Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola šestá

12.02.2011 (16:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4447×

Kapitola šestá

Už jsem nečekala, že se ke mně ten přerostlý vlk vrátí a chtěla odejít, ale na poslední chvíli jsem ho uviděla, jak si ke mně pyšně vykračuje. To snad ne! Tlamu měl od krve, až jsem se ho lekla a mezi zuby nesl malé škubající se zvířátko!

Bručoun přede mě položil mladého zajíčka, kecnul si na zadek a podle mihotajícího ocasu nejspíš čekal, že ho pochválím… To byl na omylu. Ten malý tvoreček ještě žil, nejspíš to bylo ještě mládě, zapištělo a z malého nosánku se mu vyřinula krev. Vlk zaznamenal, že zajíc ještě žije a chtěl mu packou rozdrtit lebku. Vykřikla jsem a ohnala se po vlkovi, házela po něm, co se dalo a co jsem měla při ruce. Jedním kamenem jsem ho trefila do slabin, až zakníkal.

Vlk za to nemohl, byla to jeho běžná potrava, i když tohle zrovna pro něj byla jednohubka, ale já chtěla toho zajíčka zachránit, umíral tu kvůli mně. V polovině těla měl ranky po tesákách a pořád stále naříkal. Opatrně jsem ho vzala do rukou a způsobila tak zvířátku ještě větší bolest, ale zároveň doufala, že se mi ho podaří zachránit a vydala směrem k domovu, tentokrát už bez svého vlka, kterého jsem odehnala…

Snažila jsem se jít rychle a tomu zvířátku neubližovat, ale byli jsme moc hluboko v lese a cesta daleká. Konečně jsem se po deseti minutách přiblížila k rezervaci, ale ve křoví se něco rychle prohnulo.

„Bručoune?“ Jako první mě napadlo, že mě z bezpečné vzdálenosti sleduje můj vlček, ale on se neukázal, tak jsem přidala ještě víc do kroku, tentokrát popoháněná vlastním strachem.

„Annie…“ zaskřehotal něčí hlas, „Annie… Panenko Annie…“ volal mě dál a já se otáčela všemi směry, ale nic a nikoho jsem neviděla. A já si uvědomila, že ten hlas znám! Ten hlas mě straší ve snech, pořád na mě volá. Ne, to nemůže být pravda!

„Nejsi tu!“ křikla jsem do lesů. „Nejsi!“

„Panenko Annie…“

Srdce mi tlouklo o závod, a já se nehorázně bála. Do očí se mi nahrnuly slzy a rty rozklepaly, husí kůže mi rozechvěla tělo.

„Annie, Annie, Annie…“ volal mě ten hlas stále dokola. Nohy se mi rozutekly závratnou rychlostí, ale za mnou se ozýval další dusot nohou. „Annie,“ zaskřípal ten hlas o poznání blíž.

Otočila jsem se za sebe a přestala dávat pozor na cestu. Noha se mi podvrkla o kořen stromu a já spadla. Zvířátko mi se zapískáním vypadlo z rukou a já už ho v panice nedokázala sebrat. Musela jsem běžet dál, pryč odtud…

S pláčem jsem za sebou zamkla dveře domu a svezla se po jejich stěně. Ruce se mi klepaly a nedokázaly se ustálit. S námahou jsem se dokázala zvednout a dobelhat se do koupelny, ve skříňce vyhrabala něco na uklidnění a vůbec tím nešetřila.

Byl to jen sen! Opakovala jsem si stále dokola…  Ale bylo to tak živé! Prsty se mi klepaly a já polykala jeden prášek za druhým, a neobtěžovala se je zapít vodou. Moje tělo se svezlo podél vany a nedokázalo se po chvíli ani hnout, strach nepřecházel, ale hlasy zmizely za dveřmi tohoto domu. Hlava se mi točila a svaly ochabovaly… moje tělo spadlo na studené dlaždice a smetlo sebou nějaké sklo, které se začalo zbarvovat do ruda…

. . .

Sundal jsem schované kalhoty z větve a oblékl se do nich. Zase mi to nevyšlo. Nic se mi nedaří! Taky mi mohlo dojít, že někdo jako Annie se lekne při pohledu na mrtvé zvíře, taky jsem měl toho zajíce hned zakousnout a ušetřil bych si takové ponížení. Teď ze mě bude mít smečka srandu.

Vzteky jsem praštil do domu, až to zadunělo. Les proťal výkřik, anebo se mi to zdálo? Znovu se ozval ten křik a já poznal Annie, srdce se mi strachem o ní rozechvělo a nohy se rozeběhly za ní.

Doběhl jsem na místo, odkud se výkřik ozval, ale nikde nikdo nebyl, natož pach upíra. Jen z jehličí se ozývalo slabé zanaříkání. Odkryl jsem větev a spatřil zajíce, co jsem ho chytil pro Annie. Nedávalo mi smysl, že by ho Annie jen tak zahodila, po tom, co ho tolik bránila. Napadlo mě, že bych ho mohl pro Annie ještě zachránit, ale jeho zranění byla velmi vážná, tak jsem jedním křupavým pohybem ukončil jeho trápení.

Okolní vzduch mi donesl jemnou vůni Annie a já se vydal tím směrem, její aroma mě doneslo k jejímu domu. Bylo tam ticho, z baráčku se neozval ani hlásek, jen tříštění skla. Na nic jsem nečekal a vyrazil dveře.

Annie ležela v bezvědomí v koupelně, okolo ní se válely střepy ze zrcadla a z ošklivé rány na zápěstí a na čele jí vytékala krev.

„Annie!“ snažil jsem se ji probudit a odstranit jí střepy z kůže. „No tak, prober se…“ prosil jsem ji opatrně, a vynesl ze zbytků skla. Nereagovala. Musí do nemocnice, došlo mi.

„Co tu děláš?“ osočil se na mě nepříčetně Rickův hlas ze dveří, který nejspíše teď přišel z práce.

„Snažím se jí pomoct.“ Přitáhl jsem si nehybné tělo Annie blíž k sobě, jako kdyby mi jí měl vzít.

„Polož ji!“ Postavil se přede mě Rick.

„Co?! Zbláznil ses? Potřebuje doktora, krvácí! Tak mi uhni z cesty!“ soptil jsem a nechápal jeho postoj.

„Říkám, abys ji položil. Ošetřím ji sám,“ nehodlal mě nikam pustit.

„Upadl jsi na hlavu? Je v bezvědomí. Potřebuje odborníka.“ Nehodlal jsem se s ním o tom bavit, ale on mi pořád stál v cestě a s Annie v náručí bych ho těžko odstranil.

„Annie potřebuje mě…“ trval na svém.

„Jsi snad magor? Vidíš ji? Ona do té doby vykrvácí!“

„Dole mám lékárničku, ošetřím ji, není to tak vážné, abys ji s tím musel tahat k nějakému doktorovi.“ Otočil se a naznačil, ať jdu za ním. Choval se, jako by ho stav Annie nijak nepřekvapoval.

Šokovaně jsem se podíval na Annie, které ze zápěstí stále tekla krev, že se jí rukáv zbarvil do rudé barvy. Vydal jsem se za ním a položil ji na pohovku, jak mi řekl. A doopravdy, Rick se jí ujal, jako by byl doktor s praxí. Nejdřív se pozastavil u větších ran, řekl mi, jak mám vyčistit ránu na hlavě, i když jsem to sám znal z našich válečných zranění. Rick se ujal zápěstí, rozstřihl jí rukáv a dal se do ošetřování, naštěstí to nezasáhlo žílu, jen jí to ošklivě poranilo, ale to nebylo to, co mě zaujalo… Hned vedle čerstvé rány byla ještě jedna stará, ve formě dlouhé silné jizvy, které protínalo zápěstí. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšiml? Protože jsi jí nikdy neviděl odhalenou - odpověděl jsem si. Schovávala své rány velice dobře.

„Na co čumíš?“ obořil se na mě Rick a já na něho zavrčel. Už mi došlo, proč… Žádný lékař by nevěřil, že je tohle jen obyčejná nehoda…

„Proč?“ To bylo jediné, co jsem dokázal vyslovit. Proč si to udělala? Proč chtěla skoncovat se životem?

„To není tvá věc,“ odbyl mě. „Tohle musím zašít,“ ukázal na ránu na rameni, které jsem si nevšiml.

„To bez umrtvení nemůžeš udělat,“ odporoval jsem mu, „musíme ji vzít k někomu, kdo jí doopravdy pomůže,“ stěží se mi nechvěl hlas, tak dlouho jsem se už dávno nebál, vlastně jsem se ještě o nikoho tak nebál, jako o ní.

Tiše ležela a ani se nepohnula. Její bílá pleť kontrastovala s mojí rudou pokožkou, až nepřirozeně. Oční víčka se jí ani nezatřepotala, chvíli mi přišlo na mysl, že je mrtvá, ale nadzvedávající hrudník mě přesvědčil o opaku.

„Já jí pomůžu. Nic neucítí, hluboce spí a než se z toho dostane, já už budu hotový,“ ujistil mě, „ale budu potřebovat pomoc…“ požádal mě…

Venku padla noc a já pozoroval Ricka, jak svléká ošetřenou Annie ze zkrvaveného oblečení. Podle počínání to nedělal poprvé. Tělo měla plné drobných ranek, sedřené kůže a kulatých jizev – popálenin od cigaret, anebo něčeho podobného. Obě zápěstí měla protnuté stejnými poraněními. Došlo mi, že se kdysi chtěla zabít… Pak jsem zabloudil k jejím nohám – byly zohavené neúnosnou růžovou kůží, jako kdyby měla těžkou autonehodu a nohy jí zůstaly v kuse šrotu. Něco takového se mi k osůbce, jako je ona, nehodilo. Popravdě se mi zvedl žaludek a já musel odejít z místnosti a vydýchat to. Něco takového jsem ještě neviděl ani z bojů.

Když jsem se vrátil, Annie už byla zabalená do dek, za celou dobu se ani nepohnula, jako by nic necítila a klidně spala. Přesto všechno pro mě byla nejkrásnější osobou pod sluncem, už teď jsem její utrápené tělíčko miloval k zoufání. Sedl jsem si k jejím nohám a podíval se na Ricka, který se vrátil z její koupelny, vyhodil sebrané sklo a začal počítat nějaké prášky, nakonec si spokojeně oddychl.

„Děkuju za pomoc, moc si toho vážím,“ promluvil na mě Rick.

„Co se jí stalo?“

„Nic, co by se tě týkalo,“ nechtěl se o tom bavit. Ale neměl pravdu. Její rána byla i mou, její bolest byla i má, trpěl jsem stejně jako ona…

„Měl bys už jít,“ dodal.

„Myslím, že ne,“ utnul jsem ho rázně, „myslím, že mi dlužíš vysvětlení.“

„Nemám ti co říct.“

„Přestaň si se mnou hrát,“ zavrčel jsem na něj, „taky můžu zavolat místní orgány…“

„Dobře,“ přerušil mě Rick chladnokrevně, moc dobře věděl, že tady je tady mé slovo zákon a nikdo se mi neodváží odporovat bez následků.

„Co chceš vědět?“ zeptal se

„Můžeme začít od začátku… Jak jste se seznámili?“

Nikdy by mě nenapadlo, že muž jako Rick se nechá takhle donutit. Nejspíš za tím bude víc, než jsem si myslel…

Rick se přemístil k nízkému baru ve stěně a vytáhl láhev skotské a nabídl mi, přijal jsem a Rick se pustil do vyprávění: „Poprvé jsem Annie viděl, když jí bylo asi třináct, psal jsem tenkrát menší článek o talentovaných dětech s uměleckým nadáním a ona mezi těmi mistry vynikala. Byla to tenkrát oprsklá, drzá a veselá žába,“ zasmál se Rick a já ho se zatajeným dechem poslouchal.

„Vsadila se kamarádkami, že sbalí staršího kluka a do rány jsem jí padl já. Musím říct, že jsem se s ní tenkrát dost nasmál. I když ona ti bude tvrdit, že jsem jí tenkrát balil já, ale není to pravda, bylo mi pětadvacet a moje tehdejší přítelkyně by mě tenkrát za to zabila. A to nepřipomínám, že byla ještě pod zákonem.

Nakonec jsem s Annie ještě fotil v jedné galerii její obrazy a musel od ní odhánět jednoho puberťáka, co ji tam obtěžoval, myslím, že to byl jeden z jejích fanoušků. Nakonec jsem se s ní rozloučil, vydal článek a zapomněl na ní.“

Dost mě jeho vyprávění zmátlo. Připadalo mi, že mluví o někom jiném, než na koho jsem se ptal.

„O tři roky později se ze mě stal zoufalec. Přišel jsem na něco, co jsem neměl…“ pokračoval dál.

„Ano, o tom vím. Sam říkal, že to byla nějaká korupce na vyšších místech.“

„Ano. Díky tomu jsem přišel o místo. V tu dobu jsem byl špičkový novinář a dělal složité případy. Bylo to nebezpečné, ale bavilo mě to. Práce byla pro mě vším, díky tomu mě opustila Jane, prostě jsme se odcizili. Jednoho dne jsem se vrátil do našeho bytu a ona byla pryč, stejně jako její věci. Naprosto jsem chápal, proč to udělala, muselo to přijít, ale stejně mě to položilo… O měsíc později mě vyhodili z práce, zabavili majetek a dali mě trestně stíhat. Nic z obvinění se stejně nakonec nepotvrdilo, majetek mi vrátili, ale to stačilo, aby mě to naprosto zdiskreditovalo a už mě nikdo nezaměstnal…

Jeden podzimní večer to všechno na mě dolehlo, přelezl jsem zábradlí mostu, posadil se na kraj římsy a čekal ve stínu, odkud mě nemohlo oslepit žádné světlo auta, natož spatřit člověk. Neměl jsem odvahu sám skočit, tak jsem to nechával na zimě, až mi tělo zmrzne tak, že se nebude moc bránit a já sám spadnu dolů, do té hluboké řeky, kde už skončilo tolik lidí.“

„Proč mi to říkáš?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Chtěl jsi to slyšet od začátku,“ odpověděl mi jednoduše a já mu dal za pravdu, přesto bych spíš rád slyšel ty části s Annie.

„Jak jsem se tak houpal na té římse, moje oči i v té tmě zaznamenaly pod mostem nějakou osobu, považoval jsem ji za anděla a říkal si, že nadešel můj čas. Pak anděl padl k zemi na břehu řeky a já si uvědomil, že je to člověk. Ani nevím, co mě to napadlo… ale rozhodl jsem se té osobě pomoct, a z toho mostu slezl. Než jsem k ní došel, skláněli se nad ní dva bezdomovci, odehnal jsem je a spatřil mladou dívku oděnou jen v roztrhané a špinavé noční košili. Měla promrzlé bosé nohy, prsty u rukou a tmavě modré rty. Ležela tam a chvěla se zimou a i strachem. Zabalil jsem ji do svého kabátu a čekal s ní příjezd sanitky. Mezitím jsem zkoumal, zda nemá nějaká zranění a uvědomil si, že ji odněkud znám… Byla to Annie. To veselé děvče s obrazy,“ řekl a já v tu chvíli ani nedutal, bál jsem se cokoliv říct, abych ho nepřerušil.

„Záchranka ji odvezla a já na ní musel celou noc myslet. Druhý den jsem jí šel navštívit do nemocnice, zajímalo mě, co je s ní… Co se jí stalo… A postupem času jsem dostával odpovědi a musel bojovat tvrději, než kdykoliv jindy. Povedlo se, využil jsem zkorumpovaného systému, a já Annie dostal do péče a můj život se spojil s tím jejím…

To byl můj příběh, pokud chceš slyšet její, tak s tím ti nepomůžu. Ten ti musí říct sama.“

Čekal jsem, že se dozvím víc, ale i tak jsem jí už byl o něco blíž. Na jazyku jsem měl spoustu otázek, víc než předtím. Dopil jsem svou sklenku a snažil si uspořádat myšlenky.

Věděl jsem, že teď je nejlepší čas se na něco zeptat, ale nepoložit otázku na kterou bych nedostal odpověď.

„Takže ty sis udělal z holky, kterou jsi měl vychovávat, svoji milenku?“ Ano, tohle byla otázka, kterou jsem musel položit, a snažil se přitom nevybouchnout, proto mě zarazilo Rickovo zasmání.

„Jak jsi na to přišel?“

„Řekl jsi to.“

„Řekl jsem, že jsme partneři, že ano?“ ujišťoval se Rick.

„Přesně tak,“ potvrdil jsem mu.

„Jsme obchodní partneři. Obchodujeme společně na burze. Nespecifikuju to, abych jí chránil před otrapama, jako jsi ty,“ ujasnil mi rázně.

Zůstal se na něho zírat a neplést si dojmy s pojmy.

. . .

„Annie, Annie… Slyšíš mě?“ budil mě Rick.

Musím říct, že jsem se dlouho tak dobře nevyspala. Žádné noční můry, ani sny. Jen kdyby mě tak nebolelo tělo, nejspíš ho mám přeležené. Otočila jsem se na bok a s naříkáním se probudila. Moje rameno bylo v jednom ohni.

„To už je ráno?“ zeptala jsem se ho mrzutě.

Z rohu pokoje se ozvalo úlevné zasmání, které nepatřilo Rickovi. Otevřela jsem oči a z Rickova obličeje se zahleděla do rohu. Seděl tam, pro mě moc známý, indián a naprosto se ho lekla.

„To je v pořádku, Annie.“ Chytil mě za ruku Rick. „Pomohl mi.“

Byla jsem naprosto zmatená. Posadila jsem se a přitáhla si pokrývku až k bradě, když jsem zjistila, že tu před ním sedím jen ve spodním prádle a nespouštěla z Paula z očí. Koukal se na mě jak na svatý obrázek, tak nějak zamilovaně… Zatřásla jsem hlavou a požádala Ricka o trochu vody, škrábalo mě v krku. Rick se vzdálil a já tu s tím velkým indiánem zůstala sama.

Přemýšlela jsem, co tu dělá? Ale nenašla jsem dost odvahy se na to zeptat, stejně tak na to, proč mě bolí celé tělo? Snažila jsem si vzpomenout… Matně jsem si vybavovala vlka a… zajíce? Ano, zajíce. Nechala jsem toho chudáčka samotného v lese, aby pomalu sám umíral…

Na tváři mě začaly pálit slzy.  Bylo mi to tak hrozně líto.

„Stalo se něco?“ zeptal se ukvapeně Paul, který si nejspíš všiml mého výrazu.

„Nic,“ špitla jsem.

„Bolí tě něco? Vezmu tě k doktorovi, když budeš chtít,“ nabízel se ochotně se starostí o mě.

„Nechci nikam,“ odsekla jsem. „Spíš mi řekněte, co tu chcete vy?“

„Ujistit se, že jsi v pořádku.“

„Jsem. Tak se nemusíte zdržovat a můžete jít,“ vybídla jsem ho k odchodu, ukázala na domovní dveře a zarazila se. Ty dveře byly pochroumané! Hrklo ve mně. Někdo se sem dobýval! Ten hlas!

„Ricku!“ zavolala jsem ho spěšně a on se hned u mě objevil i s vodou.

„Annie?“ oslovil mě Rick obezřetně a já mu ukázala na dveře. „Ano, vím, to udělal tady náš přítel,“ ukázal na Paula. „Slyšel tě křičet, tak nám zničil dveře. Neboj, dám to opravit,“ slíbil mi.

Překvapeně jsem se podívala na Paula. Ještě nikdo mi nikdy, mimo Ricka, nechtěl pomoc. Všichni se vždy klidili, co nejdál mohli.

„Děkuju,“ špitla jsem směrem k Paulovi a ten se na mě zářivě usmál a odhalil řadu bílých zubů.

„To bylo samozřejmé,“ nechtěl ze sebe dělat hrdinu.

„Jestli vám to budu moc nějak oplatit, tak řekněte…“ Měla to být jen fráze slušného vychování, ale on se toho chytl.

„Vlastně je tu něco, čím bys mi to mohla oplatit,“ řekl a já na něho vykulila oči a nevěděla, co mám čekat.

„Čím?“ zeptala jsem se nejistě a skousla si ret.

„Tím, že přijmeš mé pozvání na večeři…“

<-- -->



Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola šestá: