Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 14. kapitola

12.03.2010 (14:15) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7405×

Seděla jsem na parapetu svého okna, opírala se o stěnu a čelem o okno. Sledovala jsem vycházející slunce, které se hlásilo o pozornost, aspoň na těch pár okamžiků, než ho opět zakryjí mraky. Už jsem doma pět dní a vyhýbám se mu, jak jen můžu. Od incidentu na lovu se mě sice pokoušel párkrát oslovit, ale vždycky jsem se tomu nějak vyhnula.

„Bells,“ ozval se ze dveří Carlisle.

„Ano?“zeptala jsem se, ale stále se dívala ven na nádhernou jarní, už skoro letní přírodu.

„Mluvil jsem s děkanem, máš se za ním stavit a taky za vedoucím své diplomové práce, bude to bez problémů.“

„Děkuju.“ Můj hlas nezněl moc vděčně, spíš monotóně. Okamžitě seděl naproti mně a otcovsky mě sledoval.

„Nemusíš tam nastoupit, pokud nechceš, to přece víš, nikdo tě nebude nutit studovat…“

„Já vím, to není tím, chci tu školu dodělat.“ Zvedla jsem hlavu a pokusila se o úsměv, ale víc to připomínalo úšklebek. „Já jenom…“

„Bolí to a skrývat to tě vysiluje,“ konstatoval.

„Ano,“ souhlasila jsem.

„Víš, že to nemusíš dělat, všichni víme, že je to pro tebe těžké, nemusíš se nám to snažit usnadnit, měla by si myslet hlavně na sebe, ne na nás.“

„Věř mi, takhle je to lepší, nepotřebuju soucit, a už vůbec nechci, aby věděl, jak mi ublížil.“

„Když to pro tebe bude tak jednodušší,“ sice přikývl, ale mračil se, můj přístup se mu evidentně nelíbil. „Měla by ses obléct, Emmett s Rose chtějí vyrazit hned, jakmile zajde slunce, takže za půl hodiny a ještě musíš dát do kupy diplomku.“

„Děkuju, už na to jdu.“ Objala jsem ho a vydala se ke stolu s notebookem. Carlisle měl pravdu. Dodělala jsem posledních pár úprav a dala tisk. Tohle byla ta jednodušší část, teď si budu muset vybrat oblečení. Stála jsem uprostřed své velké nové šatky a tápala jsem. Na setkání s děkanem bych se měla obléct slušně, ale ne přehnaně. Nakonec jsem to vzdala a oblékla si černý kostýmek skládající se z kalhot s puky a slušivého sako, abych rozbila pocit usedlosti, vzala jsem si bílý top a doplnila to černými dlouhými dvojřadými korály a černými lesklými lodičkami. Alice ze mě bude mít radost. U Carlislea v pracovně jsem si vyzvedla svou diplomovou práci a vydala se dolů za sourozenci.

„Já myslel, že si s ním jdeš promluvit o škole a ne ho svádět,“ ušklíbl se Emmett a hypnotizoval můj výstřih. Nechápu, co se mu nezdálo, nic nevylézalo, takže co.

„Dobré oko,“ pochválila mě Al, jakmile zkontrolovala můj zjev. Jenom jsem se ušklíbla a vydala se do auta za Rose.

Mé obavy byly zbytečné, děkan mě nechal dostudovat naprosto bez problémů a profesor Stiks byl nadšený z mé závěrečné práce, takže titul jsem měla skoro v kapse.

Ve škole šlo všechno hladce, možná až moc, kéž by to samé šlo říct o vztahu s Edwardem. Myslela jsem si, že když se mu budu vyhýbat, nikdy s ním nebudu sama, bude to v pořádku, nebudu s ním muset mluvit. Rozhovoru s ním jsem se děsila, ani nevím proč, nebylo by to horší, než ho každý den potkávat. Asi jsem se bála, že mu odpustím, podívám se do jeho očí a zapomenu na všechnu bolest.

Zrovna jsem byla na lovu s Emmettem a Jasperem. Ti dva se rozběhli na opačnou stranu. Pohřbila jsem mrtvolu losa a chtěla se rozběhnout za dalším, ale vyrušil mě můj manžel.

„Bello, chci si promluvit.“

„Ale já ne,“ odsekla jsem. Chtěla jsem utéct, ale chytil mé ruce a přitiskl mě ke skále.

„Ale budeš semnou mluvit,“ zavrčel mi do tváře. Překvapeně jsem se na něj dívala, nevěřila jsem, že on, vždy galantní, se ke mně teď chová hrubě. Ano ublížil mi, ale nikdy fyzicky.

„Nemám k tomu žádný důvod,“ vrátila jsem mu stejným tónem.

„Ale ano, máš, jsi má manželka!“

„Na to si měl myslet dřív, než jsi mě podvedl s tou blondýnkou,“ zavrčela jsem.

„A jsme zase u toho, už jsem se ti omluvil, co víc chceš?!“

„Aby se to nikdy nestalo, abych si dál žila ve svém vysněném světě, ale to se bohužel nestane, takže chci, abys mi dal pokoj!“

„Tak na to zapomeň, jsi má manželka a budeš se podle toho i chovat, dal jsem ti už dost času!“ Byl hrubý, nikdy bych nečekala, že je tohohle schopen. Dřív než jsem se mohla začít bránit, přitisknul své rty na mé a začal mě surově líbat. Dobýval se za mé rty. Nejdřív jsem nebyla ničeho schopna, jako opařená jsem tam jenom stála a nevěřila tomu co se děje. Mezitím vtlačil Edward své koleno mezi mé nohy a tisknul se na mě, jak nejvíc mohl. O pár chvil později, když jsem se vzpamatovala, začalo po něm mé tělo toužit, prahlo po jeho polibcích, ale téměř okamžitě se ozval i rozum. Uvědomila jsem si, co se děje, co provádí a začala se bránit. Snažila jsem se ho odstrčit, ale nešlo to, byl silnější a ignoroval mé pokusy. Proto jsem udělala to jediné, co jsem považovala za správné. Kopla jsem ho mezi nohy. Edward okamžitě odskočil a držel se za citlivé místo.

„Tohle si zapamatuj, Edwarde Cullene, já už nejsem tvá manželka!“

„Podle zákona ano,“ zavrčel s podtónem bolesti.

„Zákony pro nás nic neznamenají!“

„Před bohem.“

„Vždyť v něj ani nevěříš.“

„To nic nemění na tom, že jsi neustále mojí ženou!“ Zavrčel a postavil se, v tu chvíli jsem se dala na útěk a Edward se rozhodnul mě pronásledovat.

„Mě neutečeš!“ volal, zamnou a přibližoval se ke mně, téměř jsem cítila jeho dech na zádech.

„To ani nemusím,“ vysmála jsem se mu. Udělala jsem ještě pár kroků hustým porostem, dostala se na mýtinu a skočila ke svým bratrům. Emmett s Jasperem mě zaraženě sledovali, ale jakmile Edward objevil na okraji mýtiny, což bylo téměř okamžitě, postavili se přede mne v obranném gestu.

„Bello, udělal ti něco?“ ptal se mě Emmett a výhružně sledoval Edwarda. Na Edwardovi bylo vidět, že je nesvůj a má strach. Jednomu by se určitě ubránil, ale proti oběma neměly ani jeho schopnosti šanci.

„Ne, nic se nestalo,“ namítla jsem, ale významně sledovala Edwarda, určitě pochopil mé tiché varování. Jasper cítil Edwardovi emoce a se zájmem nás pozoroval, ale nic neříkal.

„Dobře, půjdeme domů?“ otočil se na mě Emmett. Jenom jsem kývla a rozběhla se s těma dvěma domů.

Od té doby se toho hodně změnilo, složila jsem zkoušky, obhájila diplomovou práci a dostala titul, stejně jako mí sourozenci, ale největší změnou bylo Edwardovo chování.

Už se neopakovala scéna z lesa, ale jeho pocit viny vzala za své. Poprvé se to stalo ten den, kdy jsem se vracela ze zkoušek. V dobré náladě, nejlepší za posledních pár měsíců jsem vyskočila ze svého nádherného černého autíčka a vpadla do obýváku.

„Mám to, samé A,“ usmívala jsem se od ucha k uchu. Esme s Carlislem a Jasper s Alicí byli v obýváku a šťastně, ale obezřetně se usmívali.

„Gratuluju, holčičko.“ Esme mě objala. Z patra se ozývaly milostné steny, takže jsem předpokládala, že Rose a Emm oslavují zakončení školy. Z tohohle omylu mě ale vyvedly jejich postavy, které se objevily v kuchyňských dveřích. Zarazila jsem se a pořádně se zaposlouchala, to nebyl Emmett a Rose, ale Edward a… její hlas jsem neznala.

„Edward má návštěvu,“ konstatovala jsem dutým hlasem.

„Neboj se, hned jak ta coura vypadne, tak ho s Jasperem spálíme,“ ujistil mě temným hlasem Emmett. Zhluboka jsem se nadechla a nasadila bezstarostný úsměv.

„To nebude nutné.“

„Ale stále je to tvůj manžel,“ mračil se Jasper.

„To spraví dva podpisy.“ Po tomhle prohlášení se všichni zarazili, dokonce bych přísahala, že jsem slyšela Edwarda zavrčet a ne kvůli milostné křeči. „Co kdybychom si zašli na absolutorní lov?“ Všichni přikývli. „Jenom se převleču, sejdeme se před domem,“ houkla jsem na ně a zmizela v pokoji.

Nevěřila jsem, že to opravdu udělal, že si užívá v mém domě, v domě našich rodičů. Nevěřila jsem, že mi to udělal, ano řekla jsem mu, že se chci rozvést, nebo aspoň to, že už není můj manžel, ale nečekala jsem, že udělá zrovna tohle. Edward nikdy nebyl necitlivý a hrubý, ano podved mě, ale choval se ke mně slušně, teda až na to v lese a teď… A už vůbec jsem nečekala, že budu cítit to, co cítím. Myslela jsem si, že už jsem to překonala, samozřejmě, milovat ho už budu navěky, ale že mě to takhle zasáhne… Opět se objevila ta díra, kterou jsem ukryla hluboko v sobě, pocit zrady, samoty a beznaděje.

Vyběhla jsem z pokoje a vydala se s rodinou na lov zahnat žízeň, ale hlavně si vybít zlost.

Tohle nebyla první a ani poslední dámská návštěva v Edwardově pokoji, v průběhu následujících měsíců jich bylo mnohem víc…

O měsíce později jsem procházela kolem Edwardova pokoje, když mě vtáhnul dovnitř.

„Co to děláš?“ prskala jsem a snažila se ho setřást, ale přitiskl mě na zeď a zkřížil mi ruce za hlavou, taky si hlídal, abych ho nemohla znovu kopnout.

„Chci s tebou mluvit, ne chci ti něco říct a ty budeš poslouchat,“ mluvil rozhodně a rázně. Chtěla jsem začít protestovat, ale zakryl mi ústa rukou.

„Já tě miluju. Ano, udělal jsem chyby, neomluvitelné a neuvěřitelné chyby, kterých lituji, nejraději bych vrátil čas a všechno změnil, ale to bohužel nejde. A mohu jen doufat, že mi odpustíš.“ Díval se mi do očí a mluvil přesvědčiv a s něhou, chtěla jsem mu věřit, ztratit se v jeho náručí, na všechno zapomenout, ale nemohla jsem.

„Jestli ti jde o mé odpuštění, proč sis tady poslední měsíce vodil své milenky.“

„Protože jsem vůl, a taky…“ Zhluboka se nadechl, jako by sbíral odvahu. „Chtěl jsem, aby si žárlila.“ Vyvalila jsem oči na něj oči, takže on chtěl, aby mě sžírala ještě větší bolest než doposud. „Vím, byla to hloupost, ale já jsem zoufalý, nic nepomáhalo, něžná slovíčka, prosby, násilné chování, ani žárlivost, já už vážně nevím, co mám udělat, aby si pochopila, že tě miluju.“ Naprosto mi unikal význam jeho slov, to si opravdu myslel, že když se ke mně bude chovat hnusně a tahat si tady každou couru, kterou potká, tak mu odpustím? Vezmu ho zpátky? Nemohla jsem tomu uvěřit, tohle nebyl můj Edward, tohle nebyl upír, do kterého jsem se zamilovala, ten milý pozorný mladík, který mi otvíral dveře, nosil do schodů, šeptal něžná slovíčka lásky, tohle nebyl můj Edward, ale naprosto cizí bytost. Nechápala jsem, kdy se změnil, kdy se z něj stala tahle kreatura, anebo takový byl pořád a já si svého manžela jen vysnila…

Díval se mi do očí, přímo mě hypnotizoval, a poté zašeptal. „Promiň prosím.“ O pár okamžiků později začal něžně líbat mé rty. Chtěla jsem ho odstrčit, vymanit se z jeho objetí, ale zradilo mě mé tělo, které už dávno toužilo po jeho něžném laskání. Vydechla jsem a tím ho pozvala do svých úst, kde si začal něžně hrát s mým jazykem. Už jsem to nebyla já, byla to cizí Bella, Bella prahnoucí po uspokojení, ne ta rozumná po lásce toužící bytost. Edward kul železo, dokud bylo žhavé, než jsem se nadála, ležela jsem nahá na posteli a on se skláněl nade mnou a laskal mé tělo, zasypával mě vlahými polibky. Každé mé částečce věnoval naprosto neskutečnou pozornost. Slastí jsem se kroutila pod jeho dotyky a toužila po uspokojení, toužila jsem naplnit tu touhu, která spalovala mé tělo, a Edward mé přání vyplnil. Naplnil mé tělo, můj klín a než našel vlastní ukojení, dovedl mě dvakrát k vrcholu.

Ležela jsem zády k Edwardovi, ale to mu nezabránilo přitáhnout si mě k sobě a rukou mě hladil po břiše. Cítila jsem jeho spokojenost, přímo z něj srčela a kontrastovala s mou frustrací a znechucením. Byla jsem zhnusena sama za sebe, kvůli pár okamžikům rozkoše jsem zahodila vše, za co jsem posledních pár měsíců bojovala, co jsem si vybudovala. Pravda je, že Edward věděl moc dobře, jak mě uspokojit, jak mi poskytnout tu největší rozkoš. Chtěl, abych si vzpomněla, na všechno co mi může dát, jako bych mohla zapomenout na jeho rty putující po mé kůži, prsty hladící mé tělo, naplnění, které mi poskytoval.

„Lásko, půjdu na lov, nechceš jít semnou?“ zašeptal a přitom mě líbal na krku. Odmítavě jsem zakroutila hlavou a dál hleděla před sebe, nechtěla jsem se na něj dívat, nechtěla jsem, aby viděl mé znechucení.

„Dobře, za chvíli jsem zpět.“ Políbil mě naposledy na krk a vydal se do šatny pro oblečení. Slyšela jsem, jak se obléká a jde pomalu ke dveřím, tehdy jsem si uvědomila, že je to poslední šance, spatřit ho a otočila jsem se. Viděla jsem jak elegantně, jako puma kráčí ke dveřím, jak se jeho svaly lehce napínají pod tenkou látkou, jeho svalnaté, oku ladící pozadí, hnědé vlasy, ve kterých se odrážely bronzové prameny, dokonalou linii obličeje, jeho rtů.

Ve dveřích se na mě otočil. „Budu doma dřív, než se naděješ, miluju tě,“ pokřiveně se usmál a odešel. Hleděla jsem na bílé dřevěné dveře, za kterými zmizel, a věděla, že jsem právě dospěla k rozhodnutí. Už takhle nemůžu dál, nemůžu se na něj každý den dívat, musím začít nový život, od začátku.

Jakmile zmizel v lesním porostu, vyběhla jsem do svého pokoje. Oblékla jsem se a začala balit oblečení, nevěděla jsem co si vzít, takže jsem zabalila první, co mi padlo pod ruku. Esme byla doma, proto jsem vyskočila oknem a uložila tašky do kufru svého miláčka, stejnou cestou jsem se vrátila. Už mi zbývalo jenom jedno.

Zašla jsem do Carlisleovi pracovny, kde jsem vytáhla Shakespearovi sonety, ve které jsem schovávala všechny památky na rodinu, všechny okamžiky štěstí. I s knížkou jsem se vrátila do pokoje, kde jsem vytáhla papíry s modrým pruhem, podepsala jej a napsala Edwardovi dopis. Všechno jsem to vzala a naposledy se rozhlédla kolem sebe, po svém pokojí, svém království. Bolelo to, dokonce hodně, ale tohle bude to nejlepší řešení.

Otevřela jsem dveře Edwardova pokoje a na jeho stůl položila podepsané rozvodové papíry, knihu, dopis a prstýnky i s řetízkem. Sledovala jsem tu malou skromnou kupku dokumentující můj dosavadní život a cítila, jak kus mého srdce, kus mé samé umírá.

Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavil černých myšlenek, nebo je aspoň zatlačila do pozadí. Zavřela jsem dveře Edwardova pokoje a s klíčky od auta se vydala do přízemí, kde mě zastavila Esme.

„Bello, holčičko, jsem tak šťastná, jsem ráda, že jste si to vyjasnili.“ Svírala mě pevně ve svém náručí a zářila spokojeností. Zapochybovala jsem o svém rozhodnutí, pochovala jsem o správnosti svých činů, ublížím jim. Možná bych mu mohla odpustit, změnil by se, přestal by se tahat s jinými upírkami, byl by mi věrný, miloval by mě… Musela jsem se uchetnout své vlastní naivitě. Pevně jsem sevřela svou matku a užívala si možná poslední setkání s ní. Byl to paradox, má první, biologická matka mě opustila, umřela a já teď opouštím tu náhradní, která mě bez protestů přijala do rodiny, milovala mě stejně jako ostatní.

„Mám tě ráda, mami,“ zašeptala jsem jí do ucha.

„Já tebe taky holčičko,“ usmála se a pustila mě z objetí. „Kam se chystáš?“

„Jenom si zajedu do města, za chvíli jsem zpátky,“ usmála jsem se. Nerada jsem mamku klamala, ona mi bezpodmínečně věřila a já ji lhala do očí.

„Brzy se vrať.“ Vtiskla mi polibek na tvář a poté mě pustila, naposledy jsem se na ní podívala a rozjela se za Carlislem.

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Mladý muž, spíš mladík šťastně a bezstarostně vkročil do svého pokoje, čekal, že ho tam bude čekat žena, kterou miloval. Ano miloval ji, někdo by řekl, že má prapodivný způsob vyjadřování lásky, ale nemohl si pomoct. Ta dívka jej přitahovala, zbožňoval ji, ale toužil i po jiných, byl zvyklý užívat si všeho, co mu svět nabízí, ženy nevyjímaje.

Ale usměv mu z tváře zmizel, jakmile uviděl prázdnou postel a nesourodou kupku věcí na stole. Se zamračeným obličejem se k ní vydal. To co uviděl, mu doslova vyrazilo dech. Na stole ležel prsten jeho matky, který dal své ženě a ještě jeden, který přesně pasoval k tomu, na jeho levém prsteníčku. Byla zde kniha, kterou před ním tak úpěnlivě chránila, podepsané rozvodové papíry a dopis s jeho jménem. Rozevřel ten sněhobílý papír a začetl se do úhledného písma své manželky.

Drahý Edwarde,

vím, nebudeš to chtít slyšet, ale dnešní noc byla chybou. Pochopila jsem, že když chci začít nový život, tak musím bez tebe, bez vás. Musím se postavit na vlastní nohy a tak to dělám. Edwarde, odcházím, ale chci, abys něco věděl. Nenáviděla jsem tě, poté tě milovala a teď… Teď tě nenávidím a miluji zároveň. Nikdy na tebe nezapomenu a vždycky tě budu milovat, ale stejnou měrou i nenávidět. Z toho důvodu musím odejít, musím začít hledat své štěstí, a nenechat tě dál mi ubližovat…

Nechávám ti tady prstýnky, rozvodové papíry a Tu knihu. Jedinou věc, kterou jsem před tebou tajila, možná pochopíš proč. Je mou jedinou vzpomínkou na mě… Je v ní zachycena každá kapitola mého života, dodnes. Nechávám ti ji jako vzpomínku…

Vyřiď všem, že je mi to líto a miluju je, vždycky budou mou rodinou, možná se naše cesty ještě zkříží.

S láskou Bella

< shrnutí >

Ještě jednou děkuju za komentáře a taky dodatečně za hlasy pro Rodinu v anketě o nejlepší povídku v únoru.

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 14. kapitola: