni dívat jako na ženu, dokud jsme se nevsadily.“ Na chvíli jsem se odmlčela a ztratila ve vzpomínkách na ten den.

„O co jste se vsadily?“ vyzvídala dychtivě Rose a tím mě přivedla zpět do reality.

„Už dlouho předtím jsme se hádaly o způsobu stravování, Kat mě chtěla přesvědčit o tom svém a tak jsme se dohodly, že ona uloví zvíře a já člověka. To bylo poprvé, co jsem ochutnala lidskou krev a záhy nato to bylo poprvé, co jsem strávila noc s ženou…“ najednou bylo v pokoji ticho, vlastně v celém domě, Esmina ruka se zastavila v půlce pohybu a tím přestala čechrat mé vlasy, ale po chvíli pohyb dokončila, všechny uvolnily.

„Jaké je to se ženou?“ zeptala se má elfí sestra.

„Jiné a přitom stejné. Žena ví, jak na co reaguješ, co s tvým tělem dělají dotyky, jaké to je, toho muži nejsou schopni, vnímají jen naše reakce, necítí je… V tomhle ohledu máš vlastně štěstí, Jasper ví, jak se cítíš,“ usmála jsem se na Alici. „Ale tím nechci tvrdit, že je to horší, nebo lepší, je to jen jiné, všechno má své pro a proti,“ usmála jsem se.

„Proč si od nich odešla?“

„Potkala jsem George a Kate chtěla něco, co jsem jí nebyla ochotna dát,“ pokrčila jsem rameny.

„To od ní máš tu jizvu?“ Esme přejela rukou po jizvičce na mém hrdle.

„Ano.“

„Proč ti ji udělala?“

„Viděla mě s Georgem v situaci, kterou jen tak nepřekousla. V podstatě to byla nehoda, chtěla zakousnout jeho,“ nemohla jsem si pomoct a zašklebila se.

„Takže potom si žila s Georgem,“ konstatovala má matka.

„Ne, toulala jsem se po Evropě.“

„Ale já myslela, že…“

„Ne, to ne. George se v podstatě hned vypařil a já Kate opustila o pár dní později. George jsem neviděla dalších… víc jak třicet let.“

„A co si teda dělala?“ vyzvídala Alice.

„Toulala se po světě,“ usmála jsem se na ně. „Viděla jsem skoro celou Evropu - Prahu, Krakov, Vídeň, Bern, Mnichov, Budapešť, Bukurešť, všechny ty nádherné místa. Jenom jsem se tak potloukala, dokud jsem se nedostala do Volterry.“ Při tom jméně se v jejich očích zablesklo něco neidentifikovatelného.

„Proč jsi tam zůstala?“ Rose nebyla z mého pobytu u Ara moc nadšená, soudě podle jejího tónu hlasu.

„Hlavně kvůli Felixovi.“

„Ty a Felix jste…“ Esme svou otázku nedokončila, nebylo to potřeba.

„Ano, já a Felix jsme byli… No vlastně, nejdříve přátelé, potom milenci a nakonec zase přátele.“ Z přízemí se rozléhal zvuk drcení, jako by právě prasklo dřevo. Je to jeho problém, že tady zůstal, já na něj ohledy brát nebudu, on je na mě taky nebral.

„S Felixem to bylo jednoduché, jenom brát a nic nedávat, žádné závazky, prostě si užívat, o to mi šlo,“ neubránila jsem se úsměvu.

„A proč si odešla?“ zeptala se mě Alice.

„Hledala jsem další dobrodružství a tak jsem potkala Jima s Amunem, ti dva jsou naprosto úžasní. Jsou spolu už tak dlouho a přitom se pořád milují a hlavně škádlí, jsou to prostě zlatíčka. Amun je ten zodpovědný a opatrný, svým způsobem mi připomíná Carlislea a částí povahy i Jaspera, a Jim je jeho pravý opak. Jim je jako Emmett, ztřeštěný, nezodpovědný a neodolatelný.“

„A proč si je teda opustila, když jsou tak dokonalý?“ Rosáliin dotaz byl rozhodně jedovatý a kousavý.

„Po deseti letech ti Jim začne připadat otravný,“ ušklíbla jsem se a Emmett se dole zasmál, „a taky jsem chtěla být chvíli o samotě.“

„Takže jsi odešla,“ shrnula to Esme.

„Ano odešla a potom jsem narazila na George. Bylo to v Řecku, potloukala jsem se po vinících, když mě v podstatě přepadl,“ při té vzpomínce jsem se musela usmát. „Potom jsem se k němu nastěhovala. George byl jako pohádkový princ na bílém koni, naprosto dokonalý. Trávili jsme večery pozorováním hvězd, sledovali západ slunce, milovali se do rána…“ Dole se ozvala velká rána, Edward zřejmě nepochopil, že měl odejít, zřejmě si chtěl svůj pohár hořkosti vypít do dna.

„Proč si ho opustila, nebo on tebe?“ zeptala se mě zaskočená Esme.

„Ne, já jsem opustila jeho,“ zamumlala jsem.

„A proč?“ nenechala se odbýt, proč bylo nejúspěšnější slovo večera.

„Protože se do mě zamiloval.“

„A to je důvod k odchodu?“ vyvalila na mě Alice oči.

„Ano, to je,“ souhlasila jsem. „Potom, co se mi stalo s Edwardem, jsem se vzpamatovávala dlouho, dala jsem mu své srdce a on ho rozlámal na tisíc kousků. Všechno co jsem podnikala, bylo se zřetelem na to, abych ho přestala milovat a to se mi dařilo. George mě miloval a chtěl, abych já milovala jeho, a to jsem nemohla dopustit, nemohla jsem zahodit všechno, co jsem si vybudovala, co se stalo, nemohla jsem s ním zůstat, zradila bych tím sama sebe…“ Mlčely a zadumaně mě pozorovaly.

„Ale problém byl v tom, že ses do něj zamilovala, viď,“ usmála se něžně Esme a tím přerušila ticho v domě. Byla to má matka, před ní jsem nemohla nic utajit, znala mě až moc dobře.

„Ano, zamilovala jsem se,“ povzdechla jsem si. „Nevím, jak to dokázal, jak si našel cestu k mému srdci… Jenže to jsem si uvědomila, až potom co jsem utekla.“

„Vrátila ses k němu?“ vyzvídala Rose.

„Ne, to ne, rozhodla jsem se na ně zapomenout, na oba a to definitivně, a tak jsem se vydala na další cestu. Toulala jsem se po východní Evropě a Asií, a potkala Igora…“

„Kdo je Igor? O tom jsi nepsala,“ přerušila mě Alice.

„Blond upír, Rus, vypadá na třicet a má sexy tělo, to je všechno co o něm vím, strávila jsem s ním jen hodinu, vlastně to ani hodina nebyla – možná půl hodiny,“ pokrčila jsem rameny. Ze spodu se opět ozval zvuk tříštícího se nábytku, s takovou bude Esme muset znovu vybavit dům. Ženy v mém pokoji mě zaraženě pozorovaly.

„No co, nějak jsem je z hlavy dostat musela,“ zamručela jsem. Ony to nechápaly, měly své milující manžely, kteří by jim snesli modré z nebe, já takové štěstí neměla, a rozhodně jsem se za to nehodlala omlouvat. „Potom jsem potkala ještě pár dalších upírů a upírek.“

„Kolik?“ Rose podivně žhnuly oči.

„Nevím,“ samozřejmě, že jsem věděla, ale nechtěla jsem se přiznat, „30 – 40 zhruba,“ zamumlala jsem tiše. „No a potom jsem se dostala do Japonska a Jižná Ameriky, tam jsem strávila dva roky se Zafrinou a sestrami, než jsem se odhodlala vrátit.“ Vzala jsem to zkratkou, nechtěla jsem jim vysvětlovat, proč jsem se vrátila, co mě k tomu přimělo.

„Ty jsi byla dva roky u amazonských a ani ses neozvala?!“ Alice kroutila nevěřícně hlavou.

„Jo, potřebovala jsem chvilku klidu a samoty na utřídění myšlenek a tam ho bylo dost,“ zazubila jsem se na ně.

„Ne, že si vždycky nebyla hodná holka, ty jsi vůbec nebyla hodná holka,“ smála se Rose.

„Ještě, že už si doma, budeme tě muset převychovat,“ usmála se Esme a Alici taky cukaly koutky.

„A co jste dělaly vy?“ teď jsem pro změnu vyzvídala já.

„Já jsem se znovu vdala,“ pochlubila se mi Rose.

„Dvakrát,“ doplnila Alice.

„A pokaždé za Emmetta?!“ Zhrozeně jsem vykulila oči a nahodila znechucený výraz, tím jsem vyvolala u sester a matky vlnu smíchu.

„Kdo si tady ze mě dělá srandu?!“ Emmett rozrazil dveře do pokoje a mračil se jako bůh pomsty, tím jenom podnítil náš smích. Než jsme se nadály, Emmett ležel mezi námi, respektive vedle mě a škrtil mě, nebo se o to snažil a my se dál smály.

„Emmette, slez z Belly, rodičům by se nelíbilo, kdyby si jim uškrtil ztracenou dceru,“ ušklíbl se Jasper, sedl si na postel a vytáhl si Alici do klína.

„Jasper má pravdu, Emmette,“ okřikl ho Carlisle, který prošel dveřmi.

„No jo pořád,“ zamručel a pustil mé hrdlo. „Ale vypiješ si to,“ mával mi prstem před obličejem. Jenom jsem vyplázla jazyk a shodila ho ze sebe i z postele, už to vypadalo, že sebou vezme na zem všechny, ale nakonec spadl sám.

„Moc se nevytahuj, sestřičko, jdeme na lov,“ ušklíbl se můj bratr, když vstal ze země. Mrkla jsem k oknu a opravdu, už bylo ráno.

„Za chvilku jsem dole,“ ušklíbla jsem se a vyhodila je z pokoje.

O minutu později už jsem v doprovodu všech svých bratrů a otce probíhala mezi stromy a užívala si vítr ve vlasech.

„Bello, soutěž, kdo dostane víc medvědů, vyhrál!“ křikl na mě Emmett a zmizel v roští. Na nic jsem nečekala, zavětřila a nechala se vést instinkty.

Na mýtině jsme se sešli o čtyři hodiny později, vracela jsem se zcela spokojená a přepitá, zbytek rodiny už na mě čekal.

„Dva,“ vyplázl na mě Emmett jazyk.

„Tři,“ ušklíbla jsem se.

„To není možné, víc jich tady nebylo!“ mračil se.

„Ne, protože jsem je poobědvala.“

„Jenom počkej, ty malá potvoro!“ hulákal na mě můj bratr a utíkal za mnou. Na nic jsem nečekala a začala před ním utíkat a posmívat se mu. Zaregistrovala jsem ostatní, kteří nás následovali a smáli se. Tohle mi chybělo, Emmett mi chyběl, on a ty naše věčné boje.

Skočila jsem na strom a čekala, dokud se ta horká hlava neprožene okolo. Jakmile se Emmett ocitl pod stromem, odrazila jsem se a svalila ho na zem. Přistála jsem mu na zádech a tiskla jeho tělo pevně k zemi.

„Takže já jsem potvora, a ty mě bude škrtit, jo?“ ptala jsem se na oko nevěřícně a vrážela jeho hlavu hlouběji do hlíny.

„Jehmnom potshjej azh the…“ Emmett něco nesrozumitelně mumlal a já mu spokojeně seděla na hřbetě a hlavu držela v zemi.

„Bello, nebuďte jako malí, aspoň ty měj trochu rozumu,“ povzdechl si Carlisle, když nás našli.

„Když ti to udělá radost,“ pokrčila jsem rameny a vyskočila z Emmetta. Bylo zábavné sledovat jeho zvedající se tělo a durdící se obličej, jak plive hlínu. Emmett už se nadechoval k nějaké peprné poznámce na můj účet, když ho Carlisle zastavil zvednutým prstem a zlým pohledem.

„Pro dnešek už toho bylo dost, jde se domů,“ rozhodla hlava rodiny.

„Kdo tam bude poslední jí celý týden jenom srnky!“ zavolala jsem na bratry a otce a vydala se rychlostí blesku domů.

Bylo úžasné být doma, dohadovat se se sourozenci, přetahovat se o každé slovíčko a provádět si naschvály, byli jsme rodina a tak to mělo být, tak to má být. Byla jsem doma už 10 dnů a Edward kolem mě pořád chodil po špičkách, obrazně řečeno. Bylo na něm vidět, že semnou chce mluvit, ale ještě nenašel odvahu a já mu ji rozhodně nehodlala dodávat.

„Bello, měli bychom si promluvit, jak to bude dál,“ oznámil mi Carlisle o dva dny později, když jsem s Emmettem seděla na pohovce a dohadovala se o výherci turnaje ve snookeru.

„Co jak bude dál?“ zeptala jsem se nejistě. Bylo to tady, nechtějí mě, nebyla jsem tady vítána, omrzela jsem je, už mě nebrali jako jednu z nich. Přepadl mě naprosto iracionální strach, že zase zůstanu sama, že mě nemají rádi, nechtějí mě tady.

„Před měsícem jsme se přistěhovali a za týden začíná škola, měla bys taky nastoupit na střední.“ Ze srdce mi spadl obrovský kámen, chtějí mě, ale na tváři se mi usadil úšklebek, střední škola byla otrava.

„A kam půjdou?“ zeptala jsem se.

„Ros, Jasper a Emmett na druhého ročníku, Alice a Edward do prvního, kam chceš ty?“ Esme se na mě mile usmívala, ale bylo mi jasné, že do školy musím.

„Do druhého,“ oznámila jsem nekompromisně. Aspoň tam nebudu muset strašit čtyři roky a mít Edwarda pořád na očích.

„Dobře, zítra vás zajdeme přihlásit,“ usmála se Esme.

< shrnutí >

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 23. kapitola: