Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Irské štěstí průšvihářky - Prolog

04.10.2010 (15:30) • Stefka22 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1744×

Prolog

Ahoj. Jsem Isabella Marie Murrayová, ale říkají mi Bella. Máma se jmenuje Esme Murrayová (po rozvodu jsme si vzali mámino dívčí příjmení) a táta se jmenuje Chris Swan. Je mi dvanáct let a jsem poloupírka. Vegetariánka - pokud vás to zajímá. Ani ve škole nejím maso. Musím si brát s sebou něco „krvavého", aby to vypadalo že jím jako všichni ostatní. Někdy si sice dám něco „lidského", ale ne moc často. Nechutná mi to. Maso ale nejím ani ve škole. To už jsem myslím říkala. Fuj! Jednou vegetarián, pořád vegetarián. Nebo ne? Táta je taky poloupír, máma je taky poloupírka. Jsou to taky vegetariáni. To znamená, že se živíme jen zvířecí krví. Na lidi už jsem si zvykla, tak mě jejich vůně vůbec nepřitahuje! Máma se taky kvůli mně musela znova učit vařit. Kdybych si chtěla pozvat kamarádky, vypadalo by to divně, že nic nejím. Ale moc mi to nechutná. To už jsem taky říkala. My jsme zvláštní upíři. Jako jediní upíři (ani Volturiovi to nedokážou) se netřpytíme na sluníčku. A já, i když můžu brečet a stejně nikdy nebrečím. Taky se táta s mámou jako jediní upíři rozvedli a potom že upíří láska vydrží navěky! Pche, to sotva. Táta si po rozvodu našel přítelkyni. Jmenuje se Clare, nebo tak nějak. Nevím, jestli je Clare člověk nebo upír, nebo mutant my. Podle mě je to ale čarodějnice! Hnusná a zlá čarodějnice, co vaří lektvary a bez kouzla by vypadala jako ta z Jeníčka a Mařenky! A ta mi má dělat nevlastní mámu? To je fakt moc! Už jsou manželé asi osm let.
My s mámou bydlíme v Londýně. Táta někde v Irsku. Jo, správně. Je to tisíce mil daleko. Ale mně to vyhovuje. Vůbec mi nebude vadit, když se s ním nebudu vídat! A už vůbec mi nevadí, že se nebudu vídat s ní.
A navíc jsem zase v průšvihu. A je to velký průšvih - takový ten, kvůli kterému se telefonuje rodičům a učitelé se tiše baví za dveřmi, zatímco já sedím na umělohmotné židli před kanceláří ředitelky a lakuju si nehty načerno. Někdy mám pocit, že Greenhallská akademie není škola, ale koncentrační tábor! Mulhernová je jako ředitelka naprosto nemožná - při svém půvabu, názorech a empatii by mohla dělat ředitelku spíš ve věznici! Věčně vyhrožuje, že se naruší jemné předivo společnosti, jestliže nebudeme nosit předpisovou uniformu, vynikat v tělocviku a dávat levná mýdla a odložené playstationy na charitu pro země třetího světa, což je podle mě úplná pitomost. Mulhernová zbožňuje pravidla, já vůbec. A v tom je právě ten problém! Zamávám konečky prstů, aby mi uschl lak, a do toho se přižene slečna Phippsová, sekretářka ředitelky, a vypadá fakt nervózně a vzpruzeně. Štrachá v kartotéce, zvedá telefony a škaredí se na mě, pusu sešpulenou, jako by právě vycucla citron.
„Bello," vysloví štítivě mé jméno, „jsi nějaká bledá, není ti něco?"
Jsem upír! Ale než jí stačím jedovatě odpovědět, už zase hýbe se svou přehnaně namalovanou pusou a něco mi říká:
„Pořád nemůžu sehnat tvou matku. U ní v práci mi řekli, že má jednání a nikdo ji nesmí rušit. Upozorňovala jsem je, že je to naléhavé, ale zjevně nezajímalo..."
„No to je tedy smůla," prohlásím soucitně a položím si nohy na konferenční stolek, schválně, co na to řekne. Neřekne nic. Myslím, že jí asi děsí mé červené sandály na klínech, nebo možná černé ponožky s lebkami, takové ty krátké, ke kotníkům. Zakaboní se, vzdychne a schová se za monitor.
V průšvihu jsem byla už milionkrát a jestli jsem si z toho vzala nějaké ponaučení, pak jedině to, že červenat se hanbou ničemu nepomůže. Člověk stejně vždycky dostane sprďana. Navíc když jste upír, tak zrovna nesplýváte s davem! Lidi si vás všimnou, ať chcete nebo ne. Samozřejmě že dneska si mě lidi všímají mnohem víc než dřív, protože mám obarvenou hlavu do odstínu rajské polévky. Ale co na tom? Osudu se člověk neubrání! Mám moc ráda červenou...  Jako malá jsem měla plno červených věcí. Karmínové šatičky, rudé sukně a vínové kapsáče! Červená je moje barva! Máma dorazí chvilku po třetí. Ladně vpluje do kanceláře v šedém kostýmku a v lodičkách na jehlách, hnědé vlasy stažené do uzlu, obličej lemovaný nedbalými prameny s drahým, medově zlatým melírem. Špičatou botou mi skopne nohy ze stolu, na zem vedle židle, odloží aktovku a nakloní se ke slečně Phippsové.
„Takže, " vydechne unaveně, „co provedla tentokrát?"

Ahoj! Jsem začínající autorka, a tak bych se chtěla zeptat, jestli se Vám líbil článek. Pište do komentářů!

Autor: Stefka22 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Irské štěstí průšvihářky - Prolog: