Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Marie Redbirdová Volturiová 17. kapitola Konec

12.06.2011 (19:15) • christina • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 5640×

Christian:

Rychle a nemilosrdně se blížíme k cíli. K Americe, Stefanovi a Vladimirovi. K místu, kde nejspíš budu zabit. Anebo ne. Nebo se rozhodnu správně a budu ušetřen. Ale koho si vybrat? Ara nebo mé pány? Co je lepší? Výhodnější? Mít věčnost pro sebe bez Belly nebo pár hodin s Bellou? Stojí za to Stefanův ďábelský plán? Nevím, proběhlo mi myslí.

„Nuda!“ zaječela Bella na celé letadlo.

„Za pár minut přistáváme,“ utnula Bellu Jane, za což si u mě vysloužila obdiv. Kdo by si to k Belle dovolil?

„Ach jo.“

Demetri:

Jen co Bella přestala remcat, začali jsme pomalu klesat. Letadlo přistavili hned ke vchodu a dali nad nás stříšku, takže si k nám slunce nenašlo cestu a my tak mohli být nenápadní a zachovat naše tajemství.

Když jsme si vyzvedli kufry, nějaká žena nás dovedla do hotelu, který přiléhal k letišti. Rozdělili jsme se do pokojů a rozešli jsme se. Já si ještě koupil na recepci mapu, abych mohl přesněji určit, kde Rumuni jsou.

Cestou jsem šel kolem pokoje Belly a Christiana a slyšel jsem tlumené steny. Radši ani nechci vědět, co tam dělají. V pokoji, který jsem sdílel s Felixem, byl naprostý klid. Felix seděl v rohu na zemi a koukal do blba. Vypadal docela zaujatě, tak jsem se rozhodl, že dneska určím místo mise sám.

Sedl jsem si na postel v ložnici a rozložil mapu. Nastavil jsem ji podle světových stran a začal jsem se soustředit na pach Vladimira. Byl tam. Sice slabý, ale byl. Cítil jsem, že je někde na severu. Hodně na severu, že by Aljaška? Podíval jsem se na mapu a začal hledat nějaké odlehlejší místo.

Christian:

Jak jsem se tak díval, jak se Bella prohýbá pod mými doteky, došlo mi, že je to možná naposled, a tak jsem se rozhodl, že si to s ní užiji plnými doušky. Na dnešní noc nezapomene. Nikdy.

Přejel jsem rukou po Bellině siluetě a začal ji něžně laskat. Vypadalo to, že si to užívá, a tak jsem trošku přitvrdil. Každý můj polibek mi oplácela dalším. Každý můj dotek mi vracela pohlazením. Byla naprosto úžasná.

Demetri:

Ha! Našel jsem to. Blízko Mont Mc. Kinley je odlehlá ohromná mýtina obklopená z jedné strany mořem a z druhé strany lesem. A něco mi říkalo, že jsou právě tam.

Z pokoje Belly se ozývaly ještě hlasitější zvuky než předtím. Však já jim to překazím!

Christian:

Když jsme skoro dosáhli ke hvězdám, někdo hlasitě zaječel: „Našel jsem to!“ A sakra.

Vypadli jsme z rytmu a všechno bylo ztraceno.

„To ne!“ zaúpěla Bella a zhroutila se mi na hruď.

„To nemohl aspoň chvíli počkat?“ Tolik o tom, že to mělo být nazapomenutelné.

„Bello! Můžeme vyrazit,“ ozvalo se za dveřmi.

„Vypadni, Demetri, a hned!“ zaječela na něj.

„No tak to ne. Sluníčko zrovna zapadlo, takže můžeme vyrazit. Pohněte kostrou, vy dva, protože na vás nemíníme čekat. Chceme být co nejrychleji doma. Za pět minut dole v hale,“ zavelel a Bella se naštvaně koukala ke dveřím.

Bella:

Já to věděla. Ten parchant Demetri to udělal naschvál. A jakou z toho měl radost! Naštvaně jsem zaúpěla a vylezla z postele. Po zemi jsem posbírala rozházené oblečení a oblékla se. Zbytek jsem podala Christanovi a zamířila si to do koupelny, kde jsem se namalovala a vlasy stáhla do culíku.

Za pět minut jsme již stáli v hale a odevzdávali klíčky od pokoje. Hned za námi se objevil Alec s Jane a poté i zbytek členů naší výpravy.

V letištní hale jsme si koupili letenky do Juneau (hlavní město Aljašky). Je sice docela daleko od toho místa, kam míříme, ale nic jiného momentálně neletělo. Téměř okamžitě nás vyzvali k nástupu do letadla, takže jsme byli na Aljašce za necelé dvě hodiny. Opět jsme si půjčili auta a vydali se za Demetrim. Nechtěl nám totiž říct, kdy se ono místo nachází.

Po čtyřech hodinách muckání s Christianem Jane konečně zastavila auto a Alec nakvašeně vylétl z auta.

„Co mu je?“ zeptala jsem se Jane a nadzvedla obočí.

„Jak by bylo tobě, kdyby se kluk, kterého miluješ, čtyři hodiny cucal s někým jiným a ty ses na to musela dívat?“ řekla a vystoupila z auta.

Tím, co řekla, mě naprosto rozhodila. To, že mě má Alec rád, vím, ale že by tak hodně? Sakra! Kdybych občas používala svoje schopnosti, možná bych to i věděla.

Vystoupila jsem z auta a zmateně se rozhlédla kolem.

„Teď budeme muset jít pěšky.“

„Tak fajn. Máte každý zapalovač a zápalky?“ zeptala jsem se jich a jedny rovnou podala Christianovi.

„Kde je Alec?“

„Šel napřed.“

„Fajn. Můžeme?“

„Jasan,“ řekl Demetri a vyrazil do hlubin lesa. Jen jsem pokrčila rameny a vydala se za ním. Cestou jsem chytla Christiana za ruku a v hlavě si opakovala, že všechno bude OK a že se všichni v pořádku vrátíme domů. Aro vybral ty nejlepší upíry z gardy. Vkládá do nás naprostou důvěru. Nesmíme ho zklamat.

Po pár minutách se k nám připojil Alec. Ani se na mě nepodíval.

„Musíme to vzít přes moře. Mají tam hlídky,“ oznámil a vedl nás opačným směrem, než jsme doteď běželi. Za chvíli jsme spatřili okraje útesů a skočili dolů.

A sakra. Sirky a zapalovače.

Jen co jsme dopadli do vody, zamířili jsme k největším útesům. Podle Alecových myšlenek by tam nahoře měl být dům, kde se ti páprdové schovávají.

Trvalo nám jen pár vteřin, než jsme vylezli útesy a schovali se pod blízkými stromy. Z kapsy jsem vytáhla sirky se zapalovačem a vyhodila je. Všichni udělali to samé.

Po krátkém projednání postupu, který byl jako vždy stejný, totiž že si budeme hrát na ‚hodné‘ a ‚spravedlivé‘ upíry, a když budou dělat problémy, zabijeme je.

Já, Christian a Jane jsme šli v první vlně. Pomalu jsme se přiblížili k hlídajícímu upírovi, a když nás zmerčil, Jane na něj použila svůj dar. Když se na zemi svíjel v bolestech, Christian mu vymyl mozek a my tak mohli pokračovat dál. Takhle jsme vyřadili všechny hlídky. Já jsem s nimi šla kvůli psychickému štítu. Kdyby měl někdo z nich nějaký dar, hravě bych ho odrazila.

Po pár minutách jsme se rozhodli jednat. Postavili jsme se do řady a vykročili vpřed. Obešli jsme dům a zamířili ke vchodu, kde už stál Stefan s Vladimirem.

„Vítejte drazí Volturiovi, velice vám děkujeme, že jste zlikvidovali naše stráže a teď k věci. Co tady děláte?“ zeptal se nás Stefan a přejížděl po nás pohledem. Zastavil se u mě.

„Tebe ještě neznám.“ Vystoupila jsem z řady a sundala si kapuci pláště z hlavy.

„Jsem Isabella, Arova dcera.“ Chvíli se na mě zaraženě dívali a pak se slova ujal Vladimir.

„To je ale milé překvapení, netušili jsme, že má Aro tak překrásné dítě,“ řekl přesladkým hláskem. Já se na něj jen zašklebila a začala se řídit pokyny Ara.

„Musíme si promluvit.“

„Ale jistě. Následujte mě!“ řekl a otočil se. Stefan se vydal hned za ním.

Jako první se za ním vydal Felix, pak Demetri, já, Jane, Christian a Alec.

Vedli nás dlouhou kamennou chodbou, která se začala prudce svažovat.

„Kam to jdeme?“ zeptala jsem se jich s podezíravostí v hlase.

„Někam, kde budeme mít soukromí.“ Podívala jsem se jim do hlavy. Nevěřím jim ani nos mezi očima, natož to, že si s námi chtějí poklábosit v soukromí. Z jejich myšlenek jsem ale nic nevyčetla. Vladimir myslel na Ara a jejich poslední setkání, takže konečně vím, co se mezi nimi odehrálo, a Stefan si v hlavě ‚pouštěl‘ Christianovy obrázky. Pak k nim dal i moje. Smýšlel o nás jako o páru. O problému. Mezi těmi obrázky byly ale i útržky, kde vypadal Christian jinak. Měl na sobě oblečení tak z devatenáctého století. Je možné, že se znají?

Jane:

Vůbec se mi to nelíbí. Aro mi ještě říkal, že nemáme riskovat, a teď si klidně jdeme chodbou plnou pavouků za Rumuny. Jestli se něco stane, tak to zase odnesu já, jenže co se dá dělat. Bella kývla a vzepřít se jí je jako otočit se k Arovi zády, a to by se mu asi moc nelíbilo.

Taky nejsem nadšená z toho, že Alec jde za Christianem. Z obou dvou je cítit napětí. Teď by nám ještě scházelo, aby se na sebe vrhli.

Neušly mi ani pohledy Stefana a Vladimira. Ti dva něco kujou. Něco, co se nám určitě nebude líbit.

Christian:

A jsem v háji. Je mi naprosto jasný, že Vladimir se Stefanem něco kuje. A to něco je veliký boj. Cítím z jejich těla nepatrné napětí a taky cítím přítomnost aspoň dvaceti upírů. Asi je vám divné, že si toho nikdo jiný nevšiml. Pravda je taková, že Vladimir si našel družku. Marelyn oplývá velikým darem. Dokáže zamaskovat přítomnost před těmi, kdo o ní neví. Když ale vynaloží velké úsilí, dokáže se skrýt i přede mnou.

Bella:

Po pár metrech jsme zabočili a vešli do velké místnosti, která je obehnána sklem, které odráží náš obraz, ale není vidět skrz něj. Co to, sakra, je? Stefan nás odvedl doprostřed místnosti, kde stojí dvě pohovky a pár křesel. Nikdo z nás se ale neusadil.

„Co tady děláme? Co je to za místo?“

„Zde si můžeme v klidu promluvit.“

„To si nemyslím,“ ozval se Christian, ale já mu v tuhle chvíli nevěnovala pozornost.

„Ach, ano, Christian. Tak rád tě zase vidím. Co kdybys šel pozdravit Marelyn?“ ozval se Stefan.

„Marelyn? Kdo je to?“ otočila jsem se na Christiana, ale než stačil cokoliv říct, slova se ujal Stefan.

„Marelyn je Vladimirova družka. To oni ho přeměnili a vzali k sobě. Myslím, že bude ráda, že se její tak dlouho postrádaný syn vrátil.“ Christian se začal nadechovat, ale znovu ho vyrušil Stefan.

„Nemel a běž se za ní podívat. Jistě bude mít radost,“ řekl a usmál se na něj! A k mému údivu ho vážně poslechl. Sebral se a zmizel dveřmi, kterými jsme před chvílí přišli. Ani se na mě nepodíval.

„Tak tedy můžeme. Prosím, mluv, Isabello.“ Aha. Takže protože jsem Arova dcera, budou jednat se mnou. No tak fajn, ale jsem si jistá, že Jane by to zvládla mnohem lépe.

Christian:

Ze Stefanova hlasu jasně zazněla výhružka. Odešel jsem tedy za Marelyn. Zastavil jsem až u jejích dveří, kde jsem potichu zaklepal a čekal na její pozvání.

„Pojď dál, zlato.“ Počkat, zlato? Od kdy?

Vstoupil jsem do malé kruhové místnosti a zavřel za sebou dveře. U bílé postele s nebesy stála nádherná upírka s hnědými kudrnatými vlasy. Škoda, že je zmalovaná jako klaun a na sobě má červenočernou košilku, která více odkrývá než schovává. Je jako děvka. Teda takhle. Ona jí je. Vladimir není jediný, s kterým ulehává.

Obrátila na mě svoje překvapené karmínově rudé oči.

„Ach, to jsi ty, Christiane. Vrátil ses.“

„Ne dobrovolně,“ utrousil jsem a při vzpomínce na Ara a to, jak nás vybíral, jsem se zašklebil.

„Marelyn, co se to děje? Co máte v plánu?“ zeptal jsem se k věci. Ani jeden z nás nemá rád hloupé formality nebo kvandání o počasí.

„Stefan s Vladimirem plánují nový svět, ve kterém bys jim mohl vládnout po boku. Podle mě bys měl ale ještě vyrůst,“ řekla a zasmála se svému ‚geniálnímu‘ vtipu.

„To ale budete muset zabít Volturiovi. Včetně Belly.“

„Jistě. Takový je plán. Již brzy dá Vladimir povel.“

„Povel k čemu?“

„Zrcadla se rozsypou. Stojí za nimi upíři. Jsou zcela obklíčeni. Zmasakrují je.“

„Ale Bella…“

„Bella není pro tebe. Je Volturiová a určitě by se jí náš plán nezamlouval. Navíc by ses s ní musel dělit o trůn.“

„Jenže tihle nejsou poslední Volturiovi. Ostatní jsou v Itálii.“

„Arovi se asi nebude líbit, když se k němu vrátí jeho garda v krabičce od zápalek, takže se k němu klidně dostaneme. Navíc máme neomezené množství vojáků. Za tři dny jich můžeme mít desítky.“

„Bella…“

„Žádná Bella, slyšíš? Copak ti za to stojí? Můžeš mít všechno. Celý svět. Najdeme ti někoho lepšího.“

Před očima se mi zjevila vize nového světa, ve kterém bych mohl vládnout po boku přenádherné upírky.

„Máš pravdu. Bella mi za to nestojí.“

Bella:

Po pár minutách jsem slovo předala Jane a podívala se do Christianovy hlavy. Dost mě zajímalo, co s tou Marelyn dělají.

„Žádná Bella, slyšíš? Copak ti za to stojí? Můžeš mít všechno. Celej svět. Najdeme ti někoho lepšího.“

Na chvíli se zamyslel.

„Máš pravdu. Bella mi za to nestojí,“ řekl Christian a tím mi zlomil srdce. Chtěla jsem něco říct. Něco, co by ostatní varovalo, že se ženeme do záhuby. Jenže já byla plná bolesti. Najednou se rozsypaly zrcadla a na nás se vrhli upíři. Mohlo jich být tak třicet. Na nic jsme nečekali a začali bojovat. A Christian nikde. Jasně! Hlavně že má prdel v suchu!

Začali jsme využívat naše dary, jenže jsme byli výrazně oslabeni. Všichni jsme byli zvyklí, že je Alec zbaví pocitů, jenže mu to nešlo. Ti upíři nijak nevoněli. Ani jsme nevycítili, že jsou někde poblíž, a aby Alec mohl použít svůj dar, musel znát jejich pach.

Snažila jsem si probojovat cestu k Vladimirovi a ke Stefanovi, kteří si jen tak postávali v rohu, jenže mě napadla červenovlasá upírka a začala se mi sápat po krku. Párkrát jsem ji udeřila a zapátrala v její mysli. Pomocí jednoho z mých darů jsem ji obrátila proti její skupině, takže stačila zabít tři další, než přišla o hlavu.

Zkontrolovala jsem ostatní. Jane používala svůj dar a zabíjela všechny, kteří jí přišli pod ruku. Na krku měla nové kousnutí. To není dobrý! Nesnáší tu jednu, kterou má na stehně. Jak se vyrovná s novou jizvou od zubů na místě, kde ji všichni uvidí?

Alec taky bojoval obstojně a o Felixovi a Demetrim ani nemluvě. Ti si u toho ještě stihli povídat.

Po krku se mi ohnal další upír, a kdyby najednou nepřiskočil Christian, byla bych zřejmě mrtvá. Chtěla jsem mu říct, že je to strašný debil, ale obklíčilo nás asi deset upírů a když jsem se je snažila zabít, pár jich odvleklo Christiana.

„Počkejte chvíli!“ zvolal Vladimir a všichni jeho ‚vojáci‘ ho poslechli. Felix naráz dorazil ty poblíž jeho, pak si ale všimnul toho, co dělal Vladimir.

Držel Christiana pod krkem.

„Všichni se podívejte na tohohle zrádce! Nejdřív si hraje na Volturiovi, pak se přidá opět k nám a pak složil jednoho z nás, a to mu já nemůžu prominout. Navíc, kdo by se chtěl s někým, jako je on, dělit o trůn?“ řekl Stefan a chytil Christianovy zmítající se ruce za zády.

„Všichni se podívejte na to, co se stává se zrádci,“ řekl Vladimir a uchopil Christiana pevně za hlavu.

„Miluji tě, Bello,“ poslal mi pomocí myšlenek Christian a zadíval se mi hluboko do očí a mně bylo jasné, že je to naposledy, co ho slyším a vidím.

Tohle by mohl být celý konec. Napadlo mě, že bych napsala druhou řadu, nevím ale, jestli Vás  to už nenudí, tak napiště.

Autor: christina, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Marie Redbirdová Volturiová 17. kapitola Konec: