Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola druhá

07.02.2011 (14:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5389×

Kapitola druhá

Zelená jak nejkrásnější smaragd, viděl jsem ho všude, zdálo se mi o něm. O ní. O dívce se smaragdovýma očima. Bylo to jako peklo, zamilovat se, vnímat jen ji, všechno ostatní v porovnání s ní ztrácelo smysl. Můj život bez ní byl jak louka bez květin…

„Paule, probuď se,“ hučel do mě Sam a šťouchl mě do žeber. „Už tu dřepíš hodinu, nimráš se v jídle a ani jednou nevzal sousto do úst.“

„Nech mě na pokoji,“ zabručel jsem a dál ho ignoroval. Ta jeho čtyřicítka mu snad leze na mozek. Já mám co říkat, za pár let se k ní taky dostanu.

„Co se mu stalo?“ zeptal se kluků vedle mě.

„Má hlavu plnou jedné holky,“ odpověděl mu Embry.

„Která je to tentokrát? Jenny, Uršula, Sabina, ta vychrtlá Gina, Karin anebo ta s růžovýma culíčkama Fifi?“ zamračil se nad mými zálety Sam. „Snad nějakou nepřivedl do jiného stavu?!“ zděsil se.

Embry s Quilem vyprskli smíchy a pár kapek omáčky mi přistálo na tváři.

„Prase,“ vztekal jsem se. „Nikoho jsem nezbouchl, tím si můžeš být jistý, Same. A žádná z těch, co říkáš, to není. Pro mě existuje jediná!“

„A kolikrát za den tu jedinou měníš?“ rýpnul si Sam. On si snad myslí, že když byl Alfou a teď zastává funkci, tak že může do všeho kecat! Zavrčel jsem na něho a Sam ztuhl, jako by mu to došlo. „Ty-ty ses otiskl?!“ vykřikl nevěřícně a poklesla mu čelist. „Kdo je to?“

Neměl jsem se k odpovědi, tak se toho ujal Quil, „Neví. Potkal ji v Seattlu a nic jiného, než její oči si nepamatuje. Už je to dýl jak dva týdny. Každý den ji tam jezdí hledat, ale bezvýsledně, začíná z toho magořit. Hlídky s ním jsou utrpení,“ postěžoval si.

Sam se posadil, musel to vydýchat. Znal moc dobře mou výbušnou povahu, kterou jsem musel krotit a teď ještě tohle. Potkám ženu svého života, po tolika letech marného čekání a ztratím ji. Měl jsem ji hned chytnout a nepustit, až ji najdu, tak ji už nikdy nepustím. Slíbil jsem si.

„Co budeš dělat?“ zeptal se mě Sam.

„Nevím. Hledat dokud ji nenajdu,“ potvrdil jsem mu. I on by udělal to samé, pokud by šlo o jeho ženu. Sam pokýval hlavou, že rozumí. I ostatní to chápali. Byl jsem poslední ze smečky, co se ještě neotiskl, pokud nepočítám naše nováčky, jednou se to stát muselo.

„Same, kdy přijede ten tvůj známý,“ prolomil ticho Embry.

„Včera už přijeli. Emily je taky zvala k nám na dnešní oběd, ale odmítli. Ta malá byla ze mě trochu vyplesklá.“ Zakroutil hlavou.

„Malá? On má sebou dceru?“ zajímal se Quil.

„Nemá, je to jeho přítelkyně,“ vstoupila nám do řeči Emily s plným pekáčem koláčů z kuchyně. „Byla celá taková ustrašená, jako bojácné koťátko. Celou dobu se nenápadně schovávala za Rickem, myslím, že se tě bála,“ podotkla Emily na Samovu adresu.

„Mě?“

„Ano tebe. Naháněl jsi jí strach. Myslím, že až vás večer všechny uvidí u ohně, tak se vyděsí a uteče,“ poznamenala  Emily. „Nevím, co ti na tom přijde vtipného,“ osočila se na Embryho. Zdá se mi to anebo si k ní Emily utvořila ochranitelský pud. Přesně takový výraz měla u svých dvou dětí. Starší Kethlin a k malému Samovi.

„Nic, jen že si ten večer nenechám ujít,“ smál se dál Embry.

„Myslím, že necháš. Máš hlídku,“ uzemnil jsem ho a pověřil úkolem, který nesměl odmítnout. Quil taky raději zmlknul, nechtěl si nechat ujít večer a být se svou ženou. Vlastně jsem se těm dvou ještě divil, že jsou ve smečce a neodešli stejně jako Sam a pár dalších. Jakob odešel se svou poloupírkou, jen Jeremy a Seth ještě čekali na své otisky, jež byly ještě děvčátka.

Zvedl jsem se od stolu, i když jsem měl hlad, chuť na jídlo vůbec. Musel jsem toho dnes ještě tolik zařídit.

„Kam jdeš?“ zeptala se mě překvapeně Emily.

„Nikam…“ zavrčel jsem, přesto všem bylo jasné, kam mám namířeno.

Vběhl jsem do lesa a už cestou se svlékal. Spojení s vlky na hlídce se uskutečnilo téměř hned, i když jsem je o to nežádal, nahlásili mi poznatky z hlídky, byl klid. Cesta do Seattlu byla nejrychlejší v mé vlčí podobě přes les.

Jako vždy jsem bloumal po ulicích, sledoval každou dívku, jestli ona není ta pravá. Koukal jsem do oken a připadal si jak šmírák, ale nechat si ujít tu šanci, co kdyby tam náhodou byla, jsem nechtěl. Nikdy ze mě nebyl kliďas, měl jsem výbušnou povahu a snažil se jí mírnit, ale teď to za žádnou cenu nešlo. Prázdná ulička v nejchudší čtvrti byla jako pro mě. Kopal jsem do popelnic a všeho okolo sebe, potřeboval jsem ze sebe dostat všechen nahromaděný vztek a úzkost, co ve mně byla.

Jiný člověk by měl v těchto ulicích strach, ale já ne. Uklidňoval mě pocit, že v těchto temných uličkách není ona. Střed mého vesmíru, má hvězda na nebi. Určitě je doma u své rodiny a čeká na mě, až jí najdu a dám jí pocit naplnění a bezpečí. Stává se ze mě romantik? To snad ne!

Večer se přiblížil nečekaně rychle a já odcházel zase s prázdnou. Čekali mě povinnosti u ohně s radou starších.

. . .

„Ricku, víš to jistě?“ ptala jsem se ho snad už po desáté, „Ti indiáni nevypadají zrovna mírumilovně.“

„Jasně, že vím. Neznamená, že když jsou velcí a tváří se nepřístojně, že jsou nějak nebezpeční. Sama znám dlouho. Nikdy by nikomu neublížil,“ přesvědčoval mě.

Moc jsem jeho slovům nevěřila. Cítila jsem, že zrovna Sam nebude ten, za koho se vydává. Měl to v očích, jako všichni, co už zabili. Podobné to bylo u dalších indiánů, co jsem tu potkala. Srdce mi tlouklo o závod a já věděla, že tu něco není v pořádku. Už jenom ty báchorky, co se vyprávěly ve městě o La Push…

Prý tu není žádná policie a šerif z Forks sem jezdí jen velmi zřídka. Mají tu svá vlastní pravidla, na které tu dohlíží jedna skupina lidí. Mladší členové hlídají na školách, likvidují šikanu a dýlery. Starší dohlížejí a klid vesnice. Připadalo mi to jako sekta. Všichni se jich bojí, tudíž jim ani neodporují a nějakým zázrakem jsou jim vděčni. Mě to přišlo děsivé a nahánělo mi to strach.

Tak trochu jsem pochopila, že my budeme trávit večer uprostřed té sekty. Naskočila mi z toho husí kůže. Co když tu přeci jen nebudeme vítaní? Zatím jsem uviděla jen samé lidi s opálenou kůží, nikoho bílého.

„Už si oblečená?“ naléhal na mě Rick. Tím, chtěl naznačit, že už musíme vyrazit. Z nevybalené tašky jsem si vytáhla teplou mikinu a oblékla si jí. Venku se už stmívalo a byla tam zima.

Ještě jsem se rozhlédla po domě a nevěděla, zda tu chci zůstat. Z venku tenhle byteček vypadal jako chatrč, ale vevnitř to bylo útulné. Obývák propojený s jídelnou a kuchyní, dále tu byly dvě ložnice s koupenou a ta má měla ještě světlík, který mohl sloužit jako menší šatna a nebo jako menší ateliér, díky slunnému oknu. Tak dlouho jsem neměla pastel v ruce.

„Už můžeme,“ pobídla jsem ho a vyšla ven. Cestou jsem si zapálila a od Ricka dostala dotčený pohled. Mile jsem se na něho usmála a jednu mu nabídla.

„Nech toho, víš, že ten smrad nesnáším.“

Táborák se konal nedaleko a my tam byli za chvíli. U ohně sedělo asi deset indiánů, oblečeni jen do krátkých kalhot a trička, někteří neměli ani to a ukazovali svou vypracovanou hruď. Jako by jim nebyla zima. Vesele se bavili, jedli připravené párky na ohni. O pár z nich se opíraly ženy či dívky, tiskly se k jejich protějškům jen v lehkých svetříkách, jako by se o ně hřály.

„Ricku, Annie, vítejte,“ přivítala nás Emily a nasměrovala k volnému místu u ohně. Znovu jsem se zamyslela nad její zjizvenou tváří. Kdyby ty jizvy nevypadaly jako od zvířete, řekla bych, že jí to udělal Sam, když se neovládal nebo měl upito.

Dávno bych odtud utekla, kdyby mě Rick nedržel za ruku. Všechna pozornost byla směřovaná jen na nás, jako bychom byli atrakce.

„Tak všichni,“ představoval nás Emily, „tohle je Rick a jeho přítelkyně Annie.“

Pozdravili nás a Emily nám každého u ohně představila. Ani jsem se nesnažila si zapamatovat jejich jména, dlouho tu nebudeme. Rick se posadil na zem a přitáhl si mě do náručí, jako bychom byli pár. Já se tak alespoň trochu cítila v bezpečí.

Jen co se setmělo, bylo okolo táboráku na židličkách, dlouhém zvráceném kmenu stromu nebo jen tak na zemi, spousta vysokých svalnatých a nebezpečně vyhlížejících mužů stejně jako Sam. Jediné, čím se lišili, byl věk. Sam seděl ještě se dvěma nejstaršími členy a s Emily pohromadě a něco vyprávěl ostatním. Neposlouchala jsem ho, jen jsem se snažila zachovat klid, přišlo mi, jako by nás měli co nevidět obětovat v nějakém kultovním rituálu.

Snažila jsem se klidně dýchat a nepanikařit. Vždyť například Quil nemůže být zlý? Uklidňovala jsem se. Jemně objímal svou světlovlasou ženu, seděla mu v náručí a on se na ní díval jako na obrázek. Každou chvíli jí pohladil ploché bříško a políbil do vlasů. Měli své sladké tajemství. Nad tím jsem se musela usmát. Přesto budu klidnější, až tahle noc skončí.

„Neboj se,“ pošeptal mi Rick do ucha, když pochopil, že se nechvěju zimou, ale strachem. Jako by to část lidí slyšela, otočili se na mě a zvědavě se na mě dívali. Přetáhla jsem si kapuci od mikiny přes hlavu a víc se schovala do Rickova obětí. Všichni tu byli divní, na to mám čuch. Jejich historky o nemrtvých, nebyly nijak zajímavé, přesto v téhle společnosti naháněly hrůzu. Jen Ricka ty hovadiny bavily a zaujatě poslouchal.

„To je dost, že ses tu ukázal, Paule!“ vykřikl jeden z kluků. Otočila jsem se směrem, kam se podíval a doopravdy, stál tam muž o něco mladší než Rick. Za to vypadal o dost nebezpečněji, než všichni ostatní tady. Jak to, že jsem ho neslyšela přicházet? Viděla jsem ho jen z profilu, přesto mě pohltil pocit, že jsem ho už někde viděla. Zdálo se mi to anebo byl vypracovanější, než všichni ostatní tady? V té tmě to nebylo poznat. Ale rozhodně by si se steroidy zahrávat neměl, nebo mu z toho klepne.

Choval se velice mrzutě, jako by byl raději někde jinde, než tady. Aspoň něco máme společného.

„Jak šlo hledání?“ zeptal se ho Sam a Paul jen na něj zavrčel, až se na chvíli zastavil dech.

„Takže špatně,“ poznamenal Sam.

Paul se posadil na uvolněné místo na pařezu nedaleko nás a hladově se vrhl na jídlo. Nás s Rickem si ani nevšiml, možná to bylo i dobře.

„Jeho žena, aby upoutala pozornost nesmrtelné od svého manžela, vzala dýku a…“ rozvyprávěl se dál Sam.

„Paule, ty prevíte! Já věděla, že tě najdu!“ Výkřik přerušil Samovo vyprávění a všechny hlavy se otočily k rozzuřené ženě.

„Ahoj, Patricie,“ pozdravil ji nevrle Paul nevrle, s nechutí odložil talíř a vstal, „co tě sem přivádí?

„Ty se ještě ptáš? Spal jsi s mou sestrou, hned druhý den, co jsi byl se mnou!“ vykřikla. Část mužského osazenstva se tiše rozesmála. Patricie máchala před sebou rukama jako by se na něho měla každou chvíli vrhnout.

„No a?“ zeptal se Paul suše s naprostým nezájmem, „A proto ses sem přišla ztrapnit?“

„Jsem těhotná!“ vrátila mu a založila si ruce křížem. Tak to bude lepší než telenovela, pomyslela jsem si.

Ostatní ani nedutali. Paul si povzdychl, jako by se nic nedělo.

„Slyšel jsi mě?“ dobývala se ta žena jeho pozornosti. Byla hezká, indiánka, ale nijak zvláštní.

„Ty se nedáš přeslechnout. Já jen, že když jsme spolu spali, tak jsi měla krámy a já kondom,“ uzemnil jí nevybíravým způsobem Paul. Tahle scéna se stávala nepříjemnou, přesto jako by to bylo na denním pořádku. Nikoho to nijak nevzrušovalo.

Žena na něho chvíli hleděla, do očí se jí nahrnuly slzy. „Jsi jen hajzl, chudák každá holka, co se ti nachomýtne do cesty!“ Utekla.

Paul se chtěl za ní vydat a vzal to přes tu nejkratší cestu okolo ohniště. Do cesty jsem se mu nachomýtla já. Nevšimla jsem si ho, v podřepu se natáhla se pro vodu a připletla se mu do cesty. Nechtěně do mě kopl, povalil zem a vyrazil mi dech.

„Nemůžeš sakra dávat pozor?!“ rozkřičel se na mě. Naprosto mě vyděsil. Každou chvíli jsem čekala, že mi jednu vrazí nebo do mě znovu kopne. Z oka mi vytekla slza a nebyla se schopná zvednout.

„Přestaň na ní řvát,“ okřikl ho Rick, postavil se a pomohl mi na nohy. Starostlivě mi upravil mikinu a odhrnul vlasy z čela. Ti dva by se snad i poprali, kdyby nezasáhla Emily se Samem po boku.

„Dovol, abychom ti Paule představili naše přátele,“ ujala se slova Emily, „Ricka a jeho přítelkyni Annie.“

Otřela jsem si slzu a Rick mě ochranářsky držel kolem ramen. Nenápadně jsem se podívala na Paula a ten mi pohled opětoval. Zdálo se mi to, anebo zalapal po dechu? To jak na mě hleděl, mě vyděsilo ještě víc, než ten incident předtím. Zatahala jsem Ricka za rukáv a naznačila, že už chci jít.

„Omluvte nás, my už raději půjdeme,“ otočil se Rick na Sama, ale ten ho nevnímal. Zaujatě pozoroval ztuhlého Paula a jeho pohled na mě.

Paul udělal ke mně bezmyšlenkový krok a natáhl ruku, jako by se mě chtěl dotknout. Připadal mi jako v tranzu, děsil mě a já ustoupila dál od něho.

Rick se postavil přede mě. „Už se k ní nikdy nepřibližuj!“ upozornil ho výhružně a já se o něj bála. Rick se Paulovi nemohl za žádnou cenu rovnat, nebyl tak velký a mohutný jako on. Natož já, byla jsem o hlavu menší než Rick a Paulovi sahala sotva po prsa. A to jsem se svými stošedesátipěti centimetry nebyla nijak malá.

Sam se nahnul k Paulovi a něco mu zašeptal, na to už Paul reagoval a neochotně nám ustoupil z cesty. Protáhli jsme se kolem něho a vydali se k našemu příbytku. Cestou mi Rick raději vyndal můj malý revolver z nohavice a zasunul si za pás kalhot. Myslím, že teď už se bál stejně jako já, jen to nechtěl přiznat.

<-- shrnutí -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola druhá: