Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Invitable love - 2. kapitola

23.08.2011 (21:00) • VampE4B • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1100×

Z minula:

„Samozřemě, Die," odvětil jsem...

Ještě ten den jsem si šel zabalit všechny věci, které jsem si chtěl vzít s sebou. Do ruky mi padla knížka Romeo a Julie, má nejoblibeněší. Otec mi ji jednou dal k narozeninám, pokládal tu knížku za velice otřesnou tvorbu smrdutého člověka. Myslel si, že mě od mého snu odradí, až uvidím, jací slaboši to lidé vlastně jsou. Ale stal se přesný opak jeho zamýšlení. Zamiloval jsem se do Země ještě mnohem víc. Už kolikrát jsem přemýšlel nad tím, že bych se s tím Williamem Shakespearem jednou rád setkal.

Mezi tím vším přemýšlením jsem si dobalil věci a naskládal je do batohu. Nebral jsem si s sebou moc věcí, pohrával jsem si totiž s myšlenkou, že si na Zemi všechny věci dokoupím. Vyhodil jsem si jej na záda a vyšel z pokoje vstříc novému dobrodružství.

„Edwarde,“ zahřměl celým hradem otcův hlas. Potichu jsem si zaklel, mohl jsem si myslet, že to nepůjde tak lehce. Musel jsem se otočit a vydat se úplně jinou cestou k hlavní síni.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zeptal se mě otec, když jsem za sebou zavíral ty zpropadené dveře.

„Na Zem, otče. Pamatujete si?“ zašeptal jsem ironickým tónem, což mého otce ještě více popudilo.

„Takže ty jdeš na Zem. A ještě k tomu si ze mě střílíš díky mé paměti? Co si to ke mně dovoluješ?“ hřměl jeho hlas. Trochu jsem se přikrčil. Znovu jsem se ho bál. Ne jako před chvílí, když jsem vstupoval do této síně, to tehdy byla nervozita. Ne, tohle bylo úplně něco jiného. No, nebál jsem se o sebe. Věděl jsem, že by mi otec, jakkoli moc by na mne byl naštván, nikdy mi neublížil. Ne, na to mě má příliš rád.

Bál jsem se o to, že by mi mohl zakázat mou malou „expedici“. Tolik jsem po ní dychtil a nyní je mi tak blízko, to mi přece nesmí udělat… Zazoufal jsem si.

„Samozřejmě, že se to pamatuji, synu,“ objasnil mi, nyní už příjemným hlasem. „Jen jsem si myslel, tedy doufal, že mě seznámíš s tvou strategií, chápeš? Jestli je tvůj plán dobrý, či ne,“ prozradil mi.

Strategii? Tak o té jsem ještě nepřemýšlel. Myslel jsem si, že bude stačit, že se někam vydám a jednou ji najdu. Ach, teď když jsem si to v hlavě přehrával, znělo to opravdu hloupě a já se trochu zastyděl.

Rychle jsem se snažil v hlavě něco vydolovat. Těžko se mi přemýšlelo. Všichni v místnosti se soustředili jen na mne. Bylo slyšet oddechování lidí, každé srdce bijící ve svém vlastním tempu. Moc rád jsem ho vždy poslouchal, ale teď mě jen víc a víc štval. K tomu mě ještě znervózňovala má macecha, která si vesele podupkávala nohou a ve tváři měla výraz zadostiučinění. Hned jsem věděl, že nápad zastavit mne a vyslechnout si můj „plán hry“ byl zřejmě její nápad. Jistěže, ona by využila jakoukoli příležitost mě zranit… Jak fyzicky, tak i emocionálně…

„Čekám,“ připomněl mi táta. Rychle jsem zamrkal víčky a znovu střelil pohledem k němu. Najednou jako by se mě dotkla múza a mě to trklo…

„Myslel jsem, že bych se nejdříve zastavil v Austrálii, kde prohledám každou štěrbinu a až když se ujistím, že tam doopravdy není, přesunu se na další kontinent. Na každou pevninu si vymezím nějaký čas, aby mi to přesně vyšlo, a má poslední zastávka bude v Americe. Nemyslím si ale, že by se tam mohla vyskytovat, jelikož je to moc okázalé na její osobnost. Teda pokud mohu soudit, vyrůstala v ohni, tudíž předpokládám, že se spíš ukrývá někde v teple… Například na pouštích, ale nejsem si jist. Pokud ji do půl století nenajdu, vrátím se zpět - sám. Pokud ano, vrátím si s ní,“ zasvětil jsem ho do svojí nově vymyšlené strategie.

„Synu, to je velice dobré, ale myslím si, že půl století ti na tento plán nevyj…“ nemohl ani dokončit větu, jelikož ho Saskie předběhla.

„Tak mu čas zvyš, zvyš mu tu dobu trvání na Zemi,“ poradila mu a přitom zběsile gestikulovala rukama. Jistě, někomu se může toto její gesto zdát upřímné, ale těm, co vědí, oč jí jde, by to považovali za přímo ďábelský plán. Dobře jsem věděl, že jí jde jen o to se mě zbavit. Ale očividně jsem byl jediný, kdo její plán prokoukl.

„Hmm… Možná… Dobře… O kolik bych to tak jen zvýšil,“ přemítal otec. Ať jsem Saskiu nějak moc neměl rád a ať toto nemyslela dobře, byl jsem jí za to vděčný. Budu tam déle… Pocit štěstí se okamžitě začal rozlévat mým tělem.

„Synu, máš na nalezení dcery Pána Temnot přesně pět set let. Ale to je maximum času, který ti mohu dát,“ rozhodl.

„Ach, otče, děkuji,“ vypískl jsem.

Otec jen na souhlas přikývl. Neměl rád mé emocionální výlevy. Ale já si nemohl pomoci.

Teď odejdi, tvůj bratr Herkules tě čeká před branou, to on tě doprovodí na Zem,“ vysvětlil otec, ale nezapomněl slovo „Zem“ vyslovit s odporem větší, než ego Amora.

Poděkoval jsem mu a poklonil se na znamení úcty. Otočil jsem se a odešel. Tentokrát mě už nikdo nezadržel.

„Ahoj, Herkule,“ pozdravil jsem svého staršího bratra. Ano, přesně toho silného bratra, který napálil Atlase. Toho silného bratra, který už v kolébce uškrtil dva hady, které tam podstrčila Héra. Druhá otcova manželka. První byla Minatasha, ta ale zemřela při porodu. Pak Héra, kterou otec sám nakonec zabil. Dále má matka; Edriana a nakonec Saskie.

„Ahoj, Edwarde, nemám moc času, tak… na jaké místo se chceš teleportovat?“ zeptal se mě naléhavě.

„Do Camberry,“ odpověděl jsem pohotově. „To je v Austrálii,“ vysvětlil jsem, když se na mě nechápavě mračil. Chápavě přikývl. Následně mi pokynul hlavou, ať si nastoupím do „výtahu“.

Něco pomačkal a v té samé vteřině jsem se již řítil dolů. Začal se mi zvedat žaludek, tak jsem raději zavřel oči a soustředil se na všechno, jen ne na to, že se právě řítím dolů rychlostí světla.

Popravdě, šlo to těžko.

Výtah začal zpomalovat a já se za moment konečně dočkal toho zázračného pípnutí. Okamžitě jsem vystoupil a sedl si na zem. Točila se mi neuvěřitelně hlava a měl jsem pocit, který jsem ještě nikdy nezažil. Bylo mi špatně. Cítil jsem to. Poprvé v životě. Vytáhl jsem z kapsy nůž a řízl se do ruky.

„Au,“ zakřičel jsem překvapivě bolestí. To snad není možné, já cítím bolest, fyzickou bolest.

Čekal jsem, že se to rychle zahojí, ale ono nic. Začalo to čím dál tím víc krvácet… Sakra, co to…?

Nevěděl jsem co si počít a vzhledem k tomu, že má krev je stříbrná, do nemocnice jsem nemohl. Nyní jsem byl nadmíru rád, že jsem četl ty lidské knížky. Vzal jsem si do ruky rukáv od košile a trhl. Ruku jsem si obvázal, ale to nestačilo, potřeboval jsem ji vyčistit. Rychle jsem si na záda znovu přehodil batoh a litoval, že jsem se neřízl jen do prstu.

Teprve teď jsem se pořádně podíval, kde to jsem. Bylo zde naprosto sucho. Blbý Herkules, on mě neposlal do Camberry.

Rozhlédl jsem se okolo sebe a viděl několik lidí, rychle jsem se k nim rozešel.

Naštěstí mluvili plynulou angličtinou, tak jsem se mohl rychle dozvědět, co a jak. Poradili mi, že asi deset mil na východ je přítok Darling řeky Murray. Pokud se přede mnou objeví vyschlá řeka Creek, jdu již blbě. Poděkoval jsem jim a ženám políbil ruku. Mírně zčervenaly. Podíval jsem se ještě jednou tím směrem, který ukazovali, a připravil se na dlouhou túru.

Pěkný začátek, pomyslel jsem si.

O čtyřista let později

Už čtyři staletí pátrám po té dceři temnot, navštívil jsem už skoro všechny kontinenty, nikde nebyla. Začal jsem si zvykat na život na Zemi. Můj slovník se trochu rozrostl, dozvěděl jsem se spoustu nových věcí. Třeba když jsem poprvé uviděl toaletní papír. Naprosto jsem nechápal, k čemu je. Motal jsem si ten papír na ruku, na nohu, kolem hlavy, dokonce i na zadek. Byl jsem totální hňup. Všichni se mi smáli.

Když jsem poprvé uviděl telefon, snažil jsem se s ním povídat, jelikož mi řekli, že se díky němu dá mluvit. Po asi dvou hodinách mi ale začalo být divné, že mi neodpovídal. A nechtějte vidět, jak jsem reagoval na auta. To jsem vytáhl meč a začal do nich bodat, to bylo ještě nedávno. Většinu času jsem se totiž snažil vyhýbat lidem. Ale už je to asi století, co jsem je začal brát za sobě rovné a normálně jsem s nimi žil.

Obrovské zklamání pro mne ale bylo, když jsem přijel do Londýna a oni mi pověděli, že Shakespeare zemřel již před dvěma sty lety. To byla rána pod pás, ale našel jsem si nové umělce. Třeba Jane Austenovou, která se, jak mi bylo známo, nikdy nevdala. Přesto její příběhy měly hloubku, ačkoli stále nechápu, proč některé psala pod pseudonymem.

Taky jsem začal víc poslouchat hudbu. Zamiloval jsem se do tiché hudby, do symfonie orchestru. Nyní poslouchám skoro naprosto všechno, teda až na Country. Ten styl nesnáším.

Nyní bydlím ve Forks, které se nachází ve Washingtonu. 

Zítra nastupuji na místní školu a abych byl upřímný, těším se. 

Nikdy jsem ve škole nebyl a střední zde vypadá docela slibně…

S pocitem štěstí jsem zalehl do postele a nechal se vtáhnout do světa fantazie…

Ahoj, tak co vy na to teď? Pořád se to rozjíždí... Příště ale už Edward nastoupí na střední školu...

Prosím o váš názor na povídku! ;)

Autor: VampE4B (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Invitable love - 2. kapitola: