Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella Drákulová 13. kapitola

14.04.2014 (13:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2523×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

13. kapitola

Když jsem viděla vilu, ještě jsem zrychlila. Dveře se otevřely a ven vyběhl Edward. Usmála jsem se a skočila mu přímo do náruče. I když to mohla být nanejvýš hodina, přišlo mi, jako bych ho neviděla věky.

Objala jsem ho kolem krku a políbila ho. Dala jsem mu dlouhý a vášnivý polibek. Byla bych mu dala i delší, ale ani na chvíli jsem nezapomněla, že v domě je dalších šest upírů, kteří nás nejen poslouchají, ale i pozorují.

Edward mě postavil na zem a chytil mě za ruku, přičemž si se mnou propletl prsty. Usmála jsem se a společně jsme vešli dovnitř. Všichni na nás koukali jako na přízraky. Aby taky ne. Včera jsme na sebe jen koukali, chvílemi ani to ne a teď se líbáme a s úsměvy se držíme za ruce.

„Uniklo mi něco?“ ozval se Emmett a oba si nás měřil zvláštním pohledem. Jindy bych se na něj podívala tak ošklivě, že by stáhl ocas, ale dnes jsem jen pokrčila rameny a nalepila se celou polovinou těla na Edwarda. On mě objal a políbil jemně na ústa.

„Zamiloval jsem se a mám štěstí, že je to oboustranné,“ řekl Edward a ještě jednou mě políbil. Usmála jsem se a políbila ho potom jemně na tvář. Byla jsem vážně šťastná, což taky dokazovalo moje chování. Pořád jsem se usmívala, zírala na Edwarda a nebyla tak zlá, jak vždycky bývám.

„No, co na to říct… Bello, vítej do naší rodiny,“ řekl Carlisle, postavil se a nabídl mi ruku. S radostí jsem ji přijala a potřásla mu rukou. Už dříve mi nabídl tykání, takže se s podobnými věcmi zabývat nemusíme.

„Děkuji, Carlisle. Mohla bych mít takovou malinkou prosbu?“ zeptala jsem se ho a prsty ruky, kterou jsem nedržela Edwarda kolem pasu, jsem ukázala asi tak centimetr, jak to bává zvykem u lidí.

„Jistě, co bys potřebovala?“ přikývl a hned se zeptal. Jsem ráda, že spolu tak dobře vycházíme. Snad to, co po něm budu chtít, bude možné.

„Když už jsi chirurg, nemohl bys mi z nemocnice donášet sáčky s krví?“ zeptala jsem se ho a všichni nechápavě a překvapeně vytřeštili oči. Něco takového jsem čekala, taky to není obvyklá žádost.

„No, problém by to neměl být, ale můžu se zeptat, nač ji budeš potřebovat?“ zeptal se mě a nechápavě se poškrábal na bradě. To bylo tak lidské gesto, že jsem se musela usmát. Dobrá otázka.

„Jsem upír, tak na pití. Když už mám přítele,“ podívala jsem se na Edwarda, který se usmál, „tak nechci sahat na jiného muže. A abych pila z něj… Nechci riskovat, že ho zabiju. To bych si potom vyčítala, až bych si sama sáhla na život, a to bych nemohla udělat otci. Takže?“ zeptala jsem se ho spíše jen pro ujištění.

„Jasně, není problém, ale proč nepožádáš Vladana? Ne že by mi vadilo, že ses zeptala mě…“ začal to Carlisle okamžitě zamlouvat, ale já velmi jasně a přesně věděla, co mám odpovědět.

„Tátovi jako gynekologovi by krev nedali a kdyby věděl, že piju krev z pytlíku, taky by ji začal pít a já ho nechci okrádat o čerstvou a teplou krev lidských žen. Ani já bych se jí nevzdala, ale pro Edwarda to ráda udělám,“ řekla jsem a stála si za svým. Nehodlala jsem v tom couvnout.

„Dobře, tak každý den ti z nemocnice přinesu krev. Bude ti stačit litr denně?“ zeptal se mě Carlisle. Vytřeštila jsem oči. Tolik? Já denně většinou vypiju tak tři, ale jeden mi bude bohatě stačit.

„Bohatě. Pokud piju každý den, nepotřebuji ji tolik, než kdybych pila jednou za několik dní. Takže pohoda. Bude mi to stačit,“ řekla jsem a pokrčila rameny. Usmál se a přikývl.

Všichni jsme si posedali na sedačky a měly začít další otázky na mou osobu. Já si sedla Edwardovi na klín do křesla. Chtěla jsem cítit jeho tělo a nechtěla jsem být od něj dál jak pár centimetrů.

„Jak můžeš chodit na slunci?“ zeptal se Carlisle vědecky. Usmála jsem se. To ale není vědecká věc, nýbrž nadpřirozená. Zvedla jsem pravdou ruku, kde mi stále sídlil zlatý prstýnek s lapisem lazuli.

„Tenhle prstýnek mě chrání před sluncem. Dřív jsme se museli před sluncem schovávat a spadli jsme i v rakvích, ale je to tak dva a půl tisíce let, co se do otce zbláznila jedna čarodějka. Velmi mocná a taky velice hloupá. Milovala mého otce více než vlastní život, a tak se rozhodla z lásky k němu obejít přírodu a povedlo se jí to. Vytvořila dva prsteny, které nás chrání jak před sluncem, tak i před spaním. Spát můžeme, ale nemusíme, můžeme jíst i lidské jídlo, ale nemusíme. To vše jen díky naivní čarodějce. Když bylo všechno už hotové a my měli prsteny, otec ji vypil do dna,“ vysvětlila jsem další zajímavý příběh.

„A co kdyby vám je někdo vzal?“ zeptal se Emmett zvědavě. Chce mě snad zabít? Ale když už se zeptal…

„Můžeš to zkusit,“ řekla jsem mu a natáhla jeho směrem svou pravou ruku. Na nic nečekal, vstal a přešel ke mně. Mou pravdou ruku chytil do své a druhou chytil prstýnek. Zmáčkl ho a zatahal směrem k sobě.

„Au!“ vykřikl hodně nahlas a odskočil až na druhý konec místnosti. Já věděla, co se stane. Dostal ránu elektrickým proudem.

„Ten prsten je kouzelný, proto mi ho nikdo nedokáže sundat. Kdo se o to pokusí, dostane ránu dost silnou na to, aby znovu svůj úmysl přehodnotil,“ řekla jsem a podívala se na něj. Nezkoušela jsem, jestli bych i já dostala ránu, kdybych to pokusila, nikdy jsem netoužila po tom ho sundat.

„Jsi plná překvapení, Bello,“ řekl Carlisle a usmál se. Taky jsem se usmála. Ano, má pravdu. Tutéž větu jsem už někde slyšela, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde to bylo. Je mi tři tisíce let, mám právo zapomínat.

„Je způsob, jak tě zabít?“ zeptala se Rosalie a měřila si mě nenávistným pohledem. Všichni k ní střelili pohledem a otevřeli pusy, jen Edward zavrčel. Zvedla jsem pravý koutek úst v posměšném gestu.

„Plánuješ se mě zbavit? Tak to tě můžu uklidnit, žádný není. Neublíží mi ani dřevěný kůl do srdce, ani oheň, ani jiná zbraň, ani roztrhání, ani jed, prostě nic,“ řekla jsem a počítala na prstech, kolik jsem těch způsobů řekla. Mohla bych vyjmenován ještě dál, ale tohle byly ty nejčastější.

V jejím výrazu jsem mohla vyčíst, jak si myslí, že je to škoda. Nasvědčovalo tomu i Edwardovo vrčení. Opřela jsem se o jeho hruď, abych tím trochu zklidnila to vrčení. Pomohlo to, objal mě a políbil mě na krk.

„Bello, měl bych ještě jednu takovou otázku. Jde o bájný Drákulův hrad,“ začal a já hned věděla, na co se chce zeptat. Zda je skutečný, nebo asi na něco podobného. Jsem ráda, že se na to zeptal.

„Myslíš naše letní sídlo? Není bájný, je skutečný. Leží v horách na místě, kam nikdo nikdy nedojde. Ty hory jsou totiž začarované, taky dílo té čarodějky. Náš hrad střeží smečka vlků, kteří žijí věčně a jen proto, aby bránili hrad před vetřelci. Celé hory jsou jedno veliké bludiště, a pokud se ztratíš, je s tebou amen, protože vlci cítí strach a beznaděj. Takže pokud se ztratíš, nebo se bojíš, najdou tě a sežerou zaživa a pokud se přiblížíš k hradu, taky tě sežerou. Je jejich poslání ho střežit. K hradu vede tajná cesta, kterou znám jenom já a otec. Pokud nejdeš s námi, netrefíš k hradu a zaplatíš životem, ať jsi člověk, nebo upír, nebo vlkodlak, nebo kdokoli jiný, sežerou každého,“ dokončila jsem svou řeč a přejela pohledem jejich vyděšené tváře.

„Skoro se tě bojím,“ zašeptal Edward a z jeho hlasu jsem jasně cítila strach. Podívala jsem se na něj a pohladila ho po tváři, načež jsem ho hned políbila. Zabralo to, protože se uvolnil, ale strach ještě nezmizel.

„Pokud mi neublížíš, tak se mě bát nemusíš,“ zašeptala jsem, což jsem asi neměla, protože ještě více ztuhl a daleko více se vyděsil. Musela jsem to nějak odčinit, tak jsem ho dlouze políbila.

Zapnula jsem své kouzlo uklidnění, které jsem vždycky používala, když se mě někdo bál nebo byl někdo nervózní. Většinou jsem to používala na muže, kteří byli stydlivý. Ani teď mě nezklamal. Edward se rázem uvolnil a náruživě se ponořil do polibku. Usmála jsem se a odtrhla se od něj, protože jsem to odčinila.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella Drákulová 13. kapitola: