Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 8. kapitola

23.07.2010 (12:15) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2890×

Edward: 

Moje hlava teď byla pod tlakem několika důležitých otázek. Jaké se dá v téhle situaci najít rozumné řešení? O rozumu nemohla být řeč, ten mě opustil ve chvíli, kdy jsem Isabellu potkal. Všechno se stále více a více zamotávalo a já nevěděl, jak z toho začarovaného kruhu ven.

Carlisle mi svými lékařskými poznatky zrovna nepomáhal, takže zatím byl jediným přijatelným řešením potrat. Nemohl jsem přece dovolit, aby ji to zabilo. Je zcela samozřejmé, že to dítě nebude normální. Vždyť jeho otcem je upír. Při pomyšlení na slovo otec jsem se zachvěl. Za každé jiné možné situace bych byl ten nejšťastnější na světě, ale tahle radost mi nepříslušela. Použil jsem násilí místo lásky a děti jsou přece plodem lásky.

Jak moc mi je platný fakt, že toho nesmírně lituji, a kdybych měl třeba možnost svůj život vyměnit za vrácení času, neváhal bych.

Jeden malý trest mi však byl dopřán. Miloval jsem ji. Ano, zní to hloupě po tom, co jsem jí provedl, ale za ten čas, který strávila u nás, jsem poznal, co je to strach, bolest a touha.

Strach o ni, kdykoliv se její stav zhoršil. Bolest na hrudi, kdykoliv jí po tváři stékaly slzy nebo se jí rozbušilo srdce, když zaslechla můj hlas a touhu znovu spatřit její nádherné čokoládové oči, spolu s ještě dokonalejším úsměvem, který zůstane mým očím navždy odepřen.

„Edwarde!“ křičel na mě Carlisle a v ruce svíral mobil. Nemohl jsem uvěřit svým uším, Bella spadla ze schodů. Alice mluvila zmateně a vystrašeně.

Bez dalšího zaváhání jsme se rozběhli k autu a uháněli domů.

„Jak je to možné? S Alice jsem mluvil ani ne pět minut,“ zuřil jsem.

Auto jsem ledabyle zaparkoval ke krajnici a už z dálky cítil krev. Šíleně jsem se o ni bál, doufal jsem, že bude v pořádku, ale hned ve dveřích jsem se dozvěděl, že je v bezvědomí. Ležela na boku s vlasy přes obličej a ze zadu prosakovala červená skvrna. Pomalu jsem se nadechl, ale to bylo všechno, její krev se mnou nic nedělala.

„Vypadá to na silnější otřes mozku, je patrná nepravidelnost zorniček. Musím ji vzít do nemocnice, žádné zlomeniny naštěstí nevidím, ale jistota je jistota.“ Začal Carlisle a mně problesklo hlavou slovo nemocnice. Pro všechno na světě, její zdravotní stav byl pro mě tím nejdůležitějším, ale nemůžeme ji teď odvézt do nemocnice. Její otec ji hledá, její jméno bude zapsáno všude.

Carlisle nejspíš vycítil moje obavy a odnesl ji do pokoje.

„Nemyslel jsem hned, samozřejmě, že tam takhle nemůžeme,“ pokračoval, „ošetřím ji tady, ale nemám tady všechna zařízení. Jestli se ta hlava nebude lepšit, budu ji tam muset nějak nenápadně dostat.“

Začínal jsem být nepříčetný, pořád se neprobírala a jen její slabě tlukoucí srdce mi dávalo najevo, že žije. Alice se mi snažila objasnit, jak je možné, že na pět minut odejde a ona se málem zabije. Nejsme zvyklí něco přehnaně hlídat. Tím myslím, že naše schopnosti prokazují určité výhody, které jsou nám v případě Belly k ničemu.

Střídali jsme se u její postele jako sudičky, ale ani po několika hodinách neprokazovala známky přítomnosti. Občas se jí zachvěla víčka nebo vzdychla, ale její oči ji uzavíraly v jiném světě.

K večeru přijel i zbytek mé rodiny. Rosalie se k mému překvapení uklidnila, ale ne natolik, aby v mé přítomnosti nemyslela na nějaké vulgární slovo. Když jí Emmett řekl o Bellině těhotenství, plánovala se mnou prorazit střechu.

„Co budeme dělat?“ prolomila ticho Esme.

„Možná bychom to měli provést, dokud o ničem neví.“ Uvažoval Carlisle a já se zprudka nadechl. Nejspíš měl pravdu, Bella netuší, že je těhotná.

„Nezpůsobí jí to nějaké komplikace?“ otočil jsem se na něj a všiml si, že Rosalie zpozorněla.

„To si snad děláte srandu?“ vykřikla a zlostně na mě zavrčela.

„Nemůžete ji donutit k potratu bez jejího souhlasu! To nedovolím!“ pokračovala a její mysl zaplavovaly situace, kdy Bella už nemůže mít děti a její samotná touha po potomkovi.

„Jednou sis to zavařil, tak se budeš zodpovídat. Zničil jsi jí život dostatečně, dále v tom pokračovat nebudeš!“ teď už ječela a naštvaně pochodovala po pokoji.

„Zabije ji to,“ hlesl jsem, docházely mi síly, obě varianty byly příšerné, ale přece nemůžu dopustit, aby zemřela kvůli té věci, kterou nosí pod srdcem mým zapříčiněním.

„Přestaňte tak křičet, myslím, že se probouzí, ale nevím to jistě. Moje úžasná dovednost se v jejím případě může zahrabat hluboko pod zem,“ usmála se Alice ve škvírce u dveří a já na nic nečekal.

Nakoukl jsem dovnitř a zdálky pozoroval její třepotající víčka a zrychlený dech. Opravdu všechno naznačovalo tomu, že se probouzí.

„Edwarde,“ položila mi ruku na rameno, „nemyslím, že by bylo dobré abys…“

Pochopil jsem, nejsem zrovna ta osoba, kterou by chtěla vidět. Jsem sobec, že mě to nenapadlo.

Posadil jsem se na židli a alespoň poslouchal svoji rodinu kráčející k posteli. Její tep nabral na rychlosti a ty nádherné řasy se konečně zachvěly a umožnily očím spatřit světlo.

„Bello!“ Uchopila ji Alice za ruku a odhrnula pramínek z obličeje. Čekal jsem všechno, ale tohle ne. Usmála se. Oba dva koutky se zároveň nadzvedly a vytvořily ten kouzelný výraz.

„Kde, kde to jsem?“ zakoktala a nervózně se rozhlížela po místnosti. Pohledem těkala mezi všemi členy mé rodiny a zastavila zpět u Alice. Zdálo se mi to? Byla zmatená.

„Jsi stále u nás, upadla jsi, ale budeš v pořádku.“ Pohladil ji Carlisle.

„Ty bolesti hlavy za chvíli přejdou.“

Byl jsem rád, že můj otec odhalil míru zranění i bez přístrojů v nemocnici.

„Kdo jste?“ vyslovila ty dvě slova, ze kterých jsem málem spadl ze židle. Nevydržel jsem to a vtrhl dovnitř. Vylekaně se na mě podívala, jen se zamračila a dál nic. Žádný zběsilý tlukot srdce v mé přítomnosti, žádné známky strachu.

Na sucho jsem polknul a všiml si, že nejsem jediný s očima mírně vykukujícíma z důlků.

„Poranění byla rozsáhlá. Je normální, že si nějakou dobu nebude nic pamatovat. Nebude to trvat více než několik hodin.“ Snažil se Carlisle o vysvětlení.

„Jedině kdyby…“

„Kdyby co?“ vykřikla Alice. Věděl jsem, že tohle téma není vhodné vést před Bellou, pokud by se jeho myšlenky potvrdily. Jestli si Bella při pádu opravdu poranila obě části mozku, hrozí jí celková amnézie. Možná, že už si nikdy nevzpomene.

„Jsem Carlisle, doktor,“ promluvil nejistě a rázem se všechny oči otočily na mě. Jejich myšlenky byly až na nějaké výjimky totožné.

„Nevíme, na jak dlouho ztratila paměť!“ vyběhl jsem z pokoje s Alice v patách. To snad nemohou myslet vážně.

Nemůžeme jí lhát o tom, kdo je. To byla Alicina prvotní myšlenka, říct jí, že je naše sestra. Jinak to, že jsme upíři, je vlastně detail, že.

Bella:

Barevné malé tečky se kupily ve velkém i malém množství přímo před mýma očima. Na jedné straně jich přibývalo a na druhé neubývalo. Měla jsem nutkání je rozhrnout a podívat se dál. Byl to zvláštní pocit, nic nedávalo smysl, hlavně to nekonečné skřípání u mých uší. Nedalo se to vydržet.

Najednou se něco změnilo, temnota se rozestoupila a já pocítila novou sílu. Dokázala jsem určit, kde se nachází zbytek mého těla. Pomalu jsem přenesla všechno svoje úsilí na jeden bod a soustředila se na pohyb. Prsty se pohnuly přesně tak, jak jsem chtěla.

Dokonce jsem zaslechla hlasy, které překrývaly to nesnesitelné hučení. Načerpala jsem nový vzduch do plic a cítila se jako když se po dlouhé době vynoříte z vody. Byla to úleva.

Pomalu jsem otevírala ty ztěžklá a unavená víčka. Světlo bylo nemilosrdné, ale po chvíli jsem si zvykla. Postavy a pohyby, které jsem spatřila, byly rozmazané. Také hlasy se překřikovaly, jeden mluvil z dálky a jeden jsem naopak cítila těsně u ucha.

Konečně se mi obraz trošku zaostřil a já zírala na lidi sedící kolem mě. Kdo to je? Byla jsem zmatená. Znám je?

„Bello!“ Uchopila mě ta zvláštní dívka za ruku. Kdo je Bella? Já jsem Bella? Musela jsem se usmát. Očima jsem sjela na ostatní, kteří byli stejně vyvedení z míry jako já.

„Kde, kde to jsem?“ snažila jsem se vykoktat souvislou větu. Bohu dík, že jsem nezapomněla mluvit. Ta malá hnědovláska se mě znovu dotkla.

„Jsi stále u nás, upadla jsi, ale budeš v pořádku,“ promluvil ten blonďatý muž. Vypadali zvláštně, až teď jsem si toho všimla. Byli tak nějak krásní.

„Ty bolesti hlavy za chvíli přejdou,“ dodal, když si všiml mého dotyku čela. Vlastně to nebylo jen čelo. Vsadila bych se, že nenajdu místo, kde mě to nebolí.

„Kdo jste?“ Byla jsem zvědavá. Tahle nevědomost mě užírala.

„Jsem Carlisle, doktor.“

Carlisle, to jméno mi nic neříkalo. Jen co jsem to dořekla, přiběhl do pokoje někdo další. Byl mladý a hezký. Někoho mi připomínal. Nemohla jsem z něj spustit oči, tolik jsem toužila si vzpomenout.

Začali se dohadovat o mém pádu ze schodů. Já jsem opravdu spadla ze schodů? Snažila jsem se vzpomenout na sebemenší záblesk toho pádu, ale nic. Jako by někdo vzal gumu a celý můj život smazal.

V sobotu nejspíš se vracím, takže jestli se vám to bude dále líbit (možná i tak) :D, přidám další.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 8. kapitola: