Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 13. kapitola

09.03.2010 (18:30) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7342×

The Beatles - Yesterday

Nemohla jsem uvěřit svým očím, nechtěla jsem tomu věřit, ale mé smysly hovořily za vše. Trvalo vteřinu, možná dvě, než si mě Edward i ta dotyčná všimli. Nevěřícně na mě hleděl, jako by nemohl uvěřit tomu, že mě vidí, tomu, že tady jsem, že jsem ho přistihla in flagrante.

„Bello…“ Zaskočeným hlasem pronesl mé jméno a natáhnul ke mně ruku. V tu chvíli jako bych se probudila, jako by mé tělo, má mysl začaly pracovat. Hleděla jsem na něj a prostupovala mnou bolest, pocit zrady, zmaru a vztek, neuvěřitelná nenávist, kterou jsem pocítila ke svému manželovi. Otočila jsem se na patě a rozběhla se pryč, utíkala daleko od toho nevěrného bastarda. Nenáviděla jsem ho za to, jak mi ublížil, nenáviděla jsem sebe, za to, že jsem si ho pustila k tělu.

Utíkala jsem a nevnímala den a noc, slunce či déšť, bylo mi to jedno, nejdůležitější pro mě bylo dostat se co nejdál, utéct pryč od té bolesti, která mě sžírala. Jenom jsem běžela a odmítala se zastavit, k čemu by to bylo? Čemu by to pomohlo? Ničemu, naprosto ničemu, běh pomáhal, vít šlahající mojí tvář, mysl uvažující o dalším kroku, kořeny pletoucí se mi pod nohy, to všechno mi pomáhalo, nemyslet na to, co se stalo, odbourat tu bolest. Věděla jsem, že když zastavím, tak bude mnohem větší a já už jí měla dost, už jsem nechtěla trpět, znovu…

Zastavila jsem se až na úpatí skály, zarazil mě ten známý výhled. Taky jsem to znala, tady jsem byla, ta scenérie se mi vryla navždy do paměti, ten park, ty stromy, to bylo to místo, kde jsem seděla před čtyřmi roky a rok před tím. Bylo to místo, na které mě už dvakrát dohnaly Edwardovy činy, a teď jsem tady potřetí.

Sesunula jsem se na skalnatý výčnělek a uvolnila stavidla své beznaděje. Jak mi to mohl udělat? Proč to udělal? Copak jsem něco provedla, byla mu špatnou manželkou? Vždycky jsem se snažila, aby… A dost! Tohle ne, nikdy se nebudu obviňovat za jeho chyby! To on mě podvedl, zradil mou důvěru, zničil náš vztah, naše manželství, tu nádhernou lásku, kterou jsme k sobě cítili, nebo aspoň já ji cítila, o jeho citech můžu jen pochybovat.

Pevně jsem si přitiskla kolena k hrudi a snažila se zastavit tu černou díru, která mě začala pohlcovat. Snažila jsem se utišit tu neuvěřitelnou bolest, která jako kyselina rozežírala mé vnitřnosti, toužila jsem utišit své hrdlo, ze kterého se draly bezmocné vzlyky. Chtěla jsem zaplašit ten pocit bezvýznamnosti a osamění, který mě obklopoval, chtěla jsem, aby všechny ty pocity zmizely. Přála jsem si stát se prázdnou schránkou bez pocitů, bolesti, zrady, zmaru, lásky. Nechtěla jsem cítit žal, který mě stahoval sebou do hlubin beznaděje.

Zatracený Edward Cullen!!! Neměla jsem mu nikdy odpustit, uvěřit mu, zamilovat se do něj. Z hrdala se mi draly vzlyky a já neměla sílu je zastavit. Jen jsem tam tak ležela na úpatí skály stočená do klubíčka a plakala bez slz.

Vteřiny se měnily v minuty, minuty v hodiny, hodiny přecházely v dny, týdny a já se rozhodla čas ignorovat, odmítala jsem jej vnímat, v čem by mi tak pomohl? Tu bolest, kterou jsem cítila, rozhodně neutišil, byla stále stejně velký, nebo snad ještě větší, ale pomalu se začala měnit. Už to nebyla jenom nesnesitelná díra uprostřed mého hrudníku, která stravovala mě samotnou, mou podstatu, ale stala se z ní nenávist. Nenáviděla jsem Edwarda Cullena, toho prach sprostého ničemu, který mi ukradl srdce a rozlámal ho na tisíce kousků, které už nikdy nikdo znovu nesloží.

Byla jsem sama, samota mě sžírala stejně, jako mě stravovala bolest a nenávist. Poprvé po patnácti letech jsem se cítila osamocená. Zvykla jsem si na svou rodinu, na Cullenovi, stali se mou rodinou, milovala jsem je, toužila jsem po nich, chtěla jsem je mít u sebe a zároveň je už nikdy nevidět.

Nevěděla jsem co dělat, netušila jsem, co se teď stane, co se bude dít, co budu dělat, nechtěla jsem se rozhodovat, proto jsem udělala jediné, co jsem mohla. Dál jsem ležela na skále a sledovala horizont, přitom jsem se snažila co nejméně uvažovat, vytěsnit všechny myšlenky, které mi vířily v hlavě, zbavit se té bolesti, temnoty, samoty, zrady a nenávisti.

Můj záměr se mi dařil, ležela jsem na skále a nevnímala, utápěla se v bolesti a sebelítosti, to se ale změnilo, když do mé mysli proniknul bolestný sten. Zvedla jsem hlavu a pozorovala jestřába útočícího na vlaštovku, která se prala o život, o každý nádech, ona toužila po tom žít, ona bojovala předem prohraný boj, na rozdíl ode mě. Já jsem měla svůj život a nevyužila ho, já se tady utápím v sebelítosti, místo toho, abych bojovala o svou rodinu. Edward Cullen mi toho vzal hodně, ale nikdy mi nevezme mě samotnou, nikdy mi nevezme mou rodinu, mé já, můj život, když už si odnesl mé srdce.

Vstala jsem a s novou chutí do života a nebývalou zuřivostí jsem praštila do skály za sebou. Toužila jsem si vybít tu zlost, kterou ve mně probudil, ten vztek, a hora byla dokonalým objektem, když už jsem nemohla zabít samotného Cullena. Trestala jsem skálu za svou hloupost a naivitu hodně dlouho, dokud se ze zaoblené špičky pahorku nestala rovná plocha. S novou energií a touhou po životě jsem se otočila k pralesu, nasála vzduch a vydala se změnit barvu svých očí z černé na zlatavou.

Zakopala jsem poslední mrtvolu medvěda a rozhlédla se kolem sebe, poprvé jsem zaznamenala přírodu kolem sebe. Šedivé zimní dny se během mého bdění změnily v rozkvetlou pozdně jarní zahradu.

Otočila jsem se k východu a rozběhla se domů.

Před návratem jsem se rozhodla udělat pár změn se svým zevnějškem. Rifle a tričko, které jsem měla na sobě, byly špinavé a potrhané, proto jsem využila své staré dovednosti skloubené s upíří rychlostí a v jednom z luxusních obchodů v New Yorku jsem si vypůjčila šaty. Vloupala jsem se do hotelového pokoje, kde jsem si dopřála dlouhou očistnou sprchu, dřív by mě teplá voda uklidnila, ale dneska ne, odteď mi už asi nikdy nepomůže. Oblékla jsem si tmavě fialové šaty vypasovaný pod prsy s řasenou sukní končící v půli stehen, obula si padnoucí fialové balerínky, která jsem vzala společně se šaty. Mé vlasy byly lehce zvlněné a na tvář jsem nanesla lehké fialové stíny patřící k výbavě pokoje. Teď už zbývala jen jedna věc. Popadla jsem řetízek z bílého zlata, který se mi houpal na krku, a navlékla na něj snubní a zásnubní prsteny, neměla jsem to srdce vyhodit je, ještě ne, zatím pro mě znamenaly hodně. Zapnula jsem si řetízek a spustila ho do výstřihu, byl dostatečně dlouhý, aby se prstýnky překryl živůtek šatů.

Povzdechla jsem si, vyskočila z třináctého patra hotelu a rozběhla se domů, cestou jsem vyhodila modré džíny a tmavě modrou halenku, modrou barvu si na sebe už nikdy nevezmu!

Stála jsem před naším domem poblíž Hanoveru a sbírala veškerou svou odvahu, abych vstoupila dovnitř. Věděla jsem, že tam jsou, cítila jsem je, neslyšně je pozorovala, můj štít mě skryl stejně dobře jako temné zákoutí lesa.

Ještě jsem se mohla otočit, utéct pryč, nevrátit se, neprohlubovat tu bolest… Bello, dost! Je to tvoje rodina, a ty se jí jen tak nevzdáš, budeš o ni bojovat a Edward bude trpět!

Zhluboka jsem se nadechla a vydala se k domu. Před dveřmi jsem mírně zaváhala, nevěděla jsem, jestli mám klepat, nebo jenom vstoupit, ale pořád to byl můj domov. Vzala jsem za kliku, neslyšně otevřela a vstoupila dovnitř. Nasadila jsem úsměv, za masku veselí jsem skryla veškerou bolest, která mě stravovala.

Pomalým tichým krokem jsem vešla do obýváku, kde seděla Esme a něco si bezmyšlenkovitě črtala do notesu. Musela mě zaslechnout, protože zvedla hlavu a podívala se přímo na mě. O setinu sekundy později mě drtila ve svém náručí. Pevně jsem ji objala a oddychla si, stále o mě stáli, stále jsem byla součástí rodiny.

„Holčičko moje,“ pevně mě objímala a vzlykala.

„Mami,“ hlesla jsem tiše.

„Kde jsi byla, jak ti je?“ zahrnovala mě otázkami a dál mě objímala.

„Bello,“ uslyšela jsem Alicin hlas a za chvíli mě neobjímaly dvě ruce, ale dva páry rukou.

„Alice.“ Otočila jsem se v pevném objetí čelem k ní a objala ji.

„Co jsi to vyváděla? Víš, jaký jsme o tebe měli strach? Jak jsme se báli? Je ti dobře?“ Drtila mě ve svém náručí a mlela páté přes deváté.

„Alice, prosím tě, mohla by si mě pustit?!“ Téměř jsem se své sestře vytrhla z náruče a zhluboka se nadechla, ale má svoboda neměla dlouhého trvání, okamžitě mě popadly dvě velké ruce mého bratra.

„Emmette.“ Nic jiného jsem nestihla říct, na nic jiného mi nezbyl čas. Popravdě jsem byla za toto přivítání vděčná, věděla jsem, že tady stále patřím, že mám rodinu.

„Emmette, pust ji!“ zaslechla jsem Rose a vzápětí ji objímala, ale mnohem opatrněji. Jasper mě krátce, ale pevně objal stejně jako Carlisle.

„Bells, jak ti je? A kde si byla?“ zeptala se mě opatrně.

„V pořádku,“ usmála jsem se na ně. „Potřebovala jsem si pár věcí promyslet.“ Pohledem jsem střelila k Edwardovi, stál opřený o zábradlí a obezřetně mě pozoroval. Věděla jsem, že mě pohled do jeho tváře zasáhne, bude bolet, ale nedala jsem na sobě nic znát, nikdo nemusí vědět, jak při tom pohledu trpím. Jakou bolest mi způsobuje setrvávat v jeho přítomnosti.

„Esme, myslíš, že by šel z podkroví udělat pokoj?“ Otočila jsem se na matku. Z Edwardovy hrudi vyšlo zavrčení, které jsem ignorovala, přece si nemyslel, že s ním budu sdílet pokoj i potom co se stalo.

„Samozřejmě zlatíčko, hned se do toho dáme. Jaké by si chtěla barvy? Hodila by se tam zelená, taky bílá, nebo možná…“

„Ráda bych červenou, pokud by to nevadilo.“ Esme se zamyslela a nakonec kývla.

„To by šlo, přiděláme pár oken, vikýř by byl ideální, světlá podlaha, bílé stropy, nebo bychom mohli zachovat dřevěnou konstrukci, ano, to by šlo…“ mumlala si pro sebe a začala plánovat. Shovívavě jsem se na ni usmála a otočila se na Alici.

„Al, půjdeme na nákupy?“ Rozhodla jsem se zbavit všeho, co mi Edwarda připomínalo, všechno, nebo aspoň většina mého oblečení byla pořizována za účelem zalíbit se mu.

„Jasně, půjdeme hned ráno, v obchodech otvírají v devět hodin, takže vyrazíme v osm.“

„Děkuju,“ usmála jsem se na ni.

„Carlisle, co jste řekli ve škole?“

„Že jsi na výměnném pobytu v Anglii, chceš se tam vrátit?“

„Ano, ráda bych si dodělala diplom, šlo by to?“

„Určitě, zařídíme to,“ přikývnul a usmál se.

„Ségra, nechceš si zajít na lov?“ zajímal se Emmett.

„Klidně,“ usmála jsem se na něj a zvedla se. Čím dále budu od Edwarda, tím lépe.

„Tak jdeme!“ Emmett mě popadl za ruku a utíkali jsme ven, jakmile jsme vyběhli z domu, objevil se vedle nás i Jasper a Carlisle a k mé smůle se připojil i Edward. Nechápala jsem, co tady chce, ale rozběhla jsem se co největší rychlostí do lesa, kde jsem si hodlala dát svačinku, naposledy jsem byla na lovu v Montaně a to už byly tři, čtyři dny.

Do nosu mě uhodila vůně pumy, kočky, kterou tak miloval. Zavětřila jsem znovu a vydala se za srnkou, raději si dám smrdutého býložravce, než pumu. Skočila jsem na svou oběť a vysála její krev.

Otočila jsem se s tím, že uklidím mrtvolu, ale za mnou stál Edward. Nevěřícně jsem na něj hleděla a netušila co dělat, jestli mu mám rozbít ten jeho andělská obličej, nebo vzít nohy na ramena, než jsem se stihla rozhodnout, oslovil mě.

„Bello, já… je mi to strašně líto, nechápu, jak jsem to mohl udělat, jak jsem tě mohl… podvést. Strašně toho lituju, a chci, abys věděla, že tě miluju, jsi jediná žena, kterou…“ Ta situace mi přišla strašně absurdní, stála jsem tam s mrtvolou srnky téměř v náručí a sledovala svého záletného manžela, jak se mi snaží omlouvat, nemohla jsem dělat nic jiného, než se začít smát, poprvé za měsíce jsem se smála.

„Bello?“

„Ty… ty si opravdu…“ Snažila jsem se ze sebe dostat smysluplnou větu, ale záchvaty smíchu a jeho nechápavý obličej mi to dokonale znemožňovaly.

„Ty si opravdu myslíš, že jen tak přijdeš, vysypeš ze sebe omluvu a vyznání lásky a já ti odpustím?“

„Slíbila si v dobrém i zlém a já toho opravdu lituju.“

„A ty si slíbil, že budu jediná v tvém srdci.“

„A to jsi!“

„Takže mi má být útěchou, že jsi u ní hledal jenom sex?!“ nevěřícně jsem na něj hleděla.

„Když to řekneš takhle, tak to zní hrozně, ale…“ Nemusel to ani doříct, aby se ve mně zvedla vlna nenávisti a veškerá bolest, kterou mi způsobil. Hodila jsem po něm mrtvolu srny takovou silou, že ho přirazila na strom za ním. Na nic jsem nečekala a začala po něm házet všechno, co mi přišlo pod ruku, bylo mi jedno, jestli to jsou kameny, či větve. A nejhorší bylo, že se vůbec nebránil, jenom tam stál a chytal to, co chytit stačil, zbytek nechal roztříštit o své tělo. Po chvíli jsem toho nechala, nemělo to cenu a já nikdy nebyl hysterka, když pominu pár okamžiků v mém životě. Chvíli jsem si ho měřila se zjevnou nenávistí a poté se rozběhla domů. Koutkem oka jsem ještě spatřila své bratry a otce, jak mě pozorují.

Zaťukala jsem na dveře Rosina pokoje. „Rose, můžu si půjčit koupelnu?“

„Jasně, je jenom tvoje,“ usmála se na mě a dál seděla na posteli a listovala v katalogu. Vlezla jsme do jejich obrovské temně oranžové koupelny a okamžitě skočila pod sprchu. Mé jediné šaty byly zničené, stejně jako boty, nehodlala jsem si oblékat nic ze starého šatníku, jediné, co si chci z doby svého manželství ponechat je řetízek s prstýnky a to taky jen dočasně.

Zabalená v osušce jsem se vydala za Rose do ložnice. „Mohla bych si mi půjčit něco na sebe?“ Udělala jsem na ní psí oči.

„Klidně, něco si vyber,“ mávla rukou k šatně, a pátravě mě sledovala. Vešla jsem do její šatny a rozhlížela se. Všechno měla úhledně srovnané dle barvy a druhu oblečení. Chvíli jsem prozkoumávala šatník, než jsem vytáhla šedé pletené šaty s tříčtvrtečním rukávem a nevelkým výstřihem.

„Bello, chytej.“ Do šatny vpadla Alice a hodila po mě menší tašku, otevřela jsem ji a uviděla v ní šedé spodní prádlo. Nedivila jsem se, odkud věděla, že ho budu potřebovat, nemělo to cenu, oblékla jsem se a vešla do pokoje.

„Děkuju,“ usmála jsem se na obě sestry a vydala se za Esme.

„Esme, můžu si půjčit boty?“ Esme seděla na posteli a zuřivě listovala v jednom katalogu. Zvedla hlavu a přejela mě pohledem.

„Samozřejmě holčičko, myslím, že ve třetí řadě zprava by měly být lodičky, co se k tomu hodí,“ svou radu doplnila zářivým úsměvem. Měla pravdu, opravdu tam byly šedé páskové lodičky na vysokém podpatku, které se k šatům skvěle ladily.

„Děkuju.“ Sedla jsem si vedle Esme a sledovala její zápas s časopisem.

„To je to nejmenší, co můžu udělat.“

„Co hledáš?“ nakoukla jsem do katalogu.

„Viděla jsem tady křeslo, které by se hodilo do tvého pokoje, chtěla jsem ti ho ukázat, ale někam se ztratilo.“ Zatřepala hlavou a odhodila časopis. „No nic, pojď, už je čas na nákupy.“ Objala mě kolem ramen a sešly jsme do obýváku, kde čekala nedočkavá Alice a Rose, i kluci se už vrátili.

„Jaspere, Emmette, běžte na půdu, napsala jsem vám přesné instrukce, co máte udělat, veškerý materiál dovezou během dvou hodin, takže žádné výmluvy.“ Bratři si viditelně oddychli, že nemusí s námi. „Carlisle, mohl by si jet s námi? Budeme potřebovat Mercedes.“ Esme se na svého manžela kouzelně usmála a já bych přísahala, že se otci zatřepaly kolena.

„Pojedu rád,“ souhlasil Carlisle.

„Tak honem, jedeme! Emmette, bereme si Jeep.“ Emm nestihl nic namítnout, protože jsme okamžitě seděly se sestrami v jeho autě a vyrážely do Portlandu. Esme s Carlislem jeli v Mercedesu.

Cesta nám uběhla rychle, hlavně z toho důvodu, že mě mé sestry neustále rozptylovaly a nevyptávaly se, jak se cítím. Nejprve jsme to vzaly do nábytkářského sektoru, kde jsme vybraly vše potřebné k vybavení mé nové ložnice. Carlisle za námi celou dobu ztrápeně chodil, dával pokyny prodávajícímu a nakonec vše zaplatil. Postel, křesla, sedací pytle, koberečky, vázy, skříně, prostě všechen nábytek a dekorace přivezou zítra ráno.

Carlisle odevzdal Esme klíče a šťastně se vydal domu po svých, my jsme se vydaly na nákupy. Potřebovala jsem zbrusu nový šatník, od spodního prádla, přes kalhoty, sukně, trička, košile, halenky, šaty, boty, po doplňky, prostě všechno a Alice z toho byla nadšená.

Zrovna jsem se probírala košilemi, když na mě volala.

„Bello, tyhle ti budou slušet.“ Otočila jsem se na svou sestru, která v rukou svírala nádherné šaty, tyhle by si přála každá holka, jejich jedinou vadou byla překrásná pomněnková barva.

„Pěkné, ale ne.“ Otočila jsem se zpět ke košilím a dál si je prohlížela.

„Proč ne?“ Alice stála vedle mě a zadumaně si mě prohlížela.

„Kvůli barvě, jestli je najdeš i v jiné, tak si je klidně obleču,“ usmála jsem se na ni a vydala se ke kabinkám, kde jsem strávila následující půl hodiny.

Nakonec jsme koupily všechno a já se pečlivě vyhnula jakékoliv modré barvě či jejím kombinacím. Alice z toho byla mírně rozladěná, protože našla pár nádherných kousků v modré, ale já to nechtěla mít ani v šatně, natož si je obléct.

Ještě byl jeden obchod, který jsem chtěla navštívit, a to autosalón. Moje autíčko bylo sice úžasné, ale dostala jsem ho od Edwarda. Šla semnou Rose, která mi podávala podrobné informace o každém modelu a nakonec vybrala za mě. Ale to auto se mi opravdu líbilo. Byl to poslední model Audi kabriolet, nádherný, černý lesklý, bezvadně vybavený, pohodlný a elegantní. Mám si ho vyzvednout za týden.

Domů jsme se rozjely, až zavřeli poslední obchod, já jela s Esme v Mercedesu a Alice s Rose v Jeepu, obě auta byly beznadějně narvané mým novým oblečením, doplňky, botami a několika knihami, které jsem si chtěla přečíst.

„Bello, holčičko, já vím, že ti hodně ublížil, ale pořád je to tvůj domov, jsme tvá rodina, nato prosím nikdy nezapomeň.“ Esme svírala mou ruku a dívala se mi do očí, já jí pohled opětovala. Nevnímala jsem cestu, po které jsme se řítily 200 km rychlostí, sledovala jsem dojatě svou adoptivní matku, v tuhle chvíli jsem ji milovala ještě víc.

„Děkuju,“ špitla jsem a objala ji volnou rukou.

„Není vůbec zač, holčičko, jenom jsem chtěla, aby si to věděla, jsi právoplatným a plnohodnotným členem rodiny, Edward ne Edward.“ Zbytek cesty proběhl v klidu a my si prozpěvovaly společně s rádiem.

„Už můžu?“ Poskakovala jsem o den později kolem své matky a snažila se ji přesvědčit, aby mě pustila do nového pokoje. Nechtěli mi ho ukázat, dokonce kvůli tomu zakryli i střechu, abych nic neviděla.

„Ano, už můžeš,“ souhlasila a já vystartovala do svého nového pokoje. Proběhla jsem první otočkou schodů, druhou a vběhla jsem do posledního patra, ale místo otevření dveří, jsem narazila na Emmett, který je blokoval.

„Přece sis nemyslela, že to bude tak jednoduché?“ Za mnou se objevil Jasper a dlaněmi mi přikryl oči.

„Emmette, otevři už ty dveře!“ Zaslechla jsem zevnitř Rosaliin hlas a o chvíli později jsem se ocitla ve svém novém pokoji a rozhlížela se po té nádheře.

„Esme, ty ses překonala,“ vydechla jsem obdivně a žasla. Stěny byly červené, zkosený strop byl obložený světlým bukem, z kterého byla i podlahu a nábytek v podobě velké police plné knih, sterea, CDček a dekorací. Bukovou komoru stojící mezi dveřmi do zelené koupelny a obrovské moderní šatny, zdobily dvě nádherné orchideje. Na protější straně byla velká postel plná světlých polštářů. Ale úplně nejlepší byl obrovský vikýř zabírající víc než polovinu stěny, se širokým parapetem a výhledem na les. Před vikýřem byl červený koberec, houpací křeslo a v rohu pokoje sedací pytle. Opravdu to vypadalo nádherně, mé nové království.

„Moc děkuju,“ objala jsem celou svou rodinu, kromě Edwarda stojícího ve dveřích, na tváři měl bolest, bolest, kterou si způsobil svým jednáním, má to, co chtěl.

Rodina vypadala spokojeně, a když viděli, že jsem spokojená, nechali mě samotnou v mém novém království. Nový pokoj, nové auto, nové oblečení, nový život…

< shrnutí >

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 13. kapitola: