Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 2. kapitola

17.01.2010 (20:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7070×

Sledovala jsem tabule na letišti a přemýšlela, kam pojedu. Postupně naskakovaly jména měst -  Řím, Benátky, Mnichov, Londýn, Tokio, Praha, Sydney, Kapské město, Rio de Janeiro, Berlín, Bern, Paříž…

„Bello, proč?“ Za mnou se ozval hlas mé sestry.

„Alice, to nepochopíš, já… nemůžu s ním zůstat pod jednou střechou.“ Dívala jsem se do jejich smutných zlatých očí a litovala toho, že jsem kdy ztratila půl slova s Edwardem Cullenem.

„Přece nás neopustíš, co Esme, Ros, Emmett, Jasper, jsme rodina, přece neodejdeš jenom kvůli tomu blbci!“

„Alice, mám vás všechny ráda, miluju vás, jste moje rodina, ale nemůžu u vás zůstat.“ Uhnula jsem očima, nemohla jsem vydržet její pohled.

„Bello.“ Povzdechla si a skočila mi kolem krku. Pevně jsem jí objala, je to má sestra, a kdo ví, kdy jí zase uvidím, a jestli jí vůbec kdy uvidím.

„Co vlastně budeš dělat? Co oblečení, peníze, nemám ti něco poslat?“

„Děkuju Al, ale nepotřebuju nic.“ Smutně jsem se na ní usmála a vybavila si rozhovor, který jsem vedla před víc jak hodinou s Carlislem.

*********

Zaparkovala jsem na nemocničním parkovišti a vydala se, za svým upířím otcem. Vlastně byl mým stvořitelem Edward, zní to divně, když si vzpomenu, co všechno jsme spolu zažili. Ale Carlisle byl mým otcem, rozhodně se ke mně vždycky choval jako k dceři a měl mě rád, tak jako já jeho. Tenhle fakt mi ještě víc stěžuje mé rozhodnutí.

Co nejrychlejší lidskou chůzí jsem se vydala do nemocnice. Minula jsem recepci a zastavila se před dveřmi Carlisleovy pracovny. Zvedla jsem ruku a strnula v půlce pohybu.

Ještě se nic neděje, pořád můžu zůstat, být Cullenová. To co bylo mezi mnou, a Edwardem nemusí nic změnit, můžu ho ignorovat jako na začátku a všechno bude v pořádku.

Jedna část mé mysli nechtěla zaklepat na ty dveře, chtěla se otočit a odjet domů, ale nemohla jsem, má rozumnější půlka věděla, co se musí stát.

Dokončila jsem pohyb a lehce ťukla na dveře, okamžitě se ozvalo dále. Vešla jsem dovnitř a stanula před svým otcem, vlastně jsem tady ještě nikdy nebyla. Jeho pracovna se podobala té, co měl doma, aspoň nábytkem.

„Bello, co tady děláš?“ Ptal se mě zaskočeně a možná tady trochu vyděšeně.

„Carlisle, musíme si promluvit.“

„Samozřejmě, posaď se.“ Pokynul k židli před stolem, ne že bych to potřebovala, ale hra na lidi se mi vryla pod kůži. „Tak co se děje.“ V očích i v hlase se mu zračil zájem.

„Já… musím odjet.“ Vydechla jsem.

„Jak odjet?“ Zeptal se.

„Musím pryč, už s ním nevydržím pod jednou střechou, je toho na mě moc. Carlisle, já odjíždím pryč, hned teď.“

„Bello, je to opravdu to, co chceš? Nejde to nějak jinak?“ Bylo na něm vidět, že se mu můj nápad nelíbí.

„Hodně jsem o tom přemýšlela a takhle to bude nejlepší.“ Smutně jsem se na něj usmála.

„Dobře.“ Pokývl po chvíli hlavou. Šáhla jsem do kapsy a vytáhla své perfektně padělané doklady.

„Je tam všechno, řidičák, kreditkarty…“ Chtěla jsem je položit na stůl, ale Carlisle mě zastavil.

„Ne Bello, nech si to, všechno, jsi Cullenová a vždycky jí budeš, navíc se ti budou hodit.“ Vstal, upíří rychlostí obešel stůl a objal mě.

„Děkuju Carlisle.“ Kuňkla jsem mu do ramene a opětovala objetí. „Mám tě ráda, jsi pro mě otec.“

„A já tě vždycky bral jako svou dceru.“ Ujistil mě.

„Kdy jedeš?“ Zeptal se poté, co mě pustil.

„Hned.“

„A co ostatní, vědí o tom, že…“

„Ne.“ Přerušila jsem ho. „Nemohla jsem jí to říct, chtěla by mě zastavit, mám jí moc ráda, je jako má matka, ale kdybych se podívala do jejich smutných očí, asi bych to nevydržela a slíbila jí všechno, jenom aby se usmála.“

„Bude jí mrzet, že si se nerozloučila.“

„Ale já se rozloučila, se všemi, svým způsobem.“ Namítla jsem.

„Ale takhle to brát nebudou.“ Odporoval.

„Já vím, ale nechtěla jsem, aby mě zastavili.“

„Opravdu je to to, co chceš? Může se to urovnat i jinak.“ Sledoval mě zkoumavým pohledem.

„Ano, takhle to chci.“ Přikývla jsem.

„V tom případě, ti přeji hodně štěstí.“

„Děkuju.“ Chvíli jsme si hleděli do očí a potom se Carlisle postavil.

„Můžu tě doprovodit k autu?“ Zeptal se.

„Budu ráda.“ Usmála jsem se a vydala se ke dveřím, které mi Carlisle jako pravý gentleman otevřel. Vyšla jsem na chodbu a pomalu se vydala k východu. Carlisle mě hned doběhl, objal kolem ramen a dovedl mě k autu. Cestou po nás pokukovaly sestřičky, doktoři, pacienti i návštěvníci.

„Bello, měj se dobře a pamatuj si, vždycky se můžeš vrátit, jsi součástí naší rodiny.“

„Já vím a moc děkuju, za všechno.“ Potom jsem ho naposledy pevně objala, nevím, jak dlouho sem tam stáli v objetí, ale vyrušila nás houkající sanitka. „Všechny pozdrav a vyřiď jim, že je miluju.“

„Opatruj se, holčičko.“ Usmál se, přidržel mi dveře a sledoval mě, jak odjíždím.

*********

„Mluvila jsem s Carlislem.“ Ujistila jsem jí.

„Vím, to je taky jediný důvod, proč jsem tady, kvůli tomu tvému štítu jsem nic neviděla.“ Postěžovala si. „Kam pojedeš?“

„Ještě nevím.“ Pokrčila jsem rameny a úkosem se podívala na odletovou tabuli.

„Slib, že mi budeš psát!“

„Budu ti posílat dopisy.“ Usmála jsem se na ní.

„A já tobě maily.“ Oplatila mi úsměv a naposledy mě pořádně objala.

„Pozdrav všechny, hlavně Esme, vyřiť jí, že jí mám ráda jako matku, ale že sem musela odjet.“

„Ona to pochopí. Opatruj se a nezapomeň, že u nás máš vždycky domov.“ Pustila mě, naposledy se na mě usmála a vydala se ven.

„Alice?“ Zavolala jsem na ni, z kapsy vytáhla klíčky od mého milovaného autíčka a hodila jí je. „Postarej se o něj dobře.“

„Neboj se, schovám ti ho.“ Zamávala mi a pokračovala v cestě.

Sledovala jsem jí, dokud mi nezmizela z dohledu. Potom jsem se otočila k odletové tabuli a rozhodovala se, kam poletím. Zrovna na panelu naskočil odlet do Brestli, ve Francii jsem ještě nebyla a dlouho jsem se tam chtěla podívat. Vydala jsem se k pultu, a koupila si letenku do Francie.

O hodinu později jsem seděla pohodlně usazená v první třídě a snažila se co nejmíň dýchat, jenom jsem zvedala pravidelně hrudník. Nerada bych se do někoho tady zakousla. Pohled z okna nebyl schopen můj mozek zaměstnat a tak mé myšlenky sklouzly ke vzpomínkám.

*********

S Edwardem se z nás stali přátelé. Když ho poznáte víc, zjistíte, že je to milý mladý muž. Vím, zní to jako od babičky, nebo prababičky, ale on takový opravdu byl.

„Bells, co chceš dělat?“ Zeptal se mě, když jsme večer seděli v obýváku a sledovali, jak Emmett s Ros mizí v horním patře. Alice s Jasperem už ve svém pokoji byli a Esme s Carlislem si skočili na soukromý lov.

„Nevím, ale nechce se mi ven.“ Povzdechla jsem si.

„Nechceš se třeba naučit hrát na piáno?“ Zeptal se mě a já se na něj překvapeně podívala. Seděl na stoličce u piána a pozoroval mě. Doslova jsem na něj hleděla, div, že jsem neměla otevřenou pusu, od doby co jsem tady, a to už budou dva roky, jsem neviděla, že by někdy někoho k piánu pustil.

„Ráda, ale nejsem si jistá, jestli je to zvládnu.“ Pronesla jsem nejistě.

„To zjistíme jenom tak, že to vyzkoušíme.“ Usmál se a poklepal vedle sebe na lavici. Pomalým lidským krokem jsem došla k piánu a nejistě si sedla vedle něj.

„Bello, dej mi ruku.“ Natáhl ke mně dlaň, vložila jsem mu do ní svou ruku. Edward jí chvíli se zaujetím pozoroval, poté ji obrátil a přejel mi po dlani palcem. Mé tělo na to reagovalo po svém a jemně se zatřáslo, aspoň uvnitř, na venek jsem nedala nic zdát. Zvedl oči a usmál se na mě, poté mou ruku položil na klaviaturu a začal mi vysvětlovat teorii hry. První akordy, které vycházely zpod mých rukou, byly příšerné, ale někdy k ránu se to zlepšilo a já dokázala zahrát jednoduché skladby, bez toho, abych si spletla klávesy, což považuju za úspěch.

„Bello, jsi talent.“ Usmál se na mě ráno Edward.

„Má pravdu, jde ti to dobře.“ Ozval se mi za zády Esmin hlas. Leknutím jsem sebou škubla, byla jsem do hry tak zabraná, že jsem si ani nevšimla jejich přítomnosti.

„Děkuju, ale nejsem si tím jistá.“ Usmála jsem se nejistě.

„Jak si má jeden v klidu užít noc, když mu drnkáš pod podlahou!“ Hulákal Emmett, který právě sešel z patra.

„Jak se má jeden naučit hrát na piáno, když mu do toho hekáš!“ Oplatila jsem mu stejnou mincí. Emmett si něco zamručel pod nosem, otočil se na patě a vydal se zpátky nahoru.

S Edwardem jsme hru na piáno zkoušeli každý večer následující dva týdny. Musím říct, že má schopnost hrát se zlepšila, jemu jsem se sice rovnat nemohla, ale i přesto jsme spolu hráli Bacha, Beethovena, Mozarta, i novější skladby.

S Alicí a Ros jsme ležely na mojí posteli a listovaly módními časopisy.

„Alice, proč Edward jezdí pryč?“ Zeptala jsem se své sestry. Edward se předevčírem rozhodnul, že si udělá výlet, a když jsem se ho ptala, kam pojede, zarytě mlčel.

„Víš Bello, Edward je muž, a jako takový má taky své potřeby, takže odjel za…“ Tímhle prohlášením mě šokovala. Věděla jsem, že Edward není eunuch, ale ani vesnu mě nenapadlo, že jeho výlety slouží k tomu, aby se pobavil.

„Takže si jel užít.“ Dokončila jsem to za ní.

„Ano.“ Prohlásila Ros nezaujatě.

„A kdy se vrátí?“ Alice se na chvíli vytratila z reality, když její oči získaly přítomný pohled, usmála se na mě.

„Za devět dní.“

„A za kým vlastně jezdí?“ Vyzvídala jsem.

„To je různé, často jezdí za Tanyou…“

„Z Denali?“ Přerušila jsem jí. Vím, že tam žije rodina podobná té naší a Cullenovi je berou jako prodlouženou rodinu.

„Ano, ta. Taky za Adrianou z Mexika, Helen z Voltery…“

„Voltery v Itálii? Kde je Aro, Marcus a Caius?“ Vykulila jsem oči, Cullenovi mi říkali o upířích vládcích. Byli to Carlislovi přátelé, ale bylo jasné, že nesdílí jeho názor ohledně naší potravy.

„Ano, potom ještě za Světlanou z Ruska, za někým do Anglie. Je jich víc, ale moc se o jeho zálety nezajímám, ty ano?“ Měla takový zvláštní vědoucí pohled.

„Ne to ne, jenom jsem zvědavá, vždyť víš.“ Pokrčila jsem rameny. Pravdou bylo, že mě tohle odhalení zaskočilo, taky jsem nechápala, proč mi to neřekl, přece se s nás stali přátelé, hodně dobří přátelé.

„Vím, a mám pro tebe překvapení, zítra jedeme spolu nakupovat.“ V tu ránu byla v mém pokoji celá rodina.

„Jak to myslíš, že spolu jdeme nakupovat?“ Vysoukala jsem ze sebe přiškrceným hlasem.

„Alice?“ Zeptal se Carlisles.

„Včera jsem měla vidění, zítra jdeme nakupovat.“ Prohodila jako by nic.

„Ale to nejde, co když se na někoho vrhnu, někoho zabiju?!“ Byla jsem vyděšená.

„Bello, klid. Jsi upír už víc, než dva roky, nikdy si neochutnala lidskou krev a umíš se ovládat. Zvládneš to.“ Uklidňovala mě Al.

„Ale v nákupním centru je tolik lidí, tolik lákadel.“ Kroutila jsem hlavou.

„Bella má pravdu.“ Zastal se mě Carlisle. „Nemusíme hned tak riskovat. Možná by Bella mohla nejdřív zkusit procházku po městě, než se bude cítit na uzavřený prostor.“

„To je mnohem lepší nápad.“ Souhlasila jsem okamžitě. Alice se zamračila, ale nakonec kývla.

„Těm nákupům se stejně nevyhneš.“ Vyplázla na mě jazyk a odcupitala z mého pokoje.

Den na to jsme se všichni vydali do Nuku, hlavního a přitom největšího města v Grónsku. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem připravená na tuhle konfrontaci, jestli uběhl dostatek času.

„Slibte mi, že kdyby se něco dělo, tak mě zastavíte.“ Žádala jsem naléhavě své bratry, kteří seděli semnou v autě, s námi tu byla ještě Ros, Alice jela s rodiči.

„Neboj se Bello, zvládneš to.“ Uklidňoval mě Jasper.

„Slibte mi to!“

„Slibujeme.“ Oba souhlasili a potom vystoupili z auta. Zhluboka jsem se nadechla a pomalu vystoupila. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Parkovali jsme na okraji města, okolo nás byly staré tovární budovy a les z druhé strany.

„Bello nadechni se, pomalu. A řekni, jak se cítíš.“ Nabádal mě Carlisle. Nejistě jsem všechny pozorovala.

„Neboj se, jsme tady, pohlídáme tě.“ Uklidňovala mě Esme, Jasper s Emmettem se na potvrzení jejich slov postavili každý z jedné strany. Přikývla jsem a pomalu nasála do plic vzduch. Cítila jsem rybinu, špínu, pot, odpadky, alkohol, shnile ovoce, ale také květiny, čerstvý jablkový koláč, levanduli, růže, a krev. Voněla nádherně, byla to vábná tekutina, která v sobě snoubila všechno nejlahodnější aróma v dokonalém poměru. Znovu jsem se zhluboka nadechla a užívala si tu vůni.

„Bello?“ Vyrušil mě Jasper.

„Je to nádherná vůně, trochu mě škrábe v krku, ale jinak nic.“

„Nemáš touhu se za tou vůní vydat?“ Vyzvídal Emmett.

„Ani ne. Pokrčila jsem rameny.

„To je dobře, protože, támhle z  toho vchodu vyjde za tři vteřiny člověk.“ Ukázala Alice směrem k nejbližším dveřím, a měla pravdu. Dveře se otevřely a na ulici vstoupil asi třicetiletý dobře vypadající muž. Zvedl hlavu, když nás uviděl, zarazil se a udiveně se na nás díval. Během půl minuty, když na nás civěl s otevřenou pusou, jsem se párkrát zhluboka nadechla. První setkání s jeho vůní byl velký nápor, ale nebylo to tak strašné, jak jsem předpokládala. Muž zatřepal hlavou, nervózně se pousmál a obešel nás. Procházel jenom tři kroky ode mě a já neměla touhu se na něj vrhnout a vysát ho.

„Já to říkala, zítra jdeme na nákupy.“ Zavýskla najednou Alice a skočila mi kolem krku.

„Lituji tě, sestřičko.“ Zašklebil se Emmett.

„Bello, gratuluju.“ Usmál se na mě Carlisle.

„Děkuju.“ Usmála jsem se na něj šťastně.

Den na to jsme parkovali ve velkém nákupním centru v Mt. Pearl. Jakmile nás Alice přesvědčila, že se nic nestane, rozhodla se vydat na pořádné nákupy a to do nejbližšího velkoměsta. Takže jsme si najali soukromé letadýlko a ráno přistáli na zdejším letišti.

„Vezmeme to z vrchu dolů.“ Oznámila, potom mě okamžitě chytla za ruku. Doslova mě dotáhla k výtahu a vstrčila dovnitř. Zbytek rodiny nás následoval s potutelnými úsměvy, jenom Emmett se pochechtával nahlas.

Šla jsem vedle Alice po chodbě plné lidí a byla překvapena svým sebeovládáním. Lidé, jejich krev voněla skvěle, ale neměla jsem touhu skočit jim po krku.

„Pojď, koupíme ti nějaké šaty.“ Alice mě vtáhla do nejbližšího obchodu a začala pobíhat z jedné strany na druhou. Pobaveně jsem jí sledovala a vydala se k nejbližším vystaveným modelům. Nikdy jsem na takových nákupech nebyla, občas jsem si sice někam zašla, ale nikdy jsem neměla nikoho, kdo by šel semnou a pomohl mi rozhodnout se, jestli je to žluté tričko to pravé. Probírala jsem se v šatech, když mi do oka padly tmavě modré letní šaty po kolena.

„Bello, chytni ty šaty a běž do kabinky.“ Ozvalo se zamnou, když jsem se otočila, strčila mi Alice do rukou dalších deset šatů a nasměrovala mě na druhou stranu obchodu ke kabinkám. Každé šaty jsem si musela obléct a předvést se sestrám a Esme. Byly opravdu pěkné, ale raději jsem měla kalhoty. Ale nemusela jsem se strachovat, hned v dalším obchodě mě jimi Alice zásobila na léta dopředu.

Podobně to šlo celý den, Alice se rozhodla podstatně doplnit a rozšířit můj šatník teď, když jsem si mohla oblečení i vyzkoušet. Ale musím uznat, že se mi to opravdu líbilo. Nakonec jsme odjížděli s nezměrným množstvím tašek.

O týden později jsem seděla za piánem a hrála Beethovenovu Óda na radost.

„Děláš pokroky, jde ti to opravdu skvěle.“ Ozval se za mnou Edwardův hlas, když jsem zahrála poslední tón. Usmála jsem se, zaklapla víko a otočila se na stoličce. Stál opřený o futra dveří a sledoval mě.

„Děkuju. Jak sis to užil na výletě?“ Vstal jsem a vydala se k němu. Na sobě jsem měla ty krásné modré šifónové šaty nad kolena, a k tomu stejné modré provázkové boty na podpatku. Nechápala jsem, jak mě k tomu Alice přesvědčila, ale dneska si ze mě udělala panenku na hraní.

„Měl jsem se dobře.“ Usmál se a sledoval mě. „Alice byla nakupovat?“ Hlavou pokývl k mému oblečení.

„Ano, ale tyhle jsem si vybrala sama, myslím, že mi sluší.“ Odvětila jsem.

„Ty jsi byla nakupovat?“ V hlase měl překvapení, zlobu a ještě něco.

„Ano, a byl to krásný den.“ Zářivě jsem se usmála.

„A co lidé?“

„Není to tak strašné, jak jsem si myslela, dá se odolat celkem snadno, i když někteří voní opravdu dobře.“ Pokrčila jsem rameny.

„Ahoj bratříčku.“ Vtančila do obýváku Alice. „Belle to sluší, nemyslíš?“ Koukla na něj.

„Ano, sluší ji to.“ Souhlasil.

„Děkuju.“ Pousmála jsem se.

„Měli bychom si promluvit o tom, co bude dál.“ Ozval se Carlisle, který vešel s Esme do pokoje.

„Proč zrovna teď.“ Zaskučel z vrchu Emmett a já se musela uchechtnout. Za minutu byli všichni dole.

„Teď, když se Bella ovládá, bychom se mohli přestěhovat mezi lidi.“ Oznámil nám náš otec.

„A kam?“ Vypálila hned Ros.

„Přemýšleli jsme nad tím a shodli se, že bychom mohli chvíli strávit v Hitonu v kanadské Albertě.“ Oznámila Esme. „Samozřejmě, když nebudete proti.“

„Já jsem pro.“ Souhlasila hned Ros, už se těšila na nový domov.

„Já jedu klidně hned.“ Přidal se k ní okamžitě Emmett, už měl dost sob a tuleňů, sem tam si sice dal medvěda, ale díky jejich malé populaci, to nebylo tak často, jak by chtěl.

„Kdy pojedeme?“ Zeptal se Jasper.

„Nevím, nejdříve musím vybrat nějaký dům, mohli bychom klidně pár dní strávit v Denali.“ Přemýšlela Esme nahlas.

„To raději ne.“ Ozval se okamžitě Edward a my s Emmettm se ušklíbly.

„Ale copak Eďo? Tobě se po Tanijce nestýská?“ Kouknul se na něj Emmett nevině. Edward na něj chtěl vystartovat, ale Carlisle ho autoritativně zastavil.

Nakonec jsme se dohodli, že se přestěhujeme za týden.

*********

Úkosem jsem se podívala na letušku, která mě vyrušila ze vzpomínek otázkou, jestli něco nepotřebuju. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou a zaměřila svůj pohled na temné mraky za okýnkem.

Znovu moc děkuju za komentáře a doufám, že se vám tahle kapitola taky líbila a taky ji okomentujete.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 2. kapitola: