Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Maria Swan Volturi 13

05.04.2010 (08:30) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2806×

13. Zázrak jménem Isabella

Edward

Ona, ona je těhotná. Ale jak to? Vždyť jsme upíři a ti nemůžou mít děti. Svojí myšlenku jsem vyslovil nahlas.

„Vždyť jsme upíři Carlisle, mi nemůžeme mít děti,“ kouknul jsem se na něj zoufalým pohledem.

„Zapomínáš že Bella je napůl upír a napůl člověk. Mám domněnku, lidské ženy se mění postupně s těhotenství, jak plod roste tak s nimi roste i jejich břicho ale upírské ženy jsou navždy zmraženy v tom období kolik jim je zato jak muži tak i upíři jsou nemění, byly stejní jak za lidského života tak i za upířího a jelikož je Bella napůl člověk dalo se to předpokládat,“ vysvětlil mi. Bylo to logické. Jen jsem kývnul a šel za Bellou. Uběhl další den a Bella se ještě neprobrala, Carlisle jí napojil na kapačku. Asi o další tři dny později jsem se s Carlislem začal hádat.

„Bude v pořádku Edwarde, dej jí čas její tělo se potřebuje vzpamatovat,“ nabádal mě ale bylo to tak dlouho co jsem naposledy slyšel její líbezný hlas, políbil na její vláčné rty.

„Měl jsem být opatrnější Carlisle, jestli jí to zabije nevím co budu dělat, a už je v bezvědomí tak dlouho,“ vinil jsem se jak největší mučedník pod sluncem. Přístroje začaly najednou pípat jak oznamovaly tlukot jejího srdce. Ihned jsem zapomněl na hádku a byl u ní.

„Bello, Bello lásko slyšíš mě? Jsi u nás,“ uklidňoval jsem jí.

„Edwarde, co - co se stalo?“ ptala se a poté hlasitě polkla, Carlisle mi podal sklenici vody, celou dobu co pila měla zavřené oči ale přesto na ní bylo vidět jak je unavená.

„Ššš nenamáhej se, odpočiň si, potom si promluvíme,“ políbil jsem jí na čelo.

„Dobře,“ zašeptala z posledních sil a usnula. Byl jsem rád že se probudila.

„Edwarde musíme počkat až na Bellu bez jejího rozhodnutí nemůžeme nic dělat. Přece jenom ona je matka,“ říkal mi Carlisle. Musel jsem s ním souhlasit.

„Dobře počkáme až se Bella probudí a pak jí vše řekneme,“ souhlasil jsem s ním. Carlisle odešel a já jsem zůstal s Bellou sám. Spala celý jeden den. Pak se konečně probudila.

„Dobré  ráno,“ popřál jsem jí.

„Dobré, jak dlouho jsem byla mimo?“ ptala se hned.

„Když si omdlela bylo to pět dní a teď jsi spala celý jeden den,“ ona se zamračila.

„Říkaly jste to tátovy?“ na toho jsem úplně zapomněl.

„Ne, zapomněl jsem na něj,“ přiznal jsem se. Ona se na mně koukla a potom se začala smát. Nahodil jsem uražený obličej.

„Ale no tak zlato, nebuď uražený. O čem jsi to chtěl mluvit?“ zeptala se náhle.

„Víš- jde o to že,“ hlasitě jsem polknul.

„Carlisle si myslí že jsi těhotná,“ řekla to Rosalie která padla do pokoje. Koukla jsem se nenávistně na Rose a potom se můj pohled stočil k Belle. Ta se vyděšeně koukala na Rose.

„Bello jsi v pořádku?“ pohladil jsem jí po rameni. Zamrkala a podívala se na mně, v očích měla děs. Zarazilo mě to, a ne málo.

„Jestli- jestli to malé nechceš, můžeme požádat Carlisla…“ říkal jsem to s bolestí v hlase, pokoušel jsem se to zakrýt ale nepodařilo se mi to.

„Rosalie můžeš nás prosím nechat?“ požádala jí, ona jen kývla a odešla.

„Edwarde, já to dítě chci, ani nevíš jak strašně ráda bych si přála aby bylo možné ho vidět vyrůstat, hrát si s ním, sledovat ho když spí. Ale nemůžu, Aro to nedovolí!“ vydechla zoufale.

„Já ti nerozumím jak v tom souvisí tvůj otec?“ nějak mi to nedocházelo. Bella se zvedla do sedu a vymotávala se z pod peřiny, stoupla si k oknu a koukala ven.

„Je něco co jsem ti neřekla….“ šeptala, muselo to být něco důležitého a to hodně.

„Slib mi že neuděláš nic neunáhleného když ti to povím, miluji tě z celého srdce a nezapomeň že pod srdcem nosím tvoje dítě,“ žádala mně. Jen jsem přikývl.

„Když jsem byla malá tak Ara napadla pěkná bejkárna, zasnoubil mně. Je to nějaký pobuda, nechci si ho vzít ale budu muset, a věz že kdyby se Aro dozvěděl že s tebou něco mám, a ještě to že čekám s tebou dítě zabil by tě, nejen tebe ale s tebou i celou rodinu a to malé Edwarde!“ zůstal jsem zkoprněle sedět na posteli. Pokračovala dál.

„Víš do manželství jsem měla zaprvé vstupovat jako neposkvrněná, udělala jsem hanbu rodině ale já ničeho nelituji, mám tebe a to je důležité, i kdybych se měla celý život před Volturiovými schovávat tak to klidně udělám jen abych mohla být s tebou. Miluji tě a nikdy nepřestanu,“ došla ke mně a položila ruce na moje tváře, natočila mi hlavu tak abych se jí koukal do očí.

„Proč jsi mi to neřekla už předtím? Na začátku?“ ptal jsem se jí a mým tělem proplouval vztek, vztek na to že mi to neřekla dřív, překvapeně rozšířila oči.

„Já… nechtěla jsem tě ztratit,“ spustila ruce a ustoupila o krok dozadu.

„A proto jsi mi radši lhala?“ rozhořčením jsem zvyšoval hlas. Ona začala rychleji dýchat, srdce se jí taky zrychlilo, nic neříkala a jen se na mně koukala.

„A až by řekli je čas na vdávání prostě by jsi se sebrala a odešla? Nechala by jsi mně tu jako kus hadru?“ řval jsem.

„Tak to není Edwarde,“ snažila se mně uklidnit.

„A jak to je Isabello? Jak tedy? Tak mi to vysvětli protože já tomu stále nerozumím,“ byl jsem vzteky bez sebe. Při oslovení Isabello, Bella ztuhla na tváři se jí objevila nepřístupná maska. Uvědomil jsem si moc pozdě co jsem udělal.

„Bello…“ přistoupil jsem k ní a položil ruce na její ramena. Vyškubla se mi.

„Nech mě být Cullene!“ zavrčela, otočila se a zmizela oknem. Bolestně jsem se koukal za ní jak zmizela v lese, padl jsem na kolena. Co jsem to provedl.

„Ti jsi takový idiot. Místo toho abys o ní bojoval jí ještě seřveš?“ vrhla se na ně Alice. Až Jasper s Emmetem jí ze mně sundali. Když jí Jasper uklidnil tak se mu vysmekla a s velkým třísknutím dveří zmizela v pokoji. Celá rodina odešla a nechala mně o samotě.

Bella:

Jak mi to mohl udělat? Nejdřív mi říká jak mně a naše dítě miluje – teda ne doslovně ale stejnak – a potom mně jednoduše seřve. A když mi řekl Isabello, musela jsem odejít, ještě bych mu ublížila. Cestou domu jsem se rozbrečela, teprve až doma jsem si všimla že mám na sobě nějakou košilku. Strhla jsem jí ze sebe, a vlezla si do sprchy. Musím odjet to bude nejlepší řešení. Když jsem lezla do šatníku vzala jsem si na sebe džíny, bílé tričko a přes to černou mikinu, na nohy botasky a vlasy hodila do gumičky. Štít jsem rozprostřela přes celé moje panství. V pokoji jsem z pod postele vytáhla kufr, začala do něj házet ty nejdůležitější věci, když jsem měla zabaleno hodila jsem to do kufru mého auta, s ním jsem zacouvala ke stáji kde byl přívěs. Ten jsem rychle připevnila, používala jsem upíři rychlost, nanosila jsem do přepravníku slámu a seno. Všechny Arosovy věci jsem strčila do něj taky, byl pro dva koně, já jsem jednu půlku měla normálně po koně a tu druhou půlku jsem měla speciálně upravenou na věci ke koním. Sedlo, uzdečku, čištění, žrádlo a takové ty věci. Nakonec jsem vzala vodítko, Arosovy jsem nasadila ohlávku, na tu jsem připnula vodítko a naložila ho do přepravníku. Rozhodla jsem se že pojedu trajektem, nepoletí, stejnak potřebuji přemýšlet a tohle je nejlepší. Na cestu jsem si vzala ještě něco k jídlu, nasedla a vyjely jsme. Jela jsem rychle okolo stovky, nevěděla jsem jestli mně někdo z Cullenů sleduje a rozhodně to riskovat nehodlám. Byla jsem už třicetsedm hodin na cestě, telefon mi neustále zvonil, tak jsem vypnula jenom zvuky aby mě to neotravovalo. Večer jsem zajela k nějakému statku, naštěstí to byl i hotel. Arose rádi vypustily na pastviny, vyčistila jsem přepravník, zaplatila majitelům za nové seno a slámu i za ubytování. Bylo něco kolem deváté, zrovna jsem seděla v tureckém sedu uprostřed pastviny a kolem mně se proháněli koně i s Arosem, líbilo se mu tu. Jen jsem tam tak seděla a koukala se, okolo desáté vylezli hvězdy, jedna zářila jasněji než všechny ostatní.

„Je tu nádherně,“ řekl někdo vedle mně. Byl to majitel, stařík kolem padesátky, pivním břichem, kovbojským oblečením, hnědým kloboukem, knírek pod nosem a velkou výdrží.

„Ano je, máte nádherné stádo,“ pochválila jsem mu je.

„Děkuji, ale jeden pohled na vašeho hřebce a moje stádo je rázem ošklivé,“ zasmál se. Usmála jsem se.

„Díky,“ odpověděla jsem jen.

„Kam máte vlastně namířeno mohu se zeptat?“ sedl si vedle mě.

„Víte pohádala jsem se s přítelem kvůli jedné zásadní věci a potom jsem prostě utekla a vracím se domu,“ vydechla jsem.

„Nechcete mi to říct? Ulevilo se by vám. Vězte já umím držet tajemství,“ nabádal mně.

„Je to složité,“ vydechla jsem znovu.

„Jistě to pochopím,“ koukla jsem se na něj, povzbudivě se na mně usmál.

„Víte pocházím z hodně starého rodu jejíž hlavním sídlem je hrad v Itálii. Dá se říct je jsem ze šlechtického rodu a můj otec je takový tamní král a já princezna. A jak v monarchii bývá zvykem otec mi našel snoubence už když jsem byla malá. Ale asi před půl rokem jsem se přistěhovala do jednoho malého městečka a začala chodit do školy, tam jsem potkala jeho, byl krásný, bronzové vlasy, štíhlá vypracovaná postava, elegantní chůze a nádech tajemna. Zamilovala jsem se, avšak celou dobu jsem věděla že s ním nic nemohu mít, vždyť jsem se měla vdávat. Ale hlas srdce překřičel hlas rozumu a bylo to. Vyznal mi svoje city, řekl že mně miluje, já mu to také řekla, byla jsem konečně šťastná, náš vztah se po nějaké době prohloubil a mi jsme se staly ještě více nerozlučitelní, měla jsem vše po čem jsem toužila ale pak se vše zase zvrtlo, jednoho dne se mi zamotala hlava a já sebou švihla v koupelně, rozsekla jsem si hlavu a byla pár dní v bezvědomí. Jeho nevlastní otec byl doktor a tak zjistil na to proč jsem omdlela, otěhotněla jsem a tak jsem mu chtěla říct pravdu, on měl radost že bude otec jenže když jsem mu řekla pravdu o tom že jsem zasnoubená tak na mně začal křičet, pohádali jsme se, potom mi řekl celým jménem, tím mě prakticky vyhnal, když jsem dojela domu tak jsem se zabalila, sebrala koně a ujela,“ povzdechla jsem si.

„Máte velmi zajímavý život slečno. Jen nechápu asi to jméno,“ zasmál se a já s ním.

„Víte jmenuji se Isabella Marie Swan Volturri, všichni mi už od dětství říkají Bello, je to kratší a mně se to líbí, ale on mi řekl Isabello a ještě takovým tónem jako bych ho zradila, to bylo na mně moc, zasnoubená, těhotná, zrazená a zamilovaná,“ zavřela jsem oči.

„Víte nikdy jsem nebyl na rady ale co bych vám mohl říct je jen to že vždycky se něco pozitivního najde,“ objal mě kolem ramen.

„Děkuji, měl jste pravdu ulevilo se mi,“ pak už jsme byly ticho.

„Víte jen mně napadlo, nechci se vtírat ale nemohla bych tady zůstat? Pomáhala bych vám na statku i v hotelu, i financovala vše potřebné peněz mám neomezeně, aspoň do té doby než se to malé narodí,“ požádala jsem ho.

„Ale jistě, pomocnou ruku by jsme potřebovaly, bydlet můžete v tom pokoji co jste teď a to s těmi penězi nemusíte,“ ujistil mně.

„Děkuji ale platit vám budu, mám dost peněz a nevím co s nimi, samozřejmě budu platit za vše potřebné a vy budete jen trochu přispívat aby se vám ulevilo, vždyť to máte ustájení, jídlo jak pro mě tak pro Arose, veterináře, pokoj,“ ujistila jsem ho, takhle budou spokojeny obě strany.

„Dobře asi vás nezlomím, ale mohli bychom si tykat? Jsem Frenk,“ podal mi ruku.

„Bella,“ potřásla jsem si s ním. A tak začala moje nová etapa života.

Shrnutí

Omluva za případné chyby, píši to ve Wordu, všechny chyby se mi opravují sami, tak prosím aby mi admini kdyžtk nenadávaly. Páč já tam pořád nic nevidím.

Děkuji že čtete moje povídky. Nazdar Matys

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Maria Swan Volturi 13: