Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola osmatřicátá

26.07.2012 (08:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 4328×

Kapitola osmatřicátá

„Rick?!“ ujišťoval se Sam, jestli vidí dobře.

Zmateně jsem se na něj podíval. Obočí se mi svraštělo nad jeho reakcí. Snad nevěří mým vidinám. To by ještě scházelo. Hodil jsem do sebe zbytek chlastu ze skleničky a využil nepozornosti Emily, která se postavila vedle Sama, a dolil si sklenku. Ta byla po jednom hltu zase prázdná.

Rozbolela mě hlava, asi bych si měl už jít lehnout. Nejen, že jsem toho chlapa viděl, ale teď jsem ho i slyšel. Kdyby se do toho přidal i Annie hlas, šlehnul bych tu se sebou. Asi měli pravdu, jsem opilý. A to hodně! Moje nohy se pokusily postavit, ale selhaly, a já si znovu dřepl na zadek.

Byl jsem zničený a frustrovaný. Pěsti mě začaly svrbět, když mi došlo, že můj přelud je realita a nejen já ho vidím. Potřeboval jsem se na někom vybít a ten někdo byl on – Rick. Měl jsem chuť vrazit mu pěstí do břicha, vymlátit mu zuby a ve finále mu zlomit nos a to všechno za Annie. Za to, že ji opustil, za měsíce jejího čekání na něj a za můj strach z jeho návratu… Teď tu byl a… A nic. Ona tu už nebyla. Jaká ironie. Nevěděl jsem, zda se mám nad touhle skutečností smát či brečet.

To on za všechno mohl. Za mou lásku v podobě mého vlčího otisku k Annie; za naše setkání; strasti, které nás potkaly; bylo toho mnoho. Kdyby se z toho nic nestalo, netrpěl bych a stále si užíval svého mládeneckého života a žen! Ne, na co to myslím? Nic z toho se nedokázalo vyrovnat chvílím, kdy mi Annie spokojeně spala v náručí anebo mi projevovala kousky důvěry a lásky… Tyhle chvíle jsem toužil prožívat zas a zas a to bylo moje peklo. To, že už nikdy nepřijdou.

Rick přešel k překvapenému Samovi a přátelsky ho objal. Ve tváři mu byla znát radost z tohoto setkání.

V uších mi pískalo a já nerozuměl Rickovým slovům, kterými zahrnoval Sama. Rty se mu prohnuly v pojmenování, kterému jsem rozuměl i bez zvuku, jen pouhým odezíráním: Annie… Ušní bubínky se rozdrnčely a já málem vykřikl nad tou bolestí, která rázem ustala, a já začal rozumět zbytku jeho vyřčených slov. Hledal ji.

„A-nnie…“ zadrhl se Sam a dlaní si nervózně přejel po černých vlasech. Věnoval mi jeden pohled, jakoby u mě hledal pomoc.

„U starého Noaha už dávno nebydlí, u tebe doma nikdo nebyl…“ osvětloval Rick, jak se dostal až sem.

„Ona u mě nežije, Ricku,“ přiznal se Sam. „Mohli bychom si jít promluvit do soukromí?“ požádal ho a Rick souhlasně přikývl, úsměv mu nezmizel z tváře.

Díval jsem se za nimi, jak odcházejí do vedlejší místnosti, která sloužila jako sklad. Když se za nimi zavřely dveře, všiml jsem si, jak je Emily nejistá. Přesně tak se tvářila vždy, když tušila něco špatného.

Židle pode mnou zavrzala a z vedlejší místnosti se po nějaké době ozval hluk s prudkou hádkou. Pár vteřin na to Rick vypadl ze skladu, div nevyrazil dveře. Zhluboka dýchal, jako by se snažil uklidnit. Ruce zaťaté v pěst. Tvář plná zoufalství a zrady.

„Ricku!“ zavolal za ním Sam, ale on ho nevnímal. Pohledem přejel místnost bistra a pohledem zakotvil na mně. Došlo mi, že mu Sam řekl vše, co se tu stalo mezitím, co on tu nebyl. Nic jiného se ani nedalo čekat.

Výraz ve tváři toho muže byl nepopsatelný. Díval se na mě s takovým zhnusením a opovržením, že mi na pokožce vyskočila husí kůže a polil mě chlad. Pomalým krokem ke mně přešel.

„Milovals ji?“ zeptal se naprosto klidně a nenadále. Všichni v místnosti byli tiše a natahovali uši, aby jim nic neuteklo.

Jeho otázka mi naprosto vyrazila dech. Nečekal jsem ji. Otevřel jsem ústa, ale nebyl schopen ze sebe vydat ani hlásku, tak jsem se zmohl jen na kývnutí.

„Nezajímá tě, proč nejsem zavřený v blázinci?“ Jeho otázky mě nehorázně dráždily. Samozřejmě, že jsem chtěl znát odpověď. Tak proč?! Proč mě tu svými slovy týrá? Vychutnával si mě, ale já nevěděl proč. Mělo to být naopak! Už i tak mi bylo dost zle. Psychicky jsem byl na dně, ležel jsem na zemi a on do mě ještě kopal. A to nepočítám alkohol, ve kterém jsem se snažil utopit.

„Pustili tě?“ zmohl jsem se na jedinou reakci v podobě této otázky. Hlas se mi klepal a jazyk motal.

„Ne.“ Zavrtěl hlavou a na tváři měl stále tu stejnou klidnou masku, i když to v něm vřelo. Měl to v očích. „Nemohli mě pustit odněkud, kde jsem nikdy nebyl. Do teď jsem byl v Mexiku. Bohužel, také mimo kontakt se světem. Slyšel jsi o otci Annie?“

Další kývnutí. Na jazyku se mi usídlila hořkost.

„Našel jsem Nanu, bývalou hospodyni Woodiwissových, byla u toho, když zavraždili Anniinu matku. Nana po té hrůze ze strachu utekla. Může dosvědčit, že to její otec neudělal. To je to, proč jsem tam jel.“

„Proč….“ Polkl jsem. „Proč mi to říkáš?“

„Anniinu matku zabili stejní muži, co znásilnili Annie. Omylem. Chtěli umlčet Annie. V té tmě si je spletli, byly si velice podobné. Po tom, co odsoudili jejího otce, poslali Annie do pěstounské péče.“

„Našel jsem složku o těch znásilněních, když jsi odešel,“ prozradil jsem na sebe. „Ty muže nikdy neodsoudili.“ Nevnímal jsem nikoho, ani členy své smečky u stolu, natož zvědavce v místnosti, jen jeho. Visel jsem mu na slovech, až to bylo nepřirozené. Srdce mi pumpovalo v závratné rychlosti a adrenalin prostupoval žilami. „Snažil jsem se ji před nimi ochránit,“ vyšlo ze mě, ale spíš to znělo jako obhajoba skutku, co jsem provedl.

„Já vím. Sam mi to řekl. Ale víš, co je ironie? Že ti muži již dávno nežijí,“ nuceně se zasmál, až to bylo nepříjemné. „To sis vážně myslel, že jim to jen tak prošlo? Annie nebyla jediná dívka, které ublížili. A i ony měly své rodiny a milované. Oni také chtěli odplatu za jejich ztrátu. Když je soud osvobodil, udělali si vlastní proces.“

„Jak… Jak to můžeš vědět?“ vyhrkl jsem a postavil se.

Rick ke mně přistoupil, byl tak blízko. Cítil jsem jeho dech. „Byl jsem u toho,“ řekl tiše jen pro mé uši. „Věř mi, že se jim dostalo spravedlnosti.“

„Ale -“ byl jsem naprosto zmatený.

„Ale já jsem ještě neskončil, Paule. Nedopověděl jsem ti to celé. Pěstouni si s Annie nevěděli rady. S nikým nekomunikovala, nikomu nevěřila a cizí lidé po tom všem… Nebyla tam ani měsíc a byrokracie úředníků a neschopnost lidí okolo zafungovala. Nikomu na ní nezáleželo. Rodinu neměla, tak ji poslali do léčebny pro choromyslné. Jednu malou ustrašenou holku, která jen potřebovala, aby si k ní někdo našel cestu.“

„A tam u ní rozpoznali schizofrenii,“ konstatoval jsem za něho.

„Ne!“ rozkřikl se a praštil pěstí do stolu vedle mě. „To si jen vymysleli. Annie je naprosto zdravá, kdyby ti to nestačilo, má k dispozici posudky od dalších tří psychiatrů, které to dokazují. To, co prožila, ji poznačilo, ale ona to zvládla.“

„Doktor Rouven, on…“ polkl jsem, protože jsem věřil Rickovým slovům. Viděl jsem na něm, že mi nelže.

„Doktor Rouven byl zodpovědný za léčebnu, kam Annie poslali. Byla to státní psychiatrická klinika, kde lidi neuzdravovali, ale využívali ke svým účelům. Prováděli na nich experimentální léčbu, podávali jim neschválené léčivo, prodávali jejich orgány na černém trhu, pacienty mučili a nutili je přežívat za otřesných podmínek. Smutné na tom je, že se jim to dařilo roky… Annie se podařilo odtamtud utéct, jen díky ní se na to přišlo.“

„Pod tím mostem.“ Vzpomněl jsem si na příběh, který mi kdysi říkal. Tam ji nalezl v tom zuboženém stavu, když sám skoncovat se životem a našel ji.

„Ano, pod tím mostem u té řeky,“ potvrdil mi. „Ten muž chce teď jen svou pomstu. Utíká před spravedlností, odsoudili ho v jeho nepřítomnosti pětkrát na osmdesát let, na doživotí. Jemu už na ničem nezáleží.“ Na chvíli se odmlčel a pak pravil. „Jak je ti teď, když víš, že jsi poslal nevinnou ženu na smrt?“

Zděšeně jsem se na něj podíval. To bylo to v jeho projevu, co jsem nedokázal identifikovat. V jeho očích už byla Annie mrtvá a já její kat. Uvědomění té skutečnosti bylo strašné. V té vteřině se mi žaludek obrátil a já jeho obsah vyzvrátil na podlahu vedle sebe a dusil se zvratky. Bylo to tak rychlé a mé tělo pomalé a plné nežádoucích pocitů. Alkoholový opar v mozku kamsi ustoupil a já ucítil slzy na své tváři. V té chvíli mi bylo všechno jedno. Před očima se mi míhaly obrázky dívky se smaragdovými zorničkami a kaštanovými vlasy.

Po pár minutách nevolnost ustoupila a já byl schopný se pořádně nadechnout. Nevnímal jsem rozruch okolo sebe ani Samovu dlaň na mých zádech jako vyjádření podpory, jen ten nesnesitelný pocit viny. Porozhlédl jsem se okolo, abych vyhledal Ricka, ale on už tu nebyl.

„Kam… kam šel?“

„Za šerifem Swanem. Nedoufá, že by Annie ještě žila, ale chce najít alespoň její tělo, aby ho mohl s úctou pohřbít,“ odpověděla mi Emily tiše s potlačeným vzlykem. Spodní víčka se jí tížila pod náporem slz a dodávala její zjizvené tváři trpící grimasu.

. . .

Uběhly dva dny. Ve spolupráci s místní policií jsme prozkoumali všechny možnosti, které by nás mohly dovést k Annie. Všechno bylo bezvýsledné, nikam to nevedlo a my nezjistili naprosto nic. Telefonní číslo na zrádného doktora bylo nedostupné a nedalo se lokalizovat, bylo vyhlášeno pátrání po jeho vozidle, ale to se snad do země propadlo. Nikdo ho neviděl stejně jako toho cvokaře.

Celá smečka byla zmobilizovaná a prohledávala lesy i za předěly našeho území. Každý dělal, co mohl, i vesničané, kteří Annie odsuzovali, se zapojili do hledání. Její příběh se tu rozkřikl rychlostí světla a každý ji přinejmenším politoval. Ale ona mohla být kdekoliv i za hranicemi státu či zakopaná někde pod zemí.

Snažil jsem si zachovat chladnou hlavu a přemýšlet, ale city byly kolikrát silnější než čistá mysl a já se jimi nechával unášet.

Panebože! Vždyť já ji tolik miloval! Jak jsem to mohl dopustit?! Moje žena! Chtěl jsem s ní mít rodinu a zestárnout!

Těžce si mi dýchalo. Na každou zprávu jsem čekal s napětím a mírnou nadějí, že ji najdu živou a zdravou. Nemohl jsem pobývat ani ve svém domě, každá maličkost mi ji připomínala a těch pár hodin spánku, které by se daly na prstech jedné ruky spočítat, jsem strávil u Sama na gauči. Spánek mi v těchto dnech připadal jako zbytečná věc a já se za těch pár hodin, kdy jsem podlehl únavě, cítil provinile. Nejhorší však bylo to čekání. Čekání na co? Na její mrtvé tělo? Poléval mě studený pot.

Zastával jsem funkci alfa. Byl jsem v kontaktu s policií i se smečkou, organizoval jsem pátrání, obtelefonovával různá zařízení, najal si lidi z venku, ale stále nic. Žádná nová informace.

Rick podle všeho pátral sám na vlastní pěst. Jezdil křížem krážem s její fotkou v ruce a ptal se na ni lidí. Také nedokázal jen tak sedět a já nerad přiznával, že je to chlap na správném místě, lepší než já. On Annie ochránil, ale já… já jim ji rovnou dal na stříbrném podnose.

Zazvonil telefon. Jako vždy mi při tom tónu přestalo bít srdce. Věděl jsem, že to musím zvednout, ale z nějakého důvodu jsem stále nebyl připravený na oznámení, že Annie našli mrtvou. Zvedl jsem ho a na druhém konci aparátu se ozval Josh Wern, samolibý majitel restaurace.

„Teď na tebe nemám čas,“ štekl jsem do telefonu a hodlal zavěsit, ale on mě zastavil.

„Hele, já se s tebou taky nerad vybavuju, ale když jde o Annie… Je tady nějaký chlápek, prý se jmenuje Rick Riss a mimo to se ptá i po nějaké dodávce.“

„No a?“ zavrčel jsem na něho.

„Byl jsem teď o víkendu na chatě. No… a viděl jsem tam nedaleko to auto, co hledáte.“

„Bože, kde?!“ Zamrazilo mě.

„V horách -“

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola osmatřicátá: