Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já kůň II. - 2. kapitola, Konečně vyjížďka

05.11.2010 (20:00) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 3192×

Pusť si písničku

„Ahoj,“ usmál se na mě Emmett. Zvedla jsem hlavu, podívala se na něj a znovu sebou sekla do postele.

„Řekni, prosím, že dneska žádný trénink nebude,“ třela jsem si spánky, jelikož mě po včerejšku tak hrozně bolela hlava, že se mi zdálo, jakoby mi na hlavu sedl slon! A neumíte si představit, jak mě bolely nohy.

„No, Jasper ti už udělal snídani, kartáček máš v koupelně, ručník taky a připravil ti i oblečení,“ usmál se na mě omluvně.

„Nech mně hádat. Kvůli tomu, abych sebou hodila a on měl o to víc času mě drezurovat.“ Ani jsem nečekala na odpověď, vstala jsem a šla do koupelny.

„Uděláš pro mě něco?“ Znovu jsem nečekala, až něco řekne. „Zabij Jaspera,“ prosebně jsem se na něj podívala.

„No, zlato... To asi nepůjde,“ řekl.

„Takže mě necháš umučit k smrti tím tyranem?!“ tázavě jsem se na něj zadívala, nechala kartáček kartáčkem a vydala se k němu. Emmett seděl na posteli, v ruce sklenici s vodou a paralenem pět set. Už jsem ho chtěla přemluvit, aby Jaspera zneškodnil...

Jenže v tu chvíli se za dveřmi ozval Jasperův hlas: „Ani to nezkoušej, Rose!“ Naštvaně jsem zahučela, vletěla do koupelny a zabouchla za sebou dveře tak, až omítka okolo futer opadala.

„No nazdar. Esme mi dá pěkně na frak!“ řekla jsem si pro sebe a začala si čistit zuby.

Když jsem byla po ranní očistě, oblékla jsem se. Emmett tam už nebyl, nejspíš jsem ho naštvala. Ale tak mě sakra pochopte! Víte, jaké je nechat se mučit celé poledne a odpoledne i noc prospat? Navíc druhý a další den to samé!

„Ahojky, Rosie!“ přicupital ke mně Jasper a upřímně - vypadal jako impotent, kterému se tanga zařízla do zadku!

„Tady máš snídani, mléko a pojď se mnou,“ pokračoval a vypadal při tom jako panenka Barbie. Opravdová od Matella! Vrazil mi do ruky talíř s chlebem a něčím neidentifikovatelným a sklenici mléka a už mě strkal ze dveří.

Dostrkal mě až k jízdárně. Ptáte se cože? Jo, jasný. Jasper si dal tu práci a byl tak hodný a postavil nám jízdárnu s tím nejjemnějším pískem, kterým v noci sehnal. Jo! Stavěl to v noci! Ale musím říct, že ta jízdárna byla úžasně velká. Druhý den sehnal dříví – neptejte se kde, nemám tušení – a postavil dvacet úžasných překážek. Kavalety natřel na barevno, takže to tu teď vypadalo jako v cirkusu. Ale zpátky k věci. V jízdárně poslušně pochodovala Strange s Tannem smějícím se jako sluníčko. Navedl ji na asi metr dvacet vysokou překážku a ona ji bez problému skočila.

„Vidíš, Rosie? Takhle se skáče! Bez odmlouvání!“ máchal mi Jasper ukazováčkem před obličejem.

„Ještě jednou mi řekneš Rosie, tak ti ten prst někam strčím!“ varovně jsem se na něj podívala.

„Dojez to a jde se jezdit,“ řekl a odpochodoval doprostřed jízdárny, kde začal drezurovat Strange, ať to skáče pořádně, že tohle není parkur a bla bla bla...

Když jsem snídani dojedla, nenápadně jsem se vytratila zpět do domu. Šla jsem k sobě do pokoje. Otevřela jsem dveře a našla tam Emmetta, jak leží na posteli s mokrým ručníkem na hlavě. Zastavila jsem se ve dveřích. Když mě zaregistroval, sundal si ručník a řekl: „Může upíra bolet hlava z Jasperova věčného komandování?“ Zasmála jsem se. Vypadal hrozně roztomile. Od mokrého ručníku měl namočené vlasy a celé rozčepýřené.

„Nesměj se. To není vtipné,“ podíval se na mě ublíženě.

„A co mám dělat teprve já? To mě pořád komanduje.“ Sedla jsem si k němu na postel a urovnala mu ofinu. Kéž by na mně chtěl jezdit... Vždyť na mě není těžký! Na mě není nikdo těžký! Proč se pořád jenom bojí? Možná bych ho mohla přemluvit...

„Ani na to nemysli,“ vytrhl mě ze zamyšlení Emmett.

„Eh?“ Nic inteligentnějšího jsem ze sebe fakt dostat nemohla!

„Nechci na tobě jezdit.“

„Jak jsi to sakra poznal?“

„Znám tě,“ usmál se.

„Kdybys mě znal, tak bys věděl, že na mě těžký nejsi!“ řekla jsem ublíženě.

„Je to divné. Kdybych měl na tobě jezdit, je to jako bych tě týral.“

„Ale není!“

„Je.“

„Tak mě nech ti aspoň dokázat, že na mě těžký nejsi.“

„Ani náhodou.“

„A jak teda můžeš vědět, že bych tě neunesla?“ složila jsem si ruce na prsou a čekala na jeho odpověď.

„Prostě to vím.“

„Nevíš! Jen si to myslíš!“ řekla jsem.

„Jednou! Nech mě ti to jednou dokázat! Nikdy víc! Jen jednou!“ pokračovala jsem. Vypadalo to, že přemýšlí.

„Fajn. Jen jednou!“

„Jo!“ vlepila jsem mu pusu, chytla za ruku a táhla ho ze schodů. U dveří jsem se prudce zarazila.

„Musíme nenápadně vypadnout. Jinak by mě Jasper nenechal odejít,“ řekla jsem.

„To už jsem zařídila,“ přitancovala Alice. V rukou měla sedlo, přes rameno přehozenou uzdečku a na sedlu položenou deku s martingalem.

„Super! Díky, Alice.“ Vzala jsem si od ní všechno vybavení.

„Budu vás krýt!“ mrkla na mě.

„Díky,“ zopakovala jsem a vyběhla zadním vchodem za dům.

Zastavila jsem se až u lesa, kde na nás nikdo nemohl vidět. Sedlo, dečku, uzdečku i martingal jsem podala Emmettovi, který to znovu začal zkoušet.

„Víš, nemyslím si, že to je nejlepší nápad,“ udělal na mě prosebný a zároveň omluvný výraz.

„Nezkoušej to!“ upozornila jsem ho, políbila ho a pokračovala.

„Takže víš co s tím, jo?“ tázavě jsem se na něj podívala.

„No jo. Asi tuším,“ zvedl před oči martingal a udělal znechucený obličej.

„Ježíši! Tohle,“ ukázala jsem na martingal, „se připne k sedlu! Tady,“ přicvakla jsem martingal k sedlu.

„Ostatní víš?“ zeptala jsem se.

„Asi jo.“

„Dobře,“ řekla jsem.

„Nezapomeň. Prostě se jen drž,“ mrkla jsem na něj a změnila se na koně.

„Jo, jasný. Jenom se drž. Jestli se budu někde válet v příkopě...“ bručel a připomněl mi starého dědu.

Vzal dečku a nasadil mi ji na kohoutek. Na ni položil sedlo a sjel s ním i dečkou na místo, kde má být. K sedlu připnul martingal přesně, jak jsem mu ukázala. Zase si něco mumlal, ale nevnímala jsem to. Šíleně jsem se těšila na normální vyjížďku. Ne, na to hloupé skákání v ohradě. Pak mi nasadil uzdečku se znechuceným: „Jak to můžeš snést.“. Šíleně opatrně nasedl, dal si nohy do třmenů a chytil si otěže. Ohlédla jsem se, jestli sedí. Když jsem zjistila, že jo, obrátila jsem se zase zpět.

„Takže pojedeš sama nebo jak?“ řekl opatrně. Jen co to dořekl, vyrazila jsem cvalem vpřed. Pěkně to s ním zamávalo a málem upustil otěže.

„Tak fajn,“ zahučel a jen se držel.

Prosím o vaše názory. :) Stačí smajlík. Doufám, že jste spokojeni (zatím). A mám takový dotaz: Chcete nějakou pořádnou akci nebo poklidnější díly? :)

Autor: Akkisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já kůň II. - 2. kapitola, Konečně vyjížďka: