Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 8. kapitola

15.08.2013 (13:30) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 3019×

8. kapitola

„Říkala jsi, že se ti svírá žaludek a je ti špatně ze svých činů, je to tak?“ zeptal se mě. I když jsem nechápala, co to s tím má společného, kývla jsem hlavou. Tak v nějaké krvi bylo něco špatného, to je snad normální, ne?

„Řekl jsem ti, že tak jsem se cítil já, když jsem potkal tvou matku. Nebylo to ze znechucení, nebo tak něco, jak si asi myslíš. Byla to nervozita. Asi nevíš, o čem to mluvím, ale pochopíš, když mě vyslechneš,“ řekl a já byla čím dál více zmatenější.

„Jak ses cítila, když jsi viděla ty tři upíry útočit na Edwarda?“ zeptal se mě. Nechápavě jsem nadzvedla obočí. Stále jsem nechápala, proč se ptá, ani k čemu je to důležité. Jsem možná blbá, ale tohle fakt nechápu. I přes mou nechápavost jsem mu odpověděla.

„Měla jsem zlost, vztek, toužila jsem po krvi více, než kdy předtím, ale cítila jsem i jakýsi pocit nutnosti ochrany. Cítila jsem, že kdyby se ho jen dotkli, roztrhala bych je na kusy a spálila. Chtěla jsem je zabít tak moc, jako ještě nikdy nikoho,“ rozpovídala jsem se, když jsem si vzpomněla na ty chvíle v lese. Měla jsem chuť jejich vnitřnosti rozházet po lese.

„Jak jsem si myslel. Když jsi byla ještě člověk, děsil jsem se toho, ale teď už ne. Je to úplně stejné jako kdysi u mě,“ povzdychl si, ale slyšela jsem ho až moc dobře. Grr, to chození kolem horké kaše nesnáším.

„Sakra, tati, kápni konečně božskou nebo ďábelskou! To je jedno! Co se mi snažíš říct?! Co bylo stejné?!“ zakřičela jsem na něj a vyskočila na nohy. Nikdy jsem nebyla zrovna trpělivá a teď s tím nehodlám a nechci začínat.

„Zamilovala ses, Bello,“ řekl hlasitěji. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. I kdyby vedle mě bacil hrom, nepohnula bych se. Ztuhla jsem až do morku kostí a nebyla schopna pohybu.

Bum! Ozvala se rána, když jsem přepadla dozadu a padla zpátky na gauč. Pořád dokola jsem si přehrávala ta slova, co otec vyřkl. Jsi zamilovaná. Jsi zamilovaná. Nešlo mi to do hlavy. Byl to nesmysl.

Jak bych mohla být já asi zamilovaná? Lásky jsem se vzdala už dávno a slíbila jsem si, že na muže budu pohlížet jen jako na jídlo a na nic jiného. Vždycky jsem muže akorát využívala, abych se nasytila…

Ale když si vzpomenu na Edwarda… Mám chuť tancovat a skákat radostí. Jeho přítomnost je mi příjemná, i když jsem se snažila si nakecat opak. Jeho vůně mě sice stále dráždí v nose, ale je tak krásná, že bych ji mohla dýchat pořád.

Jeho oči, které mě vždycky chytí do pasti, jakmile se do nich podívám. Jsou tak magické a hluboké, že nejde se do nich nekoukat. Jeho plné a rudé rty, které mě již delší dobu přivádí k šílenství. Proto jsem neodolala a políbila ho, když jsme byli v lese.

A jeho dotyky… Vzpomněla jsem si na onu energii, která vládla mezi našimi těly, když se mě dotkl tehdy na biologii. Cítila jsem jasnou elektrickou energii, která nás táhla k sobě a já blbá jí vzdorovala.

***

Celou noc jsem netrpělivě chodila po domě a myslela, že ho tím zbořím. Otec mě pozoroval. Chvíli se smál, chvíli nadával, ty nálady měnil jako já muže nebo on ženy. S nikým jsme nikdy nezůstali dlouho.

Byla jsem nervózní jako ještě nikdy. Nikdy jsem se tak necítila. Pořád jsem myslela na to, co se stane, až se Edward dozví, že jsem upír, z toho jsem takový strach neměla jako z toho, až se dozví, že jsem do něj zamilovaná.

V hlavě jsem si vytvářela miliony a miliardy scenérií toho, co by se mohlo stát. Několik se mi jich zamlouvalo, ale některé byly dosti děsivé, i já jsem z nich měla husí kůži. Ale jedno vím jistě. Ať se stane cokoli, připravená na to nebudu.

Dvě hodiny před svítáním jsem se šla chystat. Bála jsem se, poprvé. Bála jsem se, že na ně špatně zapůsobím. Na to už je asi pozdě, když jsem včera seřvala členku jejich rodiny. Ale i tak jsem se bála, co si o mně budou myslet.

Více jak tři čtvrtě hodiny jsem byla ve sprše a umyla se od hlavy až k patě. Umyla jsem si vlasy, oholila nohy, dala pleťovou masku, natřela všelijakými oleji a hydratačními krémy a já nevím, co všechno jsem ještě udělala.

Další půl hodiny jsem jen v županu běhala po šatně a hledala něco vhodného na sebe. Ale všechno, co moje šatna obsahovala, bylo až moc vyzývavé. Nikdy bych nečekala, že se budu bát vzít na sebe něco sexy.

Mohla jsem se zbláznit z toho, že jsem nevěděla, co na sebe. Všichni si mě asi zafixovali jako vyzývavě oblečenou děvku. Vyzývavé oblečení už ke mně prostě patří a s tím už asi nic neudělám.

Proto jsem vzala červeno-černé minišaty a k nim černé vysoké kozačky. Padlo mi to dokonale, ale i tak jsem se bála, co si o mně budou myslet. Zbytek času jsem strávila v koupelně. Trvalo mi věky vymyslet správný účes a líčení.

Vlasy jsem si nakonec vyčesala a vytáhla z toho drdolu pár pramínků, které jsem si natočila a nechala je volně kolem mého krku. Líčení jsem si zvolila kouřové s jemným nádechem červené a řasy jsem si zvýraznila tlustou vrstvou řasenky. Rty jsem přetřela bezbarvým leskem, což u mě nebylo zvykem. Vždycky jsem si rty natírala krvavě rudou rtěnkou.

Když se nad obzorem objevilo slunce a první paprsky dopadly na forkskou krajinu, vyrazila jsem. Byla jsem tak nedočkavá a natěšená, ale i nervózní a vyděšená. Bála jsem se, jako když jsem šla s otcem poprvé na lov. Nebylo to na mně znát, protože mě ovládala žízeň, ale bála jsem se, strašně moc.

Běžela jsem rychle, ale když jsem se začínala blížit, zpomalila jsem na minimum, až jsem šla lidskou rychlostí. Nechtěla jsem se předvádět, když ještě nevědí, co jsem. Možná už něco málo tuší. Jsem nakonec zvědavá, jak se to vyvine.

Přesně minutu po tom, co jsem zpomalila, jsem uviděla jejich vilu. Zastavila jsem se na chvíli pod posledním stromem, zhluboka se nadechla, abych získala ztracený klid a odvahu, a znovu vykročila k jejich domu.

Vyšla jsem schody, které vedly k hlavním dveřím. Když jsem vyšla poslední, dveře se otevřely a v nich stál Edward. Zastavila jsem se, když jsem se střetla s jeho pohledem. Má tak krásné oči. Jak je možné, že jsem si toho nevšimla dřív?

Sakra, jak se k němu mám teďko chovat, když jsem ho včera políbila? Jak se k němu mám chovat, když jsem do něj zamilovaná? Nikdy jsem nebyla v takovéhle situaci, no vlastně jednou, ale tehdy to bylo mnohem jednodušší.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila jsem ho. Rozhodla jsem se začít slušně a klasicky. Byla jsem tak nervózní, že jsem ani nevěděla, co mám dělat, nebo co mám říkat. Sakra, proč se tohle děje jenom zamilovaným?

„Ahoj, Bello. Pojď dál,“ pokynul mi a uhnul ze dveří, abych mohla vstoupit. Moje jméno zní z jeho úst strašně krásně a nemohlo mi uniknout, že ho řekl jinak, jemněji než všechna ostatní slova.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Nikdy mě nepřestalo bavit pozorovat výzdobu tohoto domu. Je to tady nádherné. Stejně jako v našem domě, když ho navrhovala tatáž osoba. Ano, náš dům navrhovala Esmé, Edwardova matka. Nikdy jsem ji osobně nepotkala, což se teď změní.

Edward za mnou dveře zavřel a pokynul mi, abych šla dál. Protože jsem tento dům dobře znala z mých častých nočních netopýřích návštěv, usoudila jsem, že budou všichni v obýváku, který je v tomto domě největší.

Tak jsem tam šla. Nejdříve po schodech nahoru a pak doprava. Edward šel celou dobu krok za mnou. Neotáčela jsem se na něj, protože bych byla schopna i zakopnout nebo se rovnou přizabít.

Na vrcholu schodiště jsem zahnula doprava a hned jsem se objevila v obýváku, kde byl celý zbytek rodiny. Byli rozmístěni po celé místnosti. Z pohovky se zvedl Carlisle a vykročil směrem ke mně. Nemohlo mi uniknout, že mě všichni bedlivě pozorovali.

„Vítej, Bello, prosím, posaď se,“ vybídl mě a natáhl ke mně ruku. Protože ho znám z nemocnice, kde jsem častěji než doma, ale zase ne tak jako v lese, a ze známosti mého otce s ním, jsem si s ním potřásla. Otec s ním docela dobře vychází, jsou kamarádi.

„Děkuji, Carlisle,“ odpověděla jsem mu a posadila se. Carlisle mi už dávno nabídl tykání, které jsem přijala na žádost mého otce. Nevím, jak se to stalo, ale Carlislea jsem si fakt oblíbila, stejně tak otec.

Carlisle se taky posadil a Edward si stoupl vedle pohovky, na které seděl společně s Esmé. Ostatní postávali za ní. Narovnala jsem se v zádech a byla připravena na všechno.

„Ptejte se. Odpovím na jakoukoli vaši otázku,“ řekla jsem odhodlaně a už jsem se vůbec nebála, no to bych lhala. Bála jsem se, ale ne tak, jako než jsem sem šla. Strach byl výrazně menší a pořád ustupoval.

„Co jsi zač?“ zeptal se Edward jako první.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 8. kapitola: