Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola desátá

21.03.2011 (12:15) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3762×

Kapitola desátá

Nešel jsem daleko, vlastně jen k pláži. Annie seděla na kmenu suchého stromu a mořský vítr jí čechral vlasy. Byla nádherná a tvářila se spokojeně. Pod kmenem v písku seděl mladík a s Annie si o něčem horlivě povídali. O kus dál od nich si hrál Falco s nějakým jezevčíkem, který na něho kousavě vrčel.

„Není ti zima? Na, vezmi si moji mikinu. Docela tu fouká,“ pobídl ji kluk a ona ji vděčně přijala.

Stál jsem o kus dál od nich a pozoroval je. Chvěl jsem se žárlivostí, ale nedokázal jsem se tomu postavit. Kosti v těle se mi chvěly a mysl se ze všech sil snažila zastavit toho vlka ve mně.

Toho kluka jsem znal. Osmnáctiletý Tom Ouwen. Jeho matka byla z města a otec z rezervace, také jeden potomek našeho kmene. Sám se za pár měsíců stane členem naší smečky, jeho chromozomy se už pomalu začaly měnit. Necítil to, ale já ano. Měl štěstí, že ještě nepatří mezi nás, zabil bych ho podle pravidel, za to, že mi krade ženu, i když jsem teď od toho neměl daleko. Ale ne teď, ne před Annie.

Jezevčík strčil neodbytné štěně do mořské vody a Falca odmetla jedna z větších vln. Annie vylekaně vyhrkla a postavila se. Tom hbitě přiskočil ke štěněti do vody, vytáhl ho a jemně poklepal po zádech, aby zvíře mohlo vykašlat vodu. Annie si ho od něj vděčně vzala a schovala to klepající klubíčko ve své náruči. Hřála ho. Jezevčík si spokojeně olizoval čumák nad odvetou.

Vítr se změnil a psům se zanesl můj pach. Ta dlouhá kostra s krátkýma nohama začala vrčet a schovala se svému pánovi u nohou. Oba se otočili ve směru a zasekli se na mně pohledem.

„Annie.“ Vykročil jsem k ní opatrně. Pohled do jejích překvapených očí mě uklidňoval a já se přestával třást. Za to Tom znervózněl, ani jsem nemusel číst myšlenky, abych věděl, co se mu honí hlavou. Nelíbila se mu moje blízkost, značila pro něj problém. A měl pravdu.

„Paule?“ oslovila mě Annie.

Jo, Paule, mysli. Co jí řekneš. Sakra, sakra… sakra!

„Co tu děláš?“ ptala se dál.

Co tu dělám? Hmm… dobrá otázka. Co tu dělám? Ptal jsem se sám sebe. Nejraději bych tě odtud odtáhl a vyměnil tu jeho společnost za svou.

„Já… No… Hledám tě.  Večer je táborák, tak jsem se chtěl zeptat, jestli přijdeš?“ vyhrkl jsem první, co mě napadlo, i když kvůli tomu jsem vlastně přišel.

„Emily už mě pozvala. Ale já nemůžu nechat Falca samotného,“ odmítla a snažila se uklidnit štěně, které očividně chtělo běžet ke mně. „A navíc, Rick tam se mnou nepůjde.“

„Já myslel, že bys mohla jít se mnou,“ navrhl jsem, „a Falca vzít s sebou.“ Přistoupil jsem k ní a štěně pohladil po mokré ulízané hlavičce. Byl jsem u ní tak blízko, že stačilo z toho klubíčka sjet dlaní přímo k její pokožce a vychutnat si tu hebkost.

„S tebou?“ zeptala se zaskočeně. „Promiň, nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ odmítla tiše a sklopila oči.

„Annie,“ ozval se Tom nejistě, „půjdeme už?“ Lákal ji ode mě pryč. Sekl jsem po něm pohledem a on se nepatrně zatřásl. Přesně tak, jak to má být.

„Omlouvám se, ale už musím jít,“ rozloučila se se mnou rychle a vydala se za Tomem, dál po pláži. Měl jsem chuť za ní jít a udělal tak krok vpřed, ale rozmyslel jsem si to. Jen jsem se díval, jak ti dva odcházejí a nedokázal to pochopit. Jeho neznala déle než pár hodin a dala mu přednost přede mnou. Popadl mě vztek, rozběhl jsem se k lesu a měl chuť ho celý vykácet. V kmenu nejbližšího stromu vznikla krvavá prohlubeň od mé pěsti. Vlk ve mně už nešel zastavit a vydral se na povrch. Kostra se zkrabatila a já dopadl na všechny čtyři jako vzteklý pes.

. . .

Ještě jsem byla překvapená z Paulovy přítomnosti. Jak mě tu jen našel? Díval se na mě zklamaně a já pocítila pocit viny z odmítnutí. Sakra, to jsem nechtěla. Nohy se mi bořily do písku a já se těšila, až dojdeme k té kamenné části. Rozhlédla jsem se okolo sebe a měla pocit, jako by mě někdo sledoval, ale nikdo jiný tu nebyl.

„Annie,“ promluvil na mě Tom nesměle, jako by nevěděl, zda smí, „on si na tebe dělá nárok?“

„Jak to myslíš?“ zarazila jsem se a pohlédla mu do tváře, měla jsem pocit, že jsem tam zahlédla strach. Obavu z Paula?

„No, nevím, co jsi o něm všechno slyšela… Ale on a ta jeho banda tu je něco jako místní zákon,“ začal. „Liší se svou mohutnou a silnou postavou. Nejméně svým sebevědomím.“

„Ano, to jsem slyšela,“ potvrdila jsem mu. „Ale ty taky nejsi žádné tintítko.“ Šťouchla jsem ho do bicepsu. Byl taky dost vysoký.

„Děkuju. Víš, děje se to už roky, ale nikdo proti nim nic nenamítá, co se tu ujali takzvané vlády, je tu zločinnost skoro nulová. Přesto z nich lidé mají určitý strach.“

„Ale to jsi mi nechtěl říct.“

„Ne, nechtěl. Každý z nich si tu občas vyhlédne jednu z dívek či žen a tu si přivlastní. Jsou skoro jako nějaká sekta. Žádný jiný muž na ni pak nemá nárok. Točí se okolo nich, dokud jim nepodlehnou. Ty dívky jsou pak nedotknutelné a pod ochranou celé té party.“

„Děsíš mě,“ špitla jsem a sklopila oči k Falcovi. Usnul mi v rukou a dával mi docela zabrat, na štěně byl docela těžký.

„Promiň, to jsem nechtěl. Sám se jim vyhýbám a ty bys měla taky. Vlastně jsem nikdy neslyšel, že by si některá z těch žen stěžovala. Zdají se být spokojené a milované svými partnery. Ani se snad nikdo z nich nerozešel.  Jen…“ Odmlčel se.

„Jen?“ žádala jsem po něm, aby dopověděl, co začal.

„Jen jednou to dopadlo špatně… Mary, dívka jednoho z té smečky, trpěla rakovinou. Její druh Vincent dělal vše, aby jí pomohl a ostatní ho v tom podporovali. Bylo až dojemné, jak se semkli. Vincent si ji vzal a staral se o ni. Přesto po roce a půl zemřela. Druhý den po jejím pohřbu našli Vincenta mrtvého v lese. Říká se, že odmítl bez ní žít.“

„To je smutné. Musel ji moc milovat,“ povzdychla jsem si nad tím a snažila jsem si ten příběh vymazat z hlavy, jinak se mi o tom bude zdát. Začalo se stmívat a i přes dvě mikiny se do mě pouštěla zima, mořský vítr tu byl až mrazivý. „Už budu muset jít.“

„Doprovodím tě.“

Vděčně jsem se usmála. Tom zapískal na svého jezevčíka, ten se poslušně vrátil z toulek k noze.

Dovedl mě až k domu, aniž bychom na sebe promluvili. „Děkuju, za ten obojek a vodítko. Slibuju, že ti to co nejdřív vrátím,“ loučila jsem se s ním.

„Nemáš zač, já na to nepospíchám. Moc dobře se mi s tebou povídalo, doufám, že si to co nejdřív zopakujeme,“ nabídl mi nejistě, „musím ti ukázat i zbytek pláže.“

Usmála jsem se na něj. Byl doopravdy milý. Vlastně šel jen okolo, když jsem byla venku s Falcem a okřikovala ho, aby nežvýkal tu trávu, jako bych ho nekrmila. Tom se u mě zastavil a s pobaveným výrazem mě začal poučovat, že je to normální - čistí si tak prý organismus. Zůstala jsem na něho vyjeveně zírat, otevřeně se mi smál, ale nijak urážlivě, přesto se mě to dotklo. Osočila jsem se na něj a už to jelo, jako bychom byli staří známí. Nakonec jsme se oba rozesmáli a on mě pozval na společné venčení. To se nedalo odmítnout. Zachoval se jako gentleman, dokonce se šel Ricka zeptat, zda smí; ten mu to překvapeně odkýval.

Lhala bych, kdybych řekla, že se mi nelíbí. Vypadal strašně mladě a nevinně, naprosto nezkažený životem. Pravda, taky byl o pár let mladší než já, ještě dítě, a i působil takovým bezstarostným dojmem. Celou dobu s ním jsem si připadala strašně dobře, jako by mi bylo o pár let míň.

„Uvidíme, co bude,“ rozloučila jsem se s ním, vrátila mu mikinu a zašla do domu, kde už na mě čekal Rick.

„Hledal tě tu Paul,“ nahodil ledabyle a nabídl mi večeři. Odmítla jsem.

„Vím, našel mě na pláži. Jen mě chtěl pozvat k ohni.“ Odhodila jsem chladnou bundu na věšák a šla se hřát k topení.

„Jdeš?“

„Nevím. Řekla jsem mu, že ne, ale asi bych… Zklamalo ho to. A navíc nás pozvala i Emily.“ Pokrčila jsem nerozhodně rameny. „Vlastně bych tam šla, kdybys šel se mnou.“

„Měli bychom si promluvit, Annie,“ pronesl Rick vážně a posadil se do křesla a ukázal na místo na pohovce. Tělem se mi rozlehl divný pocit, neměla jsem ani tušení, o čem může být řeč. „Ve čtvrtek odjíždíme,“ řekl rozhodně a plesknul do látkové opěrky.

O pár chvil později jsem se zastavila opodál tábořiště. Dost blízko, abych viděla dění okolo a mě nikdo. U ohně byly jen mužské postavy. Trochu mě to zarazilo. Pár stop od táboráku se hbitě pohybovaly tři siluety, praly se. Jeden z nich byl Paul a nějací mladíci, ten je hned oba složil k zemi, ti dva se hned postavili, znovu ho napadli a zase skončili v prachu. Vzhledem k tomu, že se o ně nikdo nestaral, tak to nemohlo být nijak vážné. Nejspíš nějaký trénink. Přesto jsem si teď nebyla jistá, zda to byl dobrý nápad sem chodit. Nebyl, usoudila jsem; otočila se a chtěla odejít, ale narazila jsem do něčeho tvrdého a teplého, až mě to donutilo vykřiknout. Byl to Quil, chytl mě za ramena a já se mu vyškubla a snažila se zhluboka dýchat, abych uklidnila své splašené srdce. Docela se mi ulevilo, že je to on a ne moje přízraky…

„Omlouvám se. Lekla jsem se,“ vykoktala jsem ze sebe.

„To nic,“ mávl rukou.

„Jdeš taky k táboráku?“ zeptala se mě jeho žena vedle něj a přidržovala si přes šaty vypouklé bříško. Těhotenství už na ní bylo jasně vidět. „Nevím, jestli jsme se už představily, ale já jsem Jenny,“ nabídla mi ruku a já ji přijala.

„Annie.“

„Já vím, o nikom jiném se poslední dobou nemluví,“ usmála se na mě a já se při jejích slovech zarazila.

„Nemluví?“ zopakovala jsem po ní a ona se zarazila, jako by řekla něco, co neměla.

„To se jen tak říká. Jdeš s námi?“

„Asi ne, jsem na odchodu.“ Bušilo mi srdce a dělalo se mi mdlo. Bez Ricka jsem sem neměla chodit. Chtěla jsem okolo nich projít, ale Quil mě zastavil, zapískal na prsty a zamával k ohni. Vyděsilo mě to, až jsem poskočila. Asi jsem tak musela i vypadat. Oba se totiž zarazili s pohledem na mně.

„Neboj se,“ promluvila na mě konejšivě Jenny a já se automaticky při těch slovech začala třást. I když jsem neměla proč. Nesnášela jsem ta dvě slova, snažila se mě uchlácholit, ale přitom znamenala pravý opak, jako by říkala: Jen měj strach, máš proč!

Jenny se mě pokusila chytnout za paži a já jí ucukla.

„Já už půjdu.“ Sklopila jsem hlavu a vydala se znovu k odchodu.

„Annie… Annie,“ křikl na mě někdo náhle. Otočila jsem po Paulovu hlasu. Běžel ke mně a než jsem se nenadála, byl u mě. „Přišla jsi…“ poznamenal, aniž by po tom svém výkonu zadýchal.

„Hmm… Ano, já… Ehm…“ nedokázala jsem se vyjádřit a sklonila hlavu k zemi.

„To je jedno,“ usmál se na mě, „jsem tolik rád, že jsi tu.“

Stále jsem se koukala na svoje špičky u nohou a z nich sjela na Paulovy boty a pomalu výš. Jako vždy měl na sobě jen krátké džínsy, bez trička. Trochu jsem se zarazila na špinavé pěsti u jeho ruky, byla krvavá, klouby sedřené. Musela to být jeho krev. Nejspíš od toho, jak se pral. Všiml si mého pohledu a rychle svou pravačku schoval za záda, otřel ji o kalhoty a vytáhl ji čistou bez jediné ranky. Zmateně jsem mu pohlédla do tváře. Kde je ta sedřená kůže? Chtěla jsem se zeptat, ale asi bych vyzněla bláznivě, tak jsem svou otázku spolkla.

„Kde máš Falca?“ zeptal se rychle.

„O-on zůstal doma, byl utahaný z procházky. Chrápe mi v botách s tkaničkou v tlamě.“

Paul se hluboce zasmál. „Půjdeme?“ vlastně se neptal, rovnou mě popostrčil dopředu. Došli jsme k jedné rozbité lávce přes potůček, aby se přes něj dalo projít, byla tam vyvýšená deska bez schůdků. Paul na ni hbitě vyskočil, ale já na ni koukala trošku rozpačitě, byla mi až do půli stehen, nedokázala bych na ni vylézt, ani kdybych byla vyšší.

Paul nahoře poklekl a nabídl mi dlaň. Přijala jsem ji, v momentě mě zaskočila její teplota, byla horká, jako by Paul měl horečku. Už dřív jsem si toho všimla, když mě políbil, ale nepřikládala jsem tomu význam.

„Podej mi ještě druhou,“ pobídl mě a vytáhl nahoru. Na konci lávky to proběhlo podobně, jen s tím, že pak pustil jen jednu mou dlaň a druhou stále svíral, i když se se mnou vydal k ohni. Trochu mě to zarazilo, tak, že jsem ani neprotestovala. V rychlosti jsem se ještě podívala na Jenny, tu vzal Quil do náruče a vyskočil s ní na můstek, jako by nic nevážila, pak s ní opatrně seskočil, avšak už ji nepustil. Škádlil tím Jenny, ta se chichotala na celé kolo a držela se ho okolo krku.

Jen co jsme došli k tábořišti, vstoupili nám do cesty dva rozesmátí mladíci.

„Annie, tohle je Raul,“ ukázal na vyššího mladíka, „a tohle Boby.“

„Ale my už se známe z le…“

„Drž hubu!“ strčil do něho Raul a pak se otočil ke mně. „Rádi tě poznáváme. Paul nám o tobě hodně řekl.“ Mrkl na mě.

Zaraženě jsem se podívala na Paula, který pro změnu okřikl Raula. Co mu o mně mohl tak říct. Pane Bože! Řekl jim o mých jizvách a to, jak jsem se zhroutila, nebo ještě něco horšího? Mohl jim to ještě dobarvit… A já… Nebo šlo o něco jiného, napadlo mě; třeba měl se mnou plány jako s ostatními ženami - využít a odkopnout. Rick měl pravdu, je nejvyšší čas odtud odjet. Hanbou bych se propadla a pořád by to nebylo dost hluboko, abych unikla jejich soucitným pohledům. Nesnášela jsem lítost, doháněla mě k pláči.

Připadala jsem si tu jako páté kolo u vozu. Nepatřila jsem sem a věděla to. A bylo to tak dobře. Oni byli sehraná skupina a ne zrovna s důvěryhodnou pověstí. Možná že byla pravda, co se o nich říkalo, ale já jsem proti nim nemohla říct ani slovo. Všichni se ke mně chovali mile.

„Posadíme se?“ pobídl mě Paul, aniž by mi za celou dobu pustil mou ruku. Zkřehlé prsty mi v jeho dlani roztály, měla jsem menší nutkání si o něj ohřát i zbylých pět prstů na druhé ruce, i přesto všechno.

Vedl mě kolem velké hořící hranice; minuli jsme místo, kde jsem předtím seděla s Rickem; k vyvýšené kládě, kde prve seděl u věkově starší skupiny. Dnes tam byli také, mile se na mě usmáli a kývnutím hlavy mě pozdravili. Nejistě jsem je pozdravila. Paul nás nepředstavil, nejspíš si myslel, že se už tak stalo, ale nebylo to tak. Bylo to jako bych najednou povýšila a ta atmosféra kolem… bylo cítit, že Paul je v téhle skupině někdo. Měl úctu a respekt mužů kolem. Trošku mi to imponovalo.

Za celou tu dobu mě nepustil, nedržel mě nijak pevně, jako by mi chtěl dát šanci se kdykoliv z jeho sevření vymanit a zároveň si chtěl udržet mou blízkost.

„Promiň, kdybych věděl, že přijdeš, vzal bych deku, aby ses měla na co posadit,“ omlouval se.

„To je dobrý, jsem zvyklá.“ Dřepla jsem si na dřevo a Paul vedle mě.

Mimo mě a Jenny v Quilově klíně tu žádná jiná žena nebyla. Nádech, výdech… To přeci nic neznamená, v barech je taky převážně mužská populace a to ti to nevadí, jsi zvyklá…

„V pořádku?“ Hladil mě chlácholivě Paul palcem po dlani, myslím, že by nejraději naše prsty zapletl do sebe. Tak trochu jsem měla pocit, že tím naznačuje všem, že jsme pár, dávalo mi to pocit bezpečí, asi proto jsem v tom spojení stále setrvávala, i když bych neměla.

„Jistě.“ Zvedla jsem koutky a snažila se usmát, ale moc mi to nešlo.

„Jsi ostražitá,“ poznamenal tiše.

„Omlouvám se.“

„Nemáš za co, tady jsi v bezpečí,“ ujistil mě, jako by věděl, na co myslím.

Na to jsem neodpověděla a začala být zmatená. Proč tu sakra jsem? Ano, chtěla jsem se rozloučit. Tak proč jsem to už dávno neudělala? Mohla jsem to udělat hned a nemusela bych šplhat na tu lávku.

„Hmm… Paule.“

„Počkej,“ nenechal mě domluvit, vyskočil na nohy a já pozorovala jeho záda, dokud nezalezl do nejbližšího domku Sama a Emily.

Někdo z mužů přinesl grilovací rošt a dali ho k ohni. „Kde jsou? Mám hlad, že si snad dojdu ulovit něco do lesa!“ ohradil se jeden z nich nahlas se smíchem, odpovědí mu bylo souhlasné zabručení ostatních.

Odněkud přišel jeden indián, neznala jsem ho, ale ostatní ano, hned ho začali vítat. „Dlouho jsi tu nebyl, Roberte,“ obvinil ho Raul.

„To víte, vysoká. Jsem tak rád, že skončil semestr, já můžu být chvíli doma a proběhnout se po lese.“

„Jóo… to známe,“ smáli se.

Indián si mě všiml a frajerským, naprosto sebevědomým výrazem ke mně přistoupil. „Ahoj maličká, co ty tu?“ zeptal se svérázně a nabídl mi ruku. Nechtěla jsem ho urazit, tak jsem mu ji podala a on mi ji políbil. To bylo nečekané a já na něho vykulila oči. Mou ruku však nepustil, naopak, ještě zasedl Paulovo místo. „Jsem Robert. A ty?“

„Zadaná,“ špitl někdo, nejspíš nějaký kmet z rady, bez odezvy.

„Annie,“ představila jsem se mu a nevěděla, jak se mám zachovat. Nijak se nelišil od ostatních mužů tady, jen měl o něco trošku delší vlasy, než ostatní.

„Moc hezké jméno. Ty nejsi zdejší, viď?“

Zakroutila jsem hlavou a snažila se vytáhnout svou dlaň z té jeho. Bylo mi to nepříjemné a já nevěděla, jak se ho mám zbavit. Paule, kde jsi?

„Co takhle polibek na přivítanou,“ navrhl oprskle a mně zaskočila slina v puse. Cože?

„Hmm… Roberte,“ okřikl ho někdo a on se po něm mrzutě otočil, „ta je Paulova, měl by sis dát pozor, aby ti za to nezlámal všechny kosti v těle. Znáš ho, jak dokáže být agresivní.“

Robert nápadně zblednul a polknul, pustil mou ruku, vykoktal omluvu a už byl na druhé straně táboráku. To už vycházel Paul z domku společně se Samem a dalšími ženami. Nesli jídlo a další občerstvení.

„Stalo se něco?“ změřil mě Paul pohledem, pak se ohlédl po ostatních, podal mi pohárek s čajem. „Noci jsou tu chladné, to tě zahřeje.“

„Děkuju.“ Položila jsem si ho k nohám a dávala pozor, abych ho nezvrhla. Paul se s  nakrčeným nosem ohlédl po Robertovi a zamračil se na něho. Viděl nás snad?

„Doopravdy se nic nestalo?“

„Ne,“ potvrdila jsem mu a pozdravila se s Emily a ostatními ženami. Hodily maso a klobásy na gril, až to zavonělo.

Mimoděk jsem ho chytla za dlaň, když se znovu vedle mě posadil, byla o tolik větší než ta Robertova předešlá. Stejné gesto, jako předtím, než odešel. Překvapeně se na mě podíval a pak na naše spojené dlaně. Nepatrně, přesto spokojeně, se usmál a opětoval stisk. Jeho dotek byl o tolik příjemnější a něžnější než Robertův, přímo jsem po něm prahla. O to víc mě uspokojovala slova od cizího člověka, že by mě Paul před Robertem bránil a neméně i Robertova reakce na zjištění, že tu jsem s ním.

Jeho rozpálená kůže vnášela zimu do ostatních částí mého těla a já na okamžik záviděla párům, co se hřály o sebe. Jemně jsem přejela po jeho hrubých mozolech na bříšku dlaně a skončila na prstech. Přišlo mi to jako něco erotického a zakázaného se dotýkat takhle muže i když jen na ruce. Paul držel a nevypadal, že by se mu to nelíbilo, tak jsem pohladila jeho zápěstí, měl ho tak silné, že jsem ho ani neobemkla prsty. Předloktí měl hustě pokryté chloupky, chtěla jsem se ho tam dotknout, ale on se nečekaně pohnul a já se stáhla. Seth po něm hodil housku a on ji mrštně chytil a položil vedle sebe.

„Pokračuj,“ pobídl mě tiše, ale já už to nedokázala. Cítila jsem, jak se mi krev hrne do tváří a já rudnu studem. Ruce jsem si semkla mezi stehna a nechala je tam schované. Povzdychl si.

Večer probíhal ve stejném duchu jako ten minulý, jedlo se, vyprávěly se příběhy a smálo se vtipům. Uteklo to tak rychle…

„Annie, co děláš příští víkend,“ zeptala se mě Emily, „máme tu další táborák. Přijdeš?“

Paul vedle mě souhlasně pokýval hlavou.

„Promiň, Emily, ale my s Rickem tenhle čtvrtek odjíždíme.“

„Odjíždíte?“ vyhrkl Paul naprosto zaskočeně, jako by špatně slyšel. Snad mu i zaskočilo.

„Rick jede na pár týdnů za reportáží a já jedu s ním,“ vypadlo ze mě. Bylo jen otázkou času, kdy se zase vydáme na cesty. „Vlastně jsem se přišla rozloučit, a i za Ricka.“

„Kdy se vrátíte?“ přidal se Sam rychle do řeči.

Pokrčila jsem rameny. „Nevíme, jestli se vrátíme…“ přiznala jsem.

Najednou šum hlasů okolo táboráku ustal, všechny oči se upíraly na mě s Paulem. Bylo to nepříjemné, jako bych se právě přiznala k nějakému závažnému trestnému činu, který tu byl k odsouzení hodný.

Paul strnul. „To nejde,“ šeptl tiše naprosto rozhozený. Prohrábl si vlasy a najednou jako by nevěděl, co s rukama. „Nemůžeš odjet.“ Ignorovala jsem to.

Přišlo mi, že se Emily snaží zachránit situaci, ptala se mě na věci ohledně cesty a já jí jen vyhýbavě odpovídala. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, kam jedeme, co budeme dělat, kde bydlet. Za ty roky jsem se naučila za sebou nezanechávat stopy. Čím míň se vědělo, tím lépe.

„S Rickem budeme zase cestovat. Nevím, kam nás zase jeho článek zavede. Byli jsme tu jen na chvíli a navíc nám stejně bude končit pronájem, tak…“

„Starý Noah ten domek nepotřebuje, rád ho ještě na nějakou dobu pronajme,“ ozval se někdo z mužů.

„Omlouvám se, ale už budu muset jít.“ Zvedla jsem se rychle. Tohle se mi nelíbilo. Nechápala jsem, proč chtějí, abych zůstala, ale bylo to tak. Třeba je pravda, to, co se o nich říká… Možná jsou jako jehovisti, ti když člověka chytí, tak už jej nepustí při sebemenším zájmu o ně. Lepší být od nich dál.

„Doprovodím tě,“ vstal Paul. Byl až neobyčejně zamlklý.

„Nemusíš.“

„Já chci,“ nenechal se odbýt.

Šli jsme mlčky vedle sebe. A já odpočítávala minuty a metry, co mi zbývaly k domu. Cítila jsem z Paula napětí a nevěděla, co mám od něho čekat. Tušila jsem, že se zlobí. Strávil se mnou tolik času, i když jsem to po něm nežádala a nechtěla to, přesto to udělal a já si teď připadala jako nevděčnice. Ale já mu nic neslíbila.

Připadalo mi, že je cesta nekonečná a nemá konce, nebo šel Paul schválně pomalu? Pak se najednou zastavil.

„Annie?“ oslovil mě nesměle a já byla nucena se zastavit a podívat se na něho. Pořád mě ta jeho výška děsila, přesto jsem si nepřipadala nijak ohrožena. Možná by bylo příjemné schovat se do jeho objetí a složit hlavu na jeho hruď. Při tom pomyšlení se mi rozklepaly prsty, tak jsem je rychle schovala do kapes a snažila se na sobě nedat znát nervozitu. Atmosférou mi to připomínalo tu chvíli v autě, kdy mě políbil. Prosím, ať už se to neopakuje… Nechtěla jsem si přiznat, že bych ráda znovu okusila jeho rty a potvrdila, zda měly doopravdy tak příjemnou chuť po koření, jak jsem si pamatovala. Pořád jsem tu chuť měla v ústech a to i právě teď.

„Ano?“

Skousl si rty a zadíval se mi do očí. „Vím, že to vyzní troufale a tak najednou, ale chci, abys věděla, že to tak cítím… zamiloval jsem se do tebe na první pohled. Ne, prosím… Vyslechni mě…“ Přiložil mi rychle prsty na rty, když jsem se nadechla, abych mu mohla říct, že to nechci slyšet. Byla jsem zmatená a pravda byla schovaná někde uprostřed toho všeho. „Nevěříš mi, ale dej mi šanci, abych ti to dokázal. Udělám všechno, co budeš chtít, jen prosím neodjížděj. Zůstaň tu se mnou. Slibuji, že tě budu chránit a udělám tě šťastnou, jen mě neopouštěj…“ Poklekl přede mnou na jedno koleno a já na něj vykulila oči. Byl tak vážný. Vypadalo to jako… Ne, zakroutila jsem hlavou. „Annie, ty jsi moje slunce na nebi, bez kterého nedokážu žít. Hvězdy před tvou krásou zhasínají… Sakra, co to plácám.“ Otřel si čelo, na kterém se objevily kapky potu.

„Paule,“ zamumlala jsem, chtěla jsem ho zastavit, ale on mi nedal příležitost. Vytáhl jednu mou ruku z kapsy a sevřel ji ve své dlani. Moje plíce se najednou nedokázaly nadechnout, i když se hrudní koš roztahoval do znatelné šíře. Začalo se mi dělat mdlo.

„Annie, vezmi si mě… Prosím, staň se mou ženou…“

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola desátá: