Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola devátá

08.03.2011 (18:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3288×

Kapitola devátá

Už jsem ani neklepal a vstoupil bez pozvání do Rickova domu. Ten seděl na pohovce a unaveně koukal na vypnutou televizi, jako by v ní běžel nějaký film. Nemluvili jsme se spolu. Němě ukázal na tác s Anniným nedojedeným jídlem a povzdychl si. Byl unavený. Annie měla v noci noční můry a křičela ze spaní. Moc dobře jsem to věděl. Její křik dolehl i do sousedství a klepy se tu nesou stejně rychle jako vítr.

Rick mě tu nechtěl, ale potřeboval mě tu a oba jsme to věděli. Nemohl dávat na Annie věčně pozor. Málem ho vyhodili z práce, když ji zanedbával a místo toho byl u Annie, takhle jsme se u ní střídali, aby nemusela být tak často sama. On sice nechápal, proč to dělám a já zas nevěděl, co se tu děje, přesto jsme ani jeden se nehodlali vzdát.

Ze začátku mě tu Rick nehodlal tolerovat a popravdě ani já ho tu nechtěl, chtěl jsem si Annie vzít k sobě, myslel jsem si, že Rick nedělá všechno, tak jak by měl, ale nakonec se ukázalo, že se v něm skrývá víc, než by od něj člověk čekal. Mimo to má dobrý levý hák. Uznale jsem si pohladil čelist. Už dlouho mi nikdo takovou nevrazil. Ale na rozdíl od něho jsem dopadl líp, než on.

Sedl jsem na své místo u dveří Annie, opřel se o zeď, vedle sebe položil kartonovou krabici a zaposlouchal se do jejího dechu. Bylo to jako nepsané pravidlo, ona tam a já tady.

„Víš, že je dneska venku krásně? Jen se podívej na oblohu. Na to, že je teprve ráno, sluníčko září o sto šest. Sotva se tam najde pár mráčků, a jaké je tam příjemné teplo… Přímo to vybízí k procházce. Co to tu kecám.“ Zakroutil jsem hlavou. „Vlastně jsem ti něco přinesl…“ Podíval jsem se na krabici.

Ozvalo se zabouchnutí venkovních dveří a nastartování auta před domem, Rick odešel do práce a já tu s ní osaměl. Trpělivost nikdy nebyla má silná stránka, ale s Annie šlo všechno samo, jako bych ji znal věky. Její přítomnost mě uklidňovala. Ona byla všechno, na čem mi záleželo. Nebudu zapírat, že mě to hrozně vyčerpávalo a ona mi to nijak neusnadňovala. Starat se o smečku, pilu a věčně se potýkat s Rickem ohledně Annie… Zvládal jsem to.

Za dveřmi se ozval šustivý zvuk, který mě nikdy nezklamal – znamenalo to, že je Annie za dveřmi a poslouchá. Taková maličkost, ale pro mě to znamenalo hodně.

„Vím, že ti nemám nic nosit, ale on potřeboval domov a já nejsem zrovna moc dobrý, abych se o něco takového staral, tak jsem myslel… Ale jestli nechceš, nevadí.“ Nechtěl jsem na ni vyvíjet tlak, aby se do sebe neuzavřela. „Odnesu ho.“

„Počkej!“ vykřikla tiše Annie za dveřmi. „Proč nemá domov?“ Poprvé na mě za celou dobu promluvila.

Musel jsem se usmát, nad tím, jak snadno to vyšlo. „Našel jsem ho před svým domem, nikoho ze sousedů není. Je to ještě mládě.“ Vynechal jsem tu část, kdy jsem obíhal zverimexy a hledal to, co jsem potřeboval. Přítomná zvířata, která zachytila můj pach, automaticky ztichla a začala se krčit v koutě, mi to nijak nezlehčovala. Mimo to se mi ještě do teď dělalo špatně při pohledu na psí tyčinky. Vždy se mi vybavila jejich chuť na jazyce a těch tam v obchodech bylo všude plno.

Tak trochu jsem se jí snažil nahradit to zvíře, které jsem tenkrát v lese zakousl. Hledal jsem nějakého malého králíčka, ale do oka mi padlo tohle černohnědé štěně, to jediné ze zvířat se přede mnou neschovávalo, naopak se ke mně překvapivě hnalo, jako by si mě samo vybralo. Olízlo mi ruku a já věděl, že je to to, co hledám. Nebylo malé a ani velké, přesně takové akorát.

Teď to malé klubíčko leželo v krabici a tiše oddychovalo a čekalo, až si ho jeho nová panička převezme.

„Tak si ho nech'…“ navrhla tiše, skoro nezaujatě, ale já věděl, že to jen předstírá. Tohle byla její první komunikace za posledních pár týdnů.

„Rád bych, ale já nejsem moc dobrý chovatel. Kolikrát jsem celý den v práci. Se mnou by se ten tvoreček trápil.“ Já si ho nemohl nechat, neměl jsem čas a navíc, jak by to vypadalo – vlk si pořizuje psa…

„Tak ho dej někomu jinému,“ odmítala dál a mě poprvé za celou dobu napadlo, zda je to dobrý nápad.

„Zkoušel jsem to, ale nikdo ho nechce.“

V její ložnici se rozeznělo ticho a v krabici vedle mě se ozvalo škrábání s jemným pískáním a kňučením. Tomu huňáčovi se tam přestávalo líbit, převaloval se ze strany na stranu a snažil se dostat ze svého vězení. Annie mi už neodpovídala a já nevěděl, na čem jsem.

„Asi bude nejlepší, když ho půjdu utopit…“ nahodil jsem ledabyle a doufal, že ji její citlivá povaha donutí k reakci.

A ona se za tou tenkou stěnou zasmála. „Topí se kočky. Psi umějí plavat. Jestli si ho mám nechat, stačí jen říct.“

„Necháš si ho?“

Zase se rozlehlo ticho, tak jsem jen naslouchal zvukům vycházející z jeho pokoje a hladil štěně, abych ho uchlácholil. Tekoucí voda, bouchnutí do nějaké police vystřídalo zavrzání. Hned mi nedošlo, že jsou to dveře od jejího pokoje, o to větší to pro mě bylo překvapení. Zvedl jsem hlavu a Annie stála nade mnou a se zvědavostí nakukovala do hranatého papíru. Něžně se usmála. „Je strašně maličký,“ vydechla naprosto okouzleně s nehraným zájmem.

„Je mu teprve pár týdnů. Ale vyroste, bude z něj velký a silný pes,“ upozornil jsem ji. Trochu mě zarazila její propadlá a bledá tvář, přesto vypadala stále stejně nádherně. Jednoduché tričko s dlouhým rukávem a kalhoty na ní visely a já měl chuť ji odvést do kuchyně a nakrmit ji, hned po tom, jak bych ji sevřel ve svém náručí.

„Smím si ho vzít?“ požádala mě nedočkavě. Vyndal jsem to mládě a vložil jí ho rukou. Přitiskla si ho k sobě a zvíře jí hned začalo olizovat bradu. „Je tak sladký,“ vydechla unešeně Annie a rty se jí až nezvykle rozšířily do úsměvu. „Jak se jmenuje?

„To je na tobě. Líbíš se mu,“ poznamenal jsem.

„Já mu mám dát jméno?“ Podívala se na mě Annie vyjukaně. „Já? Vždyť to je velká zodpovědnost, co když se mu to jméno nebude líbit?“

Nadzdvihl jsem jedno obočí. „Je to pes. Tomu na jménu nesejde. A jak říkáš alfě?“

„Bručoun. Ale to bylo naprosto jednoduché, on pořád vydává takový intenzivní zvuk podobný zastřenému vrčení. Takže je jméno Bručoun pro něj příhodné.“ Pokývala hlavou a štěně si položila na jednu paži, jako malé dítě, a drbala ho na bříšku.

Sakra, vždyť já žádné divné zvuky nevydávám! Zamračil jsem se. Nemohl jsem uvěřit, že to ona se stala mou vyvolenou, tak jemná a naprosto nevinná osoba. Já byl proti ní naprostý opak, zvíře a někdy i nevychovaný hulvát. Takový protiklad! Ty city, co v mém těle procházely, které ve mně vzbuzovala, byly tak nepoznané a přesto i příjemné, i když ne jednoduché.

Štěně se jí v rukách začalo kroutit, tak ho postavila na zem a to se rozeběhlo neohrabaně pryč. Annie se vydala za ním a já za ní.

„No, fuj…“ okřikla ho Annie. To zvíře s nadzvednutou nožkou očůrávalo gauč a pak se k ní vesele rozběhlo. Skousl jsem si rty, abych se nahlas nerozesmál jejímu výrazu. Ta hned štěně zvedla a s nataženýma rukama ho výchovně odnesla před dům. Ale ono to vzalo jako nějakou hru a začalo v trávě válet sudy, nijak se však nevzdalovalo od Annie či ode mě.

Posadil jsem se na schůdky od verandy a opřel se o dřevěné zábradlí a pozoroval ji. Při tom pohledu mě zachvátil pocit štěstí, jediné, co tu chybělo, byly naše děti. Ale to jsem si slíbil, že to v co nejbližší době napravím. Byl bych šťastný otec, s nádhernou ženou – rodinou, kterou jsem s ní toužil založit, i když se vlk ve mně tomu bránil. Otisk byl mnohem silnější. Nesmí mi odejít. Nesmí mě opustit. Bez ní by můj život nic neznamenal.

„Hele, to je ta bláznivá,“ zaslechl jsem tiché šuškání z rohu cestu. Stály tam dvě postarší místní ženy, jedna z nich byla sousedka Annie.

„Slyšela jsem o ní. Ten chlap, co s ní žije, prý byl jejím opatrovníkem a teď s ní žije.“ Pokývala hlavou. „Nejspíš spolu něco mají.“

„Myslím, že by s tím místní domobrana měla něco udělat, aby tu nepobíhal blázen. Vždyť může být nebezpečná,“ zajíkla se a dělala z komára velblouda. Annie nebyla blázen, byla jen jiná. Stydlivá a plachá, a to se snažila skrývat, dělala ze sebe nebojácnou ženu.

Annie je neslyšela, ale já ano. Popudilo mě a já dostal na ně vztek. Kdyby je zaslechla Annie, uzavřela by se zase do sebe a všechna má práce a trpělivost by přišla v niveč! Stařeny si mě nevšimly, tak jsem si stoupl a výhružně se na ně podíval, na chvíli mě i popadla chuť se jim zakousnout do hrdla.

Chránil jsem tuhle vesnici a i se všemi jejími obyvateli, ale nic pro mě nemělo tak velkou cenu, jako Annie. Ženy se při mém pohledu a zjištění, že jsem tu, zajíkly. Přešel jsem k Annie a dal tak najevo, že je pod mou ochranou. Moc dobře věděly, kdo jsem, a já znal jejich rodiny a povedené synáčky. Raději se vypařily, věděly, že se mnou a mou smečkou se nezahrává.

„Už vím, jak mu budu říkat,“ promluvila najednou Annie a dramaticky se odmlčela, „Falco.“

„Falco? Jak tě to napadlo?“ Hodil jsem štěněti klacík a pes se mu velkým obloukem vyhnul a začal na něj štěkat. No, spíš to připomínalo slabé lapání po dechu. Ten malý tvoreček vyhrožoval tomu klacku. Zakroutil jsem nechápavě hlavou nad tím počínáním a Annie ho šla vysvobodit. Vzala ten klacík a odhodila ho pryč, mezitím, co štěně chlácholila.

„Vypadá tak. Falco se k němu naprosto hodí.“ Vzala ho do rukou a štěně zavřelo oči, aby si vychutnávalo její hlazení. Začal jsem na toho čokla žárlit a uvažoval, zda to byl dobrý nápad. To zvíře si odvedlo celou její pozornost a doteky.

Annie strávila skoro celý den venku se štěnětem. Hrála si s ním a smála se. Stál jsem v pozadí a pozoroval ji. Těšila mě její nenadálá aktivita, jako by se probudila k životu. Dávalo mi to příjemný klid. Ještě pořád jsem si dával za vinu, že se do sebe tak uzavřela kvůli mně.

Ale já to musel udělat, vyznat se ze svých citů. Dusilo mě to a já se potřeboval nadechnout; znát její reakci - neopětující city. Přesto jsem ukořistil něco, o čem se mi každou noc zdá – její růžové rty. Polibek, který mnou projel jako elektrický proud, když jsem si na něj vzpomněl. Třásla se, jako by jí žádný muž nikdy nedobyl; neochutnal její rty. Ona byla tak jiná, lišila se od všeho, co jsem doposud znal. Nic nedávala zadarmo, na rozdíl od ostatních žen. Pohladil jsem si s úsměvem tvář, kam dopadl její políček po mé troufalosti.

Jediné, co mi to kazilo, byla Rebeka. Když zjistila, že mě nemůže mít, začala se obracet na mé obchodní partnery, doslova je obtěžovala a snažila se mi udělat ze života peklo. Pár z nich odřeklo své zakázky, ale ty nebyly nijak velké, aby mě to trápilo, přesto se mě to dotklo.

Podíval jsem se na hodinky a zklamaně zaskučel, za půl hodiny jsem měl hlídku. Příčilo se mi tu nechat Annie samotnou, ale na druhou stranu by měl za chvíli přijít Rick, a bylo lepší, když jsme se sobě vyhýbali. Byli jsme jak dva kohouti na jednom smetišti.

„Annie,“ oslovil jsem ji, ale neslyšela mě, tak jsem na ni zavolal. Při zvuku svého jména ztuhla, jako by dostala křeč, vzápětí chytla štěně a ochranářsky si ho k sobě přitiskla. „Annie,“ zkusil jsem to znovu a ona se po mě ohlédla, vzápětí se jí v tváři objevila úleva, jako by jí až teď došlo, že ji volám já. „Už budu muset jít.“

Pokývala hlavou, že rozumí, přesto se trošku zamračila, jako by nečekala, že tu ještě budu a otočila se ke štěněti. „Pojď, panička ti dá něco dobrého.“ Nechala si od psa olizovat ruku.

Bylo nad ránem. Trávu kolem mne kropila rosa a slabý vánek osvěžoval vůni lesa. Kosti mi pomalu srůstaly do mé lidské podoby a já se nemohl dočkat postele, lehnout si alespoň na pár hodin, než budu muset na pilu. Oblékl jsem si kalhoty, schované pod kusem chroští, a vydal se ke svému obydlí. Už zdálky jsem viděl přešlapujícího muže před svými dveřmi. Rick. Čekal tam na mě a ani mě nepozdravil, když jsem k němu došel.

„Co si sakra o sobě myslíš?!“ vybouchl a máchal před sebou rukama.

„Je něco okolo páté hodiny, nemohl bys to odložit? Jdu spát.“

„Ani se nebudu ptát, kterou jsi dneska klátil,“ ušklíbnul sie nad mými zkrácenými džíny a já zjistil, že mám rozepnutý zip. Pomalu jsem si ho zapnul a unaveně se podíval na Ricka.

„Ale kvůli tomu tu nejsi, ne?“

„Ne,“ odsekl. „Včera jsem přišel domů, a co tam nevidím… Rotvajlera! Zbláznil ses!?“

„Ale to nevysvětluje, co tu děláš?“

„Ty teď půjdeš k Annie a řekneš jí, že si toho psa nemůže nechat. Já nebudu ten špatný, co jí to zvíře vezme.“

„Falco.“

„Co?“

„Říká mu Falco a toho psa si zamilovala,“ objasnil jsem mu. „Dnes byla celý dopoledne venku a hrála si s ním.“

„A pak po něm uklízela. Ne, o to tady nejde. Annie miluje zvířata, ale víš, co to s ní udělá, až se ten pes zaběhne, anebo ho přejede auto? Naprosto ji to zničí!“

„Přeháníš,“ odbyl jsem ho a chtěl jít do domu, ale Rick mě chytil za paži.

„Ještě jsi mi neřekl, proč to děláš? Proč chodíš za Annie?"

„Chtěl bych dnes vzít Annie k ohni.“ Ignoroval jsem jeho otázku. Jemu jsem se zpovídat nehodlal.

„Tak na to zapomeň,“ rozčiloval se, „vždy, když jste vy dva spolu mimo dům, je z toho problém!“

„Já se tě neptám, Ricku, oznamuji ti to,“ zavrčel jsem a od něho dostal úšklebek ve tvaru vysunutého koutku rtů.

„Klidně. Ona stejně nikam s tebou nebude chtít jít. Teď mě omluv, musím do práce.“ Odešel a ani se nerozloučil. S nechápavým výrazem jsem zašel do svého domu.

Konečně jsem se dostal k tomu, co jsem měl v plánu. Horká voda sprchy mi příjemně dopadala na bedra a podporovala mou únavu. Zavřel jsem oči a vychutnával si to, jako vždy se mi v mysli vybavila tvář Annie. Bylo to jako mučení. Toužil jsem po ženě, po Annie… Tak dlouho jsem neuspokojil svou touhu. Nedokázal jsem se podívat na jinou ženu, než na ni. Ostatní dívky mě už nevzrušovaly; jejich žádostivé pohledy mi nic neříkaly; odmítal jsem je a zklamával, přitom vítězil sám nad sebou. Konečně jsem pochopil pravý smysl otisku.

Její jméno mi znělo v hlavě, jako by tam bylo navždy vyryto. Bylo to příjemné. Těšil jsem se na večer, až ji zase uvidím. Třeba mi věnuje jeden ze svých úsměvů, dotyků, ba třeba i nesmělý polibek, který si ukořistím…

S tím jsem usínal, a i se probouzel.

Celý den jsem byl jak na trní a nemohl se dočkat večera. Odpoledne zvonek ohlásil konec dopolední směny a nastoupila další. Rovnou jsem jim dal přehled hlídek. Nováčci, či členové školou povinní ho dostanou večer při táboráku.

„Jsi nějaký napnutý.“ Gwinet mi přinesla kafe.

„Mořím se tu nad fakturami a nad zakázkami. Dnes přibyla další zrušená objednávka,“ postěžoval jsem si a odstrčil papíry dál od sebe.

„Rebeka," tipla si Gwinet.

Přikývl jsem. „Věděl jsem, že má známosti, ale tohle už začíná překračovat meze.“

„Dost práce. Spíš mi řekni, co Annie,“ usadila se na židli naproti mě a uvolnila si o opěradlo svoje stará bolavá záda. Byla jako moje vrba, mohl jsem s ní o čemkoliv mluvit. Smečka sice znala moje myšlenky a situaci s Annie, ale nikdo mi nedokázal poradit tak, jako ona.

„Včera… Já nevím, jak bych to řekl. Byl to úžasný den. To štěně si Annie zamilovala na první pohled, až jsem se cítil odstrčený. Žárlil jsem na toho drobka. Ale byl to pokrok. Vylezla ze své ulity. Vím, že to předtím jsem podělal, ale…“

„Tak vidíš. Říkala jsem ti, že to je dobrý nápad. Vlastně…“ Odmlčela se a já se na ní tázavě podíval. „Trochu jsem se na ní trochu ptala.“

„A?“ Vzbudila ve mně zvědavost.

„No. Místní o ní nic nevědí.“

„Jo, to už jsem zjistil. Jediný, kdo něco věděl, byl Sam. A ten mi vše řekl.“

„Ale už ti neřekl to, co mi řekla Tara. Víš, ta sekretářka od šerifa. Požádala jsem jí o menší službičku…“

„A?“ nabádal jsem ji, aby přešla rovnou k věci.

„Nic nezjistila. Ale to není to zajímavé. Paule, víš vůbec, jak se jmenuje příjmením? My to nezjistily. Všude, na všech dokumentech je jen jméno Ricka J. Risse. Ona jako by neexistovala. Říkal jsi, že on ji měl ve své péči, ale ani o tom není žádný záznam. Žádné doklady o adopci, či osvojení. Je to divné.“

Vnímal jsem, co mi říká, ale nedávalo mi to žádné souvislosti. „Co tím chceš říct?“

„Já nevím. Jen… dej na sebe pozor,“ poprosila mě a zvedla ke mně své oči obsypané vráskami. „Nelíbí se mi to.“

„Určitě se to dá nějak vysvětlit,“ namítal jsem.

„Doufám v to, synku.“ Zvedla se a s povzbudivým úsměvem odešla. Nezabýval jsem se tím a s odporem se vrátil k lejstrům.

Sakra, musím jít ještě zkontrolovat sklad; vzpomněl jsem si s nechutí. Zabralo mi to zbytek dne a stejně to všechno nedodělal. Šest hodin, podíval jsem se na hodinky. V osm je táborák. Musím k Annie! To zjištění mi vlilo krev do žil.

Chvatně jsem vlezl do sprch u šaten a smyl ze sebe prach a piliny, nechtělo se mi zdržovat chozením domů.

Za dvacet minut jsem nedočkavě zaklepal na vstupní dveře od Rickova domu a bez vyzvání vstoupil. Ignoroval jsem Ricka, který něco dělal v kuchyni a šel rovnou k Annie. Dveře od jejího pokoje byly otevřené, nakoukl jsem tam, ale ona tam nebyla.

„Kde je Annie,“ vyštěkl jsem na Ricka v kuchyni. Ten se jen zakousl do jablka a dával pozor, aby ho pomalu a pořádně rozžvýkal. Když sousto konečně spolkl, pokrčil rameny. „Jak nevíš?!“

„Šla ven.“

„Sama?“

„S Falcem.“ Chtěl jsem se otočit k odchodu a podívat se po ní v okolí. Ale zarazilo mě Rickovo: „A…“

„A?“

„A ještě s jedním klukem,“ doplnil se Rick a já myslel, že v tu chvíli slyším špatně. Krev mi ztuhla v žilách.

„Jak s klukem?!“ zděsil jsem se a málem chytl Ricka pod krkem.

„Jsi snad hluchý?! Prostě se potkala s jedním milým chlapcem a ten jí vzal i s Falcem na procházku.“ Nedbal mé naléhavosti.

„Kam?“ štěkl jsem na něho.

„Co já vím…“ Rick ještě něco říkal, ale já už ho neposlouchal. Vyběhl jsem z domu, jako by mi za patami hořelo. Nasál jsem okolní vzdych do nosních dírek a roztřiďoval pachy, dokud jsem nenašel to správné aroma. Vůni mojí Annie a vydal se po její stopě.

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola devátá: