Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Izzie Swan - II. Kapitola

16.06.2009 (21:30) • BCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6932×

Byla jsem zamyšlená, když jsem to poprvé ucítila. Když jsem poprvé ucítila JE. Upíři. Fuj. Vztek se mě zmocnil jako už dlouho ne. Zavrčela jsem, byl to hlasitý zvuk a také hrozivý. Nedokázala jsem se ovládat. Bylo jich moc, tak pět možná více. Cítila jsem pět různých pachů, spíš vůní. Nedokázala jsem rozlišit jednotlivé složky, nebyla to zrovna čerstvá stopa, ale ani stará, typovala bych tak dva tři dny stará. Nedokázala jsem si pomoct, musela jsem jít po té stopě. Stopa sílila stejně jako můj vztek. Začínala jsem vidět rudě. Cítila jsem další dvě vůně, které jsem předtím necítila, takže jich bylo sedm? Bezva. Tak to bude ještě zajímavé. Doběhla jsem upíří rychlostí na louku, kde byl pach nejsilnější. Stál tam velký, bílý dům. Vypadal skoro jako ten můj, jen byl tak třikrát větší. Obdivně jsem vzdychla. Uvědomila jsem si, že to bylo moc hlasitě, museli mě slyšet. Musím vypadnout. Už jsem zase běžela. Po cestě jsem našla Lady a přitiskla si ji na prsa. Byla už unavená. Vzala jsem ji do náruče a utíkala domů. Byla jsem celkem vyčerpaná a bylo už pozdě odpoledne. Dala jsem Lady nažrat a sama si udělala ovocný salát. Lehla jsem si na gauč a pustila si televizi. Potřebovala jsem se uklidnit. Nikdy jsem neviděla tolik upírů pohromadě. Teda spíš neucítila. Lady si lehla pod gauč a za chvilku usnula. Byl na ni krásný pohled. Odnesla jsem misku do kuchyně a umyla ji. Z běhu jsem byla trochu zpocená a tak jsem si dala rychlou sprchu.
Už byla noc, když jsem si šla lehnout. Dneska mi nebudou stačit tři hodiny. Tím jsem si byla jistá. Spala jsem osm hodin. Probudila jsem se, jenom díky telefonu. Kdo mi mohl volat? Ospale jsem nahmatala telefon na nočním stolku a zvedla ho.
„Haló?" řekla jsem nevrle.
„Izzie? Doufám, že jsem tě nevzbudil." Řekl hlas, který bych vážně nečekala, že uslyším, musela jsem se zasmát.
„Jacobe? To není možné." Vykoktala jsem, když mě smích trochu přešel. Byla jsem tak šťastná.
„Izz, jsem tak rád, že tě slyším."
„Jo, to já taky, Jaku. Jak to, že víš, že jsem tady?" nedalo mi, nezeptat se. Můj milovaný vlkodlak.
„No to víš, tady se nic neutají, hlavně ne ve smečce dvaceti vlků." Dodal se smíchem. Dvaceti, páni, když jsem tady byla naposled, bylo jich jenom deset. Museli tady být upíři a muselo jich být hodně.
„Páni, dvacet? Já myslela, že tolik obyvatel má celé La Push." Zasmál se spolu se mnou.
„Hele, Jaku, co kdybych se pro tebe stavila, jak pojedu z nákupů? Vezmu tě k sobě, bude to zase jako za starých dobrých časů." Potřebovala jsem si s ním promluvit.
„Bezva, Izz, budu tě čekat."
„Dobře, stavím se tak za tři hodiny." Zasmál se.
„Ty, že budeš nakupovat dvě a půl hodiny? Tak to je vážně dobrý fór." Úplně jsem si dokázala představit, jak sedí u telefonu a popadá se smíchy za břicho.
„No jasně, nejdu nakupovat oblečení, i když je to velmi lákavá nabídka, ale jídlo. Zapomněl si, že taky musím jíst? A jak tě znám, ty si taky určitě dáš něco, co uvařím, nemám pravdu?"
„To víš, že jo, tak tě budu čekat, měj se, Pá.
„Brzy se uvidíme."
„Jo, jo." Dodal a zavěsil. No super. Zase uvidím svého skvělého vlka. Nemůžu se dočkat. Šla jsem do koupelny a trochu se upravila. Teď nebudu muset spát tak dva dny. Nevadí. Ještě štěstí, že je dnes neděle. Do školy už jsem zapsaná, takže zítra se jdu poprvé podívat na své nové spolužáky. Měla bych si asi vymyslet nějakou dobrou historku. Ale to mi nevadí, lhát umím docela slušně.
Na hlavě jsem si vykouzlila nějaký drdol, ze kterého mi vypadalo pár pramenů, jemně jsem se nalíčila, řasenka, make-up, trochu zvýraznit oči linkou a trochu mé oblíbené meruňkově-růžové rtěnky. Vešla jsem do šatny a hledala ty správné šaty. Ano konečně jsem je našla. Světle růžové korzetové šaty nad kolena, které krásně obepínaly moje křivky a k tomu lodičky ve stejné barvě. Ještě stříbrné náušnice a náhrdelník, který pasoval k náušnicím. Stoupla jsem si před zrcadla, která se táhla podél jedné stěny v šatně. Musela jsem uznat, že mi to slušelo. Moje světle hnědá pleť vypadala, pořád jakoby opálená, moje tmavě hnědé vlasy s blond proužky, že to vypadalo spíš jako blond než mahagonově hnědé, hluboké zelenohnědé oči a malé plné rty seděly dokonale k mému menšímu obličeji a špičatému nosu. Nebyla jsem nijak vysoká, ale to mi nijak neubíralo, ba naopak. Nejspíš to nebyly šaty, které by si vzala normální žena na nákup, ale já nebyla normální, tak co?
Venku bylo teplo, takže jsem si nemusela hrát na to, že je mi zima a mohla nechat sako doma. Nasedla jsem do svého autíčka a vyjela. Hrozně jsem se na to těšila. Byl to skvělý pocit. Když jsem vjela na parkoviště, bylo mi jasné, že tady bude moje auto víc než nápadné. I když stálo tady jedno krásné červené BMW. Když jsem vystoupila, praštil mě do nosu známý pach. Upír! Dva upíři jsou v supermarketu? Asi si hledají oběd. Co by tady jinak dělali? No nic, musím být silná, hlavně se nenechat rozčílit. Vstoupila jsem dovnitř a hned je ucítila a po chvilce i uviděla. Byly to dvě krásné upírky. Jedna byla malá černovláska, měla celkem blízko k elfovi. Druhá byla vysoká blondýna, byla krásná i na upírku, vypadala jako topmodelka. Ale něco mi na nich nesedělo. Byly to jejich oči. Ne jasně karmínově červené, ani černé. Byly krásně karamelové. Tohle všechno mi trvalo jen letmý pohled na ně. Můj mozek pracoval celkem rychle. Otočila jsem se a šla nakupovat. Nakoupila jsem krásné maso na steaky, brambory a zeleninu na salát. Zase mě do nosu udeřila ta vůně. Teď jsem ji mohla identifikovat, vonělo to jako skořice, máta a vanilka dohromady, pěkná, příjemná vůně. A pak jsem ucítila jinou vanilku, čokoládu a déšť za sebou. Přede mnou stála ta blondýna a za mnou ta mrňavá černovláska. Obklíčily mě. Začala jsem zase vidět rudě, proč mě nemůžou upíři nechat na pokoji? Zavrčela jsem směrem k nim tak tiše, že jsem si byla jistá, že to slyšely jen ony dvě. Ta blondýna zrovna platila za jídlo, za lidské jídlo. Jsou divné. I na to že jsou to upírky. Nevšímala jsem si jich a zajela k jiné pokladně. Zaplatila jsem a vyšla na parkoviště, přeparkovaly si tak, abych nemohla vyjet. Bezva! Nemohla jsem nezavrčet. Jenže teď to bylo hlasitější. Mnohem.
„Ehm, mohly byste si přeparkovat to auto? Chtěla bych odjet!" řekla jsem, jakmile jsem přišla k nim. Věděla jsem, že by mě slyšely už od dveří obchodu, ale bylo mi to jedno. Zase jsem se neubránila tichému zavrčení.
„Mohly, ale nejdřív bychom si s tebou rády promluvily." Řekla ta malá černovláska, její hlas byl krásný, takový zpěvavý, zněl jako zvonkohra.
„O čem? Já si s vámi nemám o čem povídat." Zpražila jsem je pohledem a naložila nákup do kufru svého autíčka.
„Myslím, že máš." Odpověděla blondýna, její hlas byl stejný jako její krása, krásný. Ale tolik jiný od té černovlásky.
„Hm? Nevím, o čem to mluvíte." Docházela mi trpělivost, chtěla jsem jet za Jacobem, vždyť jsem ho neviděla přes sedmdesát let proboha, ještě, že nestárl.
„Víme, co jsi zač." zašeptala černovláska.
„Tak to jsme dvě." Odpověděla jsem ji pěkně otráveně. Tenhle rozhovor mě nebavil.
„Zajímavé, zajímavé." Opověděla mi na to. Proboha co si už osobě myslí?
„Co takhle, kdybychom to vzaly za jiný konec? Jsem Alice, Alice Cullenová." Mě nezajímá, jak se jmenuje. Počkat Cullenová?
„Cože? Cullenová? Vy obě...?" tiše přikývly.
„Ehm, Isabella Swanová." Jako by už to nevěděly. Alice Cullenová ta jasnovidka z rodiny doktora Cullena, která má smlouvu s vlkodlaky. To by sedělo na tolik pachů. Lovili zvěř, proto karamelové oči. A taky díky tomu mohli spolu s lidmi existovat. Zajímavé, že zrovna je potkám a zrovna tady. Takže ta blondýna je Rosalie. Hezky, připadaly mi jaksi povědomé.
„Zajímavé." Zašeptaly unisono.
„Tak, teď když už víme o sobě mě konečně pustíte? Opravdu chci odjet." Jejich pach mi sice voněl, ale díky nim jsem tady teď sama a nesmrtelná. Bylo mi nepříjemně.
„Uvidíme se ve škole." S tím zamířily do auta a odjely. Super, takže s jejich rodinou budu ve škole? Skvělé, nálada se mi hned zlepšila. Nastoupila jsem do auta a mrkla na hodiny na palubní desce. Páni za deset minut mám být v La Push u Jacoba. Šlápla jsem na to a opravdu to stihla do malé chaloupky, která bývala červená. Jacob stál venku a čekal na mě na sobě jenom černé krátké tepláky, vypadal vážně skvěle, jakmile mě spatřil, usmál se. Páni jak mi chyběl. Vyběhla jsem ven z auta a běžela k němu, i on běžel ke mně. Skočila jsem mu do náruče, byl pořád tak teplý a měkký. Je krásné, že vlkodlaci nestárnou, už si nepřipadám jako jediná na světě. Mám jeho.

Autor: BCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Izzie Swan - II. Kapitola: