Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já chci pryč! Prosím bože, nech mě umřít! - 1. kapitola

18.01.2010 (13:30) • Natali09 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1990×

Láska, smrt, zvyk, neštěstí

Když si vzpomenu na svou první noc, projede mnou ostrá bolestivá vzpomínka. Každá z mých, teď už bývalých kamarádek, si představovala pod pojmem „svatební noc“ aspoň malý náznak romantiky úcty a vzájemného sblížení a ne znásilnění, i když vzala jsem si maršála Francie, tak co jsem já bláhová čekala?

Teď tady ležím, je mi patnáct a za tři měsíce už šestnáct. Rok a půl uběhlo od naší svatby. Naše – ze začátku – chladné a nesoucitné manželství, plné hádek a nenávisti se proměnilo dobré přátelství. Dva týdny po svatbě přestal být surový, dokázal být šarmantní, byl pozorný, mohla jsem s ním probrat všechno, co mě tížilo, neměl žádné milenky, přestal hrát, nepil. Zkrátka a dobře jsem si na něho tak zvykla, až si troufám tvrdit, že ho snad i miluju.

A každé manželství plodí ovoce, u nás to ovoce, je malé dítě, které se má brzy narodit. Nevím, jestli se radovat, nebo se bát, ale Philip se tváří nadšeně, a tak jako dobrá manželka jsem šťastná s ním.

„Víš, že tě miluju?“ položil mi řečnickou otázku Philip, když přišel do pokoje k posteli, opřel mě o sebe a objal mě ze zadu. Věnovala jsem mu úsměv, ale raději nic neříkala.

„Od té doby, co čekáš dítě, jsi zamlklá.“ Dobíral si mě starostlivě a hladil moje nafouklé bříško.

„Já se jen bojím o naše dítě, doufám, že se narodí v pořádku.“ Otočila jsem se, abych mu viděla do tváře. On se lehce usmál a pohladil mě po tváři.

„Nemusíš se bát, vše dopadne dobře.“ Uklidňoval mě s úsměvem. Náhle mnou projela ostrá bolest a já sykla bolestí.

„Co se děje?!“ vystřelil jako na povel Philip.

„Co myslíte? To dítě chce jít na svět!“ hekala jsem bolestivě. Philip se okamžitě zvedl a běžel pryč. Doufala jsem, že pro pomoc.

„Aááá!“ křičela jsem bolestně, protože to bolest byla a jaká. Do pokoje přiběhly porodní báby a služky. Já jsem se za břicho a křečovitě jsem druhou rukou drtila kraj postele.

Po snad celodenním porodu, celá vyčerpaná a zpocená jsem dostala do náručí své dítě, které už bylo umyté a zabalené.

„Je to holčička.“ Usmála se moje chůva, kterou jsem si nakonec nechala i po svatbě pro své děti. S úsměvem jsem oddechovala a dívala se na ten malý zázrak přede mnou. Je to živé! Je to krásné! Je to zdravé! Díky Bože! Do pokoje vtrhnul Philip, šlo na něm poznat, jak nedočkavě postával celou tu dobu za dveřmi. Usmála jsem se na něho a podala jí mu do ruky. Philip chvíli studoval to, co drží v ruce, ale potom se vesele usmál.

„Je nádherná, jako její matka,“ řekl a nádherně se na mě usmál. „Jak se bude jmenovat?“ dodal za chvíli, když si prohlídnul svojí dceru.

„Elizabeth?“ navrhla jsem, protože to jméno se mi líbilo.

„Nádherné jméno,“ pochválil můj výběr Philip a předal Elizabeth chůvě, která ji dala do postýlky vedle mě. „Měla byste se prospat, podle toho co jsem, zaslechnul, to muselo být dost namáhavé.“ Řekl, políbil mě na čelo a krátce potom odešel. Dala jsem na jeho rady a zavřela oči, krátce potom jsem usnula. Byla jsem šťastná. Měla jsem muže, dítě a lásku, všechno, co ke svému spokojenému životu jsem kdy chtěla, to jsem měla.

Štěstí ale netrvalo dlouho…

O rok a půl později

Uplynul další rok a půl a já byla znovu těhotná, ale ještě nešlo skoro nic poznat. Chtěla jsem tuto radostnou novinu říct svému manželovi, za kterým právě teď jdu. Vešla jsem do pokoje, který měl velmi v oblibě a trávil tam nejvíc času. Vešla jsem do dveří, Philip ke mně otočený zády a něco studoval.

„Neruším?“ upozornila jsem na sebe a pořád stála ve dveřích. Hbitě se na mě otočil.

„Ne,“ usmál se. „Vůbec ne!“ usmíval se na mě, vstal a šel ke mně. Vzal mojí ruku a políbil ji. „Co máte na srdci má milovaná?“ pořád se usmíval a držel mě za ruce.

„Znovu čekám dítě,“ usmála jsem se, ale jeho tvář pohasla. „Co se děje?“ zeptala jsem se s dobrou náladou pryč.

„Ne, nic, to je úžasná zpráva má nejdražší.“ Začal se usmívat, když viděl, že mi to pokazilo náladu, ale potom se znovu smutně podíval. Vzala jsem jeho tvář do rukou a přiměla ho, se mi dívat do obličeje.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho smutně. Philip mě lehce chytil za ruku na jeho tváři a smutně se usmál.

„Musím odjet.“ Řekl poklesle a díval se dolů. Znovu jsem ho však přinutila, aby se mi díval do očí.

„Vrátíš se, já vím, že se mi vrátíš.“ Usmála jsem se a políbila ho, polibek mi samozřejmě opětoval. Někdo náhle vešel do pokoje.

„Promiňte, že ruším, ale přišel telegram, že se máte dostavit už večer.“ Řekl jeden sluha a má usměvavá tvář byla rázem ta tam.

„Dobře, děkuju Theodore, můžeš jít,“ řekl přívěti, ale zároveň smutně Philip, sluha se uklonil a odešel. Smutně jsem se na Philipa usmála. „Neměj o mě strach, jak si řekla, já se vrátím a budeme mít spoustu dětí a šťastný život, uvidíš.“ Usmál se a začal mě líbat. Polibky jsem mu oplácela, ale představa, že je to jeho poslední polibek, byla děsivá. Philip se odtáhnul a zkoumavým pohledem se na mě podíval.

„Neplač.“ Utěšil mě a setřel slzu, která mi zřejmě ukápla. Souhlasně a smutně jsem zakroutila hlavou a blížila se k jeho obličeji, když někdo zase vešel do pokoje.

„Pane, měl byste už vyrazit.“ Řekl sluha smutně, protože si uvědomil, jak nás tím ranil.

„Ano.“ Řekl Philip krátce, aniž by se podíval na Theodora, který odešel. Philip mě políbil a já samozřejmě spolupracovala. Užívala jsem si ten polibek, protože to může být naposledy, co ho takhle líbám, co je mi takhle nablízku. Potom jsem se, ale odpojili.

„Musím jet. Miluju tě a budu vždy milovat.“ Řekl něžně a pořád se díval do mých očí.

„I já miluju tebe a to se nikdy nezmění.“ Odpověděla jsem mu smutně a ukápla mi slza. Znovu mi jí však Philip se smutným úsměvem utřel.

„Musíš být silná. Uvidíš, že až se to malé narodí, budu tady, budu s tebou,“ utěšoval mě. „Zatím sbohem, slibuju, že se vrátím.“ Řekl a pomalým krokem se vydal ke dveřím místnosti.

„Sbohem, miluju tě!“ křikla jsem na něj potichu, on se otočil, usmál se a já mu smutně úsměv opětovala. Potom vyšel ze dveří, já stála uprostřed místnosti a dívala se, jak odchází…

O čtyři měsíce později

Každý den jsem chodila ven před bránu a čekala, že se vrátí. Každý večer jsem se modlila, aby se vrátil. Tolik se mi po něm stýskalo. A kdybych neměla Elizabeth a to maličké, které by se mělo narodit asi za čtyři měsíce, byla bych jako smrtka.

Elizabeth mi dělala radost. Měla nádherné hnědé vlasy a oči, na to, jak byla malá, byla zkoumavá, co jsem jí řekla, to si pamatovala, skoro už uměla plynule mluvit a dělala mi samou radost. Na to, že hodně dětí ve svých dvou letech jsou šťastní, že mají hračku, Elizabeth měla ráda květiny. Každou hračku, kterou jsem jí kdy dala, hodila do kouta a dál si hrála s květinkami. Vždy mi na tváři vytvořila úsměv, ať se mi po Philipovi stýskalo jakkoliv.

***

Nervózně jsem přecházela v pokoji. Elizabeth spala a mě se zase začalo stýskat po Philipovi. Nervózně jsem chodila tam a zpátky a pořád dokola. Hladila jsem si mé, celkem nafouklé bříško, ale nezastavila se. Rozhodla jsem se jít ven, ale jen co jsem vyšla z hlavních dveří, uviděla jsem někoho na koni. Tvář se mi rozjasnila. Philip se mi vrací! Zaradovala jsem se, ale má radost rychle odešla, jen co se místo Philipa objevil někdo jiný. Muž, velmi podobný Philipovi seskočil z koně a vydal se ke mně. V ruce držel nějaký dopis a na mé tváři se objevil výraz nepokoje.

„Madam du Plessis de Belliere, choť Philipa du Plelis de Belliere?“ zeptal se smutně vyjednavačským hlasem.

„Ano, to jsem já.“ Srdce se mi rozbušilo a já se bála, co mi chce říct. Jeho tvář ještě zesmutněla. Na chvíli se odmlčel a smutně mě pozoroval.

„Madam, Váš manžel hrdinsky padl v boji, když se snažil zachránit generála.“ Řekl pomalu a smutně a během toho mi podával dopis, co držel v ruce.

To, co mi řekl, mě zamrazilo. Bez výrazu jsem vzala dopis, ale potom upustila, kvůli velké křeči v bříšku. Vykřikla jsem bolestí a padala na zem, ale díky pohotovému chycení muže jsem na zem nespadla. Ale i tak má křeč pokračovala. Začala jsem křičet bolestí, bylo to snad ještě horší, než když jsem rodila.

„Pomožte!“ začal křičet ten muž, když jsem do toho začala i plakat. Okamžitě jsem cítila další ruce, které mě vedly do domu. Za chvíli jsem ležela na posteli, ale svírala se neustále v křečích, v tom jsem pocítila, něco mokrého pode mnou. Přetočila jsem se a podívala se na to místo. V tom se mi ještě přitížilo. Ten flek byla krev.

„Ne! Ne!“ začala jsem naříkat a ještě více se rozplakala, bolestně jsem křičela.

***

Když bylo po všem. Jenom jsem ležela bez hnutí na posteli a jenom plakala. Přišla jsem o své dítě a o manžela! Proč!? Proč? Ležela jsem a jenom vzlykala a naříkala. Už nikdy neuvidím svého manžela, nebudu mít naše druhé dítě, už nikdy! Už nikdy mě neobejme, už nikdy mě nepolíbí. Už nikdy to dítě nebudu učit mluvit, chodit smát se s ním, jako s Elizabeth, už nikdy!

Byla to pro mě těžká ztráta, chtěla jsem umřít, a jak moc jsem to chtěla, ale nechtěla jsem opustit Elizabeth. Od toho osudného okamžiku kdy se mi změnil celý život, jsem dýchala jenom pro ni a pro nikoho jiného…

Autor: Natali09 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já chci pryč! Prosím bože, nech mě umřít! - 1. kapitola: