Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já nejsem bezbrannej! 27. kapitola

23.08.2011 (11:30) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2051×

„Kde jsi vlastně vzal tyhle zkušenosti?“ ozvalo se za mnou, když jsem před obchodem přemýšlel, kde sehnat ty nejlepší boty.

„Už původní majitel tam občas udělal nějakou gothic party, aby se tihle lidi měli kde slejzat a poznávat. Znal jsem ho. Občas mě hlídal…, učil mě, jak se v tomhle oboru vyznat.

Nevadilo mu, že nevidím. Bylo mi zhruba třináct, když mě vzal k sobě, vzal všemožný katalogy, posbíral pár kamarádů a učili mě, jak se tahle společnost obléká, jak chová a tak.

Vždycky věřil, že doktoři najdou způsob, jak mou slepotu vyléčit. Chtěl pro mě ten nejlepší život, jaký si dokázal představit. Myslel, že by mi jednou ten bar odkázal,“ přitáhl jsem si během vysvětlování Bellu do náruče a ona se ke mně schoulila, jako by věřila, že ji tak nikdo neuvidí. A s její drobounkou postavou se jí to skoro podařilo.

„A k nejlepšímu životu patřily znalosti o gothic stylu?“ zamumlala mi nechápavě do trička. Začal jsem se smát.

„K ideálnímu životu podle něj patřily hlavně ženy a dívky. Vždycky mi říkal: Gothic je na balení ženskejch nejlepší!“ Bella rychle zvedla hlavu a zamračila se na mě.

„A to jako funguje jak?!“

„Nečerti se, touhle radou jsem se nikdy neřídil. Ale on tvrdil, že: Hraješ, že máš depku a sbalíš holku s depkou. Holky to žerou!“ Pokrčil jsem rameny a raději se rychle sklonil k Belliným rtům.

„To máš taky jediný štěstí, že ses tim nikdy neřídil!“ štěkla po mně naštvaně, jakmile jsem jí pustil.

„Ježiš, lásko, už to neřeš. Je to dávno a dneska se nám to hodí. Proč je to pro tebe tak důležité?“ promlouval jsem jí do dušičky a ona zničehonic vyvalila oči.

„Já vlastně ani nevím…“ vyhrkla překvapeně a vzápětí se začala opět mračit a podupávat nožkou, když jsem se rozesmál.

„Ty boty bychom měli sehnat tam,“ odvedl jsem pozornost mávnutím ruky k požadovanému obchodu.

„Ty doma nějaké oblečení máš?“ zeptala se mě po cestě.

„Myslím, že něco najdu,“ kývl jsem lhostejně hlavou, dávajíc tak najevo, že je mi úplně jedno, jak budu vypadat já, hlavně, že bude mít vhodné oblečení ona.

„Tak to teda ne! Musíš ladit ke mně a nebudeš mi dělat ostudu!“ štěkla po mně se vzteklým výrazem, ale cukajícími koutky.

„Dobře, já si něco koupím!“ vypískl jsem vyplašeně, ale ve skutečnosti jsem měl co dělat, abych se nerozřechtal. Bella spokojeně kývla hlavou a vtáhla mě do dveří s nápisem „The Style!".

Puberťák za pultem znuděně pozvedl hlavu a zajiskřily mu oči, když zahlédl Bellu. Důkladně si ji prohlédl a nahodil koketní úsměv. Ten mu však hbitě zmrzl na rtech, když zaregistroval mě a můj vražedný výraz. Ztěžka polknul a raději zabořil nos zpět do časopisu a ignoroval nás.

Bella celou situaci pozorovala s pobaveným úsměvem, na uklidněnou mě pohladila po hrudi a nakonec se rozešla a se zářícíma očima zakotvila u regálů s botami na podpatku. Stoupl jsem si kousek od ní, opřel se o zeď a očima neurčitě těkal po pánské části, čekajíc, než něco najde.

„Ede…“ vydechla najednou potichu, až jsem se podvědomě napjal, zavřel oči a sluchem pátral po nebezpečí. Nic jsem nenašel, proto jsem se znovu uvolnil a otevřel oči.

„Něco jsi našla?“ došel jsem k ní, objal ji rukama kolem pasu a položil hlavu na rameno.

„Našla. Koukej… že se tyhle boty k těm šatům hoděj, že jo, Ede?“ upřela na mě doufající pohled a já ucítil, jak se mi koutky automaticky roztahují do úsměvu.

„To víš, že hoděj. Vyber si správný číslo a pak mi je dej, zatím je nechám na pokladně a podívám se ještě po něčem pro sebe, ano?“ otočil jsem si ji v náručí.

„Já je na kasu odnesu sama, zatím si jdi…“ Zmlkla a upřela pohled někam za mě. Zmateně jsem otočil hlavu a zahlédl pánské kalhoty.

„Zlatíčko, ty jsou pánský…“ objasnil jsem jí, ale to už mě neposlouchala, vyškubla se mi a šla směrem k nim. S povzdechem jsem se vydal za ní, ale když jsem k ní došel, už mě střídavě sjížděla pohledem od pasu dolu a zkoumala ty kalhoty.

„Ne, miláčku, do toho mě nenarveš!“ zděsil jsem se.

„Proč ne? Vždyť jsou krásný…“ Hodila po mně pohled raněného štěněte.

„Jsou krásný, ale upnutý. Prostě ne, promiň,“ stál jsem si za svým, ale Bella už dávno měla objekt zájmu o věšák dál.

„Tihle kluci opravdu nosej sukně?“ divila se upřímně a já s povzdechem kývl.

„Jo, některý gothici nosej kilty, ale kalhoty jsou běžnější.“

„To jsem nikdy neviděla…“ Zadívala se na mě znovu, ale tentokrát zkoumavě a já pochopil, kam tim míří.

„Ne, brouku, ani kilt si zkoušet nebudu. K tomu mě ani ty nedonutíš!“ začal jsem zběsile kroutit hlavou. Bella se zamračila a zamumlala si pro sebe, že jsem hroznej, na což jsem já reagoval pouhým pokrčením ramen.

„Půjdu odnést ty boty a pak ti nějaký oblečení vyberu. A neodmlouvej!“ zavelela a já si jen povzdechl a sedl na nejbližší židličku. Během mžiku stála znovu přede mnou, řádně mě sjela pohledem a začala hledat oblečení, které pro mě bylo podle ní vhodné. Nakonec mi teda vybrala kalhoty, tričko i boty, ale když se chtěla pustit do mikin, zarazil jsem ji.

„Mám jich doma hodně, princezno. Mikinu nekupuj,“ vysvětlil jsem jí a ona si povzdechla.

„Takže už pojedeme domů?“ zeptala se mě zklamaně. Asi ji to bavilo.

„Ani nápad, Belli. Oblečení je pouze polovina nákupu. Pojď.“ Chytl jsem ji za ruku, zaplatil u pokladny nákup a s taškami v ruce vyšel z obchodu.

„Ede,“ snažila se upoutat mou pozornost Bella před obchodem. „Kam teď jdeme?“

„Vyprávěl jsem ti o původním majiteli toho klubu. Jdeme za ním. Má přesně to, co potřebujeme,“ dovysvětlil jsem zrovna ve chvíli, kdy jsem otevíral dveře, zacinkal zvonek a za pultem se objevila známá tvář.

„Mladej! Tebe sem nevi…“ nedořekl a zůstal na mě šokovaně zírat.

„Ahoj, Bobe. Ano, vidím a ano, mám holku. Nevím, jak je možné, že vidím, neptej se, prostě se to stalo. A tohle je Bella,“ zodpověděl jsem rovnou ještě nepoložené otázky.

„Musíme zajít někdy na pivo… Takovejch novinek a já se zase dozvídám všechno jako poslední,“ posteskl si, ale brzy se vzpamatoval a zachoval se jako obchodník.

„Co vůbec potřebuješ, že sis na mě vzpomněl?“

„Bello, jdi se podívat po něčem na večer, já za tebou hned přijdu.“ Když odešla z naší blízkosti, došel jsem k pultu a natáhl ruku. Bob ještě něco kutil pod pultem, ale pak mi do ruky vtiskl malý balíček.

„Je tam i pro ni,“ šeptl a usmál se.

„Děkuju. Jdu s ní vybírat, zatím mi připrav nějaký šminky, ano?“ Bob okamžitě zmizel za závěsem a já došel k Belle.

„To byl…“

„Ano. Moc toho nenamluví, ale je to dobrej chlap. Vybralas něco?“ převedl jsem řeč na šperky, u kterých stála.

„Mně se tu líbí všechno, ale tenhle přívěsek asi nejvíc…“ ukázala na vitrínu před sebou a já s ní musel souhlasit. Zavolal jsem Boba, který okamžitě přívěsek vyndal, a než ho odnesl k pultu, zarazil se.

„Chtělo by to i nějaký náramek. Nebo… jaké bude mít Bella šaty?“ zeptal sem mě a já je nechápavě vytáhl z tašky.

„Jistě! Žádný náramek, ale… tohle!“ vyjekl vítězně, když našel, co hledal.

„Rukavice?“ udivil jsem se.

„To je výbornej nápad!“ nesouhlasila se mnou Bella.

„Tak dobře, tak nám je dej taky.“ Přešli jsme k pultu, zaplatili, já se rozloučil s Bobem, odsouhlasil, že někdy zajdem na pivo a vyšli jsme z krámu.

„Edwarde?“ přitočila se ke mně Bella, objala mě kolem pasu a hlavičku mi zavrtala do hrudníku.

„Co se děje, princezno?“ sklonil jsem k ní hlavu a usmál se.

„Miluju tě,“ řekla prostě, ale upřímně a mně se zamotala hlava. Bylo to poprvé, co mi to řekla. Bella se natáhla k mým rtům, ale zřejmě jsem nebyl jediný, s kým se zatočil svět. Kousek od nás se ozvala rána, jak někomu z ruky vypadla taška s nákupem. Přistiženě jsem se na to místo podíval a nezmohl se na nic, než hlasité polknutí…

Další kapitola za námi. V příští budou hlavně přípravy na večer a taky večer v klubu. Ale... tam už se něco semele...

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já nejsem bezbrannej! 27. kapitola: