Tak je tu další díl, je ale dost krátký. Prosím o komentáře.
12.07.2009 (12:05) • Nicolette • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1790×
Plynul měsíc za měsícem. Proběhly Vánoce, svátky, Silvestr. Potom Valentýn, ale pořád nic. Jen mě noc co noc trápily sny o mém anděly. I když byla zima, tak jsem většinou spávala v noci s pootevřeným oknem, máme totiž v patře, kde mám pokoj takové ty okna, co se otevírají nahoru, jako v Americe. Zdály se mi sny o tom, že můj anděl projde tímto oknem, políbí mě a sedne si do mého stařičkého houpacího křesla po babičce, kde mě celé noci sleduje, jak spím. Jsou to ale jen sny, i přesto mi však nedovolily na něj zapomenout.
Spolužačky už ze mě pomalu začínaly šílet, a na jejich radu jsem chodila na rande s různými kluky, vždy jsem to ale po druhé nebo třetí schůzce vzdala a skončila to. Měla jsem pocit, jako bych ho podváděla, cítila jsem se kvůli tomuto pocitu hloupě, viděla jsem ho přeci jen dvakrát, ale jako bych ho znala celý život.
Byl přelom března a května. Na tuto dobu bylo krásně teploučko a dalo se chodit jen v mikinách. Jedno odpoledne jsem se normálně vrátila ze školy, maminka už byla doma a něco dobrého mi vařila na oběd. Vešla jsem do domu, šla do kuchyně ji políbit na tvář na uvítanou, jak jsem měla zvykem. Tvářila se ale nějak zadumaně. „Nad čím přemýšlíš?“ „Ále, jen dumám nad tím, kdo ti píše. Přišel ti totiž dopis, ale takovéto písmo jsem snad ještě nikde neviděla. Je jako ze starých dob, kdy se ještě kladl důraz na úpravu psaní.“ „Mě ale dopisy nechodí, nemůže to být omyl? Nemá mi kdo psát.“ „No, sama se podívej, máš ho na ledničce.“ „Tak já si to vezmu k sobě ano? Potom mě prosím zavolej na jídlo a já ti snad prozradím, kdo si to na mě vzpomněl, ano?“ „Samozřejmě. Jsem celá napnutá.“
Šla jsem k sobě do pokoje, a jak jsem byla nedočkavá, tak jsem se skoro přerazila na schodech. Batoh jsem jen hodila na zem, pustila si svého oblíbeného Chopina a posadila se s tím zvláštním psaním na postel.
Dopis jsem otevřela nůžkami, abych ho co nejméně poškodila a začetla se do krátkého psaní. Bylo psáno přesně tak jako mé jméno a adresa na obálce písmem jako z dob minulých.
Drahá Petro,
Jak jsem sliboval, tak jsem si Tě i našel. Snažil jsem se nemotat se Ti do života, ale je to velice těžké a tak tyto nezdařené pokusy vzdávám. Možná bych to i dokázal, ale jsem v jádru velmi sobecký tvor. Momentálně jsem na studiích, ale až se vrátím, rád bych tě zkontaktoval, pokud Ti to ovšem nebude na obtíž. Nevím, zda jsem Ti to řekl, ale na té koloně jsi byla moc krásná a okouzlující, ale to Ty jsi vždy. Loučím se s láskou a neutuchající nadějí, že se znovu setkáme, i když bychom se vídat neměli. Doufám, že mi to bude odpuštěno. Přeji Ti vše dobré a nakonec mého psaní přidávám přání: Dej na sebe prosím pozor.
Dimitri.
Co myslel tím, že se mi snažil nemotat do života a tím, že bychom se neměli vídat? A proč by mu to mělo být odpuštěno, když přeci nic neprovedl? To opravdu nechápu.
„ Petro. Oběd.“ Ticho. „Petro, ty neslyšíš?“ „Ano mami, promiň, už jdu.“
„Tak? Kdo ti to psal?“ „No, jeden kamarád. Je na studiích a slíbil mi, že mi napíše, ale já na to na rozdíl od něj zapomněla. Studuje historii písemnictví, proto to písmo.“ „To musí být zajímavý hoch.“ „Ano, to je.“ „Máš o něj zájem?“ „Asi ano, ale to bych předbíhala, netuším totiž, kdy se znovu uvidíme.“ A jestli se vůbec uvidíme, dodala jsem v duchu, i když zatím své slovo vždy dodržel . „Dobrá. A jez už, nebo ti to vystydne.“
Mamince jsem nerada lhala, ale co jsem jí měla říct? Že mě večer na autobusové zastávce oslovil nějaký pohledný mladý muž, do kterého jsem se samozřejmě na první pohled zamilovala. A že ten samý mladík se mnou tančil na koloně? A teď mi píše dopis, i když netuším, kde vzal mou adresu? Ne, i když je moje mamča zároveň i mou nejlepší kamarádkou, tak ne, to by opravdu nešlo. Nechci jí přidělávat starosti. Ale vrtala mi hlavou jedna důležitá otázka, na kterou mi asi není souzeno znát odpověď, a to, kdy se uvidíme? Jak dlouho mám ještě čekat? Je zajímavé, jak se dva lidé dokáží sblížit i když se viděli jen párkrát.
Den uběhl rychle, najednou tu byl večer a já uléhala s přáním, aby mě navštívil alespoň ve snu a já se mohla kochat pohledem na jeho dokonalý obličej. Ale dokonalost přeci neexistuje. Nebo ano?
Autor: Nicolette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Já a Dimitri 3:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!