Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Já a zlobivá holka? Nikdy! 11

06.02.2010 (07:00) • Kacikacka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6941×

Já a zlobivá holka? Nikdy!

11. kapitola

„A co budeš teda nosit?“ zeptala se mě.

„No věci, které jsem si přivezla sebou,“ řekla jsem a kývla směrem k batohu. Alice si otočila a vyběhla z šatny, popadla můj batoh a utíkala pryč.

„Alice!“ zakřičela jsem a utíkala za ní. Ona si ze mě snad dělá srandu. Zdálo se mi, že se něco přede mnou mihlo a vyběhlo to po schodech nahoru. Utíkala jsem za tím. „Alice!“ zavolala jsem znovu.

V téhle části baráku jsem ještě nikdy nebyla. Na stěnách byly obrazy s vyobrazením bolesti. Docela mě to děsilo.

„Bello!“ zavolala Alice zpod schodů. Rychle jsem za ní utíkala. Vytrhla jsem jí batoh z ruky, ale přišel mi nějak moc prázdný. Otevřela jsem ho. Bylo tam vše kromě mého oblečení.

„Kam jsi je dala?“ zeptala jsem se.

„To ti neřeknu, nechala jsem ti jen tu bílou košili a to co máš na sobě.“

„A co kšiltovky?“ zeptala jsem se jí. Neodpověděla, otočila se a běžela pryč. Zhluboka jsem se nadechla a šla zpátky do pokoje. Vyndala si notebook a položila ho na stůl. V tom do pokoje přišla Alice a hodila mi do ruky tepláky a tílko, které jsem nosila vždy, když jsem kreslila.

„Ještě tohle ti nechám, abys neřekla, že jsem na tebe zlá.“ Mrkla na mě jedním okem a posléze zmizela. Zakroutila jsem hlavou a došla zavřít dveře a pro jistotu se zamkla. Otočila jsem se a můj pohled sklouzl na malířské plátno, zakryté prostěradlem. Najednou jsem dostala hroznou chuť malovat. Převlékla jsem se do mého úboru na malování, připravila si štětce a barvy, opatrně sundala prostěradlo a pokračovala v práci. Na kolibříkovi jsem pracovala asi hodinu. Zrovna jsem chtěla začít dělat pozadí a usilovně nad ním přemýšlela – většinou jste si toho mohli všimnout díky tomu, že jsem ohryzávala konce štětců. Kolikrát jsem si to ani neuvědomila –, když v tom někdo zaťukal.

„Kdo je?“ zeptala jsem se neuroticky. Nesnáším, když mě někdo vyrušuje z práce.

„Zlatíčko… mám pro tebe druhou večeři,“ řekla Esme. Zlatíčko? Tak mi neříkala ani má pravá matka.

„Za chvilinku,“ řekla jsem o něco příjemněji.

„Ať ti to netrvá půl hodiny, jasné?“ zavolala na mě, když už nejspíš scházela ze schodů.

„Jo, jo.“ Položila jsem štětec do umyvadla v koupelně. Umyla si ruce a podívala se na sebe do zrcadla. Můj obličej teď zdobili dvě barvy. Červená na bradě a modrá na pravé tváři. Jen jsem nad tím mávla rukou, vyšla jsem z pokoje, zamkla ho, klíč schovala do kapsy a seběhla schody do obýváku. Tam mě čekalo nemalé překvapení.

Na pohovce seděl Edward a na jeho klíně jakási dívka s blonďatými až nazrzlými vlasy. Jakmile mě zpozorovala, stoupla si a začala mluvit. Byla hrozně krásná, stejně bledá jako Cullenovi a dokonce měla i stejně zbarvené oči. Do zlata, až na to, že ona je měla tmavší.

„Ty musíš být Issabella, že?“ Její hlas byl taky krásný, ale Esme měla hezčí.

„Ano, Bella.“ Teď jsem si všimla, jak je můj hlas proti jejímu mdlý. „A ty jsi?“

„Tanya, Edwardova přítelkyně,“ říkala pyšně, jakoby dostala to, o co se léta pokoušela. Přítelkyně? Toho by se dalo využít.

„Můžu se tě na něco zeptat? Budeš tu teď bydlet nebo ne?“ zeptala jsem se s nadějí v hlase. Edward se na mě nešťastně podíval. Vůbec jsem jeho pohled nepochopila.

„Nejspíš ano.“ AAA. Super!

„Ještě že tak, aspoň si nás milovaný Edík bude víc všímat tebe a mě přestane kibicovat,“ řekla jsem. V tom se za mnou ozval Emmett.

„Souhlasím s Bellou.“ Aniž bych se otočila, řekla jsem.

„Vlezdoprdelko. Tímhle si tu hnusárnu nevyžehlíš.“ A šla jsem do kuchyně. Myslím, že Emmett moc dobře věděl, o čem mluvím. Esme stála opřená o kuchyňskou linku a tvářila se nešťastně. To ne, nechtěla jsem, aby byla nešťastná. Kdokoli, jen ne ona – Bože to těhotenství – Měla jsem hroznou chuť ji obejmout.

Přišla jsem k ní, objala ji a řekla něco, co mě zarazilo.

„Co se děje mamí?“ Ježiš, já jí řekla mami. Rychle jsem se odtáhla. „Promiň, já… mně to vyklouzlo.“ Tentokrát Esme pohladila mě po tváři a mile se usmála.

„To vůbec nevadí, klidně mi tak říkej. Já budu jen ráda.“ Na Esme musím být hodná. Vyzařuje z ní tolik lásky a nezdá se, že by jí ji někdo opětoval.

„Nechceš pomoct se servírováním?“ zeptala jsem se.

„Není potřeba, dneska si dá k jídlu každý to, co si najde.“ Kývla jsem, otevřela ledničku a vytáhla z ní potřebné ingredience na toasty. Měla bych se zeptat i mých sourozenců, jestli nechtějí. Proboha, co se to se mnou děje? To je ale blbá otázka. Kolikrát si ještě budu muset připomínat, že jsem těhotná?

Běžela jsem do obýváku. Byli tam všichni sourozenci a Tanya.

„Dá si někdo toast?“ zeptala jsem se jich. Všichni se znechucením zakroutili hlavou.

„Mlsný huby,“ zamumlala jsem si pro sebe, ale asi moc nahlas, protože se Emmett začal smát. Protočila jsem oči a odešla do kuchyně. Esme už tam nebyla. Udělala jsem si dva toasty a šla do obýváku a pak ke hlavnímu vchodu.

„Kam jdeš?“ zeptala se Alice.

„Jdu si hodit provaz,“ řekla jsem kysele. Docela mě štvalo, že jsem musel vše všem říkat.

„Jdu s tebou,“ řekla radostně a přiběhla ke mně. Vykulila jsem na ni oči.

„Já si dělala srandu,“ dodala jsem.

„Já vím.“ Chytla mě za ruku a vytáhla ven.

shrnutí

10. dílek ∞∞∞ 12. dílek