Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 4. část

14.03.2009 (16:54) • Slecinka • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 8152×

4. ČÁST

Edward:

Blížil jsem se k ní a ona se stále více usmívala. Tak jsem jí úsměv vrátil. Sedl jsem si k ní. A chtěl začít mluvit. Předběhla mě.

„Zdravím, tajemný pane“ řekla a uchechtla se. Ale mě to příliš směšné nepřišlo. Na co jako naráží? Ještě, že pokračovala.

„ Jaktože si minule tak zmizel? Co se stalo? Víš, tvářil ses fakt hrozně nevím jak to popsat“ Jo Bello kdybys jen věděla, že jsem se tvářil tak hrozně, protože jsem se přemáhal, abych Tě nezabil. To jí radši neřeknu.

Než sem stačil odpovědět, zjistil jsem, že stále neslyším její myšlenky prostě ticho! Ale v té kabince jsem je slyšel. To vím jistě. Ještě doteď si je pamatuju. Jak je to možné? Zatím netuším. Ale teď musím uvažovat, co jí na to řeknu. Už to mám.

„ Ahoj, víš, zjistil jsem, že se blíži Alice a abych pravdu řekl. Z představy, že strávím další hodiny trajdáním se po obchoďáku a děláním nosiče oblečení se mi udělalo špatně“ dořekl jsem a usmál se tomu, jaký jsem skvělý lhář.

„ Jo ták“ řekla, vážně mi to sežrala i s navijákem.

Celá hodina probíhala převážně v klidu, i když jsem neslyšel její myšlenky. Bavili jsme se o bezpečných tématech: škola, spolužáci… No bavili… Převážně mluvila ona. Je neuvěřitelně uvolněná na to, že sedí vedle upíra, který ji chtěl ještě přednedávnem zabít. Potom jsme přestali mluvit a ke mně se zase dostali její myšlenky.

„pane bože, chudáček kluk. Určitě má nějakou vážnou nemoc- vypadá tak strašně. Tipla bych si rakovinu. Ty jeho kruhy pod očima a to jak je bledý. A takový seschlý. Určitě ho ničí ozařování. Je vážně ošklivý. Je mi ho líto. Musím mu dát najevo, že mi nevadí, že je tak nemocný. Jsem ochotna se s ním bavit. I když z lítosti.“

Může upírovi klesnout sebevědomí? Potom co jsem teď slyšel, bych řekl, že ano. Jaktože si o mě nemyslí, že jsem: krásný, úžasný, neodolatelný, dokonalý?? Prý seschlý. Tak tohle jsem fakt ještě u nikoho neslyšel. Bylo pár holek, co mě neobdivovalo ale, že bych byl seschlý- to o mě vážně žádná holka neřekla. A u jiných by mi to možná ani nevadilo ale proč si to myslí voňavá Bella?? Třeba se mi něco stalo. Potřebuju zrcadlo. Okamžitě.

„ Paní profesorko, mohu na záchod??“ řekl jsem přiškrceně a na tuhle větu se ke mně dostaly další myšlenky od Belly: „Chudáček asi jde blinkat, neměla bych mu nějak pomoct? A co mám dělat nabídnout mu ruce na zvracení? Nechám to tak…“

Tak to už se nedalo vydržet. Že jsem byl předtím mrzutý z toho, že ji neslyším. Co bych za to dal teď. Vrhla na mě starostlivý pohled, jak to dělá Esme. Třeba si taky myslí, že jsem seschlý. SESCHLÝ- to slovo mi pořád zní v hlavě. Učitelka se vzpamatovala.

„ Je to nutné, Cullene?“

„ Ano Paní profesorko“ Sjela si mě a zatvářila se chápavě. Ne! To vypadám fakt tak hrozně?!. No aspoň kývla na to, že mě pouští.

Došel jsem k záchodům už celý nervozní. Bál jsem se do toho zrcadla kouknout. Ale nakonec jsem se odhodlal. „uuufff“ uniklo mi… A co jsem jako čekal? No tak to fakt nechápu proč mě tak vidí. Uslyšel jsem Alici. Přiběhla tu a dostala hrozný záchvat smíchu. Já se jen ušklíbl. V hrozném nekončícím záchvatu se snažila mluvit.

„ Ed- Edwar- Edwarde“ další záchvat. Trochu se uklidnila. „Kdy-Kdy?“ Další hrozný záchvat.

„Máš-š“ Nemůže už se přestat smát? „ dal-další cha-cha, další ozařování“ řekla a dostala ještě větší záchvat. No ale tohle si mohla odpustit.

„ Moc vtipný Alice, a teď mi řekni prosím: vypadám tak hrozně?“ Řekl jsem naštvaně.

„Néé“ Tvářila se- jakože vážně ale koutky jí cukaly.

„Jenom trochu seschle“ řekla a zase se začala hrozně smát. To už jsem nevydržel a otočil jsem se. Mířil si to ke své starostlivé sousedce. Ale asi za 2 minuty zazvonilo. Takže se dneska už nic nedozvím. Máme oběd a konec školního dne.

Bella:

Prošla jsem kolem něho, jakože ho nevidím a šla do třídy. Sedla jsem si a čekala, kdy přijde. Bože on je tak krásný. Blížil se k lavici a já poklepala na místo vedle sebe. Usmál se- dobrý začátek. Ještě neví, co ho čeká.

„Zdravím, tajemný pane“ řekla jsem a uchechtla se nad mým dvojmyslným podáním.

„ Jaktože si minule tak zmizel? Co se stalo? Víš, tvářil ses fakt hrozně nevím jak to popsat“ Hrála jsem vyděšenou a překvapenou chudinku, vlastně doopravdy mě překvapilo, že tak zmizel. Ale už mě to nežere tak jako když jsem ještě nevěděla, že je jiný.

Trvalo mu trochu dél- než vymyslel ideální výmluvu, které by každá naivní dívka (netušící, že čte myšlenky) věřila

„ Ahoj, víš, zjistil jsem, že se blíži Alice a abych pravdu řekl. Z představy, že strávím další hodiny trajdáním se po obchoďáku a děláním nosiče oblečení se mi udělalo špatně“ dořekl a usmál se. Ale šlo vidět, že čeká, jak zareaguju. Samozřejmě, že jsem mu „věřila“.

„ Jo ták“ Řekla jsem. Určitě si myslí bůh- ví- jak mu to nehltám. A jak bezchybně lže. Než jsem se dostala k mému ověřovacímu plánu. Bavili jsme se o všem možném… Říkala jsem mu povahy lidí, jména, vysvětlovala, jak to na škole chodí. Cítila jsem se s ním fajn. Ale musela jsem přistoupit k mému „ďábelskému plánu“. A pak jsem se začala snažit, ať zase slyší moje myšlenky. Věděla jsem, že je uslyší. Prostě jsem to cítila a tak jsem začala: „pane bože, chudáček kluk. Určitě má nějakou vážnou nemoc- vypadá tak strašně. Tipla bych si rakovinu. Ty jeho kruhy pod očima a to jak je bledý. A takový seschlý. Určitě ho ničí ozařování. Je vážně ošklivý. Je mi ho líto. Musím mu dát najevo, že mi nevadí, že je tak nemocný. Jsem ochotna se s ním bavit. I když z lítosti.“

Musela jsem to hrát dokonale a tak mě ani nenapadlo se smát. Radši jsem zase přerušila nával myšlenek. A nasadila pečovatelský výraz číslo jedna.

Věděla jsem se, že mě slyšel. Začal nad tím uvažovat. Určitě. No a pak se rozhodl jít na WC.

„ Paní profesorko, mohu na záchod??“ řekl přiškrceně. Chudák, asi ho to trápilo. A tak jsem si nemohla odpustit pustit mu tam další dávku svých myšlenek.

„Chudáček asi jde blinkat, neměla bych mu nějak pomoct? A co mám dělat nabídnout mu ruce na zvracení? Nechám to tak…“ Tak teď se tvářil jako by ho někdo kopl.

Bože ať už jde na ten záchod. Abych se nezačala smát, vrhla jsem na něj další starostlivý pohled.

„ Je to nutné, Cullene?“ Bože ta učitelka je tak otravná. Prostě chci, aby ho pustila. Chci, chci, chci!

„ Ano Paní profesorko“ nedal se, ale byla jsem si jistá, že ho pustí. A taky, že jo jenom kývla.

Odešel, chvilku jsem počkala. A potom jsem dala hlavu na lavici a propukla v tlumený smích. Hned na to nahodila klidnou masku a čekala, kdy se vrátí můj umírající soused. Přišel totálně bez nálady. Za chvilku zazvonilo a každý jsme si šli svou cestou. Byla jsem na sebe hrdá.

Autor: Slecinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já jsem Bella! Ty musíš být upír?! 4. část: