Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já píši vám - co mohu více? 12. kapitola

06.03.2010 (09:00) • 4dd4 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6539×

Obezřetně jsem pohledem pátrala v okolním porostu a hledala původce té vůně. „Edwarde, to jsou…“

„Ano, upíři…“ Edward se otočil na sever a zavrčel. „Bello, drž se za mnou,“ na nic nečekal a stáhnul mě za sebe. Ochranitelsky se přede mnou krčil v obranném postoji a vrčel. Po pár sekundách se mezi stromy objevily tři ženy, upírky kočičího vzhledu a Edward přestal vrčet, dokonce se uvolnil a postavil se vzpřímeně, byť mě stále schovával za sebe.

Obezřetně, ale zvědavě jsem sledovala tři ženy oblečené ve zvířecích kůžích, s podivně spletenými vlasy, jak k nám kráčí a na tvářích mají jemný usměv. Upírky došly na pět metrů před nás a žena uprostřed promluvila.

„Mladý Cullen, Edwarde, vítej, co tebe a tvou mladou přítelkyni přivádí k nám?“

„Zafrino, Senno, Kachiri, rád vás opět vidím.“ Edward je pozdravil jmény, to mou zvědavost podnítilo ještě více, zvídavě jsem vykukovala zpoza Edwardových zad a prohlížela si podivně podlouhlé ženy, ano, podlouhlé se k nim dokonale hodilo. „Jenom tudy procházíme, byli jsme na líbánkách a rozhodli si je prodloužit.“ Edward už mě neschovával za sebou, ale objímal mě kolem pasu.

„Svatební cesta? Neříkej, že si se oženil.“

„Ano, dámy, rád bych vám představil svou ženu, Isabellu Cullenovou, Bello, tohle jsou rodinné přítelkyně. Zafrina, Senna a Kachiri.“

„Těší mě, že vás poznávám,“ usmála jsem se na ně a natáhla k nim ruku, úsměv mi opětovaly, stejně jako podání ruky.

„Takže, ty jsi uhnala Edwarda?“ Ptala se se zájmem Kachiri.

„To spíš on uhnul mě,“ ušklíbla jsem se úkosem na Edwarda, ale dotazovanou častovala velkým úsměvem.

„No teda,“ pokývla uznale.

„Takže jste byli na Esmině ostrově?“ ujišťovala se Zafrina.

„Ano, strávili jsme tam nádherné týdny a rozhodli si prodloužit líbánky cestou po svých,“ objasňoval Edward. „Bella chtěla vidět prales, takže jsme tady.“

„A tebe samozřejmě nenapadlo zastavit se,“ zamračila se Kachiri.

„Přiznávám, ne,“ sklopil hlavu a začal o něčem živě diskutovat s Kachiri a Sennou. Koutem mysli jsem poslouchala jejich rozhovor, ale spíš se zajímala o Zafrinu.

„Máš krásné vlasy,“ očima jsem přejela její dlouhé černé vlasy spletené do malých početných copánků.

„Děkuju, možná bys mohla taky zkusit copánky,“ navrhla mi.

„To bych mohla,“ souhlasila jsem a dál si ji zvědavě prohlížela.

„Tak pojď, já ti je zapletu.“ Zafrina mě s nečekanou nedočkavostí posadila na kámen a začala splétat mé vlasy, přitom jsme si povídaly. Líčila jsem jí, jak jsem se dostala ke Cullenům, a jak mě Edward uhnal.

U Amazonských jsme strávili ještě dva dny, než jsme se rozběhli domů, kam jsme dorazili o čtyři dny později.

„Co nám provedou?“ ptala jsem se Edwarda, když jsme byli pár desítek kilometrů od domu.

„Nic, budou rádi, že už jsme se vrátili, i když Alice bude chtít vynahradit toho čerta a taky tě bude asi proklínat za ten štít,“ líbnul mě do vlasů.

„To mě bude stát nejmíň nakupovací víkend,“ povzdychla jsem si a zastavila se. „Když o nás neví, tak si můžeme ukrást ještě jednu chvilku jenom pro sebe,“ pousmála jsem se a přitlačila Edwarda na strom rostoucí na okraji přírodního skalního jezera.

„Ale, ale paní Cullenová, copak toho nemáte dost?“ povytáhnul obočí, ale začal mi opatrně svlékat šaty, nerada bych domů přišla nahá.

„Nikdy se nenabažím svého manžela.“ Zvedla jsem ruce, aby mi mohl sundat ten kousek látky nevhodný pro zdejší jarní počasí a svlékla mu košili a sundala kalhoty, které jsem hodila i s jeho trenkami na vzniklou kupku oblečení. Edward na nic nečekal, vzal mě do náruče a skočil doprostřed jezera. Omotala jsem mu pevně nohy kolem pasu a ruce kolem krku. Neobtěžovali jsme se s předehrou, oba dva jsme toužili po tom druhém a hodlali svou touhu naplnit. Nadzvedla jsem pánev a nechala ji klesnout na Edwardův penis. Slastně jsem vzdychla a stejně jako Edwardovi mi z úst unikl vzduch tvořící ve vodě bublinky. Okamžitě jsem přitiskla své rty na Edwardovi a začali jsme se téměř hrubě líbat, ale ani jeden nic nenamítal. Dravými, rychlými pohyby svých pánví jsme naplňovali touhu, která nás spalovala, zžírala naše útroby, těla, která toužila po slastném uvolnění. Téměř ve stejnou chvíli jsme dospěli k vrcholu a vzdychali si navzájem do úst, teprve poté, co se naše těla uklidnila, Edward vyplaval na hladinu a já jej stále pevně objímala.

„Nezůstaneme tady? Zvěře dost, my dva si vystačím, žádná škola, žádné nákupy…“ hlavu jsem měla položenou na Edwardově rameni a pevně se jej držela, jako jeho ruce hladily mé záda a opíral se skálu tvořící stěnu jezírka.

„Strašně rád bych si tě nechal jenom pro sebe, ale Esme by to bylo líto,“ povzdechl si a přitiskl své rty na můj krk.

„Já vím, musíme se vrátit,“ povzdechla jsem si, pustila svého manžela a hodlala odplavat na druhou stranu jezírka k šatům. Po dvou tempech mě Edward chytil a přitáhnul si mě k hrudi.

„Kdo říkal, že musíme jít hned,“ zašeptal mi u ucha a svými rty prozkoumával má záda. Jeho ruce se nenechavě rozběhly po mé hrudi. Jednou rukou dráždil má prsa a druhou se vydal do mého klína. Když svými prsty začal laskat mé místečko touhy a vsunul do mého klína své prsty, nevydržela jsem to a nahlas vzdychla. Edward věděl až moc dobře jak probudit mé tělo k životu, donutit mě sténat jeho jméno, cítit tu neuvěřitelnou touhu, prahnout po něm.

„Edwarde, prosím…“ Věděla jsem, že cítí to samé co já, jeho ztopořený úd mě tlačil do zadečku, kterým jsem neustále propínala proti jeho tělu.

„Bello, nezlob,“ zavrčel mi do ucha a vytáhnul svůj prst, už jsem chtěla začít protestovat, ale hned jej nahradil svým pyjem a já slastně vydechla…

„Už o nás ví?“ ptala jsem se Edwarda, když jsme se ocitli na okraji louky obklopující náš dům.

„Ještě ne,“ šeptnul mi zpátky.

„Tak je překvapíme.“ Rozběhli jsme se ke dveřím a o necelou sekundu později je otevřeli. Nestihli jsme ani vejít do obýváku, když do mě něco tvrdého narazilo a já skončila na zemi. Ležela jsem rozpláclá na podlaze a na mně si hověl Emmett.

„Takhle se chodí domů? Ani se neohlásit?“ hudroval Emmett.

„Mělo to být překvapení,“ odsekla jsem mu. „Můžeš ze mě slézt?“

„Ne,“ uchechtnul se a ještě víc mě přimáčkl na podlahu. „Víš, jaká tady bez tebe byla nuda? Nikdo se semnou nechtěl prát, hádat, hrát, nikdo semnou nesoutěžil, tu svatební cestu mi byl čert dlužen,“ stěžoval si.

„Víš, Emmette, jako rozmačkaná s tebou taky nebudu moct soutěžit,“ teatrálně jsem lapala po dechu.

Emmett se začal smát a skulil se vedle mě. „Ty… si… mi tady chyběla,“ dostal ze sebe mezi záchvaty smíchu.

Edward se na něj nevraživě díval a zvednul mě ze země. „Neudělal ti nic?“ ptal se starostlivě a bedlivě mě prohlížel.

„Ne, jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho rychle a objala se s Esme, která mě Edwardovi vyškubla z náruče.

„Chyběla jsi mi, holčičko.“ Esme mě pevně drtila ve svém náručí.

„Ty mě taky mami.“

„Jak se ti líbilo na ostrově?“ zajímala se poté, co mě uvolnila ze svého objetí na délku paže a prohlížela si mě.

„Strašně moc, je to kouzelné místo, ideální na líbánky… A ano, ostrov i dům ještě stojí,“ střelila jsem zamračeným a mírně výsměšným pohledem po Emmettovi, který už se nadechoval, aby se optal na stav ostrovu. Jenom se ušklíbnul a šel za Rose.

„Vidím, že jsi změnila účes,“ komentovala Rose copánky, které pokrývaly celou mou hlavu.

„Ano, potkali jsme Amazonské, Zafrina byla moc milá, stejně jako ostatní.

„Jak se mají?“ zajímal se hned Carlisle.

„Výborně, všechny vás pozdravují a těší se na návštěvu,“ odpověděl můj manžel. Stále to znělo zvláštně, manžel, ale nádherně.

„A co dárky, dovezli jste nějaké?“ přerušil Emmett otce a Edwarda.

„Vy jste nevyzvedli kufry na letišti?“ zamračila jsem se.

„Jo, vyzvedli, ale Esme mi je nedovolila otevřít, prý jsou to vaše věci a já na to nemám právo,“ posmutněl a po očku sledoval naší matku.

„Esme, to od tebe bylo milé,“ usmála jsem se na ni.

„Prosím, prosím, prosím,“ škemral Emmett.

„Edwarde?“ Otočila jsem hlavu k Edwardovi.

„Nemyslím si, že by si zasloužil dárky.“

„Prosím, prosím, prosím,“ škemral náš bratr.

„Tak dobře,“ kapituloval Edward a vydal se do našeho pokoje.

„Alice, ty semnou nemluvíš?“ s pozvednutým obočím jsem se zadívala na svou sestru, která ještě nepromluvila.

„Ne!“

„A proč?“

„Čert vzal Alici.“ Perfektně napodobila můj hlas.

„Ty se na mě ještě zlobíš?“ udělala jsem na ní smutný obličej, věděla jsem, že mi odpustí, jakmile stáhnu štít, a taky že ano. Trvalo jenom tři vteřiny, než nasadila šťastný úsměv.

„Dobře, jedeme hned zítra.“ Na nákupy jsem stejně potřebovala, na svatební cestě jsme zlikvidovali většinu oblečení.

„Bells, dáš mu to ty, nebo já?“ ptal se mě Edward, který se vedle mě objevil s kufrem v ruce.

„Společně,“ usmála jsem se na něj a otevřel kufr.

„Jaspere, říkali jsme si, že by Matylda mohla mít bratra, tohle je Donald,“ opatrně jsme mu dodali starou pušku z dob konkvistadoru v jižní Americe. Jasper se zasněným a nadšeným výrazem převzal Donalda a vydal se s ním nahoru, určitě ho plánoval uložit vedle Matyldy. Alice se za svým manželem mračila, bylo vidět, že z dárku nebyla moc nedšená.

„Alice nezlob se,“ usmála jsem se na ni a podala jí dárek. Byly to jak jinak než prvotřídní šaty z Ria.

„Tímhle sis to vyžehlila, ale nákupy tě neminou,“ vyplázla na nás jazyk.

Carlisleovi jsme dovezli starou knihu plnou jihoamerických legend, Esme vázu která okamžitě našla místo na stolku v rohu místnosti. Rose dostala nádherné náušnice.

„No tak honem, tohle je mučení,“ stěžoval si Emmett.

„To nejlepší nakonec,“ ušklíbla jsem se a Edward mu podal náš dárek. Emmett si ho chvíli nedůvěřivě prohlížel a poté se rozesmál na celé kolo.

„Až tohle zjistí, Aro…“ V rukou svíral speciální baseballový dres, na kterém bylo napsané Emmett, král upírů a baseballu.

„Jsem ráda, že se ti líbí,“ ušklíbla jsem se a ještě víc se přitulila k Edwardovi, který mě spokojeně svíral v náručí.

O den později jsem se ocitla v největším nákupním centru v New Hampshire a plnila jsem slib daný Alici. S Rose a Esme jsme chodily po obchodech a nakupovaly moře oblečení. Nejvíce času jsme ale strávily v obchodech se spodním prádlem, Edward mi na líbánkách všechno zničil a tak jsem teď doplňovala stavy za výrazné pomoci svých sester a matky. Domů jsme se vrátily až následující den a v pondělí jsme se s Edwardem vydali víc jak po měsíci do školy.

Ukázalo se, že mé obavy byly zbytečné, náš vztah byl jako dřív, svatba ho jakoby zacelila, opravila, vrátila na původní úroveň. Byli jsme to my dva, ne ti cizí lidé, kteří se z nás stali. Proplouvali jsme školou i upíří existencí a veškeré možné chvilky trávili o samotě, kdy jsme si zase četli, hráli na klavír, trávili romantické večery, spíš noci v přírodě. Opět jsem cítila to štěstí a lásku, která naplňovala náš svět. Trvalo to dva roky, než se Edward rozhodl, že mu poklidný rodinný život nestačí a on si musí najít rozptýlení.

Dneska jsem se ze školy vracela později než Edward, čekal nás poslední semestr a já jsem byla na konzultaci se svou diplomovou prací. Utíkala jsem se domů a těšila se, že po dlouhé době strávíme večer jen ve dvou, zbytek rodiny byl na lovu. Doběhla jsem k domu, do školy jsem jela s Edwardem a vracela se pěšky. Neobtěžovala jsem se jít dveřmi, rovnou jsem skočila do našeho pokoje pootevřeným oknem. Edward stál zády ke mně a mluvil do telefonu.

„Ne nejezdi… dobře…“ Edward měl v hlase zvláštní podtón, už dlouho jsem ho neslyšela, jako by byl nervózní nebo provinilý? Téměř okamžitě zaznamenal můj příhod a ukončil hovor.

„S kým jsi to mluvil?“ zajímala jsem se a položila tašku na zem.

„S nikým,“ usmál se, ale v očích měl nejistotu, snad strach.

„S nikým to asi nebylo,“ zamračila jsem se.

„Bello, nechci o tom mluvit, je to jen moje věc.“

„Já myslela, že manželé před sebou nemají žádná tajemství,“ teď jsem byla naštvaná.

„Žádná tajemství?“ ptal se nevěřícně. „A co ta tvoje knížka, kvůli které si mě mále roztrhala na kousíčky? U někoho, kdo zuří jen, co slyší Shakespearovy verše, je zvláštní, že vlastní právě jeho Sonety!“

„Takže ty tajemství mít můžeš a já ne?!“ cloumal mou vztek a nevíra. Dívala jsem se do jeho výsměšného obličeje a poprvé za celou dobu manželství ho měla chuť praštit. Otočila jsem se na patě a rozběhla se do lesa. Běžela jsem dlouho, dokud jsem nenarazila na pach pumy a neskočila po ní. Chtěla jsem si na ní vybít všechen vztek, zmar, nevíru a zmatek, které mě obklopovaly. Poprvé od naší svatby jsme se pohádali a já nechápala proč. Naprosto mi unikal důvod naší hádky, o co v ní šlo. Tak jsem se ho zeptala na jeden hloupý telefonát, co je na tom tak zlého? Mohl říct, že je to Elezar a já bych mu uvěřila, nechápala jsem, proč se začal chovat tak útočně. Vysála jsem poslední zbytky krve a odhodila mrtvolu stranou. Nechtěla jsem se vracet domů, ale ani lovit, takže jsem si lehla na zem a koukala do blba, přitom uvažovala, co se tak hrozného stalo.

Edward se poslední dobou choval zvláštně, ale ignorovala jsem to, byly to jenom takové blbosti. Chodily mu SMSky které zapíral, telefony, nebo občasní mizel na několik hodin. Ignorovala jsem to, nevšímala si toho, stávalo se to málokdy, ale možná bych měla zjistit, co se za tím skrývá.

Ležela jsem uprostřed lesa a dívala se do korun stromů, ze kterých začaly pomalu padat kapičky vody, společnost mi dělala jen mrtvola pumy. Ignorovala jsem zvuky okolí, když v tom o mě něco, nebo spíš někdo zakopnul.

„Emmette, nemůžeš dávat pozor?“ zamručela jsem a zvedla se ze země.

„Sakra Bello, s tím štítem by si opravdu měla něco dělat,“ stěžoval si a postavil se, přitom kontroloval, jestli mu něco nechybí. „Co tady vlastně děláš? Myslel jsem, že Edward plánuje romantický večer.“

„Ten vzal za své ještě dřív, než začal,“ zamručela jsem a vydala se uklidit mrtvolu pumy.

„Co ten blbec provedl?“ V hlase měl známku vzteku a zvedl strom, abych pod něj mohla pumu pohřbít.

„Bude ti to připadat jako blbost, i mě to tak přijde,“ zamručela jsem nejistě.

„Neboj se a povídej,“ objal mě kolem ramen. Vydali jsme se domů a já mu sdělila, co se dělo.

„Bells, to nic nebude, třeba jenom chystá překvapení, nebo…“

„Nebo se něco děje,“ dokončila jsem temně. „Já vím, Emmette, promluvím si s ním o tom, možná,“ povzdechla jsem si.

„Hele, nechceš si dát páku? Přivede tě to na jiné myšlenky.“

„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny a posadila se na zem ke kusu kamene. S Emmettem jsme začali soutěžit. Tlačili jsme proti sobě své dlaně a snažili se porazit toho druhého. Jako čerstvé upírce mi to nedělalo žádný problém, ale teď to byl vyrovnaný souboj. Seděli jsme naproti sobě a soustředili se, ani jeden nechtěl prohrát.

„Už to dlouho nevydržíš,“ smál se mi Emmett.

„Vsaď se bratříčku,“ zapřela jsem všechny síly a začala jeho ruku vracet do horizontální polohy. „Ale, ale že by velký bratr přišel o sílu?“ posmívala jsem se mu, když se jeho ruka nakláněla jenom kousek nad hranou kamene.

„To se teprve uvidí,“ zamručel a opět vracel mou ruku zpět. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale už bylo světlo, když jsem zaslechla Jasperův hlas.

„To snad není pravdu, my vás hledáme po celém lese a vy si tady hrajete! Kdo vede?“ Sednul si vedle nás a zadumaně pozoroval naše ruce.

„Zatím nikdo, je to nerozhodně,“ zamručeli jsme a dál se přetlačovali.

„Hmm a nechcete toho nechat?“

„To by se musel Emmett vzdát.“

„To by ses musela vzdát ty, holčičko,“ oplatil mi Emmett.

„Jaspere, našel si… To jsem si mohla myslet.“ Koutkem oka jsem viděla přicházející Rose. „Co jiného byste mohli vy tři provádět, Bello, že to dělají ti dva, na to jsme si zvykli, ale že i ty…“ Rose kroutila hlavou.

„No co no, musím se nějak odreagovat,“ zamručela jsem a Emmettovu ruku srazila na kámen, který se okamžitě rozletěl.

„Dva ze tří,“ hulákal hned Emmett.

„Na to zapomeň!“ utnula ho Rose a táhla ho pryč.  Jasperem jsme tam zůstali sami.

„Bello, půjdeme domů?“

„Třeba,“ pokrčila jsem rameny a vydali jsme se na cestu.

„Co tě trápí, sestřičko?“

„Edward, Jaspere, co se s ním v poslední době děje? Je… já nevím,“ rozhodila jsem ruce, „roztěkaný, tajnůstkařský.“

„Nevím Bello, ale taky jsem si toho všiml… Třeba to nic není, jenom ti chystá překvapení, něco plánuje…“

„Já vím, jsem paranoidní,“ povzdechla jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno, Jasper mě objal.

„Co budeš dělat dneska?“

„Nevím, plánuješ něco?“

„Alice říkala, že bude bouřka, tak bychom si mohli zahrát baseball.“

„Tak jo,“ souhlasila jsem se a my došli domů, kde na nás čekala celá rodina oděná v dresech. Edward, Carlisle, Esme, Alice měli tmavě modré dresy, já se s Jasperem vydala nahoru, kde jsme si oblékli zelenobílé dresy a tak se připojili k Emmettovi a Rose. Oknem jsem skočila k rodině a rozběhli jsme se na mýtinu, kde se měl zápas odehrávat. Edward se hned přitočil ke mně, ale já jej oběhla a vydala se raději za Jasperem a Emmettem.

„Jaspere, Emmette, ten kdo tam bude poslední, jde s Alicí nakupovat,“ zakřičela jsem na své bratry a běžela se k louce. Oba dva výzvu přijali a vydali se rychle za mnou, Alice něco zahulákala, ale my ji ignorovali. Edward se rozběhnul za mnou, ale z jiného důvodu, než mí bratři. Vyhnula jsem se mu a letěla na mýtinu. Doběhla jsem tam těsně před Jasperem, který prohrál.

„Bello, stejně se těm nákupům nevyhneš,“ hudrovala Alice a přitočila se ke svému manželovi a políbila ho.

„Tak jdeme hrát?“ zakřičel Emmett.

„Emmette, uklidni se,“ okřikl ho Carlisle a hodil mu dvě mety, které Emmett roznesl několik set metrů daleko.

„Bello…“ Edward ke mně přišel a chtěl mě obejmout, ale já se mu opět vyhnula a běžela na pálku. Alice zaujala nadhazovačský postoj a ostatní se postavili na místa.

„Hrajeme,“ oznámila naše sestra a za chvíli se ozval hrom. Odpálila jsem letící míček a okamžitě vystartovala k první metě, doběhla jsem i na druhou, a chtěla utíkat na třetí, to už jsem ale viděla Esme běžící na třetí metu s míčkem v ruce. Takže jsem se zastavila a čekala na Emmettův odpal. Hráli jsme opravdu s velkým nasazením a dlouho, stav byl vyrovnaný, 21:21. Běžela jsem na druhou metu, když do mě Edward narazil a povalil mě na zem, sám přistál na mě. Naštvaně jsem se na něj dívala a jemně ale důrazně vrčela. Chtěla jsem ho odstrčit, ale uvěznil mé ruce ve svých a přitiskl mi je na zem za hlavu.

„Bello, je mi to líto, ale ten telefon opravdu nic neznamenal, mrzí mě, co se stalo. Odpustíš mi, prosím,“ žadonil, hleděl mi do očí a litoval toho. „Vynahradím ti to.“

„Tak dobře,“ souhlasila jsem. Už jsem se na něj nechtěla a hlavně nemohla zlobit. „Ale řekneš mi, s kým jsi mluvil.“

„Slibuju,“ kývnul a políbil mě.

„Hele vy dva, tady je hřiště a ne ložnice! Bello, běž!“ křičel na mě Emmett. Odstrčila jsem Edwarda a doběhla na metu, kde jsem čekala, dokud Rose neodpálila míček, ale můj manžel ho chytil. Tím pádem jsme měli už jenom jednu šanci, Jasper odpálil míček daleko, při svém běhu jsem ho slyšela spadnout na zem a věděla, že jsme právě vyhráli. Okamžitě jsme se začali radovat, skákat a blbnout, opravdu jsem si se svými bratry připadala jako malé dítě, ale z čeho mít radost, když už ne z výhry.

„Gratuluju, lásko.“ Edward mě objal a vtiskl mi vítězný polibek.

„Večer si vyberu výhru,“ zašeptala jsem mu do ucha. Byla to tradice, drahé polovičky z poraženého týmu plnily přání vítězů. Obvykle potom musela Esme kupovat nové vybavení do Emmettova a Rosina pokoje, proto bylo zavedeno opatření, že pokud to půjde, budou hrát v jednom týmu. Ale moc to nepomáhalo, vidím to na další návštěvu ve světě nábytku.

Týdny plynuly a všechno bylo v nejlepším pořádku, jak se ukázalo, Edward opravdu chystal překvapení, vzal mě na romantický víkend ve dvou, který jsme strávili milováním a sledováním hvězd.

Dneska jsem se vracela ze školy dřív než obvykle, odpadly mi přednášky, Edward měl dneska volno, Carlisle byl celý den v práci, Emse s Alicí a Jasperem na nějakém veletrhu a Emmett s Rose si po škole zajeli na lov, takže budeme doma sami. Moc jsem se těšila, až Edwarda překvapím.

Doběhla jsem se neslyšně před dům, auto jsem si nebrala, do školy mě vezl Emmett v Jeepu a domů jsem se proběhla, běhání mě opravdu bavilo.

Potichu jsem otevřela dveře a vydala se do pokoje. Naslouchala jsem zvukům v okolí, ale nic jsem neslyšela, jen hudbu linoucí se z Edwardova sterea, poslouchal Debussyho, usmála jsem se a stoupala po schodech nahoru.

Říká se, že když se vám má změnit život, tak to vycítíte, vaše vnitřnosti se sevřou, cítíte podivné, nezvyklé napětí, ale opak je pravdou. Bezstarostně jsem otevřela dveře do ložnice a poté se mi zhroutil celý svět, nebo jeho podstatná část. Úsměv mi ztuhnul na rtech, stála jsem ve dveřích našeho pokoje a sledovala Edwarda, který si právě v naší posteli, naší ložnici užíval s nějakou blondýnou…

< shrnutí >

Autor: 4dd4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já píši vám - co mohu více? 12. kapitola: