Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Izabella Lilly Potter - 2. kapitola

11.03.2012 (18:15) • Gaylen • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 3607×

Nejsem žádnej podělanej radar nadpozemskýho vysílání.

Celý večer byl naprosto suprovej. Skvěle jsme se bavili, přivezli mi nové autíčko až ke Cullenům. Zlatá Esme zavolala do automobilky a zařídila, aby mi ho přivezli k nim. Prostě pohodička. Ale… Vždycky někde je to pitomé ale, které všechno zkazí.

Asi v půlce komedie, u které jsme se všichni skvěle bavili, mě začal pálit krk. Nejdřív úplně nenápadně. Po chvilce víc, a pak ještě víc, až jsem přestávala být sama sebou. S omluvou jsem se doplahočila do nejbližší koupelny a po dveřích sjela na podlahu. Viděla jsem věci, které bych rozhodně vidět neměla.

Vzedmula se ve mně vlna vzteku a já nebyla já. Stála jsem v nějaké místnosti obklopená smrtijedy a u nohou se mi válel uzlíček špinavých hadrů. To něco skučelo a neskutečně se to třáslo. Bez mé vůle jsem zvedla ruku a vyslovila zaklínadlo:

„Krucio!“ Mně se to líbilo. Chtěla jsem, aby to stvoření trpělo.

„Krucio! Kde je Harry Potter? Pověz, kde je?“ To stvoření křičelo a svíjelo se.

„Pověz a já tě zabiji rychle. Kde je Harry Potter?“ Proč to chci vědět? Proč mučím to stvoření? Proč mám palčivou touhu zabíjet? Já nejsem žádnej sadistickej vrah. Jsem Izabella Lilly Potter. A došlo mi to. Tohle nejsem já. Tohle nejsou moje myšlenky. Voldemort musí být hodně naštvaný, když jsem v jeho hlavě. Teď pro mě nebylo důležité, co dělá tělo, že se mi před očima odehrává největší krutost, jakou jsem kdy viděla, ale to, že tohle není moje hlava! Nikdy bych nikoho nemučila proto, abych našla svého bratra, s cílem zabít ho. Stvoření před Voldemortem upadlo do bezvědomí a jemu došlo, že už je k ničemu, a proto ho zabil.

V tu chvíli jsem se probudila na podlaze koupeny v Cullenovic domě a někdo klepal na dveře.

„Izi? Jsi v pohodě?“ Byla to Alice. Co možná nejklidnějším hlasem jsem odpověděla:

„Jo, jasně, jen se mi trochu udělalo šoufl z tý hordy popcornu, kterou jsem do sebe naprala. Za chvilku jsem venku.“

„Dobře.“ A už byly slyšet jen vzdalující se kroky. Pomalu jsem vstala, koukla na sebe do zrcadla nad umyvadlem a zjistila, že z nosu a uší se mi spustila krev. Trochu jí bylo i na tričku. Rozhodně jsem nevypadala na „v pohodě“. V uších mi pořád ještě zvonilo a hlava se mírně točila. Vypadala jsem groteskně. Krev rozmazaná po obličeji a tričku, vlasy rozcuchané a svaly mě bolely jak po sto padesáti sklapovačkách. Obličej jsem si opláchla, vlasy jakžtakž zkrotila, ale horší to bylo s trikem. Vylezla jsem z koupelny a rychle doběhla do pokoje, tam jsem tričko vyměnila za čisté a vlasy pořádně rozčesala.

Myslím, že teď už můžu mezi lidi. Dole stál docela hezký blonďák a mračil se. Decentně jsem si odkašlala. On se otočil a příjemně se usmál.

„Ahoj, já jsem Carlisle Cullen. Ty budeš Izabella, že?“ promluvil na mě a napřáhl ruku. Tu jsem přijmula a jako slušně vychovaná odpověděla:

„Moc mě těší, že vás poznávám, za tu chvilku, co jsem tady, jsem toho o vás hodně slyšela. Ale jen to dobré. A prosím, Iz nebo Izi. Izabella mi přijde moc dlouhé.“ A taky jsem se na oplátku usmála. Šlo to sice trochu těžko, vzhledem k tomu, jak mi pořád hučelo v kebuli, ale zvládla jsem to.

„Tak tedy dobrá, ale potom mi, prosím, tykej. No a neposadíme se?“ navrhl Carlisle a já byla vděčná. Ještě chvilku a zkolabuju. Ovšem jen co jsem se trochu pohnula, moje hlava vydala tak silný protest, až jsem zavrávorala. Doufala jsem, že si toho nikdo nevšiml, jenže to už mě Carlisle držel za loket, starostlivě si mě měřil a vedl k pohovce.

„Je ti dobře? Jsi nějaká bledá. A co to máš ve vlasech? To je krev? Okamžitě si sedni, než zkolabuješ. Alice, dojdi mi pro tonometr, změříme jí tlak. No tak, Iz, sednout.“ Carlisle rozhazoval příkazy na všechny strany a já nebyla schopna odporu. Ani jsem se nenadála a už mi otíral krev z vlasů a ptal se mě, jak se tam dostala, když nevidí žádné povrchové zranění.

„Spustila se mi krev z nosu, jsem trochu nešikovná, tak jsem si ji tam asi rozmazala.“ Co jiného jim říct? Bacha, lidi, jsem čarodějka, vlezla jsem do hlavy černokněžníkovi, měla vražedný choutky týkající se vlastního bratra? To se občas stává. A že mi přitom málem vytekl mozek ušima? To je jen maličkost. Takže, vážení, konec představení. Slyšíte, tady není co k vidění. Máte mě za stvůru? Já sebe momentálně taky. A taky znám horší stvůry. Třeba upíry, vlkodlaky a smrtijedy. Všechny poznám na první pohled. I když, všichni upíři a vlkouši nejsou stvůry. Třeba Lupin, je to vlkouš, ale hodnej. Nebo náš učitel obrany, je to upír, má dlouhý zuby, a když se naštve, ještě se mu prodlouží, ale nikoho nikdy nekousl. Říká, že všichni ostatní studenti, kromě mě a Harryho, mu voní, lákají ho. My mu prý jako potrava nevoníme. Potkala jsem ještě pár upírků, co se živí lidmi, ale ani jim jsme nevoněli.

Vůbec nechápu, proč jsem si na to vzpomněla, ale podivně mě to uklidnilo. Mezitím, co probíhal můj mozkový monolog, mi Carlisle změřil tlak. Zkonstatoval, že je nízký, hodil mi nohy nahoru a na čelo mokrý studený hadr s tím, že mám chvilku ležet. Neodporovala jsem.

Pocit, že mě převálcovalo deset kamionů postupně odezníval, a tak jsem se nebránila. Klidnou chvilku vyrušil zvonící telefon v mé kapse. Ani jsem se nedívala, kdo to volá, a hovor přijala.

„Prosím?“ otázala jsem se.

„Izabello Lilly Potter, kde ksakru jsi? Jak to, že nejsi doma? Jsi v pořádku? Proč nejsi doma? Stalo se něco?“ Byl to Lupin. Naštvaný Lupin. Ječel jak mladá cirkulárka.

„Ahoj, nic se neděje. Jsem u Cullenů a jsem v pořádku. Můj dům ještě není hotový, a tak mě tam nechtěli nechat. A vůbec, jak víš, že nejsem doma? Stalo se něco?“ Teď už jsem byla na nohou a mířila dál od Cullenů. Nemusí slyšet všechno, a při Lupinově hlasitosti by to nebyl žádný problém.

„Stojím před tvým domem. Potřebuju s tebou mluvit. Harry poslal patrona se vzkazem, že se mu udělalo špatně. Víš jak, tak, jak se dělá jen vám dvěma. Má tě prý někdo zkontrolovat, jestli jsi v pohodě.“ On je před mým domem? Vždyť je úplněk, za dvě minuty má vyjít měsíc. No, doufám, že má sedativum.

„Em, Lupine? Víš, že je úplněk? A že za chvilku má vykouknout měsíc? Máš sedativum?“

„Ježiš, já na to ve spěchu zapomněl. Vzpomněl jsem si, jak to s tebou minule zamávalo a prostě jsem se přemístil. Iz, je to špatný, už nemůžu zpátky.“ A jej. Musím okamžitě za ním nebo to pro město nedopadne dobře.

„Lupine, poslouchej mě. Mysli na něco krásného. Říkej si, že to nechceš, něco mi povídej. Za chvilku tam jsem.“ Když mi bude něco povídat, tak já budu mít jistotu, že to není tak horký. Samotná proměna trvá pět minut. Když nejste v přímém měsíčním světle a příčíte se tomu, tak se to tak o minutu prodlouží. Není to sice nic moc, ale každá sekunda je drahá. Tou dobou už jsem měla za sebou půlku schodů a letěla do pokoje pro klíčky od auta. Přemístit se nemůžu, nejsem v tom dost zkušená a na tom místě jsem byla jen jednou. No co? Žádnej učenej ještě z nebe nespadl. A já jsem čerstvý začátečník.

„Izi, víš, že máte každý jinýho patrona? Ale oba jsou m-moc pě… pěkní. Bože, to je horší než peklo. Líbí se ti to auto? Sám jsem ho vybí…“

„Lupine? Haló!!!“ Telefon oněměl. A je to v háji. Zatraceně to tam je. Musím sebou mrsknout, než přijdu pozdě.

Když jsem letěla ze schodů, málem jsem se přerazila.

„Kam tak letíš?“ zeptal se mě Edward, kterého jsem málem převálcovala.

„Rodinné problémy. Děkuji za pěkný večer, ale musím jít. Nashle!“ Rychle jsem nasedla do auta a sešlápla plyn na podlahu. Řítila jsem se po setmělé silnici k měnícímu se Lupinovi. Budu mít zatraceně štěstí, jestli to přežiju s pár zlomeninama.

U domu jsem brzdila smykem a vylítla z auta právě včas, abych viděla konečnou proměnu. Jen co se vlkouš narovnal, vrhl se po mně. Tak tak jsem uhnula a zasadila mu tvrdý kopanec do ledvin. Vlkouš heknul, ohnal se po mně a rozmázl mě na zdi. Znovu zaútočil. Tvrdě na mně přistál a já ho zasypala přesně mířenými ránami do celého těla. Ještě jednou se mnou majznul proti zdi domu, než jsem ho omráčila kopem do spánku. Dopotácela jsem se k autu, vytáhla protivlkoušský sérum a píchla mu ho. Dovlekla jsem nás oba do domu. Stačila jsem už jen zaznamenat, že Lupin už je zase Lupin, a že se mi omlouvá.

Pak už nic až do rána, kdy mě z příjemné náruče temnoty vytrhlo bouchání na dveře. Otevřela jsem ztěžklá víčka. Vedle mě ležel Lupin jen v Harryho teplákách, já na sobě měla potrhané tričko sahající sotva pod zadek, a ve dveřích obýváku stála celá Cullenovic rodina.

Jako první se probral Emmett a začal se děsně smát. Hejkal něco o tom, že přesně takhle si představuje rodinný problémy, dokud ho neumlčel Rosaliin pohlavek. To už byl vzhůru i Lupin a tvářil se jako hromádka neštěstí. Já se pokusila vstát, ale hlava a pravá muka mi to nedovolily. Lupin pochopil, o co se pokouším, a jako bych byla z porcelánu, mě postavil na nohy a podepřel. Celou cestu nahoru se mi omlouval a Cullenovi jen zírali.

Když se rozkoukali, vrhl se ke mně Carlisle a začal mě prohlížet. Z toho pohybu se mi zvedl žaludek a já začala zvracet. Carlisle mě přetočil tak, abych nepozvracela jeho ani sebe. Bylo mi děsně. A myslím, že za to nemůže jen Lupin.

Autor: Gaylen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Izabella Lilly Potter - 2. kapitola: