Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola dvanáctá

09.04.2011 (10:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4008×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Kapitola dvanáctá

Přetočil jsem se v posteli a podíval se na budík na nočním stolku. Dvě hodiny ráno a já byl skoro zase střízlivý. Copak jsem jim neřekl, ať mě nechají být?! Velení měl Quil, tak ať si jdou bušit na dveře k němu!

„Vypadni, ať jsi, kdo si!“ zařval jsem mrzutě a otočil se na druhý bok, ale bouchání na dveře bylo o to naléhavější. Ale já měl před sebou jen zadek Rickova odjíždějícího auta. Nestihl jsem se s ní ani rozloučit. Zlostně jsem praštil do matrace.

„Paule, prosím…“ křikl někdo zpoza dveří. Ženský hlas. Annie! Ne, to mě už z té tequily šálí sluch. „Paule!“ Ne, je to Annie! To uvědomění mě vytáhlo z postele, tak rychle, že jsem ve vteřině svíral kliku a hned na to ji, ve svém náručí.

„Tys neodjela.“ Děkoval jsem Bohu a odmítal ji pustit, hladil ji po zádech a líbal do vlasů, dokud jsem nezacítil něco vlhkého na své hrudi. Až teď jsem si všiml, že Annie zadržuje mohutné vzlyky, víčka má od pláče celé nateklé, chvěla se jen v pyžamu a v náručí svírala Falca, div ho neumačkala.

„Pane Bože, Annie, co se ti stalo?!“ Vtáhl jsem ji do domu a obezřetně se ze dveří porozhlídl po okolí. Všude byl klid, jen její auto parkovalo nepřirozeně našikmo u cesty.

„M-mužu tu-tu…“ Nedokázala se nadechnout, aby dopověděla větu, jak byla rozrušená. Jen s bolestnou námahou otvírala rty. Vtáhl jsem ji dovnitř, posadil ji na gauč a snažil se nevnímat Falcovo bolestné kňučení, jak ho strnule svírala a zároveň ho hrubě hladila třesoucími prsty, jako by se ho snažila utišit.

„Tady jsi v bezpečí, Annie, ano? Se mnou jsi v bez-pe-čí…“ snažil jsem se na ni mluvit pomalu, aby mě vnímala. Zachovat klid. A já se tím překvapením naprosto probudil a zároveň vystřízlivěl. „Teď hezky pustíš Falca, ano? Ubližuješ mu,“ poukázal jsem na skutečnost a pomáhal jí dát paže od sebe, šlo to ztěžka, ale povedlo se. Všiml jsem si, že má na horním svršku velký zapáchající flek, to štěně ji počůralo a teď se schovávalo v koutě pod stolem.

Jakmile bylo zvíře pryč, Annie se chytla za kolena a přitáhla si je k bradě a skončila schumlaná v jednom uzlíčku, kymácela se ze strany na stranu. Přišlo mi, jakoby její mysl opustila tělo a bloumala někde v dáli. Oči měla hluboce otevřené a nepřestávala plakat.

„Stalo se něco Rickovi?“ zeptal jsem se tiše. Po chvíli zakroutila hlavou. Ne? Tak kde k čertu je?! „Ublížil ti někdo?“ Při té otázce se ještě více rozvzlykala a stáhla do sebe. To pro mě byla jasná odpověď.

Čapl jsem telefon a vytočil Samovo číslo. Celý večer mě otravuje a pak to nezvedá, vztekal jsem. Na displeji mi blikala od něho textovka, oznamující mi, že Rick odjel sám a nechal tu Annie. Zkurveně, kdybych si to přečetl dřív, nemuselo by to takhle dopadnout. Co mám teď sakra dělat?

„Annie, miláčku?“ Poklekl jsem k ní a pohladil ji po zádech. Její svaly se při mém dotyku stáhly a na její tělo naskočila husí kůže. Byla promrzlá. Instinkt mi velel postarat se o ni a zároveň najít toho, kdo ji tak vystrašil a zakousnout se mu do hrdla. Dál jsem ji chlácholil a snažil se jí donutit vypít, alespoň doušek vody, ale ani neotevřela rty. Jen jsem se posadil vedle ní a přitáhl si ji na klín. Nebránila se.

„My to spolu zvládneme,“ zašeptal jsem ji a ona mi položila hlavu na hruď, přesně tam, kde mi bilo srdce. Přišlo mi, jako by se zaposlouchala do jeho rytmu a zavřela víčka.

„Annie, musím tě vykoupat,“ oznámil jsem ji tiše. „Jsi celá promrzlá a teplá voda ti udělá dobře, uvidíš,“ přesvědčoval jsem ji. Žádná odezva, ani už neplakala. Postavil jsem se s ní v náruči, odnesl ji do koupelny a rovnou posadil do vany. Jakoby se teprve, až teď vzpamatovala, vytřeštila na mě své zelené oči. „To je v pořádku,“ přesvědčoval jsem ji. „Sundáme to mokré pyžamo, umyjeme tě a oblékneme do čistého,“ seznamoval jsem ji se svými úmysly, ale ona na mě nepřestávala vyděšeně hledět. Zároveň jsem se potřeboval ujistit, že na těle nemá žádná zranění. Moc dobře jsem věděl, že je dokáže šikovně skrývat.

Nahnul jsem se k ní a chytil její pyžamo za cípy látky, abych jí ho pomohl sundat, v tu ránu Annie začala ječet a bránit se. Snažila se mě poškrábat a kopala okolo sebe, ale jen si ještě víc ubližovala, narážela do tvrdého kovu vany.

Musel jsem na ni zařvat, aby přestala. Jako na povel poslechla a strnula v pohybu. „Promiň,“ omluvil jsem se jí tiše, nechtěl jsem jí takto děsit. Takhle to nepůjde, došlo mi. „Umyju ti, alespoň chodidla.“ Vzal jsem do ruky její chodidlo a ona mě obezřetně pozorovala, měla je celé černé, jak šla na boso.

Pustil jsem sprchu a hlavicí jí smýval špínu. Při dotyku teplé vody sebou nepatrně škubla a zatřásla se. Dotyk žínky snášela o něco hůř, zasténala a já zjistil, že ze spodu zabodnutý větší střep, opatrně jsem ho vyndal a z hluboké rány se jí vyřinula krev a zbarvila vodu do ruda. Podíval jsem se jí do obličeje, ale po bolesti tam nebyl ani náznak, jen pořád ze mě nespouštěla oči. Zhluboka dýchala. Druhá noha byla naštěstí v pořádku.

„Dojdu pro lékárničku a vyčistím ti tu ránu,“ oznámil jsem jí. Když jsem se vrátil do koupelny, zůstal jsem překvapeně stát ve dveřích. Annie seděla ve vaně nahá a své tělo cudně schovávala do ručníku a prsa si přikryla ještě pažemi. Mokré a zkrvavené pyžamo se válelo v umyvadle.

Dělal jsem jako že nic a ujal se její nohy. Při dotyku s dezinfekcí sebou škubla a mokrý těžký ručník jí o něco sklouzl a já nechtěně zahlídl místečko mezi jejími stehny. Hned se zakryla, ale mně se nepatrně roztřásly ruce. Snad si toho nevšimla. Při tom pohledu jsem si uvědomil, že jsem pořád, tak jak jsem usnul, jen v boxerkách.

Jinak vypadala, že jí nic není. Dokonce rána na rameni z předešlé nehody se krásné zahojila a přidala se k dalším jizvám na jejím těle.

„Umyj se, dojdu ti pro nějaké oblečení.“

V rychlosti jsem na sebe hodil, alespoň tepláky a dal Annie nějaký čas. Napadlo mě, že chce být třeba chvíli sama. Ale ona, už na mě čekala, seděla na rohu vany. Klepala se a stahovala si mokrý ručník co nejníže, aby se zakryla. Podal jsem jí suchou osušku a oblečení. Ujistil se, že nic nepotřebuje a vytratil se.

Seděl jsem na posteli a čekal na ni, po chvíli vyšla. I když jsem jí vybral staré tričko, co mi bylo malé, tak na ní vlálo, že by se do něho vešla ještě několikrát a bylo jí, až ke kolenům. Kalhoty nejspíš ani nezkoušela, ty by musela okolo sebe několikrát obtočit. To mi připomnělo, jak je drobná a do žil se mi znovu vlil vztek. Tentokrát na Ricka, jak jí jen mohl nechat samotnou?

Annie došlápla na zraněnou nohu a sykla. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do postele. „Omlouvám se, převlékl bych ji, kdybych…“ Kdybych věděl, že tě tu teď budu v ní mít. „Ve skříni jsou potom ještě nějaké deky, kdyby ti bylo chladno.

Stulila se do klubíčka a mně se při pohledu na ni sevřelo srdce. Vypadala jako bezmocné dítě, které se musí chránit. Přikryl jsem ji a byl rád, že se alespoň už trošku uklidnila, už neplakala a tolik se nechvěla. Mně se ulevilo.

„Teď se vyspi, já budu na gauči, hned vedle v obýváku. Kdyby něco, stačí zavolat, uslyším tě, nechám otevřené dveře.“

„Ne,“ vzlykla a chytila mě za zápěstí, „neodcházej…“

. . .

Probudila jsem se na něčem teplém a pevném, zmateně jsem zjistila, že se opírám o Paulova nahá prsa. Jak se sem dostal? Vždyť byl v křesle! Odtáhla jsem se od něho a projela mnou nečekaná zima, až mi naskočila husí kůže. Uvědomila jsem si, že mě celou tu dobu hřál. Jindy by mě to vyděsilo, ale on vypadal, tak bezbranně, když spal…

Venku za oknem už svítalo a mě zaskočil klid, se kterým jsem usnula. Neuvěřitelným způsobem mě třeštila hlava. Na vteřinu jsem měla pocit, že se nad nočním prožitkem pozvracím. Ticho v místnosti protínalo Paulovo chrápání. Unaveně jsem zívla a zatřásla se chladem, o to víc si na sebe natáhla deku.

Pořád se mi chtělo plakat. Byl to sen, anebo skutečnost? Nedokázala jsem přemýšlet, ta hlava, chytla jsem se za ni a snažila si zmírnit tu bolest, ale spíš to bylo ještě horší. Padla jsem do polštářů a snažila se zaspat to všechno. Možná by se mi to i podařilo, ale Paul se přetočil a svou paži přehodil přes má žebra a přisunul si mě k sobě. Kupodivu to bylo příjemné sevření, až mě to zaskočilo. Pořád spal, i když už tolik nechrápal, jen odfukoval a jeho dech mě lechtal ve vlasech.

Zavřela jsem oči a pevně je stiskla, abych už neviděla ten obrázek před sebou. Pořád jsem viděla toho muže, poznala jeho hlas i tvář… Byl to on, ale už jsem nedokázala poznat, zda byl skutečný nebo mě zase šálila moje pomatená mysl. Jako by mi unikal článek mezi realitou a vidinami. Byl tam, či nebyl? Tak co jsem tedy viděla?

Moje smysly si se mnou hrály krutou hru. Cítila jsem jeho pot, bylo to tak intenzivní… Znovu se mi zvedl žaludek a já si na okamžik myslela, že se pozvracím. Nesnášela jsem ten zápach. Byl mi odporný.

Ne, nechci na to myslet! Poručila jsem si rázně. Nechci, nechci a nechci! Jděte moje noční můry pryč. Já vás nechci! Vyháněla jsem je a stěží zadržovala slzy. Zmalátněla jsem a dál už přicházela jen tma…

. . .

Probuzení bylo až nezvykle příjemné. Něco mě lechtalo do nosu, tak jsem to odfoukl a otevřel oči. Annie mi ležela v náruči a klidně spala. Vehnalo mi to úsměv do tváře. Měl jsem chuť jí políbit jako šípkovou princeznu, ale to jsem hned zavrhl, mohlo by jí to doopravdy probudit a naprosto vylekat. Lepší bylo jen tak ležet, vnímat její klidně nadzvedající hrudník a za jasného světla si prohlížet kontury jejího obličeje.

V noci jsem u ní seděl a díval se na ni, když usnula. Pořád jsem nevěřil, že se mi to jen nezdá a smysly mě nešálí. Byla tu, u mě, v mé posteli; přesně tam, kam patřila a měla být. Bylo to tak neuvěřitelné, že se mi chvíli draly do očí slzy štěstí. Nemohl jsem z ní spustit zrak, byla tak krásná… Vůbec mi nevadilo, že je celá rozcuchaná s nateklými víčky a proleženou lící. Nádherně voněla, byla načichlá mnou.

Opatrně jsem si ji přitáhl blíž k sobě a ona se mírně zavrtěla, bokem se otřela o můj rozkrok, který hned zareagoval.

„K čertu,“ syknul jsem si pro sebe a nepatrně se od ní odtáhl. Jestli mě takhle uvidí, bůh ví, co si bude o mně myslet. Zaklel jsem. Co se vlastně v noci stalo?! Ta otázka mi nedávala klidu.

Vůbec se mi od ní nechtělo vstávat. O tomhle jsem ani nesnil, i když šíleně toužil. Ještě před několika hodinami jsem si myslel, že mi odešla na dobro a teď je se mnou v mé posteli, bylo to jako zázrak…

Neunikla mi její stažená vráska na čele, značící strach, se kterým sem přišla.

„Jsi v bezpečí,“ pošeptal jsem jí a pohladil po vlasech, jako by mě slyšela a vráska se nepatrně rozplynula. „Miluju tě.“

Ještě jsem nějakou dobu u ní ležel a šeptal jí utěšující slůvka, vůbec jsem nechápal, kde se to ve mně vzalo, ale ona to potřebovala. Bylo to tak přirozené. Ani jsem si nepamatoval, kdy naposledy jsem se probudil vedle ženy, se kterou bych byl ochotný strávit celou noc, aniž by ukojila moje potřeby. Ale u ní to bylo jiné, pro ni bych zabíjel a trpěl. Byl jsem tu pro ni, ona byla to nejdůležitější na světě.

Vstal jsem tiše, aniž bych jí probudil a vytratil se do koupelny. Stále tam bylo v umyvadle její pyžamo, až teď jsem si všiml, že na jedné straně natržené, ale nepřikládal jsem tomu význam. Vzal jsem ho a vyhodil v kuchyni do koše.

Štěně se stále ukrývalo pod tím samým stolkem, kam v noci zalezlo, jen teď pod ním byla loužička. Zaklel jsem, čapl ho za hřbet a vyhodil na dvorek.

Ještě, než jsem postavil vodu do konvice, zavibroval mi mobil a zvedl jsem ho dřív, než se rozezněl a probudil Annie. Jen jsem na něho štěknul, ať kouká, co nejdřív přijít a přivede sebou Emily, když se z ložnice rozezněl naléhavý pláč a se zadušeným výkřikem.

„Annie.“ Zavěsil jsem telefon a rozeběhl se k ní. Seděla na posteli, celá zmatená a objímala se. Hned jak mě uviděla, tak se zarazila a přestala plakat, jako na povel Překvapeně si mě měřila.

„Myslela jsem, že jsi odešel,“ zachraptěla vyprahle a mě napadlo, jestli nemá žízeň. Chtěl jsem k ní jít a obejmout ji, ale nebyl jsem si jistý, jak by mou útěchu teď přijala. Už nespala, teď by věděla, že se jí dotýkám a odtáhla by se.

„Dělám si kafe. Dáš si taky, anebo třeba čaj?“

„Vodu.“

Přikývl jsem a zarazil se ve dveřích. „Hmm… Annie? Řekneš mi, co se včera stalo? Proč jsi byla tak vyděšená?“ Věděla, že se jí na to zeptám. Musela.

„Já…“ zarazila se, jako by nevěděla, co mi má na to říct. „Myslím, že byl někdo v domě. Dostala jsem strach. Nechci o tom mluvit.“

„Ublížil ti?“

„Neřeš to, jo?“

„Annie, jestli ti ublížil…“

„Tak co?“ štěkla po mně. „Co se stalo, nenapravíš.“ Schovala si hlavu do dlaní, jako by ji bolela.

„Ne, ale dohlídnu, aby se to už nestalo. To ti slibuju.“ Poklekl jsem před ní a snažil se, aby se na mě podívala a věřila mi. „Teď mi musíš povědět, jak vypadal. Viděla jsi ho?“

„Ne, nech mě na pokoji. Já nikoho neviděla!“ začala na mě hystericky řvát a třásla se po celém těle. „Nikoho jsem neviděla. Neviděla…“ opakovala stále do kola, jako by to byla naučená verze. „Neviděla!“

„Annie, uklidni se, tady ti nic nehrozí!“ Chtěl jsem se jí dotknout, ale cukla sebou ode mě, tak rychle, až spadla na druhém konci z postele. „Annie!“ Snažil jsem se jí pomoct a nechápal její reakci na mě. V noci chtěla, abych u ní zůstal a teď se tu přede mnou třásla na podlaze.

„Paule!“ okřikl mě někdo – Emily; se Samem stáli ve dveřích a zaskočeně se na mě dívali, jako bych Annie právě uhodil. Odstoupil jsem od ní a Emily si se mnou spěšně vyměnila místo. Poklekla u ní a ona se jí vrhla do náruče a otřásala se pod mohutnými vzlyky. Samova žena ji utěšovala a chlácholila, jako by byla malé dítě.

Emily málem vykřikla, když spatřila její, již zahojená, přesto rozřezaná, zápěstí. Pak spatřila dlouze zjizvená kolena a lýtka, odvrátila od ní oči a hledala odpověď u mě. Zavrtěl jsem hlavou. Zaskočeně jsem koukal na Samovu ženu, i když má první reakce nebyla o nic lepší, mě připadala Annie nádherná, nevnímal jsem její znetvoření, bylo prostě její součástí. Stejně jako Emilyn zjizvený obličej.

„Paule,“ oslovil mě Sam.

„Jen jdi,“ pobídla mě Emily, „postarám se o ni.“

„Zůstaňte v domě,“ poručil jsem Emily a ještě naposledy jsem se podíval po Annie a doufal, že až se sem vrátím, tak ji tu najdu.

Dveře do domu Annie byly pootevřené, strčil jsem do nich a naskytl se mi pohled na pár shozených a rozbitých věcí.

„Tak co?“ Připojil se ke mně Sam, uhnul jsem stranou, aby mohl vstoupit.

„Co říkala sousedka?“

„Jako vždy, byl prý slyšet její křik a pak ticho. Nepřikládala tomu význam. Je to prý každou noc. Paní Turnn má lehké spaní. Stěžovala si, že jí tak Annie budí skoro každou noc.“

„Přehání,“ odbyl jsem ho a prohlížel si zbytek pokoje.

„Paule, napadlo tě někdy, že si tohle… že si to vymyslela, třeba se tu jen bez Ricka bála… Anebo možná…“

„Co možná?“

„Možná ostatní mají pravdu. Tohle všechno,“ ukázal na nepořádek, „mohla udělat sama, není náznak, že by tu někdo byl. Je možnost, že lidé mají pravdu, třeba je doopravdy duševně narušená, ty její ruce…“

Vztekle jsem se zatřásl a bez rozmyslu chytil Sama pod krkem. Bylo to tak rychlé a nečekané, že neměl ani šanci se bránit. Vůbec se mi nelíbilo, co tu povídá. „To už nikdy, nikdy, n-i-k-d-y neříkej. Ona není blázen! Rozumíš?! Není!“

Sam pod mým stiskem zachraptěl a snažil se mou dlaň odtáhnout ze svého jícnu. Držel jsem a snažil se zabránit svým rukám, aby se změnily v tlapy divokého zvířete. Zavřel jsem oči, bolela mě hlava a já musel skousnout čelist, aby se nerozskočila. On toho využil a dostal se z mého sevření. Svalil se na zem a zprudka kašlal. Až s jeho dopadem mi došlo, že jsem jeho hlavu držel v nepřirozené výšce.

„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo,“ zoufal jsem si. Ale Annie byla pro mě citlivé téma. Ne, že by mě tahle možnost nenapadla, ale vůbec jsem si to nepřipouštěl, nechtěl jsem, nemohl jsem.

„Ne,“ odchrchlal si a dál chrčel a polykal slova, „to ty mě promiň. Myslím, že jsem něco našel.“ Natáhl ruku ke dveřím, jak byl zkroucený na zemi, na nepatrný otisk pánské boty. Od nás to být nemohlo a od Ricka taky ne, na to ta stopa byla čerstvá.

„A tady,“ ukázal jsem na prášek na podlaze o kus dál, „tenhle střep je rozdrcený, nejspíš botou, a Annie byla bosa, nemohla to udělat. Kruci.“ Tohle se mi nelíbilo, stejně jako první možnost, že Annie nemá hlavu v pořádku.

„Někdo i nepatně poškrábal pojistku u okna,“ zhodnotil Sam, když jsme prohlídli obývák. „Co to děláš?“ Přišel za mnou do ložnice Annie.

„Balím jí nějaké věci. Nevidíš? Tady ji nenechám!“

„A co když to nebude chtít.“

„Nemá na vybranou,“ odsekl jsem mu a dál házel do cestovní tašky, co měla pod postelí její oblečení. Otvíral jsem šuplíky komody a bral všechno, co mi padlo pod ruku. Měla všechno tak pečlivě srovnané.

„Už jsi to viděl?“ houkl na mě Sam od její šatny. Ale to jsem se mýlil, nebyla to šatna. Místnůstka byla plná malířského plátna, stojanu, obrazů, kreseb a skicáků.

„Páni,“ uniklo mi, „to je…“

„…nádhera,“ dopověděl za mě Sam. „Nevěděl jsem, že umí malovat, natož že má takový talent. To malovala z paměti?“ ukázal na obraz, kde byl skalní útes nedaleko La Push a pak další s několika domky odtud.

„Nejspíš, ano. Jinak by si toho někdo všiml. Vlastně, Rick se mi jednou zmínil, že měla kdysi výstavy v galeriích.“

Sam překvapeně pozvedl obočí a zasmál se při olejové kresbě, kde byl vyobrazen jeden z našich táboráků. Z tváří postav jsem poznal Sama, Emilly a ostatní kluky, bylo to, jako bych se koukal na fotografii.

Přešel jsem ke stolku a probíral se dalšími kresbami. Na zemi byly další, ale roztrhané. Byly to tváře lidí, co jsem neznal, některé byly zamalované černou barvou, jako by si na nich vylívala zlost. Podobně zdevastovaná byla i některá plátna.

„Myslíš, že bych si jeden mohl vzít,“ zeptal se Sam. Pokrčil jsem rameny a ze zvědavosti otevřel skříňku. Bylo tam tolik věcí, od kříd po tuše, že jsem ani nevěděl, k čemu jsou.

„Vezmu si tenhle. Na tom je Emily nádherná.“ Nevšímal jsem si ho, zaujal mě schovaný nákres, na kterém jsem byl vyobrazený já, a za ním jich bylo ještě několik. Jen emoce v mé tváři se měnily. Byl jsem překvapený, nikdy jsem si nevšiml, že si mě tak prohlíží. Ať jsem o Annie věděl, co jsem věděl, tohle mě mile překvapilo, tohle bylo doopravdy nádherné, i když jsem byl laik. Tohle všechno si doopravdy zasloužilo být vystaveno v nějaké galerii, aby to lidé mohli obdivovat. Musela to namalovat v době, kdy se tu zavřela; pomyslel jsem si. Jinak by toho tolik nestihla namalovat.

„Hmm… Paule?“ Vyrušil mě z rozjímání. „Neměli bychom jít, už jsme tu víc jak hodinu.“

Vážně? Podíval jsem se na něho. Ten čas rychle utekl. „Jdu Annie dobalit.“

„Zkontroloval jsi Rickovu ložnici?“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Okej, jdu na to.“

Došel jsem ke spodnímu prádlu a trochu se začervenal, při košíčcích jejích podprsenek a kalhotek, nic z toho nebylo vyzývavé, přesto mi to přišlo strašně erotické při pomyšlení, jak se jí látka dotýká na těle a kryje její jemnou pokožku.

„Paule!“ zařval na mě Sam. Neochotně jsem se za ním vydal. Byl v ložnici a prohlížel si nějakou složku. „Viděl jsi to?“ Hodil jí po mně.

Hned na mě vypadly nějaké fotky mrtvé dívky, celé její tělo bylo vyfoceno do detailu, žádný kousek neunikl vyobrazení, byla umlácená a znásilněná. Detaily jejích genitálií jsem vynechal. Letmo jsem přelétl text spisu z pitvy… šestnáct let... pohlaví: žena… rozsáhlá gynekologická a anální poranění… což mělo za následek vykrvácení a následnou smrt… není vyloučeno, že oběť byla pohlavně zneužita i po své smrti… silné poranění kostí oběť znehybnilo a urychlilo selhání organismu…

„To je nechutné.“ Položil jsem to s odporem.

„A tady je další…“ strčil mi Sam do ruky spis. Poznatky se opakovaly. „Celkem tu jsou čtyři.“

„Kde jsi to vzal?“

„Měl to tu za skříní schované. Ne, moc dobře…“

„Nevěděl jsem, že novináři mají k takovým faktům přístup.“

„Nemají.“ Sam vzal do ruky poslední - tu nejsilnější složku otevřel ji. Po chvíli se mu ruce zatřásly a zavřel oči, jako by mu ta poslední měla zůstat utajená.

„Co je tam?“ Nereagoval. „Same, co tam je?“ Vzbudil ve mně zvědavost. Nečekal jsem na jeho odpověď a vytrhl mu ji z rukou. Na fotkách byla zobrazená mladičká dívenka. Byla domlácená k nepoznání, se stejnými poraněními, jako ty předešlé. Jediné čím se to všechno lišilo, bylo, že nebyla focena na pitevním stole.

„Tahle to přežila,“ poznamenal jsem, i když mě napadlo, že by pro ni bylo možná lepší umřít. „Byla nejmladší.“

„Jo, přežila,“ opakoval po mně Sam se zvláštní barvou hlasu, jaký jsem u něho neznal.

„Annie E. Woodiwiss z New Yorku…“ četl jsem stránku a otočil na druhou stranu, kde na mě v dalším zobrazení vykoukly zelené oči mladé dívky. Já je znal… Annie! Moje Annie! Pane Bože! Vždyť je to moje Annie!

„Doopravdy se omlouvám za to, co jsem o ní řekl. Nevěděl jsem, co si prožila… Ty jizvy… J-já…“ koktal Sam, ale já na jeho slova nedokázal soustředit. Byl jsem pohlcen sám sebou a tím, nechutným zjištěním.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola dvanáctá: