Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It was a mistake - 10. kapitola

10.08.2010 (20:30) • Vanesska • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3440×

Bella:

„Jsi těhotná!“ vydechla a já zkameněla. Edwardovy oči se zavřely a v místnosti ustalo takové ticho, že padající špendlík by rušil.

Ruka mi automaticky spočinula na břiše. Moje pocity se střídaly jako na běžícím pásu. Počáteční překvapení vystřídal strach a pak zmatek. Nemohla jsem tomu uvěřit, nevolnosti, únava a ty divné pocity, je možné zapomenout, že čekám dítě?

Z koutku oka mi unikla osamocená slza a z úst jedno nekontrolované vzlyknutí. Pomalu jsem zvedala hlavu a pozorovala, jak oba stojí ve stejných pozicích a čekají na moji reakci. Edwardovi oči byly vyděšené a zoufalé, ale byl to on, který jako první učinil nějaký pohyb. Zamyšleně se přesunul k posteli a Alice ho následovala.

„Nikdo to nevěděl, upadla jsi dřív, než se to mohl kdokoliv dozvědět, včetně tebe,“ začala Alice a Edward se na ni zamračil. Oba seděli na mé posteli. Na Alice jsem byla zvyklá, ale z Edwardovi přítomnosti jsem byla nervózní. Poprvé jsem měla možnost prohlédnout si zblízka tu andělskou tvář. Ten dokonalý obličej, oči jako dva neuvěřitelně nádherné kousky zlata zasažené v mramorovém pozadí připomínající sochu. Potlačovala jsem nutkání zvednout ruku a přesvědčit se o tom, zda jeho pokožka není z kamene.

Všiml si, že ho pozoruji a zadíval se mi do očí. Můj tep i srdce snad soupeřili v rychlosti úderů a moje mysl se opět vrátila k té nové informaci. Než jsem spadla, nevěděla jsem, že čekám dítě. Chtěla bych ho? Nevěděla jsem, jaká jsem byla. Měla jsem ráda děti? Nedokázala jsem si představit, že budu matkou a ani v nejmenším jsem netušila, kdo je otcem.

Při téhle myšlence jsem se napjala.

Znamenalo to, že někde po světě chodí osoba, kterou miluji? Zatracená paměť.

Trochu zoufale jsem je pozorovala a přemýšlela nad nějakým vhodným způsobem, formulace té hlavní otázky. Bála jsem se toho, co mi řeknou. Je přece tolik možných scénářů, jak by to mohlo dopadnout.

Třeba o tom jeho otec ani neví.

„Nevím, kdo je otec,“ řekla jsem nakonec jednoduše. Samozřejmě jim bylo jasné, že si ho nepamatuji, proto jsem se nadechla a čekala jakoukoliv odpověď.

Zdálo se mi, že váhají, jako při všem, co mi sdělovali. Bojí se, co to se mnou udělá, že to neunesu?

„Já jsem otec!“ ozval se najednou Edward a já přestala dýchat. Čekala jsem cokoliv, ale tohle mě naprosto odzbrojilo. Tahle nádherná bytost byla otcem toho zázraku pod mým srdcem? Do tváří se mi okamžitě nahrnula červeň z rozpaků, které jsem pociťovala. Nejen, že jsem si nepamatovala jeho, ale hlavou mi létaly také obrázky toho, co muselo předcházet tomu, abych byla vůbec těhotná. Museli jsme spolu spát, jak hloupý poznatek. Jasně, že museli, pokud jsem nepodstoupila umělé oplodnění. Začervenala jsem se ještě víc nad těmi trapnými a zmatenými myšlenkami.

Stále mě pozoroval a čekal na nějakou odezvu z mé strany.

„Asi bych vás měla nechat o samotě,“ zvedla se Alice a cestou ke dveřím položila Edwardovi ruku na rameno. Bylo to rychlé a nenápadné gesto, přesto jsem si ho všimla.

„Promiň,“ vymáčkla jsem ze sebe jediné slovo, na které jsem se v tuhle chvíli zmohla. Překvapeně se na mě podíval a pak se mírně pousmál. To bylo poprvé, kdy jsem viděla jeho úsměv nebo alespoň jeho náznak. Vždycky se tvářil tak rezervovaně, odtažitě a zmučeně. Tohle bylo mnohem lepší. Musela jsem si přiznat, že se mi to líbilo.

„Za co se omlouváš? Za to že si mě nepamatuješ, nebo že jsi těhotná? Ani u jednoho není omluva na správném místě.“ Pousmál se ještě o trošku víc a já doufala, že nepuknu nervozitou. Kde se to ve mně bere? Uklidňovala jsem se myšlenkou, že tohle už máme za sebou. První rande, trapné ticho a nenápadné oťukávání. Taky první polibek.

Neměla bych být nervózní, ale bohužel bez vzpomínek je to jako poprvé.

Pak jsem si vzpomněla na jeho vyděšený výraz, když mi Alice sdělila tu novinu.

„Ano, omlouvám se, že jsem ti… Jsi mladý a máš život před sebou a teď máš na krku přítěž.“

„Ty to dítě nechceš?“ zeptal se mě na něco, co jsem nečekala. Jestli nechci? Před pár minutami bych možná uvažovala nad správností rozhodnutí být matkou, ale poté, co jsem se dozvěděla, že je jeho… Moje pocity bojovaly i s možností si jej nechat. Představovala jsem si malého andílka se stejně bronzovými vlásky a dokonalým roztomilým obličejíčkem.

„Ne, já ho chci!“ vyhrkla jsem bez dalšího přemýšlení.

„Jen ti nechci překážet a…“

Vlastně jsem nevěděla, co na to říct. Nevěděla jsem vůbec nic. Milovala jsem ho, miloval on mě, je to omyl nebo jsme to plánovali?

I když jsem ztratila paměť, ta poslední možnost se mi nezdála moc pravděpodobná. Je mi 17 a Edward rozhodně nevypadal na víc, než 20. Kdo by v takovém věku plánoval mimino.

„Bello,“ uchopil mě za ruku a naklonil se blíž.

„Já tě miluju a to, jak se rozhodneš, budu respektovat. Jestli se na to necítíš, chápu to. Prožíváš těžké chvíle, nic si nepamatuješ a to není zrovna věc, se kterou je jednoduché žít a neplakej!“ Začal mi utírat slzy, které se probudily k životu hned poté, co mi sdělil ty tři nádherné slova.

On mě miluje a já jsem naprosto ztracená.

Jeho něžný uklidňující hlas zastavil ty zbytečné slzy a já s velkou ochotou přijala jeho ruce, které se po mně natahovaly. Přisunul se až na samý okraj a přitiskl si mě na prsa. Jednou rukou mi kreslil po zádech a druhou klouzal ve vlasech.

Byla to nádherná chvíle, po těch hodinách strávených v samotě a nevědomí. Cítila jsem se v bezpečí a naprosto jsem mu důvěřovala, když mi šeptal, že to bude dobré, že se odstěhujeme a začneme nový život.

Nádherná slova znějící z jeho úst mě pomalu kolébala ke spánku a já se nebránila.

„Já to dítě chci!“ zašeptala jsem ještě, než mě dohonila říše snů a já cítila, jak nás ukládá do jiné pozice. Neodešel, ležel vedle mě s rukou přitisknutou na mé tváři.

Edward:

Konečně usnula a já mohl nechat vyjít na povrch špatné svědomí. Věděl jsem, že jsem právě učinil jedno z nejdůležitějších rozhodnutí mého života, ale doufal, že tak napravím, co jsem způsobil. Chudinka byla zmatená z dnešní dávky nových informací, muselo to být velice náročné a vyčerpávající. Nedokázal jsem si představit, že bych jí řekl něco jiného. Tolik si toho prožila, potřebovala mít pocit jistoty a bezpečí, které jsem jí nikdy nemohl dát. Myslel jsem, jak bude těžké jí lhát do očí, při vzpomínce na její pláč, po té, co jsem jí ublížil. Co jsem si ji vzal násilím, ale stačil jediný její pohled a byl jsem rozhodnutý. Sobeckost se ve mně probudila a zastínila všechny pochybnosti. Nechci žít bez ní.

Miloval jsem ji a byla mi dopřána druhá šance, které jsem se pevně chopil. Bude to hodně těžké, budeme jí muset říct pravdu, o nás a zároveň ji zasypávat dalšími výmysly. Bude patřit do naší rodiny, budu ji mít na blízku. Budeme doufat, že si nikdy nevzpomene.

Nejvíce starostí mi dělalo to dítě. Carlisle měl nějaké teorie, ale mohli jsme se na to spoléhat? Nechtěl jsem dovolit, aby ji to ublížilo nebo dokonce zabilo.

Zatím vše probíhalo, jako normální těhotenství, proto ještě zbýval nějaký čas na její rozhodnutí. Chtěl jsem jí říct o nás, co nejdříve, aby si mohla rozmyslet, zda to dítě bude chtít. Doufal jsem, že nám dovolí ji ochránit. Spíše jsem na to spoléhal. To byla jediná Rosalina podmínka, záleželo jí na rozhodnutí Belly. Nechtěla, abych jí zkazil život, jako jsem to už udělal. Moc dobře jsem věděl, že to není jediný její důvod. Vždycky toužila po dítěti a tohle byla příležitost.

I já jsem si pod tím vším pohrával s myšlenkou být otcem. Byl to nepopsatelný pocit štěstí, kdybych na něj měl právo samozřejmě.

„Edwarde!“ zamumlala Bella ze spaní a já pociťoval, jak se mé mrtvé srdce plní až po okraj tím novým pocitem, láskou. Pomalu, abych ji nevzbudil, jsem ji posunul blíže k sobě a objal ji pažemi. Klidně oddechovala a já se odhodlal k tomu pro mě nejzakázanějšímu kroku a jemně přitiskl své rty na její čelo. Voněla nádherně, tak jak jsem si ji pamatoval. Její krev mi dělala minimální problémy, jakoby snad nebyla člověk, za to jsem byl neskonale vděčný.

Jednou rukou jsem jí odhrnul pramínek vlasů z obličeje, získal jsem tak lepší přístup k její nádherné broskvové tvářičce, kterou jsem obdařil dalším motýlím polibkem. Měl bych přestat, říkal jsem si pokaždé, když se zavrtěla, ale nešlo to. Ty nekonečné dny strávené touhou po jediném jejím pohledu nebo doteku si vybraly svoji daň. Konečně jsem ji měl v náručí a mohl doufat v lepší budoucnost.

Omlouvám za tu délku, vyšlo mi to tak. Příště to bude delší. ;) Taky mi ubylo pár komentářů, které jsem si v minulých kapitolách oblíbila (čím to je? :D). Všem ostatním děkuji.

Autor: Vanesska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It was a mistake - 10. kapitola: