Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 19. kapitola

30.03.2010 (14:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7413×

Když jsem se o dva dny později vynořila na pláži, zjistila jsem, že jsem Řecko minula o pár set kilometrů a ocitla se v Turecku. Nebylo co řešit, prostě jsem nejprve prozkoumala Turecko. Toulala jsem se po skalnaté krajině a užívala si chvíle samoty. S Jimem a Amunem mi bylo fajn, ale Jim byl občas až moc upovídaný. Proto mi ty chvilky klidu přišly tak vzácné a úžasné. Chtěla jsem strávit pár měsíců o samotě, ale co budu dělat potom, jsem netušila. Bylo tady tolik možností, ale čím dál tím víc jsem přemýšlela nad Cullenovými, nad možnou návštěvou, když už ne trvalým pobytem. Lákala mě možnost být zase rodinou, někam patřit, ale nebyla jsem si jistá, jestli by to bylo možné, jestli bychom mohli být zase spolu. Odešla jsem bez rozloučení, utekla jsem, kdo ví, jestli o mě ještě stojí, maily sice hovořily o tom, že ano, ale třeba se mě snažili jen uchlácholit.

Zanechala jsem chmurných myšlenek a toulala se po Istanbulu. Bylo to nádherné město plné mešit, chrámů, prapodivných uliček a vůní. Bylo to město noci, noci, kterou jsem žila i já. Lidé mi ustupovali z cesty, otáčeli se za mnou a někteří muži byli přítulnější než jiní, což se mým černým duhovkám náramně hodilo.

„Nechceš jít ven?“ ptal se mě rádoby svůdným hlasem můj společník. Nacházela jsem se v jednom z nejlepších nočních klubů v Istanbulu a svíjela se na parketu v rytmu rokenrolu. Na sobě jsem měla velice krátkou rudou sukni a bílý top, který ve světle barevných reflektoru zářil. Přimět muže, aby po mě toužili, bylo jednoduché. Stačil jeden smyslný úsměv, pohození vlasů, toužebný pohled či mlsné olíznutí rtů a bylo to. Tak se ke mně dostala i má dnešní večeře. Celkem pěkný mladý muž, jehož krev voněla naprosto úžasně, což bylo to hlavní.

Usmála jsem se a olízla si rty. „Jo.“ To stačilo k tomu, aby si mě přitiskl k boku a vedl mě ven. Než stačil cokoliv říct, zatáhla jsem ho do boční liduprázdné tmavé uličky a políbila jej. Vůbec nic nenamítal, náruživě mi oplácel polibky a prsty šmátral po mých zádech. Věděla jsem, že se mu to líbí a cítila jsem jeho vzrušení, poslední chvilku v životě by si měl užít.

Rty jsem sjela na jeho krk a bloudila po jeho krční tepně. Jeho tepající krev na mě přímo křičela, vezmi si mě, a já ji poslechla. Prokousla jsem mu kůži na krku a zuby zabořila do té lahodné tekutiny. Hltala jsem životodárnou krev a ignorovala jeho chabé pokusy, kterými se snažil bránit. Netrvalo to dlouho, uteklo to stejně rychle, jako poprvé, v jednu chvíli jsem sála lahodný mok a ve druhé mi v náručí vyselo bezvládné tělo.

Zbavila jsem se mrtvoly a vydala se na západ.

O čtyři dny později jsem se procházela řeckými vinicemi zalitými měsíční světlem. Řecké jaro stálo opravdu za to. Všechno bylo zelené, kvetlo, ptáci zpívali a má romantická dušička truchlila. Najednou mi bylo smutno, stýskalo se mi po společnosti, chtěla jsem mít někoho u sebe, nebýt sama. Chtěla jsem tady mít Jean-Clauda, Felixe, Amuna s Jimem, rodinu, kohokoliv, s kým bych se mohla podělit o tu nádheru kolem sebe.

Toulala jsem se v řadách přesně zasazených vinných keřů, když do mého těla něco narazilo, spíš někdo, upír. Nevím, jak se to stalo, proč jsem se opět nechala unést, neposlouchala své instinkty, jsem ostuda upírů. Muž mě přišpendlil k zemi a než jsem se zmohla na jakoukoliv obranu, začal mě líbat. Přitiskl své rty na mé, plenil známým způsobem má ústa a já si okamžitě uvědomila, s kým mám tu čest. Tyhle rty bych poznala kdekoliv a kdykoliv.

*********

„Ahoj krásko,“ oslovil mě mně neznámý upír, stojící naproti mně v tmavé dublinské uličce.

„Nazdar cizinče,“ usmála jsem se. Nepůsobil nebezpečně, právě naopak, vypadal sympaticky a hlavně mě přitahoval, probouzel ve mně chtíč.

„Co tě sem přivádí?“

„To co tebe,“ ušklíbla jsem se.

„Pravda, doufám, že ti svačinka chutnala,“ mrknul k tělu ležícímu mezi kontejnery.

„Chutnala, a co ty, dal sis taky nějakou mňamku?“

„Našel jsem někoho, kdo zahnal můj hlad,“ pousmál se a v očích mu nebezpečně jiskřilo. Pohled jeho rudých zorniček ve mně vyvolával příjemné chvění šířící se z mého nitra. „Ale teď před sebou vidím třešničku na dortu.“ Jeho koutky se roztáhly do širokého svůdného úsměvu.

„Některé třešničky se nedají jen tak slupnout,“ mrkla jsem na něj a vyskočila do vzduchu. Tiše jako kočka jsem dopadla na střechu domu z přelomu minulého století a utíkala. Přeskakovala jsem z jedné strany střechy na druhou a spěchala na okraj města. Věděla jsem, že utíká za mnou, pronásleduje mě, bylo to vzrušující, zvrácené a kouzelné.

Po pár minutách jsem se dostala k okraji města, na nic jsem nečekala, skočila na zem a rozběhla se travnatými kopci na sever, k domu a neznámý mě neustále pronásledoval. Na tváři jsem měla přihlouplý výraz a kličkovala mezi lesním porostem. Bylo to zábavné, byli jsme od sebe vzdáleni pár desítek metrů a přitom mezi námi probíhalo zvláštní jiskření, energie, kterou prohlubovaly a povzbuzovaly krátké občasné pohledy, které jsem mu věnovala a on mi je oplácel.

Neví, jak daleko jsem byla od domu, když se vymrštil do vzduchu a přišpendlil mě svým tělem k zemi.

„Tohle je ale sakra hravá třešnička,“ vydechl mi do obličeje.

„Měla jsem za to, že tě hry baví,“ zašeptala jsem rozechvěle.

„To ano, ale znám i jiné, lepší.“ Svými rty se pohyboval pár milimetrů nad mými a v očích mu hrály jiskřičky šibalství, které podněcovaly plameny touhy.

„A jaké pak?“ zkroutila jsem rty do úsměvu.

„Ukážu ti je,“ jeho rty se při každém slově třely o ty mé. Bylo to vzrušující, něco nového zakázaného nemorálního. Nikdy jsem neflirtovala s nikým, koho jsem neznala, a už vůbec neležela pod ním a takřka ho líbala. A taky tady byla Kat a její plány, plány ve kterých semnou počítá, plány na náš společný a nereálný život.

Zajela jsem mu rukou do vlasů a přitáhla si jeho rty k sobě, stačil nepatrný pohyb, aby splynuly a my se ponořili do dlouhého polibku plného vášně a chtíče. Cizincovy rty mi vycházely vstříc a jeho dlaně se rozběhly po mém těle, přes tenkou látku šatů laskal mou kůži. Jeho prsty se dostaly ke krátké sukni mých šatů a zajely pod ní, přejížděly po mém stehně a vyvolávaly ve mně touhu. Když jeho prsty dorazily k mému kolenu, chytl jej a jemným tlakem mě donutil ohnout ho, sám se usídlil mezi mýma nohama. Svlékla jsem mu tričko a prsty přejížděla po jeho pevných svalech ke kalhotám. Co nejrychleji jsem je rozepnula a nechala ho, aby si je sundal i s boxerkami, přitom jsem se zbavila svých svršků. Když byl nahý, sedla jsem si na něj, přisála se k jeho rtům a klínem se otírala o jeho erekci. Z jeho slastného sténání bylo vidět, že je stejně vzrušený jako já. Jeho dlaně mě chytly v bocích, nadzvedly mé tělo a nechaly ho klesnout. Jeho penis naplnil můj vlhký klín toužící po pozornosti. Rty se přisál k mé bradavce a jemně ji sál. Byla jsem jako v nebi, už dlouho jsem necítila nikoho uvnitř sebe, dlouho jsem nezažila to co teď. Lehce jsem se nadzvedávala a prohlubovala napětí, které se ve mně kupilo. Upír si mě přitáhl k tělu a zastavil tak mé pohyby. Rozmrzele jsem zamručela a on se usmál, políbil mě a položil na zem. Nohama jsem ho objala v pase a nechala ho, aby mě dovedl ke hvězdám.

„Jmenuju se George,“ představil se mi, když jsem mu ležela na hrudi a on mě výskal ve vlasech.

Zvedla jsem hlavu a usmála se na něj. „A já Bella.“

„Rád tě poznávám.“

„To já tebe také,“ zkřivila jsem rty do úsměvu.

„Bello!“ Naše představování přerušil vysoký hlas zrzavé upírky stojící nedaleko nás.

*********

Zaplašila jsem vzpomínky, které mi probleskly hlavou, a ponořila se do polibku. Ve chvíli, kdy se naše jazyky setkaly, mnou projelo to známé chvění, které ve mně vzbudil už poprvé. Georgova přítomnost ve mně vyvolávala záhadnou touhu smíchanou s očekávání.

„Ahoj krásko,“ zašeptal o hodnou chvíli později, když mě přestal líbat a jen se mi díval do očí.

„Ahoj cizinče,“ usmála jsem se.

„Co tady děláš?“

„Cestuju, a co ty?“

„Přijel jsem se podívat domů,“ usmál se na mě. „A kde jsi nechala tu svojí upírku?“ nadzvedl obočí.

„Myslím, že je doma v Irsku, už jsme se dlouho neviděly,“ přiznala jsem neochotně.

„Ale co to? Myslel jsem si, že tě jen tak nepustí, podle toho co se v Irsku stalo,“ přimhouřil oči.

„Utekla jsem,“ ušklíbla jsem se a přitáhla si jeho rty zpět. Tentokrát jsem nechtěla skončit jen u polibku, chtěla jsem víc, chtěla jsem všechno a dala jsem mu to najevo dost nevybíravým způsobem. Než se zmohl na odpor, i když pochybuju, že by odporoval, jsem jej jedním škubnutím zbavila trička i kalhot, víc na sobě neměl. Přetočila jsem ho pod sebe a sama si vysvlékla šaty.

„Jsi nádherná, dokonalá,“ pousmál se a prsty přejížděl po mé nahé hrudi. Při tom jemném a dráždivém pohybu jsem vrněla blahem. „A nedočkavá,“ ušklíbl se a přitáhnul si mé rty zpět. Vložila jsem se do polibku a nechala ho kouzlit s mým tělem, které pod jeho zkušenými dotyky, polibky a pohyby spělo k uvolnění.

„Kvůli tvé náruživosti teď budeme po Řecku pobíhat nazí,“ povzdechnul si o hodinu později a hledal zbytky svého oblečení.

„Mluv za sebe,“ ušklíbla jsem se a oděná v šatech sledovala jeho nádherné pevné tělo z pletenců svalů, jak se třpytí v bílé záři měsíce.

„To je pravda, tvé oblečení to přežilo,“ zamračil se. Za tím pohledem bylo víc, než jen obyčejná závist či rozmrzelost, byl to smutek, povzdech nad mým oblečením.

„Kdyby ses svlékl sám,“ pokrčila jsem rameny a okamžitě se dala na útěk.

„Já ti dám, svlékl se sám,“ hulákal za mnou a pronásledoval mě. Smála jsem se na celou vinici a utíkala k moři, které bylo nedaleko.

Doběhla jsem na okraj skály a cítila Georgovy prsty na látce mých bílých letních šatů. Už jsem neměla jinou možnost, než skočit do vody a já jí využila. Skočila jsem dolů, ale v tu samou chvíli Georgovy prsty popadly mé šaty a já dopadla do vln nahá.

Ponořila jsem se na dno a schovala se do podvodní jeskyně. Věděla jsem, že George skočil za mnou a hledá mě a opravdu, za chvíli jsem cítila vlny, které vyvolával a jeho přítomnost. Nechala jsem ho proplout kolem vchodu a vydala se na opačnou stranu než on. Za chvíli mě zaregistroval a plaval za mnou.

Nevím, jak dlouho jsme se honili na dně moře, ale když jsem vyplavala na hladinu, bylo slunce už dávno za půlkou své denní poutě.

„Zničil jsi mi šaty,“ zamračila jsem se, když se jeho hlava objevila mezi vlnami.

„Ty mě taky,“ oplatil mi.

„A utopil si mi mobil,“ obvinila jsem ho a vytáhla tašku, kterou jsem měla celou dobu přes rameno.

„Koupím ti nový,“ usmál se a přitáhl si mě k sobě.

„Jenom aby,“ pronesla jsem skepticky.

„Slibuju,“ usmál se a uloupil mi dlouhý líný polibek. „Půjdeš semnou?“

„A kam?“ zajímala jsem se a obmotala kolem něj nohy i ruce.

„Mám tady nedaleko dům, bude se ti líbit.“ Sledoval mě s nadějí a obavami v očích.  Už jsem měla samoty dost, a proto jsem kývla, strávit pár měsíců s Georgem by mohlo být příjemné.

„Tak se drž,“ vykřikl nadšeně, přetočil si mě na záda a plaval.

Po půl hodině vyšel z vody semnou na zádech a po kamenném srázu se šplhal nahoru.

„Je to taková menší vilka daleko od lidí. Nikdo tady není, je to v podstatě nepřístupná a hlavně neúrodná oblast, kolem jen skály a pár stromů. Stojí na okraji skalisek, uvidíš, bude se ti tam líbit.“

„A máš tam oblečení?“ škádlila jsem ho.

„Něco v tvé velikosti se určitě najde, a když ne, tak tě vezmu na…“ nechal vyznít větu do ztracena.

„Na?“ vyzvídala jsem.

„Vezmu tě na nákupy,“ pronesl mírně nešťastně, možná pochopil, co právě slíbil. Rozhodně jsem nebyla takový maniak jako Alice, nemusela jsem v obchodě trávit každou možnou minutu, ale když už jsem tam byla, chtěla jsem si to užít.

„Odpuštěno,“ vtiskla jsem mu polibek na ucho a pokračovala dál na jeho krk a ramena. Touto činností jsem se zabývala, dokud nezastavil.

„To už jsme tady?“ zvedla jsem hlavu.

„Ano,“ zašeptal mírně roztřeseným hlasem a já dobře věděla proč, jeho úd trčící do prostoru mluvil jasně o jeho vzrušení.

„Tak jdeme na prohlídku!“ vyhrkla jsem nadšeně, pustila ho a vběhla do domu rozkládajícího se přede mnou.

Proběhla jsem velkými dřevěnými vraty zasazenými do vyšší bíle zdi tvořící plot a ocitla se na světlém cihlovém chodníku, který obklopovaly záhony, na kterých rostly stromy, mezi kterými dominoval velký olivovník a růže. Podél chodníku a domu byly postaveny keramické květináče s různými květinami a houpačka. To vše podtrhovalo nádherný bílý dům s modrými okenicemi a červenou taškovou střechou. Dřevěnými dveřmi jsem vběhla dovnitř a ocitla se v dlouhé tmavé chodbě, která ústila do velké místnost s prosklenou stěnou. Rychle jsem proletěla každou místnost v přízemí i prvním patře, byla tady kuchyně, dvě ložnice, knihovna, pracovna a potom obývák, ta velká místnost na konci chodby. Byl nádherný a plný světla. Velká prosklená stěna zasazená do tmavě dřevěného rámu ladícího s nábytkem v pokoji mi připomněla Esminy domy. S nostalgickým úsměvem na tváři jsem otevřela dveře na terasu a ocitla se v ráji.

Podlaha terasy byla vytesaná do skály. Kámen byl opracovaný, tak aby tvořil zároveň zábradlí. Byly zde dvě dřevěné lehátka stojící ve stínech olivovníku rostoucího v květináči a zastiňujícího víc jak polovinu terasy a spoustu květin v květináčích. Tomu všemu dominoval výhled, moře jsem měla jako na dlani a v dohlednu nikdo.

Tohle mě dostalo, opravdu to tady bylo nádherné, malý ráj na Zemi. Tady bych byla schopna strávit roky.

Došla jsem ke kamennému zábradlí, lokty se o něj opřela a hleděla do dáli. Celá má prohlídka trvala maximálně minutu, ale to neznamenalo, že bych ji odbila.

„Líbí se ti tady?“ zeptal se mě George se stejným tónem hlasu, jako před domem. Stál jen několik centimetrů za mnou, nepotřebovala jsem se otáčet, abych věděla, že tam je.

„Je to nádherné,“ hlesla jsem.

„Doufal jsem, že se ti tady bude líbit,“ tyto slova už mi šeptal do ucha. Byl na mě namáčknutý, jak nejvíce mohl, svými rty bloudil po mém krku a ramenou a dlaněmi hnětl mé ňadra. Jeho erekce mě tlačila do zadečku.

„Znáš mě dobře…“ Mé konstatování se změnilo ve slastný sten, když jedna jeho dlaň opustila mé poprsí a její prsty vnikly do mého klína.

„Ne tak moc, jak bych si přál,“ zašeptal mi do ucha a jeho prsty nahradil penis. Slastně jsem se prohnula, přirážela proti němu a o chvíli později se svíjela v milostné křeči.

„Na ty nákupy půjdeme hned,“ zamručela jsem, když jsem viděla šaty, které pro mě měl. Bylo to něco strašného, to by si na sebe nevzala ani moje babička a to byly z dob jejího mládí.

„V Athénách má být zataženo, takže, když jinak nedáš,“ zamručel.

O dvě hodiny později už jsem procházela městem a nakupovala. George ťapkal poslušně vedle mě, nosil tašky a volnou rukou mě objímal, pokud ji teda volnou mě. Nebyla jsem tak příšerná jako Alice, ale i přesto na něm bylo vidět, že toho má dost.

„Ještě boty a půjdeme, přísahám,“ postavila jsem se na špičky a vtiskla mu letmý polibek na ústa.

„To jsi říkala i v minulém krámku,“ ušklíbl se.

„Ale nestěžoval sis, když jsem se ti ukazovala v těch korzetech, podprsenkách a podvazcích,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Myslím, že žádný muž by si v tu chvíli nestěžoval,“ objasnil mi a umlčel mě polibkem.

„Co říkáš na tyhle?“ Stála jsem před ním ve vysokých páskových lodičkách a už jsem věděla, že si je koupím.

„Já jsem pro,“ povzdechl si a přidal je k dalším deseti párům.

„Fajn, tak končíme,“ kývla jsem a sledovala jeho nadšený úsměv. Rychlostí blesku všechno zanesl k pokladně a za pět minut odcházel ověšený taškami jako vánoční stromeček.

„Ještě jeden obchod,“ zastavil mě, když jsem chtěla nasednout do auta, které se jako zázrakem zjevilo u mola, když jsme vystupovali ze člunu. To byl v podstatě jediný dopravní prostředek, jakým jsme se z domu mohli dostat.

„A nechtěl jsi už jít?“ povytáhla jsem obočí.

„Ano, ale je něco, co musím ještě koupit.“ Chytil mě za ruku a vedl do obchodu plného elektroniky.

„Tak, a teď si vyber,“ pokynul ke skleněné vitríně, před kterou jsme stáli. Bylo tam plno elektrověciček, které dokázaly všechno, byly to počítače a telefony v jednom.

„Jsou vodotěsné, a takřka nerozbitné, pro lidi, dají se lehce ovládat a jsou praktické,“ usmíval se jako sluníčko. Kývla jsem a vybrala si jednu prapodivnou úzkou skládací věcičku, opravdu vypadala dobře. George zaplatil a my se vydali k autu.

Tak jako v Paříži, jsme procházeli okolo stánku s pohledy a já si řekla, že bych mohla poslat Alici vzkaz.

„George, počkej na chviličku,“ zastavila jsem ho a šáhla po pohlednici s Akropolí. Zaplatila jsem prodavači a půjčila si tužku.

Drahá Alice,

mám se dobře. Právě jsem v Řecku, potkala jsem jednoho starého přítele, takže se o mě nemusíte bát.

Moc se mi po vás všech stýská a doufám, že se máte dobře.

S láskou Bella

Vrátila jsem prodavači popisku a zeptala se na schránku, s ochotou a srdcem, které se hlásilo o infarkt, mě nasměroval.

„Kdo je Alice?“ vyptával se George.

„Alice je má sestra,“ odvětila jsem automaticky.

„Tvá sestra?“

„Ano, má sestra,“ kývla jsem a vybavila si její drobnou postavu, veselý usměv, černé rozčepýřené vlasy a zářící oči.

„A ti ostatní, které zdravíš? Cullenovi?“ nenechal se odbít.

„Mamina tě nenaučila, že je neslušné číst cizí poštu?“ plácla jsem ho po rameni a vhodila pokled do schránky. Zatvářil se uraženě. „Cullenovi jsou má rodina, já jsem Cullenová, Isabella Cullenová,“ pousmála jsem se smutně. George mě objímal v pase, vedl mě k autu a vyčkával, až začnu. Najednou jsem nemohla mluvit, měla jsem v krku knedlík a před očima se mi míhaly obličeje mé rodiny Esme, Carlislea, Rose, Emmetta, Alice, Jaspera a Edwarda, mého Edwarda. Vlastně už ne mého, už z něj byl jen můj bratr, aspoň oficiálně, v mém srdci vždy bude mít místo, které mu nikdo jiný nevezme, bohužel.

„Cullenovi jsou má rodina, to oni mě proměnili, jeden z nich, Edward. Vlastně mi tím zachránil život…“ Téměř jsem šeptala a cestou domů a vlastně i celou následující noc mu líčila, kdo jsou Cullenovi a kdo jsem já.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

To on ji pustil, dal jí svolení a nechal ji odjet, teď kvůli tomu trpěl nejen on, ale i celá rodina. Mohl ji přesvědčit, slíbit, že se to zpraví, ale to ne, nechal to jen na ní. Viděl své ženě na očích, že mu to dává částečně za vinu, ale i přes všechny výčitky svědomí věděl, že udělal dobře.

Ten první den to bylo nejhorší, když se za doprovodu Alice vrátil domů a všem oznámil, že odjela a možná se už nevrátí, jenom se otočila a odešla. Nechtěla tomu věřit, nemohla mu to odpustit, ale po čase se s tím smířila. Ještě hůř na tom byl Edward, zpráva o Bellině odchodu ho zasáhla nepřipraveného, byla to jako studená sprcha, která ho probrala do reality a od té doby se změnil. Pozdě ale přece.

Pokaždé, když přišel dopis nebo jen pohled od jejich nejmladší dcery, viděl v Esmině očích záblesk obvinění adresovaný jak jemu, tak Alici a hlavně Edwardovi, tak jako teď.

< shrnutí >

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 19. kapitola: