Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It's My Life 1. kapitola

16.01.2010 (13:45) • Wolfie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1862×

Rychle jsem šlapala na svém starém kole do kopce. Přes závoje slz jsem téměř nic neviděla a okolní tma mi také příliš nepomáhala. Byla jsem na Renée hodně naštvaná. Má matka neměla ani tušení, jak strašně jsem musela s Crazy dřít. Ani nejmenší tušení o tom, že jsem každý den chodila domů s rozedřenými dlaněmi a puchýři na nohou od jezdeckých bot. Když jsem zrovna nebyla v sedle, masírovala jsem Crazy záda nebo mazala nohy mastí. A ona si jenom tak řekne, že se budu muset odstěhovat do Forks! Je to jenom malé, deštivé a zelené městečko!

Chtěla jsem dojet do stáje a pořádně se vybrečet. I když jsem tři třetiny lidí ze stájí neměla ráda, zbytek byl má opravdová rodina. Na moje narozeniny vždy uspořádali obrovskou párty, pomáhali mi s problémy, podporovali mě a pomáhali mi… pravda, Renée jsem měla také ráda, ale ona byla spíš vždy mou přítelkyní než matkou.

Do stáje to bylo ještě nejmíň tři kilometry, přesto jsem se statečně opírala do pedálů, ještěže mám takovou dobrou kondici. Jestli si teď myslíte, že jsem nějaká skvělá atletka, tak se pěkně pletete. Mohla jsem si gratulovat, když jsem přešla pět metrů na rovném povrchu bez pádu, natož těch pět metrů přeběhnout! Z koní jsem padala častěji než je zdrávo, ale stejně jsem to nevzdávala. Taky jsem byla ráda, že se mi povede zapnout podbřišník dřív než na sedmý pokus.

Teď jsem ale jela na kole děsivou rychlostí. Neměla jsem strach, že bych zabloudila, přeci jen máma neměla neustále čas mě do stáje vozit. Hrdinně jsem vyšlapala první kopec.

Zabočila jsem kolem Otise. Dobře, přiznávám svou slabost, Otis je už odmala můj oblíbený kaktus, pojmenovala jsem ho už asi když mi bylo pět let. Když jsem ho míjela, smutně jsem ho pozdravila, ale on jenom stál. Stál v té tmě a neodpovídal.

Smykem jsem zastavila před vraty do stájí a hodila kolo na zem. Potichu jsem vešla do stáje a snažila se, aby si mě nikdo nevšiml. Sice by to nikomu nevadilo, ale nechtěla jsem, aby mě někdo obtěžoval svou přítomnosti.

Rychle jsem prošla uličkou mezi boxy, někteří koně překvapeně řehtali, jiní i dost naštvaně. Došla jsem až k boxu svého zlatíčka Crazynky. Potichu jsem otevřela a sedla si do slámy. Crazy mě pozdravila tichým zaržáním.

Přitiskla ke mně svou hlavu a klidně oddechovala. Já jsem si jí mezitím zuřivě stěžovala. Už jsem se nesnažila tlumit vzlyky a brečela jsem naplno. Možná jsem k tomu opravdu neměla důvod, ale potřebovala jsem se vyplakat, posledních sedm let jsem si ani jedinkrát nestěžovala, jenom jsem zatínala zuby a drala se kupředu. Teď jsem to vše vypouštěla ven.

Brečela jsem dobrou hodinu, až jsem vyčerpáním usnula, stočená do klubíčka.

***

Cítila jsem na tváři sluneční paprsky. Cosi mě píchalo do tváře. Když jsem se pokusila protáhnout na té nepohodlné posteli, zjistila jsem, že vlastně ležím na slámě. Něco hladkého a teplého mi oňufávalo obličej. Otevřela jsem oči a viděla zvědavý pohled Crazy. Jako by se mě ptala „Tak, copak budeme dělat teďkom,když už jsi se konečně probudila?!“

Podrbala jsem jí po úzké lysince a vyškrábala se na nohy. Nechtěla jsem pomýšlet na to, jak vypadám. Nejspíš celá špinavá pomačkaná a ve vlasech zapíchnuto spoustu klasů slámy.

„Jé, Bello, co tady děláš?“ uslyšela jsem hlas své kamarádky -  no, kamarádky je možná silné slovo – Kittie. Následně na mě upírala přes stěnu boxu své hnědé oči a vlasy jí srandovně čouhaly na všecky strany – alespoň nejsem sama. Neměla jsem ji ráda, nebyla sice zlá, ale hodně… ukecaná.

„Tvoje máma je prý zblázněná hrůzou. Prý jí všichni říkali, že budeš tady, ale ona se bojí. No bojí se, že ti něco poškodilo psychiku. Prý se budeš stěhovat! Bello, budeš se stěhovat? A proč by ti to mělo poškodit psychiku? A taky prý -“

Rychle jsem Kittie umlčela „Kitt, to není tvoje věc. Máš snad nějakou svojí práci, ne?“

Kittie se poškrábala na hlavě a nakrčila pihovatý nos. „Vlastně máš pravdu, musím nakrmit naše drezúráky. Víš o tom, že Simbion pojede s Tomem na olympiádu? Teda prý. A taky Lucky Dance půjde příští víkend na první závod! A prý Medard shodil jednu holku a podupal jí, má teď sedm zlomených žeber, teda ta holka, ne Medard…“

Nechala jsem Kittie se vypovídat a vyšla ven. Slunce žhnulo na plné pecky a na dvorku bylo podivně mrtvo. Ohlédla jsem se kolem sebe a neviděla ani živáčka. V ten moment ze stáje drezúrních koní vyšla Alexa spolu se Selke. Alexe bylo pětadvacet, ale vypadala asi na patnáct. Byla ještě menší než já a taky o hodně hubenější, ale dokázala zvládnout i toho nejdivočejšího hřebce v téhle stáji, ba li ne na světě. Jezdila hlavně drezúru a někdy nám s Crazy dávala soukromé hodiny, mimo jiné byla i skvělá učitelka. A Selke byla její kobylka, byla přesný opak Alexy, Selke byla vysoká a silná kobyla plemene Barokní pinto.

„Ahoj, Alexo, jdete se Selke trénovat?“ zeptala jsem se mile.

Alexa se překvapeně otočila čelem ke mně. „Blázníš? V tomhle horku? To ne! Jdeme k jezeru. Jinak čauky, Bello.“ Řekla a dala se zase do pomalé chůze.

Také jsem se otočila a chystala se nasednout na kolo, když na mě ještě Alexa zavolala „A nezapomeň, že v pátek spolu budeme trénovat!“

Smutně jsem se na ní podívala „No, snad…“ nechtěla jsem jí říkat o tom, že se budu stěhovat a nasedla jsem na kolo. Už jsem se rozhodla, postavím se všemu. Nikam nepojedu bez Crazy, klidně ji nacpu do kufru a vezmu s sebou do letadla, kdy budu muset! Trochu jsem se pousmála nad tou představou.

Projela jsem kolem Otise a zavolala na něj: „Když budu muset, tak tam vecpu i tebe!“

Otis na to nic neříkat, takže asi souhlasil. Domů to naštěstí bylo z kopce, takže jsem nemusela moc šlapat, totiž po pár minutých jsem byla upocená až basta a představa náročného šlapání mě zabíjela. A najednou byla zatraceně dlouhá!

To horko mi ale bude ve Forks chybět. A taky Otis. Bože! Už přemýšlím jako bych se tam měla hned zítra stěhovat!

Uřícená jsem dojela až před náš malý dům a zaregistrovala pohyb za oknem. Sotva jsem „zaparkovala“ už ke mně běžela Renée.

„Bello! Tohle už v životě nedělej! Měla jsem o tebe strach, nesmíš jezdit v noci na kole!“

„Mami, jsem v pořádku! Nic se mi nestalo! Vidíš, jsem celá! A cestu do stáje znám zpaměti.“ Snažila jsem se ji uklidnit, ale moc se nedala, táhla mě dovnitř. Posadila mě na židli a sama se usadila na druhou stranu stolu.

„Bello, poslyš. Já tě chápu. Mluvila jsem s tvým otcem. Řekl, že si Crazy můžeš vzít s sebou, postavil pro ni malý boxík. Ale, Bello, budeš se o ni muset starat! Nebude to, jako mít ji ustájenou někde jinde. Ráno budeš muset vstávat, krmit jí, čistit a uklízet po ní hovínka,“ zešklebila se „můžeš si ji tedy vzít s sebou, ale budeš se o ní starat! Jestli ne, Crazy se vrací zpět. Slibuješ, že se o ni budeš starat?“

„Slibuju!“