Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem vážně přírodní úkaz! 12. kapitola 2. verze

24.03.2010 (09:15) • Cullenka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1391×

Já jsem vážně přírodní úkaz!

12. kapitola (2. verze)

Matt čekal opřený o zeď s nohou přes nohu a rukama v kapsách. Chelseiny oči bloudili po jeho těle až k úsměvu. Bolestivě mě píchlo u netlukoucího srdce. Nenápadně jsem se vypařila a objevila se v jiné chodbě. Tenhle hrad je bludiště.

Měla jsem namířeno do společenské místnosti a královského sálu v jednom. Ale na druhé straně chodby se objevil Edward. Střelila jsem pohledem k záchrané odbočující uličce a utomaticky jsem zrychlila.

„Ne! Počkej, prosím.“ Mučednicky se zastavím a čekám, co se bude dít. Doběhl ke mně a užasle mě pozoroval.

„Tvoje schopnost je štít, že?“ Nechápavě nadzvednu obočí.

„Cože?“

„Nemůžu ti číst myšlenky. To se mi ještě nestalo... Myslím. Četl jsem o té schopnosti ve zdejší knihovně. V Arově sbírce by jsi byla skvost. Ale jestli tu nechceš ztvrdnout na dalších pár století, tak bych si být tebou chránil záda.“

„Díky. Ale o čem to tu mluvíš? O žádné schopnosti nevím.“ Až teď si uvědomuji, že jsem nikdy po své schopnosti nepátrala. Vzpomněla jsem si na vlkomágy: „Je velice pozoruhodné, že dokážeš svou schopnost používat už v lidské podobě a dokonce ji přenést i na to mládě.“ opíral se mi znovu hlas toho indiána do ušních bubínků. Ani mě, ani to dítě se jim nepodařilo uspat. Šokovaně vyvalím oči. Edward se pobaveně ušklíbl a kývnul hlavou.

„Mohla bych vidět tu knihu?“ Mezi obočím se mu utvořila drobná vráska. Chytl mě za ruku.

„Tak pojď. Ale potichu.“ Doběhli jsme před vysoké dřevěné dveře. Rozhlédl se a pak mě zatáhl dovnitř. Místnost byla jen o něco málo menší než královský sál. V řadách tu stáli desítky regálů. Užasle jsem vydechla.

„Vlevo, druhá ulička, čtvrtá police napravo. Pospěš si, budu hlídat.“

„Proč nás nikdo nesmí vidět?“

„Jsi tu nová a sem může jen pár vyvolených. A to jen na Arovo schválení. Mají tu osobní dokumenty a zápisky už z dob, kdy začali vládnout. To je už pěkná řada let.“

„Pochybuju, že ty jsi jeden z těch vyvolených,“ rýpnu si. Uchechtl se.

„Tak to pochybuješ správně. Teď ale honem.“ Poslechla jsem ho a zabočila do zmíněné uličky. Polštářky prstů jsem přejížděla po jednotlivých zaprášených hřbetech.

„Převtělení, Jasnozřivost, Čtení myšlenek, Prozíravost, Stopařství,“ předčítala jsem si potichu.

„Štít.“ Vytáhla jsem hledanou zaprášenou knihu s tmavě zelenými deskami a zlatým nadpisem. Otevřu ji. Byl to příběh o nalezení a seznámení se s touto schopností. Bleskově jsem listovala a pročítala mezi řádky. To co by mi mohlo být užitečné jsem si vrývala do paměti. Existují dva druhy štítu: mentální a fyzický. Obvykle má dotyčný oba. Lze stáhnout. Cože? Při představě, že by mi Edward mohl číst myšlenky jsem se mírně zhrozila. Právě se mi tvoří plán na jejich záchranu. Vážně nepotřebuju s nim teď řešit, jak je možné, že ho znam už dýl.

„Edwarde?“ Vyklonil se zpoza rohu.

„Mohl bys mi svými slovy vysvětlit, jak použít fyzický štít?“

Další hodinu mi to líčil a já to zkoušela. Párkrát se mi dokonce podařil zhmotnit. Takový pocit bezpečí jsem ještě nezažila. Bylo to jako zalézt do ulity do které nikdo kromě mě nezná cestu. Utvořila se kolem mě neviditelná bublina. Edward nemohl zaznamenat můj pach, ani se mě dotknout. Cítila jsem, jak jeho prsty přejíždí po té neproniknutelné stěně pár centimetrů od měho těla. Najednou se zasekl a pohledem vyděšeně střelil ke dveřím.

„Kurňa! Někdo jde. Vem na sebe štít a schovej se. Stačí, že budu mít problém já.“ To ne. Já ho do toho namočila. Nedovolím, aby byl potrestanej za mě. Zatáhla jsem ho do nejvzdálenějšího koutu od dveří za regály a pevně se k němu přitiskla. Ztuhnul. Musela jsem se pekelně soustředit. Cítila jsem, jak se Edward noří do mého štítu. Ve chvíli, kdy nás oba celé obklopil, se otevřeli dveře. Nejspíš to funguje jen jednostraně. On nás nemohl zaznamenat, ale mě jeho nasládlá vůně šimrala v nosních dirkách. Edward se ani nepohnul, aby nevyrušil mé soustředění. Po chvíli šustění a ozvěnou nesoucích se krocích opět cvakli dveře a my si úlevně oddechli. Uznale na mě pohlédl.

„Blahopřeju. Víš o své schopnosti něco málo přes hodinu a už ji tak skvěle ovládáš.“

„To bylo v šoku. Nemohla jsem tě nechat pykat místo mě.“

„Budu muset jít. Neřekl jsem Reachel kam jdu. Rád jsem tě poznal Christeen.“ Mile se na mě usmál a gentlemansky mi otevřel dveře. Protáhla jsem se kolem něj a rozeběhla se tam, kam jsem měla původně namířeno. Ze společenské místnosti ke mě doléhalo všechno to veselí.

Nenápadně vejdu. Určitě jim tu nebude vadit jeden upír navíc. Musí to být věž. Skoro z každé strany je okno. U stolů, které se táhly podél stěn to žilo. Jeden dlouhý byl uprostřed místnosti. Asi když chtějí sedět společně. Všichni se hlasitě smáli, debatovali nebo jeden na druhém zkoušeli své schopnosti. Pohled se mi zastavil na mohutné postavě stojící u jednoho z těch obrovských oken. On se odsud snad ani nehnul. Zadumaně se posadím mimo ostatní upíry a přemýšlím nad svým plánem. Budu ještě potřebovat pomoct od Matta a mluvit s Reachel. Aro se nesmí o mé schopnosti dozvědět. Všechno by se pokazilo.

Matt s Chelsea se vrátili až v půl sedmý večer. Mířil ode dveří přímo ke mně s širokým okouzlujícím úsměvem a Chelsea za nim nadšeně poskakovala a brebentila něco o tom, jak budu koukat.

„Po radě se musíš kouknout, co jsme ti vybrali,“ cvrlikala nadšeně a přiklusala až k tomu velkému stolu.

„To ona ti to vybrala. Prý holčičí šaty na ples můžou kluci vidět až na místě,“ postěžoval si mi potichu. Chelsea poklepala na židličky vedle sebe, ale Matt si toho zřejmě nevšimnul a posadil se vedle mě. Postupně si sedali i ostatní. Do místnosti vešel i Edward s Reachel a Alice s Jasperem. Aro, Marcus a Ciaus usedli ke třem trůnům v čele. První jmenovaný povstal.

„Dobrý večer. Jak všichni víme, tak pozítří se bude konat každoroční ples. Když už jsem u toho,“ Otočil se na mě a Matta. „S bratry jsem se dohodl, že dokud neděláte potíže, tak jste volní.“ Jasně. Takže v překladu: Radši ošulíme vás, než abychom ztratili všechny Culleny.

„Samozřejmě vás chceme požádat o to, abyste tu zůstali na již zmiňovaný ples. Poté se můžete zdržet jak dlouho budete chtít. Bude nám ctí, když s námi ještě nějaký čas strávíte.“ Že by tušil něco o mé schopnosti? Jen jsme přikyvovali.

„Chelsea, mohla bys hostům pomoct s přípravou na ples?“ Ihned zpozorněla.

„Jistě. Ale oba asi nezvládnu. Vezmu si Matta a... Alice? Co kdybys pomohla Christeen ty? Už má šaty.“ Al se na mě usmála a okamžitě souhlasila. To je její živel. Trochu nervózně jí úsměv oplatím a zkousnu si spodní ret. Edwardovi oči se zastavili na mých ústech a zmateně mu těkali od nich k mým očím. Musím si dávat pozor. Nechci ohrozit svůj plán.

Autor: Cullenka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem vážně přírodní úkaz! 12. kapitola 2. verze: