Nevím, co mě to popadlo, ale začala jsem další povídku. Opět B+E... Jen jejich seznámení je trochu ze špatného konce. Jak to bude dál? Co všechno jedna noc způsobí?... To nevím ani já, takže prosím komentáře, abych mohla pokračovat.;)... Vanesa
11.05.2010 (17:30) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3085×
V malé restauraci, na kraji rušného Seattlu seděla na vyleštěné dubové lavičce dívka s krásnými čokoládovými vlasy. Svým okouzlujícím hlubokým pohledem s odlesky černé noci sledovala všechny příchozí. Jednu ruku měla položenou před sebou a druhou netrpělivě namotávala své dlouhé prameny kolem prstů. Vypadalo to, že na někoho čeká.
Čas neúprosně běžel. Hodiny odbíjely jedenáct, když se zvedla, zaplatila jednu sodovku a vstoupila do tmy. Lehký větřík jí rozcuchal neposlušné vlasy a teplota v těchto pozdních hodinách způsobila, že se zachvěla.
Pokračovala kolem osvícených výloh směrem ke svému autu. Už vytahovala klíče z kabelky, když z parkoviště zaslechla podivné zvuky. Ten hlas jí byl povědomý. Stále více se přibližovala, až konečně rozeznala obrysy postav.
„Matte?“ zakřičela a nemohla uvěřit svým očím. Její kluk byl opřený o kapotu protějšího auta a pod ním se kroutila nějaká blondýna se sukní sotva pod zadek.
„Be-Bello?“ překvapeně vykoktal a otočil se. Všude na zemi se povalovaly prázdné plechovky od piva a pohybem, který udělal, kolem sebe vířil ten odporný zápach alkoholu.
„Zlato, počkej, slavili jsme,“ začal se omlouvat, aby zachránil vztah, který netrval více jak týden.
„Úplně jsem zapomněl, že… “ Sklapni! Přerušila ho a se slzami v očích běžela pryč. Nikdy s nikým nechodila, nikdy o nikoho neprojevovala zájem a teď si myslela, že se konečně zamilovala. Neměla nejmenší chuť se vrátit na parkoviště, i když tam měla své auto. Domů se jí nechtělo. Matka jí zemřela, když byla ještě hodně malá a otec se vracel z práce pozdě v noci. Byla stále sama.
Rozběhla se první ulicí, kterou viděla. Kolem nic nebylo jen špinavé zdi, keře a děsivě vypadající stromy. Slzy i dech jí pomalu začínaly docházet, proto se rozhodla na chvíli zastavit. Sedla si na okraj cesty a zády se opřela o jednu z těch zdí. Přemýšlela nad svým životem. Nemohla si vybavit nic, z čeho by se mohla těšit, nic z čeho by se mohla radovat.
Po chvíli se znova rozplakala.
„Tady bys neměla být!“ Ozval se odněkud ze zákoutí tajemný hlas. Dívka s sebou prudce škubla a pomalu si začala uvědomovat, že nebyl zrovna nejlepší nápad truchlit na tak osamělém místě.
Pár minut přemýšlela, jestli se má zvednout a odejít, ale tíha smutku ji přemohla. Bylo jí všechno jedno.
„Co je ti potom, jdi pryč!“ vykřikla do tmy a po tvářích se jí začaly kutálet další slzy. Zahodila svůj promočený kapesník a rozhlížela se kolem sebe. Nikoho neviděla. Byl tu naprostý klid, dokonce i ptáci utichli.
Nakonec se zvedla a pokračovala dál, podél staré továrny. Pouliční lampy zde dávno vypověděly svoji službu, takže v některých úsecích nebylo vidět ani na krok. Choulila se do letního kabátku a třásla zimou. Cesta, kterou se ubírala, pomalu ztrácela směr a ke konci byl k vidění i vysoký plot. Přišel na ni vztek, nechtěla se vracet, ale nic jiného jí nezbývalo. Nesnášela tenhle pocit bezmoci. Z kabelky vytáhla pepřový sprej, který s sebou poslušně nosila pro všechny případy. Když kráčela kolem místa, kde před chvíli seděla, začala vnímat kroky. Rychle se otočila, ale nikdo tam nebyl.
„Dej mi sakra pokoj!“ zařvala do černé noci a nechtěla slyšet odpověď. Otočila se zpátky a pozorovala, jak se pár metrů od ní vynořila černá postava. Srdce jí zběsile tlouklo, ale pořád byla plná vzteku. Rozběhla se a vší silou mrštila sprejem po tom cizinci. Musela se trefit, protože se ozvala pořádná rána, dokonce připomínala zvuk padajícího předmětu na podlahu. Jako kdyby jím hodila o zeď nebo kámen. Myslela si, že teď v klidu uteče, ale zahodila jedinou zbraň, kterou měla. Než stihla cokoliv udělat, stál před ní. Kapuce mu sklouzla a dívka nemohla uvěřit svým očím. Vypadal jako anděl. Nazlátlé vlasy, které trčely do všech stran, přesto vypadaly naprosto kouzelně, spolu s medovou barvou očí a pravidelně vykrojenými rty. On ale nevypadal moc přátelsky naopak, byl rozzuřený a v ruce svíral tu primitivní zbraň. Primitivní, protože on nebyl člověk. Nikdy by v souboji s ním nemohla zvítězit, byl tisíckrát silnější než ona a dobře to věděl.
„Čemu na, dej mi pokoj, sakra nerozumíš!“ vyštěkla znovu. To už ale nevydržel, popadl ji za zápěstí a odhodil několik metrů za sebe. Musel jí zlomit ruku, protože se ozvalo křupnutí a dívka zaúpěla, když se chytla za zápěstí. Věděla, že je sama, že jí nikdo nepomůže. Zkusila křičet, ale pusu jí v jedné vteřině zakryla ruka. Cítila krev, když se hlavou znovu udeřila o tvrdou zem. Všechno se seběhlo tak rychle, byla jako omámená. Přestávala vnímat bolest a vědomí ji pomalu opouštělo.
„Prosím!“ snažila se, ale její hlas selhal. Sledovala, jak jí z těla mizí kousek po kousku všechno oblečení. Na chvíli se jí ještě podařilo otevřít oči a setkat se tak s jeho pohledem. Jeho oči dávno ztratily ten zlatavý nádech, nyní byly černé, černější než noc. Plné vzteku, touhy a odhodlání. Naposledy se na ni podíval a překonal tu poslední vzdálenost. Dívka vykřikla bolestí a pomalu upadala do temnoty.
Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek It was a mistake - Prolog:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!