Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Isabella 2. Díl

28.11.2009 (14:15) • KairaTay • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6336×

Isabella

Říkal, že neodejde a já mu bezhlavě věřila. Jen jsem doufala, že opravdu zůstane semnou a já nebudu muset zažit ty muka znovu. Chtěla jsem ho mít jen pro sebe což se mi asi povedlo. Opravdu se snažil, byl velmi pozorný, jak nejlépe uměl. Za celou tu dobu co jsem upír jsem nikdy nenarazila na nikoho koho, bych milovala víc než jeho. Vždycky to bylo jen takové povyražení, ale to je asi tak vše. Pokaždé jsem tajně doufala, že ho zase jednou najdu a zůstaneme navěky spolu. Moje největší touha se splnila a já nesměla zatím dát najevo, že jsem ráda, když se vrátil. Nechtěla jsem mu to za žádnou cenu ulehčit.

Když jsme byli zase u mě a dívali se na další film sedla jsem si zase vedle něj. Chtěla jsem se ho dotknout jenže ruka jako by mě neposlouchala. Dotkla se ho a já se hned podívala na něj. Otočila jsem hlavou a měla jeho rty nebezpečně blízko svých. Jeho dech mě i přes to pořád omamoval byl tak chladný a svěží. Očima jsem se začala vpíjet do těch jeho, a zapomněla na okolní svět. Chvilku jsem váhala a pomalu se přibližovala k dokonalým rtům, které patřili jen mé lásce. Byl, už tak blízko a mě jen stačilo nahnout se pár centimetrů, ale já jsem neodolala a políbila. Byl tak nadšený že jsem udělala první krok, ale já toho hned litovala.

„Edwarde já. Nechci do toho spadnout znovu! Nechci, abys mě zase nechal tak jako minule. Dlouho mi trvalo, než jsem se z toho dostala tak, abych přežila. I v tomhle životě mi to dělalo dlouho problémy.“

„Vím, jak to myslíš a bát se nemusíš! Už tě nikdy neopustím. Znovu, bych to nepřežil. Už tehdy jsem měl problém se nevrátit a nežebrat o odpuštění. Nevím, jestli jsem na tom, byl hůř než ty, ale vím, co tím myslíš a nikdy si to neodpustím. To mi věř.“

Nevím jak je to možné, ale cítila jsem se dost provinile za to, co mi z úst vyklouzlo. Zavřela jsem oči a začala přemýšlet, jak to bude teď, když si ho nedokážu držet od těla. Vůbec mi to nemyslelo, byla jsem bezmocná. Jednoduše jsem se nedokázala soustředit na nic jiného než na Edwarda. Pořád mě tak přitahoval a já byla tak bezradná. Potřebovala jsem zavést téma úplně jinam, ale jediné co mě napadlo, byla jeho rodina.

„Jak se má Alice s Jasperem?“

„Mají se dobře měli by dorazit společně se zbytkem rodiny. A neodbíhej od tématu prosím.“

„Dobře. Tak se o tom nechci bavit. Nech tomu volný průběh ano,“ doufala jsem, že to pochopí.

„Fajn, už tě nechám. Měl, bych asi jít,“ pomalu se zvedal k odchodu.

„Nemusíš odcházet, jestli nechceš, ale nechci to uspěchat. Musím si všechno srovnat v hlavě a pak se uvidí, chce to jen čas.“ Kývl, ale šel ke dveřím.

Nechtěla jsem, aby odcházel takhle, ale v téhle situaci to bylo asi možná to nejlepší. Potřebovala jsem si všechno srovnat. Pomalu jsem ho doprovodila ke dveřím a zlehka za ním zavřela. Když dveře dolehly k futru sesunula jsem se k zemi. Netušila jsem, co budu dělat, ale jediné co jsem věděla, že mu dlouho odolávat nedokážu. Seděla jsem na zemi jak přikovaná nejméně hodinu. Opakovala jsem si jen dvě otázky. Ta první byla, že mu dám šanci a zkusím to sním, ale ta druhá mi uvízla v hlavě a říkala, že musím odejít. Já ale věděla, že už nedokážu odejít, když jsem ho konečně našla. Ne po takové době. To, by mě už dohnal do Voltery v Itálii. Buď, bych se přidala nebo požádala o smrt. Ale ta první možnost se mi vůbec nelíbila.

Chtěla jsem napsat Edwardovi sms, ale mobil byl bůh ví kde a já ho nechtěla hledat. Ale nakonec jsem se zvedla a šla do tašky. Vzala jsem, ho do ruky a začala psát.

ROZHOVOR PO SMS

„Ahoj Edwarde, co máš v plánu zítra? Chtěla, bych tě vidět.“

Čekala jsem celá netrpělivá, co a jestli vůbec odepíše. Chodila jsem po celém bytě a myslím, že kdybych mohla, vychodila bych tam cestičku. Jestli mě nechá napínat a čeká, až osobně zavolám tak mu to docela vychází. Chtěla jsem ho slyšet, ale nemusí to vědět. Já musím vydržet a čekat jestli odepíše.

„Bells i já tebe rád uvidím kdykoliv. Podnikneme, co budeš chtít,“ četla jsem sms snad stokrát než jsem zmáčkla odpovědět.

„Pustit si další film? Nebo podniknout něco ve městě. Co bys radši?“ celá netrpělivá jsem dala telefon na stůl v obýváku a šla do kuchyně pro skleničku s krví. Mobil mi začal zvonit a já div jsem se nepřerazila o všechno, co mi stálo v cestě k mobilu.

„Nevím jak ty, ale já bych byl s tebou radši sám. Půjde to?“  Netrpělivě jsem mačkala čudlíky na klávesnici u mobilu.

„Jestli chceš tak ano.“ Ale v duchu jsem doufala, že se nic nestane.

„Za jak dlouho mám přijít?“ odepsal Edward.

„Vyhovuje ti to tak za hodinku?“ čekala jsem jen pozitivní odpověď a také jsem se ji dočkala.

„Dobře. Do hodiny jsem tam.“ Už jsem ani neodepisovala, protože jsem věděla, že ví  jak bych reagovala.

Ani nevím, jak mě to napadlo, ale připravila jsem to tam jako by to mělo být nějaké rande. Já jsem to přeci tak nebrala, ale něco ve mně to chtělo udělat. Většinou, když něco chci a jen na to pomyslím všechno kolem mne se začne hýbat samo. Občas jsem tuhle schopnost nesnášela. Ručička u hodin ukazovala, že tu Edward za chvilku bude a já nebyla oblečená do vhodnějšího oblečení. Zvonek.

Kruci já nejsem ani oblečená a on, už je tady. Rychle jsem na sebe hodila župan a šla otevřít dveře.

„Ahoj Bells. Doufám, že nejdu nevhod. Nejsi oblečená.“

„Ahoj, posaď se a já hned přijdu,“ rychlostí světla jsem se přesunula do ložnice a převlékla.

„Promiň nějak jsem to nestihla,“ prošla jsem kolem něj a šla pro skleničky s tekutinou.

„Děkuju,“ podívala jsem se, na něj nechápavě.

„Za co?“

„Že jsi napsala. Že můžu být teď tady s tebou.“

„Počkej. Chtěla jsem tě tady, ale zároveň nechci nic uspěchat. Tak lehce ti nic neprojde. Když jsem byla člověk mohl sis semnou mávat jak jsi chtěl. Ale teď, už nejsem ta bezbranná, slabá a naivní Bella jakou jsi znal!“ v jeho očích jsem viděla smutek, bolest a lítost. Všechny možné pocity co se v něm mísili.

„Dobře, ale moc mě to mrzí. Kdybych věděl, že ti tak ublížím tak jsem neodcházel. Na to jsem příliš velký sobec,“ podíval se na mě a hned se otočil a vzal si skleničku.

„Promiň, že jsem to řekla takhle. Nechtěla jsem ti nijak ublížit,“ poslední dobou napřed mluvím a pak myslím. Litovala jsem každé věty, co byla proti němu, ale jinak to nešlo.

Pustila jsem další film a já přemýšlela jakou lekci, bych mu dala. Nechtěla jsem být zlá a zlomyslná, ale potřebovala jsem zjistit, jestli mě opravdu miluje i teď.

„Edwarde?“ otočila jsem se k němu a chtěla jsem se podívat do těch jeho nádherných očí.

„Copak,“ ani se na mě nepodíval.

„Nechtěl bys vzít pár kamarádů a někam vyrazit?“ řekla jsem trochu poraženě.

„A je to dobrý nápad? Myslel jsem, že nepotřebujeme nikoho dalšího. Prostě, že si vystačíme sami,“ vyjekl docela překvapeně.

„Tak jednou nás to nezabije. Vyrazit si někam s dalšími immortálními lidmi. Hm?“

„Dobře. Zavolám Marcovi, Falcovi a vezmu Jinu,“ při těch slověch jsem se otřásla. Hlavně nad tím posledním.

„A rovnou jim řekni, že jdeme do společnosti,“ a odešla jsem se obléct.

V šatní skříni jsem našla nádherné modré šaty. Vlasy jsem si vyčesala nahoru. Když jsem byla hotová vyšla jsem z pokoje a šla do obýváku. Jakmile jsem viděla ty tři osoby, které Edward pozval, zůstala jsem stát jako socha! Kdyby moje srdce ještě bilo tak teď by se jisto jistě zastavilo v tu chvíli.

Poznala jsem tam upíra, který mě proměnil na tohle stvoření. Na jednu stranu jsem mu byla vděčná, ale na druhou jsem ho chtěla popadnout a zabít. I on zůstal stát jako opařený. V ten moment, byl Edward u mě a držel mě za ruce, protože asi pochopil, co se stalo.

1. Díl = 3. Díl

Autor: KairaTay (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Isabella 2. Díl: