Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já kůň - 13. kapitola, Nešťastné narozeniny

29.07.2010 (07:00) • Akkisek • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2142×

Pusť si písničku (hlavně ke konci kapitoly)

Prudce jsem se otočila a začala couvat. Nevěděla jsem, kdo to je. Stín se přibližoval a já pořád couvala. Najednou upír vyšel ze stínu lesa a já se zastavila.

„Ahoj, Rose,“ pozdravila mě Alice. Hrábla jsem kopytem na znamení, že se nemá přibližovat. Pochopila a zůstala stát.

„Můžeš se prosím přeměnit? Já jsem ti přece nic neudělala.“ Chvilku jsem jen tak na ní koukala. Nic mi neudělá, to vím, ale mluvit s ní nechci.

„Prosím, Rose,“ zaprosila. No dobře. Změnila jsem se na lidskou podobu a posadila se na kámen.

„Co chceš?“ zeptala jsem se Alice.

„Díky,“ řekla. „Chci se zeptat, jestli se zlobíš i na nás ostatní. Nic jsme ti přece neudělali, to jen ten blbec Emmett.“ Chvíli jsem uvažovala.

„Ne, nezlobím,“ odpověděla jsem.

„Díky,“ rozeběhla se ke mně a objala mě.

„Jo, v pohodě,“ řekla jsem jí.

„Víš, Emmetta to dost vzalo. Chtěl by se ti znovu omluvit, jenže se bojí, že uděláš scénu jako včera,“ řekla.

„Cože? Já že jsem udělala scénu? Neodpustím mu, ať mě nechá být!“ vstala jsem a než Alice stačila cokoli jiného říct, utekla jsem v koňské podobě do lesa. Mohla mě vystopovat, ale asi nechtěla.

Domů jsem dorazila až pozdě v noci. Jen jsem si vyčistila zuby, vykoupala se a zalezla do postele. Usnula jsem během chvilky.

O pět měsíců později:

„Překvapení!“ zakřičela Alice s Bellou sborově ve dveřích a všichni Cullenovi se nahrnuli dovnitř.

„Jak se máš, oslavenkyně?“ zeptal se Jasper.

„Jo... nemůže být lépe,“ řekla jsem ironicky.

„Proč vůbec slavím narozeniny, když stejně nestárnu?“ postěžovala jsem si. Ani to nebyla otázka, spíš to byla poznámka.

„Protože ses dnes narodila a to se musí oslavit!“ řekl Jasper rázně a Bella s Alice mu jen přikyvovaly. Emmett se držel vzadu a ani nepromluvil.

„Ona by nejradši neslavila nic,“ ozvala se Strange z kuchyně.

„Strange! Já tě slyším,“ oznámila jsem jí a šla si sednout do obýváku.

„Všichni sem pojďte!“ zavelela Alice a všichni byli v mžiku v obýváku.

„Takže, tady je plán. Já, Bella a Rose pojedeme na nákupy. Vrátíme se někdy v sedm. Emmett, Edward a Jasper pomůžou Strange. Jasný?“ Sice jsem vůbec nechápala s čím Strange mají pomáhat, ale bylo mi to celkem ukradené. Posledních pět měsíců je mi jedno úplně všechno. Do školy chodím, jen když se mi chce, protože bych musela potkávat Emmetta, zavírám se v pokoji a chudák Strange má o mě starost.

„Ale nejdřív... Všechno nejlepší, Rose!“ zakřičela Bella a podávala mi velkou krabici. Rozbalila jsem to a v ní byl obrovský obraz. Na něm byli dva koně. Já a Strange. Obraz byl kreslený nejspíš akrylovými barvami a bylo to opravdu překrásné.

„Líbí se ti?“ zeptala se Bella.

„Děláš si srandu? Je překrásný!“ rozplývala jsem se. Všimla jsem si, že se Emmett usmál. Nechápu, co to mělo znamenat. Počkat. Mně je to vlastně jedno!

„Teď já!“ cpal se dopředu Jasper a podával mi menší krabičku s růžovou mašlí.

„No... To si ale vzít nemůžu,“ řekla jsem a podávala mu mp4ku zpátky.

„Máš pravdu. To si vzít musíš!“ řekl a strčil mi ji zpátky.

„Někdy vám to oplatím,“ usmála jsem se. „A díky,“ dodala jsem.

„Jen to nejlepší,“ přiřítila se Alice a vrazila mi do ruky kytici gerber a malou krabičku s mašličkou.

„To je pro tebe a pro Strange,“ usmála se Alice, když jsem krabičku otevřela. Byly v ní dva náramky. Byly stříbrné s fialovými, modrými a zelenými korálky. Uprostřed byl kovový plíšek a do něj vyrytý text Best friend with Rose a Best frend with Strange.

„Moc krásné, děkujeme,“ ozvala se Strange.

„Všechno nejlepší!“ zvedl mě Edward do vzduchu, přehodil si mě přes rameno a zastavil až u mě v pokoji. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila jsem, že mám vymalováno, nový koberec a povlečení. Vše v zelené a žluté barvě.

„Líbí?“ zeptal se.

„Kdy jste to stihli?“ zeptala jsem se ohromeně.

„Tajemství upírů,“ ozvala se Bella a chytla Edwarda okolo pasu. Vlepila mu pusu na tvář a oba dva odešli.

Stála jsem mezi dveřmi a koukala na můj nový pokoj. Bylo to tu tak krásné... tak jiné. Koberec byl z příjemné látky, celý zelený. Povlečení bylo proužkované, zeleno – žluté. Jedna stěna byla zelená, druhá zase žlutá.

„Všechno nejlepší,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se.

„Díky, Emmette.“ Podával mi balíček s červenou stuhou a nálepkou srdíčka.

„Nemáš za co,“ sklopil hlavu a odešel. Trochu mi ho začínalo být líto. V balíčku byly přenádherné – a to je ještě slabé slovo – šaty. Nahoře byly nařasené, dole volně spadávaly okolo těla. Měly bílou barvu. Byly s potiskem drobných třešní, takže to z dálky vypadalo jako kolečka. Byly opravdu krásné.

„Obleč si je,“ ozvala se zezdola Alice. Poslechla jsem ji a šaty si oblékla. No jo, Alice a předvídání. Padly mi jako ulité. Sešla jsem dolu.

„Páni, vypadáš krásně,“ řekla obdivně Bella.

„Tak a jede se na nákupy,“ rozkázala Alice a už mě táhla z domu.

Pohled Emmetta:

Rosalie měla dnes narozeniny. Všichni jsme k ní měli jet domu. Na programu byly dárky, nakupování a pak velké překvapení.

Rose byla dnes opravdu krásná – jako vždy – a když si oblékla ty nové šaty, málem jsem se neudržel, jenže to by mě už asi vážně zabila. Stačí, že je na mě už skoro půl roku naštvaná. Opravdu ji mám rád... miluji ji, jenže jsem to tenkrát pokazil. Co jsem slyšel od Alice, byla a pořád je na tom dost špatně. Hodně ji to vzalo a mě jí bylo líto. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem to prostě nechal plavat – i když nerad.

Pohled Rose:

„Vy mě vážně jednou zabijete!“ postěžovala jsem si holkám, když jsme nastupovaly do auta. Tohle byla ta nejhorší nakupovací mánie, jaká Bellu s Alice chytla. Všechny obchody plus jeden další obchoďák za pět hodin! Mám toho až po krk. A tohle jsou prosím mé narozeniny!

„Ale no tak, Rose. Dej si kafe, ať si večer pořádně užiješ,“ podala mi kelímek Bella. Moment, cože to říkala?

„Proč bych si měla večer pořádně užít? Co je na koukání na filmy tak zábavného a namáhavého?“ zeptala jsem se.

„To uvidíš,“ protočila oči Alice, nastartovala auto a smykem vyjela z parkoviště. Doma jsme byly během půl hodiny. Byla už tma, takže jsem klíče od domu musela chvíli hledat. Vešla jsem do obýváku, že si tam hodím asi dvacet tašek s oblečením, když najednou se rozsvítila světla a zhruba šedesát lidí sborově zakřičelo: „Všechno nejlepší, Rose!“

„Další překvapení,“ usmál se Jasper a podával mi sklenku ani nevím čeho. Byl to asi nějaký alkohol. Nalila jsem to do sebe raz dva.

Po půl hodině přijímání gratulací všeho druhu a hromady dalších dárků jsem se odebrala do kuchyně. Na kuchyňské lince byl alkohol. Nevím, kdo ho sem přinesl, ale hodilo se to. Vzala jsem si jednu láhev něčeho, načala ji a šla si sednout do koupelny. Chtěla jsem teď mít klid a hlavně jsem chtěla, aby mě nikdo nenašel. Lahev jsem v sobě měla během patnácti minut a slušně se mi točila hlava. Došla jsem si dolu ještě pro druhou, jenže to už jsem to nahoru zvládala s velkými obtížemi. K mé smůle mě našla Alice.

„Proboha, Rose!“ zhrozila se, vzala mi láhev a zavolala Emmetta s Jasperem.

„Sakra, Rosalie, slyšíš mě?“ zatřepal se mnou Emmett. Neodpovídala jsem, tak mě společně donesli do koupelny, kde mě polili studenou vodou. Ani to mě neprobralo.

„Počkej tu chvíli, rozumíš?“ zeptal se Jasper a všichni odběhli dolů. Využila jsem toho a vzala si zpět svou flašku s alkoholem a dopila ji. Jen tak jsem tam seděla, flašku v ruce a usínala jsem.

„Do háje, Rose!“ slyšela jsem poslední slova.

Trošku napínavě ukončená kapitola, ale děkuji všem, že čtete mojí povídku - u některých povídky. :)

Autor: Akkisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já kůň - 13. kapitola, Nešťastné narozeniny: