Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola osmnáctá

04.06.2011 (19:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 4129×

Kapitola osmnáctá

Přehraboval jsem se ve složkách s papíry, dokumentacemi a tu s Annie záměrně vynechal. To předtím mi stačilo. Kde se to tu vzalo? Projelo mnou mrazení. Ten někdo se bez mého vědomí dostal do domu a já ho sebemenším náznakem nezaznamenal!

„To ti posílá Sam.“ Přistoupila ke mně Emily a já se na ni překvapeně podíval. „Snažil se ti o tom říct dřív, ale nějak se to nepovedlo, měl jsi plné ruce práce s Annie.“

„Nechápu.“ Zakroutil jsem hlavou.

„Sam ty složky odnesl z domu dřív, než se tam vloupali. Chtěl ti nějak pomoct a udělal dobře, že je tam nenechal. Třeba hledali právě je anebo ty peníze. Měl bys to před Annie schovat. Rick měl nejspíš důvod, proč to ukryl.“

„Možná.“

„Taky se tě starý Noah ptá, jak to bude s tím pronajatým domem. Nejprve se obrátil na Sama, ale ten kvůli Annie neví, tak…“

„Ať Noah ještě chvíli počká. Promluvím si o tom s Annie, až jí bude líp. Nechci o takových věcech rozhodovat bez ní. Samozřejmě, že mu to všechno prodlení zaplatím, o to nemusí mít strach.“

„Tam jde spíš o to, že tam jsou i nějaké Rickovy věci. Sam se ho pokoušel sehnat, ale to ty víš. A nic. Je docela možné, že…“

„Já vím, Emily. A popravdě nevím, jestli mám být rád anebo ne. Jak už jsem řekl, nepřeju mu smrt, je to dobrý chlap. Ale když se objeví, tak je možnost, že se mi pokusí odvést Annie a to -“ nadechl jsem se. Jen to pomyšlení mi svíralo hrdlo. „To bych ho musel zabít sám.“

„S Annie jsi udělal velký pokrok,“ poznamenala Emily pochvalně.

„Ale ne takový, aby si vybrala mě místo něho.“

„Teď nad tím nepřemýšlej a odpočiň si, Annie tě potřebuje silného. Ale měl bys zjistit, co se tu přesně děje, málem jste tam oba zemřeli…“

„Dělám, co se dá,“ odbyl jsem ji, zalehl do matrace a podepřel si hlavu. Tiše odešla.

I když jsem měl zavřená víčka, nemohl jsem se zbavit pocitu, že mi něco uniká. Něco závažného, co bych měl vědět. Nejdivnější z toho bylo, že hlídka na útesech, kde Annie spadla do moře, našla květinový věnec, co se dává na hrob. Jakoby tam měl někdo umřít. A ten někdo byla Annie.

. . .

„Annie, koukej zalézt zpátky do postele! Víš, co říkal doktor - že máš ještě aspoň týden ležet, než budeš úplně zdravá. Byla jsi hodně chorá,“ rozčiloval se Paul, když jsem namáhavě hledala nějaké oblečení na sebe a musela se při tom přidržovat skříně, abych se tolik nekymácela. Jeho tónu jsem se musela zasmát. Snažil se znít přísně, ale moc mu to nešlo.

„Ale já si potřebuju protáhnout nohy, jsem celá přeležená.“ Zamračila jsem se a našpulila pusu na náznak toho, že se mi to nelíbí. Trucovitě jsem se posadila na postel a smutně se podívala na svoje kolena v krátkých pyžamových kalhotách. Jizvy po zlomeninách mě brněly. Paul ke mně poklekl a vzal jedno moje lýtko do svých velkých rukou. Obezřetně jsem ho pozorovala a překvapením vydechla, když ho začal masírovat. Bylo to nečekaně příjemné, jeho dlaně byly hřejivé a on jemný.

„Je to lepší?“

Pokývala jsem hlavou a on se jal druhé nohy. Na vteřinu jsem ho zatoužila pohladit po jeho hustých vlasech, zabořit prsty do té černě a pak si přitáhnout jeho ústa a… Sklopila jsem ostudně hlavu. Na co to jen myslím. Proč mu toužím oplatit tu něžnost a péči, kterou mě neustále zahrnuje?

Dotýkal se mé zjizvené kůže, jako by mu nevadilo, že je ta pokožka už od pohledu odporná. Vlastně, čím déle jsem s ním byla, tím víc jsem se na něm stávala závislá. Bez něho bych byla mrtvá, doslova.

„Annie,“ oslovil mě, aniž by zvedl pohled od mých kolen, „ještě jsi mi neřekla, co se ten večer stalo.“ Mluvil opatrně, jako by něco tušil.

Moc dobře jsem si byla vědoma toho, na který den naráží. Co mu mám říct? Že mě dohonila jedna z nočních můr? To by nepochopil. „Šla jsem se projít,“ zašeptala jsem.

„Projít?“ Pozdvihl jedno obočí a zaujatě se na mě podíval, pak vyvalil oči. „Ty jsi šla za vlkem?!“ vyhrkl rychle.

„Nenašla jsem ho.“

V jeho obličeji se mu objevila čirá hrůza. Pak zavřel oči a zprudka vydechl. „Omlouvám se. Annie, já…“ Možná mě chtěl obejmout, ale můj nepřístupný výraz ho usadil zpět na zem.

„Nemáš za co.“

„Ale mám.“ Na chvíli se odmlčel a věnoval se dál mým lýtkům. „Co bylo dál? U útesů jsem viděl ještě nějakého muže.“

Tím mě naprosto překvapil. Nečekala jsem… Co jsem vlastně čekala? Že o tom nebude mluvit? To bych byla hodně naivní.

„Annie,“ začal opatrně, „to on ti udělal ty jizvy?“ Přejel mi po holeni a srdce mi bušilo až v krku. Nezmohla jsem se na nic, než na nesouhlasné zavrtění hlavou a zadívala se do zdi. V tuhle chvíli bych se na něho nedokázala podívat. „A tohle?“ nenechal se odbýt a já ucítila lehký dotek na svém pořezaném zápěstí. Mluvil se mnou jak s malým, ustrašeným dítětem. Ten jeho mírný tón… To už to moje víčka nevydržela a spod nich se začaly valit slzy. Myslím, že uprostřed mých vzlyků to byla dostačující odpověď na něco, o čem jsem nechtěla mluvit. Taky si myslí, že jsem se chtěla zabít. Možná měl pravdu. Vždyť i z toho útesu mi nemusel nikdo pomáhat.

„Nech mě!“ zakřičela jsem na něj, vyškubla se mu z rukou, až jsem ho málem kopla. Nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale teď tu měl být se mnou Rick a ne on. A já ani nevěděla, kde je Rickovi konec, zda je v pořádku, anebo na mě jen zapomněl. Možná to bylo zklamání smíšené s úzkostí, co se ve mně usídlilo a potřebovalo ven. Třeba to na mě jen všechno dolehlo. To vědomí, co se všechno mohlo stát…  „Nech mě, sakra, na pokoji. Já jsem se tě o nic neprosila. Měl jsi mě nechat utopit se, měla bych klid. Všichni by měli klid!“ brečela jsem. „Kdybych byla mrtvá, všem by se ulevilo!“ Vzlyky otřásaly mým tělem a já se je snažila potlačit zabořením obličeje do polštáře.

Ani jsem se nemusela dívat, jak se tváří. Věděla jsem to. Slyšitelně zalapal po dechu, jako by chtěl něco říct. Jeho prsty jsem ucítila na vlasech, jak projíždí pramen po prameni. „Annie,“ vydechl zničeně, „ty moc dobře víš, že to není pravda. Miláčku…“

Jak já nesnášela, když mi tak říká. Obzvlášť před někým, jako by tím oslovením dával najevo, že mezi námi něco je. Ale teď… Musela jsem si otřít víčka, abych se na něj mohla podívat. Stále klečel na zemi a nehodlal nikam odejit.

Jako by se ve mně něco zlomilo. Toužila jsem mu říct, ať jde pryč, ale moje já to nechtělo. Díval se na mě s takovou frustrací a sebezapřením. Pořád to byl ten velký, silný muž, jen mi teď připadal naprosto bezbranný. Bylo to tak nečekané. Ten pohled. Díval se mi do uslzených očí a nic neříkal. Natáhl ke mně otevřenou dlaň a zastavil se s ní na půli cesty.

Má reakce byla naprosto nečekaná. Skoro přepadl vzad, když jsem se mu vrhla do náruče, abych mohla cítit jeho teplo a vůni. Žadonila bych o jeho blízkost. V tu chvíli jsem ho tolik potřebovala a on tu byl pro mě. Zabořila mu obličej do jeho hrudi a natiskla se na něj, jak nejvíc to šlo.

„Všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Pevně mě sevřel v náruči a kolébal se se mnou a já plakala a nemohla ten příval krůpějí zastavit. Potůčky mi tekly po tváři a smáčely mu tričko na jeho prsou. „Annie, ty ani nevíš, jak tě potřebuju,“ vydechl mi do vlasů. „Potřebuju tě. Bez tebe by můj život neměl smysl.“ Položila jsem mu prst na rty a zakroutila hlavou.

„Prosím, teď nic neříkej, jen mě drž,“ prosila jsem ho a jeho objetí zesílilo. Hladil mě po zádech a já poslušně přijímala jeho lehké dotyky. Byly tak jiné… Nevím, jak přesně bych to nazvala. Už dlouho se mě nikdo tak nedotýkal, bez toho aniž by mi ubližoval. Proč je tak jiný? Kdyby teď někdo přišel a řekl o něm, že je to největší proutník a nejnebezpečnější muž z okolí, nevěřila bych mu, i když to byla pravda.

Moje vzlyky postupně ustávaly a já se cítila čím dál tím víc vyčerpaná. Určitě mám zase teplotu. Oční víčka se mi sama od sebe zavírala, moje tělo se hřálo o jeho. Vlastně se mým tělem rozléhal podivný klid. Sama od sebe jsem ho objímala, a i když mé paže s příchozím spánkem ochably, odmítala jsem ho pustit. Nikoho jiného jsem neměla. Stále mě pevně držel a líbal do vlasů.

. . .

„Annie, teď se vážně chováš jako malé dítě.“ Zapnul jsem si manžetové knoflíčky u košile a vzal si sako.

„Jestli to nebude tím, že se ke mně tak chováš ty?! Necháváš mě hlídat, jako bych byla děcko. Nepotřebuju chůvu,“ poukázala na křenícího se Setha v křesle, který vesele pozoroval naši roztržku, i když dělal, že se kouká v televizi na večerní zprávy.

„Musím na důležitou obchodní schůzku a nemůžu tě vzít s sebou. Víš, co říkal doktor -“ připomínal jsem jí snad už po sté, „- že máš ležet. A Emily nemůže, musí být doma s dětmi a samotnou tě tu nenechám.“ To by mě ani ve snu nenapadlo.

„Doktor říkal, že mám ležet týden a tohle je už druhý. Jsem v pořádku,“ bránila se zuby nehty. Její pohublá tvář a občasné dusivé pokašlávání tomu nenasvědčovalo.

„Ještě, než půjdu, udělám ti další čaj. Koukej zalézt do té postele,“ poručil jsem jí bez odezvy.

„Umím si ho udělat sama,“ odsekla mi a založila si ruce pod prsa. Občas uměla být velice tvrdohlavá.

„Jo?“ Nadzvedl jsem nedůvěřivě obočí a škádlil ji. Ona se čím dál víc mračila. Vypískla, když jsem ji rychle vzal do náruče, odnesl do postele a položil ji do peřin. „Slib mi, že tu nebudeš dělat žádné blbosti, ať se o tebe nemusím bát.“

„Vzhledem k tomu, že jsi do mě nacpal celou večeři, až se nemůžu pohnout, budu spát dřív, než řekneš švec. Mám těžký žaludek, uspí mě to.“

„To je dobře. Nevím, kdy přijdu. Mám tě vzbudit, až se vrátím?“

Její oči se na mě podívaly divným způsob, jako by tušila, že jí něco tajím. Že se za tou pracovní schůzkou něco skrývá. „Nemusíš, určitě sám potom budeš unavený.“

Nahnul jsem se, abych ji políbil, ale odmítavě se otočila tváří. Nikdy bych na ni nenaléhal, ale tohle mě mrzelo. Jen jsem ji pohladil po vlasech a usmál se na ni. „To nevadí.“ Náš vztah teď už byl o něčem jiném. Byl hlubší. Věřila mi víc než předtím. Oba jsme to cítili, přesto tam pořád stála ta neviditelná bariéra nevědomí.

Každý den od počátku její nemoci jsem ji ukládal do postele, když z ní utekla. Stal se z toho takový náš rituál. Já se znovu nastěhoval do obýváku, tentokrát na rozložené kanape. Ta chyba, když jsem ji nutil, abychom spolu spali v posteli, se nesměla opakovat. Přesto jsem bez ní noci netrávil. Každou noc ji čekalo volné místo vedle mě, které nezůstalo dlouho prázdné. Přicházela sama od sebe a mezera mezi našimi těly postupně mizela a my si leželi v náručí v naprosto nevinném gestu.

„Už půjdu.“ Vstal jsem a pohladil ji po vlasech, které začaly nabírat zdravý nádech stejně jako její líčka. Těžce se mi od ní odcházelo.

„Vrať se brzy,“ vyhrkla za mnou rychle. Mezi nohama se mi protáhl Falco a jedním hupsnutím se uvelebil paničce v klíně. Pořád to bylo štěně, jen už byl velký skoro jako dospělý pes.

„Slibuju,“ usmál jsem se na ni, poslal jí vzdušný polibek, zavřel dveře od ložnice a prošel okolo Setha s tichým rozloučením. On moc dobře věděl, co má dělat. Stejně jako ostatní ze smečky.

I když měla Annie klíč od ložnice, stále ho nepoužívala, ani když ji někdo hlídal. Těšila mě její kladná reakce na ostatní ze smečky, i přestože je nijak nevyhledávala, a ani se s nimi nesnažila navázat kontakt. Vycházela s nimi nejspíš kvůli mně. O to víc mě to těšilo.

Za pár desítek minut jsem klepal na dveře od bytu jednoho činžovního domu, jako už tolikrát předtím. Štvalo mě, že tu teď musím být, ale jinak to nešlo. Požadovala to moje odpovědnost za firmu, která živila celou smečku.

Jemné kroky za dveřmi se přiblížily a s mírným zavrzáním pantů se přede mnou objevila moc dobře známá tvář. „Jsem ráda, že už jsi tu, Paule, máš zpoždění.“ Dramaticky se podívala na hodinky a pobídla mě dovnitř.

„Taky tě rád vidím, Rebeko,“ ušklíbl jsem se ironicky a vešel.

„Kdepak jsi nechal tu svoji chudinku? To tě ještě nepřestala bavit, anebo ti ještě nedala?“ Pokrčila výsměšně jedním obočím a ušklíbla se.

„Pro to tu nejsem,“ odbyl jsem ji.

„Kdyby ses mi ozval dříve, tak sis tuhle návštěvu mohl ušetřit.“ Usadila se do křesla a nabídla mi místo. V rohu místnosti plály svíčky a osvětlovaly místnost. Jemné pižmo se mi nasálo do nosu. Skrytá atmosféra pokoje s intimitou mi naprosto jasně říkala, o co jí jde.

„Nebyl jsem teď pár týdnu v kanceláři. Annie byla nemocná.“

„Annie,“ odfrkla si znechuceně. „Tak to kvůli té holce právě krachuješ?“

Přešel jsem k baru a nalil si pořádnou sklenici skotské a jedním douškem ji polkl. „Kdybys nechodila za mými obchodními partnery, nepomlouvala mě a nenutila je, aby si našli jiného dodavatele, tak by bylo všechno, jak má být.“

„Jen jsem jim řekla, co jsi za člověka. Nic víc. Jen pan Hopkins na tebe nedal dopustit. Ale on je jeden nepodstatný jedinec.“

„Proč to děláš?“

„Já?“ vykřikla tiše. „To ty! Odkopl jsi mě jako onuci kvůli nějaké chudince. To jsem si potom všem nezasloužila!“

„Kdybych ti zakroutil krkem…“ zhluboka jsem se nadechl a potlačil všechnu tu zlost, co ve mně vzbuzovala. „No nic, bohužel se tak nestalo.“

Lehce se zasmála. „Ty dnes převládáš vtipem.“

„Tak, o čem jsi chtěla mluvit? Chci se dohodnout, nemám zájem s tebou vést tuhle válku. Prohrála bys ji. Nezapomeň, že i já o tobě vím pár šťavnatých kousků.“

„Myslíš to, jak jsem vloni přejela omylem tu ženskou? Nezapomeň, že ty bys byl spolupachatel. Věděl jsi o tom a nic jsi neřekl,“ ušklíbla se. „A navíc nechceš, aby se tvoje dítě narodilo ve vězení.“

„O čem to mluvíš?“ otočil jsem se na ni a pevně stiskl čelist k sobě, abych na ni nezavrčel.

Pomalu a loudavě vstala, přešla ke stolečku u zdi. Vytáhla bílou obálku a podala mi ji. Byly tam snímky z ultrazvuku.

„Jsem ve čtvrtém měsíci…“

Zavřel jsem oči a stiskl si kořen nosu. Najednou mě rozbolela hlava. Čtyři měsíce. Ano, to byla ta doba, kdy jsem s ní naposled spal. To by souhlasilo, pokud neměla ještě někoho jiného. Vzteky jsem praštil pěstí do stěny, až tam vznikla prohlubeň.

„Takou reakci od nastávajícího otce jsem nečekala,“ podotkla otrle.

„A co jsi čekala, že tě štěstím budu vyhazovat do vzduchu?! Ksakru, já mám doma ženu, kterou miluji a za žádnou cenu ji nechci ztratit.“

„Není to tvoje žena, jen ženská, která se k tobě nakvartýrovala! Vždyť ji ani neznáš. Za to my dva jsme úžasný pár! Tolik nám to klapalo!“ Vrhla se ke mně a nutila mě, abych se dotknul jejího břicha. Odstrčil jsem ji. Přišlo mi to nechutné.

„Dost. Přestaň! Já to dítě nechci!“

„Na potrat už je pozdě a navíc já už nejsem v letech, kdy bych mohla promarnit šanci mít dítě. Taky už nepatřím k těm nejmladším žábám jako ta tvoje husička.“

„Proč to děláš?“ Natáhl jsem se po broušené karafě a zhluboka se napil té zlatavé tekutiny, až mi to sežehlo hrdlo.

„To ty sis nedal pozor. Nadávej jen sám sobě. Já to dítě chci a přeju si, aby mělo otce, který se o něj bude zajímat. Byla bych ráda, kdyby mělo úplnou rodinu. To malé neudělalo nic, za co by mělo být potrestané. Co kdybychom začali u sebe? Já přestanu ničit tvůj podnik a ty se zbavíš té flundry, aby to malé mohlo mít šťastnou rodinu.“ Dlaní si přejela po břiše ve volné tunice.

„Chci, abys pochopila jednu věc, Rebeko. Já jsem Annie požádal o ruku a hodlám si ji vzít. Ty už na tom nic nezměníš. Neopustím ji kvůli tobě a ani tvému dítěti.“ Teď se mi vážně dělalo špatně. Jak tohle vysvětlím Annie? Tohle nepochopí.

„Ty… hajzle!“ Vrhla se na mě.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola osmnáctá: