Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 22. kapitola

10.04.2010 (11:45) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7350×

Dívala jsem se do jejích nic neříkajících očí, kterými vraždila i poslední zbytky naděje, kterou jsem v sobě měla. Sklonila jsem hlavu a chtěla se propadnout do země, utéct tak daleko, jak jen to půjde. Neměla jsem sem jezdit - sedmdesát let bylo hodně i na upíry, nevím, jak jsem si mohla myslet, že mě přivítají s otevřenou náručí.

O setinu sekundy později mě má upíří matka drtila v náručí a vzlykala.

„Bello… Holčičko moje, tolik si mi chyběla…“ šeptala mi do ucha.

„Mami,“ pevně jsem ji objala a zabořila hlavu do jejího ramene. Přece jen o mě ještě stojí. Naše přivítání bylo téměř okamžitě narušeno přijíždějícím autem, které se skřípěním brzd zastavilo kousek od nás. Z místa spolujezdce se vyřítila Alice, vytrhla mě z Esmina náručí a pevně objala.

„Tohle se nedělá! Stáhnout na poslední chvíli svůj štít, mohla jsem ti připravit velkou uvítací oslavu,“ vyčítala mi. „A co ty dopisy? Mohla si psát častěji, zavolat, přijet mnohem dřív! Víš, jak jsi nám chyběla, jak jsme se o tebe báli? Tolik si mi chyběla.“ Objímala mě a neustále něco mumlala. Po pár okamžicích už jsme neobjímala Alici, ale Emmetta, ten se mě snažil rozdrtit ve svých velkých pažích. Cítila jsem na sobě další ruce, Jasperovy, ale Emmett mě odmítl pustit.

„Emmette, já ti neuteču,“ zašeptala jsem mu do ucha a vymanila se z jeho náručí. Jasper toho využil a ovinul kolem mého těla své ruce. Přes Jaspera jsem cítila všechny pocity, které nevědomky vysílal, všemu vévodila radost. Během našeho objetí zastavilo na louce krásné nové černé auto, ze kterého vystoupil Carlisle, můj otec a muž kterého jsem zradila nejvíce. Pustila jsem Jaspera a objala svou druhou sestru, ani jsem si neuvědomila, jak moc mi chyběla, jak moc mi scházeli všichni.

„Bello,“ slyšela jsem Carlisleův hlas. Pustila jsem Rose a otočila se na něj. Podívala jsem se do jeho nádherných zlatých očí plných něhy a okamžitě uhnula pohledem, nemohla jsem se na něj beztrestně dívat, když jsem ho zradila, podvedla jsem jeho důvěru.

„Holčičko moje,“ zamumlal a objal mě.

„Tati,“ zašeptala jsem a pevně jej sevřela. Po chvíli uvolnil své objetí a odstoupil. Stála jsem před svou rodinou a sledovala je, dívala jsem se jim do očí a cítila lásku. Milovala jsem je, byli to nejbližší bytosti, které jsem měla, byli mou rodinou.

Přejížděla jsem je pohledem a hledala jakýkoliv náznak změny, ale vypadali pořád stejně, to na mé tváři vyvolalo úsměv.

Nakonec jsem pohledem skončila na mém exmanželovi, Edward stál vedle nich a opatrně mě sledoval, nevěděl co čekat a já popravdě také ne. Nevěděla jsem, co se stane, až se mu podívám do očí, až zase uvidím jeho tvář. Čekala jsem, že mě opět zasáhne ta díra, která se mi utvořila v hrudi a kterou jsem tolik let potlačovala. Ale kupodivu se tak nestalo, stála jsem naproti muži, který mi tolik ublížil a necítila ani lásku, ani nenávist, lhostejnost, radost, prostě nic, najednou to byl Edward, úplně obyčejný upír, který byl součástí mého života. Tohle byla novinka, vždycky jsem k Edwardovi něco cítila, ale najednou ty city jakoby zmizely, to byla hloupost, když upír jednou něco cítí, tak už to tak zůstává, aspoň tak mi to říkali, tak jsem to brala, ale teď… Bylo to divné, přece se všechny ty pocity nemohly mávnutím kouzelného proutku ztratit!

„Bello?“ oslovil mě nejistě. Jeho hlas byl pořád stejně nádherný, byl to ten hlas, který mi šeptal slůvka lásky a omluvy, ale byl to jen hlas.

„Edwarde,“ pousmála jsem se a udělala k němu pár kroků. Okamžitě mi vyšel vstříc a my se rozpačitě objali, ano, objala jsem ho. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to opravdu udělala, lehce jsem ho stiskla v náručí. Jeho objetí bylo o mnoho silnější, spočinout na ten kratičký okamžik v jeho svalnatých pažích, opět cítit jeho hruď bylo… Já vlastně ani nevím, jaké to bylo, mělo by to být bolestné a přitom ve mně vyvolat nádherné vzpomínky na naše milování, na noci věnované jen naší vášni, ale nebylo to tak, bylo to jako obejmout Emmetta, Jaspera, Amuna, Jima, v tuhle chvíli pro mě byl Edward jen bratr, nic víc, nic míň, a z toho jsem byla zmatená.

Vyprostila jsem se z objetí, které trvalo maximálně tři vteřiny, a rozpačitě se usmála.

„Ráda tě zase vidím.“ Vlastně jsem ani nelhala, opravdu jsem ho ráda vidě, další podivná věc. „Všechny vás ráda vidím, moc se mi po vás stýskalo,“ usmála jsem se na svou rodinu.

„Nám taky holčičko, ani nevíš jak,“ oznámila mi Esme a už mě vedla do domu.

Vypadalo to tady jako před lety, světlé barvy, podobný nábytek a vybavení, Esme měla prostě skvělý vkus.

„Vypadá to tady pořád stejně a přitom tak nově,“ povzdechla jsem si a prohlížela si obývací pokoj.

„Pokoj máš pořád ve stejné místnosti,“ usmála se, ale hned nato znejistěla, „zůstaneš tady, že ano?“ Otočila jsem se na členy své rodiny, všichni měli v očích strach a obavy, tak jako já. Nemohla jsem tady zůstat, ne pokud jim neřeknu, co jsem provedla, čím jsem se živila, nemůžu a ani nechci žít ve lži, jestli tady chci zůstat, musí znát pravdu, ale kdo ví, jestli o mě potom budou ještě stát.

„Já… já bych chtěla, ale asi mě nebudete chtít…“

„Proč bychom tě neměly chtít?“ zlobil se Emmett.

„Sedmdesát let je dlouhá doba a já jsem vždy nebyla hodná holka,“ pronesla jsem tiše a uhnula pohledem. Nemohla jsem se jim podívat do očí, až zjistí, čím jsem se živila, tak už mě určitě nebudou chtít. Do mého štítu narazila vlna klidu a já ji přijala, potřebovala jsem utišit panika, která se ve mně rodila.

„Bello, posadíme se a ty nám to vysvětlíš, ano.“ Carlisle se neptal, ale ani nerozkazoval, ani mě nenapadlo ho neposlechnout. Posadila jsem se doprostřed pohovky, vedle mě si hned sedl Emmett a Esme. Emmett mě objal a odmítal mě pustit, doteď jsem si neuvědomila, jak jsem jim ublížila, teprve teď mi v úplnosti došlo, jak moc jsem jim svým odchodem ukřivdila. Nebolelo to jen mě, ale i je, mou rodinu. Emmett byl vždycky můj velký bratr a tím, že jsem utekla, jsem ho zradila, ani bych se nedivila, kdyby semnou už nechtěl mluvit.

„Bello, mluv prosím,“ zamručel Jasper. Nejistota a zvědavost ostatních ho musela zžírat.

„Já,“ nevěděla jsem jak to říct, proto jsem se rozhodla to jen tak vybafnout. „Živila jsem se lidskou krví, skoro šedesát let jsem vraždila lidi.“ V pokoji bylo najednou osm upířích soch, já jsem se zatajeným dechem očekávala jejich reakce a oni se vyrovnávali s tím, co jsem ji právě oznámila.

„Bello, proč?“ zaskuhral Edward. Měl ve tváři vepsanou bolest, bolest, kterou jsem neviděla ani v posledních měsících našeho manželství.

„Nebyl důvod to nezkusit a chutnali a jejich krev chutná až moc dobře,“ zašeptala jsem.

„Promiň, prosím tě, promiň mi to.“ Edward už neseděl na pohovce naproti mně, ale klečel mi u nohou, držel mě za ruce a omlouval se mi. Naprosto jsem nechápala, za co se mi omlouvá, to já bych se měla omlouvat, já je zradila.

„Edwarde, nechápu, za co se mi omlouváš, to já jsem tady vrah, já jsem zradila vaši důvěru!“ Vyškubla jsem mu své dlaně a chtěla vstát, ale Emmettovy paže mě držely až moc pevně.

„Bello,“ promluvil Carlisle a tím vyřešil tichou válku, kterou jsem právě s Emmettem vedla. „Nám to nevadí.“

„Cože?“ nechápavě jsem ho sledovala a nevěřila svým uším.

„To nic, to se stává, důležité je, že jsi opět s námi,“ ujistil mě Carlisle.

„Takže vám to nevadí?“

„Jasně že ne, důležité je, že tě máme zase doma,“ hulákal Emmett nadšeně. „Zůstaneš, že jo?“

„Pokud můžu.“

„Ty nemůžeš, ty musíš!“ oznámila mi nekompromisně Rose. Šťastně jsem se na ní usmála, vlastně na všechny.

„Děkuju.“

„Tak a co jsi ještě dělala, krom vysávání té havěti?“ Emmett svou otázkou přerušil dojemný okamžik. Skousla jsem si spodní ret a byla ráda, že se nemůžu červenat. Na mysl mi vytanula Kat, Felix, Gregor, blbosti, které jsem prováděla s Jimem, náš skok z vodopádů, lovení žraloků s Claudem a další tisíce vzpomínek. Jasper mě pozoroval zvláštním pohledem a já si teprve teď uvědomila, že cítí všechno, co já a Edward to vidí v jeho mysli.

„Bello?“ pozvedl Jasper obočí.

„Žila jsem,“ zamumlala jsem.

„To není odpověď,“ zamračil se Emmett. „Co jsi vyváděla?“

„Byla jsem ve Francii, Irsku…“ Vyjmenovala jsem mu všechny země, které jsem navštívila a přitom si hrála s vlasy, zakrývala jsem tak svou nervozitu.

„Bells, prosím tě, to že jsi procestovala celý svět vím, ale co jsi dělala? Co ten tvůj Jean-Claude? A ti tví známí v Africe? Nebo ten Řek?“ Emmett byl neodbytný, copak nechápal, že mu to třeba nechci říct?! Nechápal, byl to prostě můj velký, zvědavý bratr.

„Emmette, když nám to Bella, nechce říct, tak…“ Esme, která mě bránila, přerušil Edwardův hlas.

„Bello, od koho máš tu jizvu?“ Svým upířím zrakem hypnotizoval mé odhalené hrdlo.

„Od nikoho,“ zamumlala jsem a rychle vrátila vlasy na původní místo.

„Nelži mi, ta jizva je od upířích zubů!“ Edward mě propaloval pohledem, tak jako ostatní, kteří se snažili hledět skrz mé vlasy.

*********

„Bello!“ Naše představování přerušil vysoký hlas zrzavé upírky stojící nedaleko nás. Zaskočeně jsem zvedla hlavu a dívala se do rudých rozzuřených očí Kathlyn.

„A jaj,“ uniklo mi z úst. Okamžitě jsem stála na nohou a natahovala si šaty, po Georgovi jsem hodila jeho kalhoty. Neměl tušení co se děje, ale poslušně vstal a oblékl se. Tím jsme využili veškerý čas, kdy nás Kat překvapeně sledovala.

„Kdo to k čertu je?!“ zařvala na celý les.

„Kdo to je?“ ptal se mě zvědavým hlasem George a obezřetně sledoval Kat.

„To je Kat, řekněme, že jsme spolu posledních pár let žili,“ zamumlala jsem a dál sledovala upírku, která se k nám blížila.

„Kdo to je?“ zopakovala svůj dotaz.

„Kat, prosím tě uklidni se…“

„Jak se mám uklidnit? Ty se tady válíš s bůh ví kým a já mám být v klidu?!“ řvala na mě.

„Tak a dost! Křičet na mě nebudeš!“ zavrčela jsem.

„Budu na tebe křičet, kdy se mi bude chtít!“ teď už na mě vrčela taky. „A zvlášť, když mě podvádíš!“

„Nejsem žádný tvůj majetek,“ odsekla jsem jí naštvaně.

„Já raději zmizím,“ zašeptal mi George.

„Běž,“ kývla jsem a pousmála se, i přes tuhle bizardní situaci jsem nemohla, zapomenout na krásné chvilky, které jsme spolu zažili. Líbnul mě do vlasů, pohladil po nahé paži a zmizel. To vše se stalo během necelé sekundy, během které ho Kat nevěřícně sledovala. Ve chvíli, kdy se rozběhl pryč, se ona vrhla za ním a já jí vstoupila do cesty. Nechtěla jsem, aby mu ublížila, nebo ho pronásledovala, užili jsme si a to bylo všechno, nemusela nic zveličovat a popravdě mě v posledním čase dost štvala.

Kathlyn do mě narazila, její zuby se okamžitě zakously mého krku a já jsem spadla na zem. Mě tělo a mysl se začaly okamžitě bránit, mé ruce ji odstrčily a napomáhal jim můj fyzický štít, pomocí kterého jsem ji odhodila od sebe.

Nevěřícně jsem se na ní hleděla a ruku si držela na už zahojené ráně. Najednou jsem jasně věděla, co se stane, že odejdu, nezůstanu tady.

*********

„Bello?“ oslovila mě vyděšená Esme.

„Kdy se to stalo?“ Carlisle stál za mnou a zkoumal mou jizvu, naprosto ignorovali mé protesty.

„Když jsem byla v Irsku,“ odpověděla jsem neochotně.

„Kdo ti to udělal?“ zajímala se Alice.

„Kat,“ zamumlala jsem, nemělo cenu lhát, nebo zapírat.

„Kdo je Kat?“ ptala se Rose.

„Jedna upírka z Irska.“

„Bello?“ Jasper zase vycítil mé rozporuplné pocity.

„Dobře, Kat je holka, se kterou jsem v Irsku žila,“

„To jako žila jako žila, nebo žila-žila?“ zajímal se Emmett.

„Žila jako sexovala.“

„Ty jsi vážně nebyla hodná holka,“ smál se můj velký bratr. Zbytek rodiny mě zaraženě pozoroval. „Jaké je to s holkou?“

„Jaké je to s klukem?“ opáčila jsem. Emmett se zašklebil a dál vyzvídal. „Není to zas tak jiné, jenom používáš jiné části těla,“ odpověděla jsem neochotně.

„Co jsi prováděla dál?“ najednou byl až moc zvědavý.

„Nic moc, pár let jsem žila s Jimem a Amunem, potom jsem zase potkala George, toho Řeka, taky jsem byla pár let ve Volteře a jen tak se toulala po světě.“

„Co jsou Jim s Amunem zač?“ zajímala se Rose.

„Pár, na který jsem narazila v Egyptě. Tehdy jsem vlezla do pyramidy, abych se schoval před sluncem a potkala je tam,“ při vzpomínce na ty dva jsem se musela usmát.

„Potkala si dva cizí nebezpečné upíry v pyramidě? Prostoru, ze kterého jsi nemohla utéct? Sama?“ Edward měl v očích děs, nefalšovanou hrůzu.

„Ze začátku jsou všichni cizí a nebezpeční,“ pokrčila jsem rameny.

„A co George?“ vyzvídala Alice. Při vzpomínce na něj mnou projely tři rozporuplné pocity – radost, smutek a něha.

„George je úžasný Řek, a ještě lepší muž,“ povzdechla jsem si a tím vyvolala u Edwarda vrčení. On žárlil, žárlil na muže, kterého ani neviděl a který je tisíce mil daleko, vrčel stejně, jako při zmínce na Kat, teda potom co vydýchal ten šok.

„A kde je teď?“ zeptala se mě Esme.

„Vlastně ani nevím, už je to pár let, co jsme se viděli naposledy.“

„A co Jean-Claude?“ teď byl zvědavý Jasper.

„To je úžasný člověk, jako Carlisle, moc mi pomohl. Takový druhý otec,“ zvedla jsem oči a usmála se na Carlislea, ten mi úsměv oplatil. „Takže vám to nevadí, i přesto můžu zůstat?“ Přeci jen mé zážitky by pro ně mohly být trochu šokující.

„Jasně že můžeš, proč by si prosím tě nemohla? A už se na to neptej,“ odvětila Alice.

„Co jsi dělala těch posledních pár let?“ zeptal se Jasper. Má povznesená nálada byla pryč, nechtěla jsem o tom mluvit, už zase jsem před sebou viděla ty dvě zelené oči.

„Alice, nemám nic na převlečení, myslíš, abychom mohly jet na nákupy?“ zcela záměrně jsem změnila téma.

„Jasně že jo,“ vyskočila nadšeně. „Pojedeme hned zítra ráno!“

Zase jsem byla doma, zase to byla moje rodina, opět jsme byli jednou rodinou.

< shrnutí >

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 22. kapitola: