Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » It´s a Boy Girl Thing?! - 14. kapitola The End

06.02.2012 (15:30) • Azeret, Chobotnicka • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3528×

Jako kdybych to neslyšela skoro pořád. Každý den mi opakují, jak se vlastně tenhle příběh stal, ale nikdy to nedojde do konce, proč taky? Jako kdyby na tom záleželo. Copak je normální, že vám rodiče povídají o tom, jak se dali dohromady, a končí to vždy stejně? Nejdřív začínají dávným „skvělým“ proroctvím a nakonec to utnou v ten moment, co mají mít svatební noc, a raději mi dají pusu na dobrou noc a odcházejí „pracovat“.

Každý den, po dobu už několika let, ale já opravdu chci slyšet ten příběh celý. Co na tom záleží, jak to dopadlo pak. Copak někoho by zajímalo, že si po tom jejich velkém comebacku, kdy se probudili, uvědomili, že se milují, měli mě, a nakonec že spolu vládnou celému upírskému světu? Mě bezmezně zajímá, co se jim stalo, když byli, lajcky řečeno, úplně mimo a rodina se o ně bála. Podle mého dědečka, Carlislea, to bylo několik dní, podle mých rodičů dvě minuty. Tak a teď si mám jako vždy z toho všeho vybrat jednu možnost? A když se zeptám někoho dalšího, tak to dopadne jako u strýčka Emmetta.

Naposledy mi řekl, že musí prozkoumat odpady a že mu s tím pomůže jedině teta Rosalie. No celé tři dny nevylezli ze své ložnice. A až nyní jsem se rozhodla si dát dva a dva dohromady a osmělila jsem se zeptat tety Alice a strýčka Jaspera, co to s nimi vlastně bylo a kde byli.

„Teto, Alice!“ začala jsem svým sopránkem na onu dotyčnou.

„Miláčku, já vím, že se ti stýská po mamince a tatínkovi, ale taky si museli vyrazit po dlouhé době na lov!“

Jo, každý tomu říkáme jinak. Třeba takový strýček Emmett tomu říká lov medvědů a pak se domu vrací polonahý a teta Rosalie s větvičkami jen přes nejdůležitější místa na těle. Jako kdyby snad ten medvěd byl pro Emmetta moc velký, nebo že by si připomínal stále dokola svoji smrt, když byl jako člověk?

Anebo v jiném případě, se moje maminka s tatínkem vrací v takovém stavu, že za mnou vůbec do mého malého růžového království nepřijdou. Ale já vím moc dobře, co venku dělají. Shánějí mi nového sourozence, prý už jsem dost velká, a nějakou novou hračku potřebuji. Panenky už mě dávno omrzely a jiného poloupírka nemůžou sehnat. Já vím, že už jsem velká holka, ale koho by bavilo si jezdit po hradě s kočárkem a vozit v něm ChouChou. Asi je to nebaví mi obstarávat nové ChouChou nebo BabyBorn každých pár dní, neboť poslední jsem rozbila tím, že jsem se mu pokusila dávat zbytky sunaru s krví. No a… Strejda Demetri byl tak hladový, že mi ji spapal. A vůbec ho nezajímalo, že jsem pak řvala jako tur. Tedy takhle to říkala alespoň ta jepice, Jane. Kéž by měla i tak krátký život.

Jen škoda, že se to nikdy nestane. Naposledy mě málem zabila v kočárku a od té doby je to nepřítel číslo jedna. Ještě když jsem byla malá, tak jsem po ní beztrestně mohla házet všechno jídlo. Ty kyselé obličeje mi za to opravdu stály. Ale teď už mám i já po he he a nemůžu jí to oplácet. Jak ráda bych jí zase dala lžičku se sunarem, aby si ochutnala, co mi má tolik „chutnat“.

„Miláčku, co jsi tedy chtěla!“ upozornila opět na sebe teta Alice.

„Máma, táta... není…“ Sakra, jakou blbost jsem zase řekla?!

„Jsou, broučku, na lovu, vydrž chvilku, však oni se za chvilku vrátí. Nemáš hlad?“

Když tak o tom mluvíš, tak bych si dala Jane s kouskem kaviáru, a jako něco malého bych si dala tu skvělou medvědí krev, kterou mi někdy přinese strejda Emmett. Ach jo, že bych se šla po něm podívat? Ale ne! Musím se konečně dozvědět pravdu, jak to bylo s rodiči. Přece to nemůžou utnout v tom nejlepším a pak říct, že se vlastně nic nestalo, a mě přinesl čápo-vrána. Ani na tomhle se nemůžou shodnout, zda to byl čáp, nebo vrána. To, jak se zařizuje ono doručení, mi nejsou schopni ani vysvětlit. Prý je to jako sázení stromků. To by mě zajímalo, kdo co zasazuje. Třeba tatínek má semínko a maminka zeminu s dírou. Anebo je to naopak?

„Máma, táta… příběh!“

„Zlatíčko, vždyť ti ho vyprávíme každý den před spaním!“ Jako kdybych to sama nevěděla, ale já chci konec příběhu.

„Konec…“ A pak, že je to upír. Houby, kdyby byla co k čemu, tak mi to řekne. Nebo je to tím, že u konce vždy usnu, a pak je přes to jejich huhlání neslyším?

„Vždyť víš, že byli mimo…“

„Mimo…“ opakovala jsem jako nějaký retard.

„Jo, mimo. Prý byli v nebi a…“

Sakra, co se stalo pak??? Doufám, že se nekousne jako posledně. To by bylo moc špatný, já to chci slyšet! Prosím, Bože, pomoz mi!

„Renesmee Carlie Cullenová Volturi, jsou ti jen dva a já ti to nehodlám teď vysvětlovat!“

Autor: Azeret (Shrnutí povídek), Chobotnicka, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek It´s a Boy Girl Thing?! - 14. kapitola The End: