Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola čtyřiatřicátá

25.01.2012 (17:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 3845×

Kapitola čtyřiatřicátá

Jakmile Paul vstoupil odpoledne do kanceláře, zapomněla Gwinet na všechny nadávky, kterými ho chtěla obdarovat, a zase se na něho culila jako sluníčko, obzvlášť když před nás postavil krabici plnou zákusků s přáním dobré chuti pro jeho krásky. V tu chvíli mu bylo nad tou hordou šlehačky všechno odpuštěno.

„Ty jsi byl ve městě?“ zeptala jsem se ho obezřetně. Proč mi to neřekl? Jela bych s ním.

„Ano, potřeboval jsem tam něco zařídit a koupit,“ osvětlil mi a neubránil se začervenání. To bylo poprvé, co jsem ho viděla takhle červeného. Vlastně mi při jeho výrazu zacukaly koutky úst. Chlap jako hora plná svalů a šlach, měl takový stydlivý projev ve tváři, že by se nejraději propadl hanbou do země… Ne, to nešlo k sobě. Co se stalo?

Gwinet odběhla ke zvonícímu telefonu do své pracovny a nechala nás o samotě. On mi rychle, potajmu, podal papírovou taštičku s logem lékárny. Nakoukla jsem do ní a spatřila tři krabičky různých těhotenských testů. Teď už jsem chápala tu jeho rudou barvu na lících. Překvapeně jsem se na něj zahleděla.

„Říkal jsi, že na mě nebudeš tlačit,“ připomenula jsem mu naprosto vážně a zároveň litovala, že mi nedopřál tu podívanou, jak té lékárnici ve farmacii stydlivě říká, co potřebuje, mezitím co ona zasněně kouká na jeho vypracovanou postavu. Vsadím se, že do doby než jí řekl o testech, ho chtěla požádat o telefon, tedy pokud byla mladá. Ne že bych neviděla starší ženy nad ním slintat, ale přeci… Ne, raději to nebudu rozebírat.

„Ano, ale tohle je spíš pro tvoji jistotu, než pro moji. Já o tom nepochybuji. Přesto pořád dávám hlas ženskému lékaři. Obědvalas?“ snažil se změnit téma, dřív než se pohádáme. Pořád mě zaráželo, jak to se mnou umí. Nic mi nevnucoval, jen navrhoval a nechával mi prostor k vlastnímu vyjádření, aniž by potlačil svůj úsudek. Ve skutečnosti touhle taktikou dosáhl víc, než kdyby trval na svém.

„Gwinet jinak nedala, ani počkat na tebe mi nedovolila. Celou dobu mě tu pořád něčím cpe,“ postěžovala jsem si s útrpným výrazem. „Asi se tajně přihlásila do soutěže: ‚Vykrmte svého cvalíka‘ a já jsem její oběť.“

„Tak si dej ještě dortíka, miláčku, ať Gwinet uděláš radost,“ zasmál se a já se na něho zamračila.

„Ty jeden! Raději se posaď a já ti přinesu oběd. Emily se to dnes povedlo. Kluci na dílně si to moc pochvalovali. Vůbec nechápu, jak zvládá starat se o bistro a ještě vám vařit. Jo a tvoje zvědavá sekretářka se ptala, kdy se budeme brát, tak si připrav nějakou výmluvu.“

„Ale já žádnou výmluvu nepotřebuju, Annie. Já se chci ženit! Toužím po tom, abys nosila moje jméno, stejně tak, jako už nosíš naše dítě. Já si tě vezmu klidně hned teď, záleží jen na tobě, kdy určíš termín obřadu.“ Chytil mě dlaněmi okolo pasu a přitáhl si mě k sobě. „Nemůžu se dočkat svatební noci,“ pošeptal mi do ouška a jemně vzal můj lalůček do úst.

„Paule,“ okřikla jsem ho.

„No co, k tomu miminu jsme rozhodně nepřišli jen povídáním.“ Pokrčil rameny. „Určitě se mi to podařilo tehdy, když jsme se ráno dívali v televizi na Malou mořskou vílu, to jsem byl při plné síle,“ chvástal si své pyšné ego, „a musel jsem se trefit do černého.“

Přitiskl si mě blíž k sobě a já na svém břiše cítila, že jeho síla se znovu dere přes kalhoty ven, určitě by se zase chtěl podívat na nějakou tu mořskou pannu! To tak! Jestli ještě nejsem těhotná, rozhodně mu teď nedám šanci, aby to napravil!

„Dojdu ti pro to jídlo.“ Chtěla jsem se od něho odtáhnout, ale on mě nepustil.

„Co kdybychom se tu zamkli a já si dal k obědu tebe?“ navrhl a zvláštním způsobem se na mě podíval. Najednou jsem si připadala zvláštně. V jeho očích zasvítilo a já jsem si připadala jako býložravé zvířátko před divokou šelmou. Moje nohy začaly samy od sebe od něho couvat, jak se na mě jeho tělo tlačilo. Jeho dech byl horký a v očích se mu zračil chtíč. Tiše zavrčel. Neměla jsem nejmenší šanci se mu vyhnout, jen před ním ustupovat, dokud moje pozadí nenarazilo do něčeho tvrdého za mnou, byl to jeho pracovní stůl. Jedním pohybem mě na něj vysadil, aniž by dbal na pár shozených věcí z něho a vtlačil se mezi mé nohy, zaklonil mi hlavu a přisál se na mé rty.

Srdce se mi rozpumpovalo vzrušením a chtíčem. Jeden polibek, jeden patrný nádech jeho feromonů ze vzduchu a moje tělo přestalo poslouchat mozek, který křičel jasné ne!

Paul se nepouštěl mých rtů a já jeho opasku u kalhot, se kterým jsem úspěšně a chvatně bojovala. Moje mikina skončila v koutě, hned za ním moje tílko a podprsenka. Paul se na vteřinu zastavil, aby se pokochal mými ňadry a hned na to letěly ze stolu zbylé věci, opatrně mě položil na dřevěnou plochu a přisál se na jeden z mých růžových pahorků. Teď mě zradil i můj vlastní dech, plíce přerývavě dýchaly v nutné touze po dalších dotecích a milostných hrách.

Jeho kalhoty mu už ležely u kotníků, aniž by mě pustil, odkopl je. Ani mě nepřekvapovalo, že pod nimi neměl žádné spodní prádlo. Rád chodil jen tak. A přiznejme si, šetřilo to i práci. Obsypával má prsa hrubými polibky a stisky rtů, postupně se věnoval celému tělu, jen pod pupíkem se váhavě zastavil a jeho ústa zněžněla. Jemně políbil můj podbřišek a mírně se s ním mazlil.

Zmateně jsem se na něho podívala, on se na mě zářivě usmál. V ten moment se mu z očí vytratila všechna ta vzrušující divokost, teď se z něho stal naprostý beránek. Dojatě políbil moje ploché bříško.

„Slibuju, že budu opatrný, miláčku. Miluju tě,“ zašeptal a vzápětí se z něho stal zas ten divoch, kterého se všichni tak obávali. Nadzvedl mi zadeček a jedním pohybem ze mě sundal všechno, co mu překáželo v cestě. Posadil mě a donutil mě, ať se mu podívám do očí.

„Potřebuju tě, Annie,“ zašeptal. „Řekni mi, že mě chceš!“ požádal mě a přerývavě dýchal, až se mu jeho vypracovaný hrudní koš mohutně nadzvedával. Položila jsem svou dlaň na jeho prsa a prsty se zabořila do jeho tmavých chloupků na hrudi.

Bříšky prstů mě pohladil mezi stehny. Přivítala ho tam neskutečná vlhkost a já měla neskutečnou chuť škemrat o to, aby mě naplnil. Do očí mi vyhrkly slzy, když do mě zabořil jeden prst. Nepřineslo mi to takové uspokojení, které jsem žádala a zasluhovala si, jen mě to ještě víc rozdráždilo. Prohnula jsem se v zádech a chtěla víc… o hodně víc! Cítila jsem se neskutečně prázdná a touha po naplnění mě doháněla k šílenství.

„Jestli si mě teď hned nevezmeš… uteču ti,“ pohrozila jsem mu naoko vážně.

Skoro až zle zavrčel. „K tomu ti nedám šanci!“ Jeho přirození se natisklo k tomu mému, byla to blízkost plná očekávání a žádostivosti. Snažila jsem se převzít iniciativu, ale on mi to nedovolil. On mě snad hodlal utrápit! Po celou tu dobu se mi nedostávalo dechu. Plíce mi přestaly fungovat a vyčkávaly s mou touhou po naplnění.

Pak to přišlo. Špička jeho údu našla to správné místečko a opatrně se zabořila do něj. Konečně jsem se mohla nadechnout. Ale jeho horkost se zastavila hned na začátku mého lůna a silně pulsovala. Trápil mě, ale tím i sám sebe. Viděla jsem to v jeho napjaté tváři.

„Prosím,“ zaškemrala jsem a on se posunul o další kousíček dál. Nic z toho mi nestačilo. Potřebovala jsem ho cítit celého, až na dně svých útrob. Nořil se do mě pomalu, tak abych cítila každičký jeho kousek. Roztahoval mě do šíře a postupně plnil každou část mého nitra. Dával si na čas. Byl nenasytný dobyvatel s ohromnou trpělivostí a neukojitelným chtíčem.

Můj dech byl přerývavý, stejně jako jeho.

„Řekni, že mě chceš,“ zašeptal znovu, naléhavěji.

„Prosím…“ žadonila jsem o jeho lásku a to, aby to jeho mučení ustalo. „Chci tě!“ vykřikla jsem tiše. Teď už na nic nečekal. Jedním rázem do mě pronikl až na doraz.  Zasténala jsem, zavřela oči a oddávala se tomu pocitu, který mne obklopoval. Ze začátku si mě bral pomalu a citlivě, postupně zrychloval ve svých přírazech a já se ho musela držet, abych s ním udržela tempo. Všechnu svou energii a chuť věnoval do našeho spojení. Jeho nezbedné rty mě nepouštěly z dlouhého polibku. Bylo tak jednoduché zvyknout si na jeho něžnosti a milostné hry. V těchto intimních chvílích bylo těžké uvěřit všem těm klepům a pomluvám, co se o něm roznášely. Kde je ta jeho neúcta k ženám? Mě naprosto respektoval. Kam zmizela ta sobeckost jen po jeho vlastním uspokojení? Já se tu vznášela nad jeho něžnostmi, na které dbal víc než na svůj prožitek. Proč se necítím po našem milování zneužitá, ale naprosto šťastná a uvolněná?

„V pořádku?“ vydechl a zpomalil svoje tempo.

„V naprostém,“ usmála jsem se na něj, objala ho okolo krku a přitiskla se na jeho tělo. Potřebovala jsem cítit jeho teplo. Využil toho, a aniž by nás rozpojil, obtočil si moje nohy okolo svého pasu a vyhoupl si mě do náruče, jako bych nebyla z masa a mléka, ale z papíru. Lehoučká jako pírko. Po pár krocích mě přitiskl zády na zeď, hned vedle skříně. Chladná stěna mě zastudila na páteři. Jeho tělo mě z druhé strany zahřívalo. Teď už jsem nemohla dělat nic, než se jen oddávat tomu, co se mnou dělal a já se ho pevně držela, i když jsem věděla, že mě nepustí.

Naše těla se třela o sebe, prsa jsem měla celá rozbolavělá, jak si mě tiskl k sobě. Neměla jsem takovou výdrž jako on. Ale on mi nedovolil ustat. Podchytil moje ochabující stehna, okolo jeho pasu, a ještě je více od sebe odtáhl a pevně držel. Moje ústa zaměstnával svými, sotva mi dovolil se nadechnout.

Zatočila se mi hlava, když se moje lůno začalo stahovat okolo jeho nateklého údu a pevně ho svíralo. Musel to také pocítit, protože vášnivě zaskučel a jeho dobývání se stalo agresivnějším. V nitru se mi rozlilo teplo, když mi tiše vydechl do úst. Pak jeho přírazy pomalu ustoupily a jeho tělo ochablo a dopadlo na to moje. Měl zavřené oči a hlasitě dýchal.

„Paule?“

„Ano?“ zachraptěl, aniž by otevřel oči. Přišel mi trošku poblouzněný. Jako by nejdříve potřeboval zpracovat to, co se tu mezi námi odehrálo.

„Co tě to popadlo?“

„Asi jsem majetnický typ, potřeboval jsem z tebe cítit svou čerstvou vůni…“ zašeptal. A nejen já jím byla označená. Celá místnost byla naplněná pižmem po našem spojení. „Teď tě položím,“ oznámil mi a v dalším momentě nás rozpojil a položil mě na malý kobereček na zemi. Tělo se mi roztřáslo zimou, to přešlo hned, jakmile se uložil vedle mě a přitáhl si mě do náruče.

Prsa mě brněla a byla po jeho řádění nateklá. Moje tělo ho stále cítilo v sobě, byl to velice intenzivní pocit. Po stehnu mi něco steklo a já mírně rozevřela nohy. Jeho plodnost. Všiml si toho a spokojeně se usmál, mezitím co já studem rudla. Natáhl se k věcem spadlým ze stolu a odněkud vytáhl papírový kapesníček. Rozevřel mi ještě více stehna a otřel je. Schovala jsem si zrudlý obličej do dlaní. Bylo mi to trapné.

„A já myslel, že už sis na to zvykla,“ smál se mi něžně.

„Ty jeden…“

„Musíš pořád mluvit?“ přerušil mě a odtáhl mi ruce od tváří. Zasmál se svým hrdelním hlasem. Spokojeně se na mě usmál a já zauvažovala, jestli jsou mé rty taky tak nateklé od polibků, stejně jako jeho. Až teď jsem si uvědomila, že mě celá ústa bolí. Natržený ret se ozval, jen jsem ho do teď ignorovala a nepřipouštěla si to.

„Stejně jsou tyhle věci pro mě nové.“ Vzala jsem mu kapesníček z rukou a hodila ho do odpadkového koše, aniž bych se zvedla z koberce.

„Jsi úžasná milenka,“ pochválil mě a políbil na špičku nosu. Ze rtů se mi vydralo ublížené zasténání. Stále byl bolestivě natlučený. Omluvně mě pohladil po tváři. Unaveně jsem se uvelebila na jeho prsou a potlačila zívnutí.

„Paule, řekni mi něco,“ požádal jsem ho a pohladila po hrudi. Přišlo mi zvláštní, jak jeho pokožka byla pevná, bez sebemenší jizvičky. S jeho pověstí rváče… já nevím, měl by mít nějaké znamení po prožitých potyčkách, ne? Ale na jeho těle po tom nebyla žádná známka.

„Něco.“

„Já to myslím vážně,“ sykla jsem na něho ublíženě a dál ho hladila prsty po pokožce. Na chvíli zaklonil hlavu, zavřel oči a zavrněl, jako štěňátko.

„Dobře. Cokoliv jen budeš chtít, miláčku,“ vydechl.

„Měl jsi… Víš… Když… já…“

Rozesmál se, něžně mě chytil za bradu, podíval se mi do očí a velice jemně mě políbil na rty. „Tak už to řekni.“

„Vím…“ nadechla jsem se a sbírala všechnu odvahu v sobě. „Vím, že jsi měl přede mnou hodně žen,“ začala jsem rychle, dokud ve mně bylo odhodlání a nutná potřeba se to dozvědět. Potily se mi dlaně. On zvážněl a pečlivě poslouchal, co říkám. „Ale chtěla jsem vědět, jestli jsi měl ještě nějakou během toho, co jsme my dva -“ Přiložil mi prst na ústa.

„Pšt…, miláčku. Já vím, na co se ptáš. A má odpověď je ne. Od té doby, co jsem tě poznal, jsem žádnou jinou ženu než tebe neměl. Ty jsi jediná žena, po které toužím a ke které se rád vracím. Jsi takový můj malý osobní anděl. Žádnou jinou ženu nechci!“

Jeho slova mi udělala takovou radost, až mě donutila k úsměvu, který jsem nedokázala potlačit. Od štěstí mi zvlhly oči a já viděla zamlženě.

„Miluju tě, Annie,“ dodal a chtěl mě políbit.

„Já tebe taky, Paule,“ špitla jsem. On se zastavil s nastavenými rty a zaskočeně se na mě podíval. Doširoka otevřel oči a zalapal po dechu.

„Ty… t-ty mě… miluješ?!“

„Ano.“ Sklopila jsem zrak. Už jsem se nedokázala dívat do jeho tváře, najednou jsem se hrozně zastyděla nad svým vyznáním. Skousla jsem si rty. Au…! Asi jsem si prokousla ret. Zrovna teď! V tuhle chvíli, kdy si tu vylívám srdce. Fajn, tak jsem zamilovaná. No a co? No, průser! Alespoň pro mě…

„Už jsem si myslel, že mi to nikdy neřekneš! Že mi nikdy neotevřeš svoje srdce.“ Úsměv se mu od radosti mohl roztrhnout. Ruce se mu rozklepaly, přesto mě něžně pohladil po tváři a donutil mě, ať se na něj znovu podívám. „Zopakuj mi to, prosím…“

Tvrdé rysy jeho tváře, zjemněly i přes to, jak byl napjatý a čekal na každé moje slovo. Nádech a výdech. To dáš, Annie, to dáš. Vždyť nelžeš! A to byl možná ten problém.

„Miluju tě, Paule,“ řekla jsem to sotva slyšitelně, dech mě zradil. Vzal mou dlaň do své a propletl svoje prsty s mými, úplně se ztratily v té jeho ohromné tlapě, která byla skoro třikrát tak větší než ta moje. Ani se nedivím, že Josh po jeho ranách vypadal tak, jak vypadal. Jak něco tak brutálního dokázalo být i tolik něžné?

„Ani nevíš, co to pro mě znamená, miláčku. Jsi pro mě všechno na světě.“ Zabořil mi prsty druhé ruky do vlasů a políbil mě na čelo.

„Nikdy mi nesmíš ublížit, Paule,“ požádala jsem ho… zoufale. Přesně tak můj hlas zněl. Zoufale a ustrašeně. Stulila jsem se mu na hruď a on mě pevně objal.

„Zabilo by mě to,“ dodala jsem a zároveň si za svá slova nadávala.

„To se nikdy nestane, Annie. Přísahám! Vždycky tu budu pro tebe.“ Paul se ke mně nahnul v polibku a nechtěně strčil do stěny za námi, až se zakymácela. Dřív než jsem si toho stačila všimnout, Paul mě obezřetně obklopil a schoval mě pod svým tělem, zaštítil mě před okolím, aniž by dbal na sebe. Skříň se na chvíli houpala a vypadala, že na nás spadne. To gesto udělal naprosto instinktivně, aby mě ochránil před nebezpečím, přesto jsem se lekla a vykřikla. Pár věcí z police spadlo s velkým rachotem vedle nás. Podívala jsem se mu do očí a viděla jen strach, strach o mě. A nejen to, byl to i výraz v jeho tváři. To nemohl jen tak hrát. Jaké větší doznání lásky bych potřebovala? Tohle gesto říkalo vše.

„Jsi v pořádku?“ zašeptal a pohladil mě po vlasech, jako by se chtěl ujistit, že se mi doopravdy nic nestalo. Pokývala jsem hlavou. Jeho nahé tělo se tisklo na mé a já si až moc dobře uvědomovala jeho blízkost a intimitu, kterou jsme ještě před pár minutami prožívali.

„Co je to tu za rány?!“ Rozletěly se dveře dokořán a my jsme nadskočili. Mezi futry stála Gwinet s obědem pro Paula. Ani jeden z nás to nečekal. Oba jsme ztuhli v pohybu a podívali se po ní.

„Vy se vážně nenaučíte zamykat,“ povzdychla si Gwinet bez rozpaků, zakroutila nevěřícně hlavou, zakoulela očima pod sklíčky brýlí a udělala to za nás.

Opojný pocit z prožitého milování mi vydržel i do druhého dne. Moje tělo bylo po tom prožitku plné nově nabyté energie. V noci byl Paul na té jejich hlídce, ani jsem nechtěla vědět, co na ní dělají, i když mě občas z toho přepadala obava. Nejen ze starosti o něho, ale i o ty druhé a po tom, co se stalo Joshovi, ještě víc. Zároveň se mi nelíbilo, že tu se mnou nechává nějakého teenagera, co nám vyjídá ledničku, ale nemohla jsem si na ně stěžovat, vždy se chovali slušně, se zvláštní úctou, nijak mě nerušili. Vlastně mi jednou Paul řekl, že se kluci hádají o to, kdo tu se mnou bude. Prý bych je neměla tolik rozmazlovat a přitom já pro to neudělala nic, jen občas pár lívanců a párkrát jim pomohla s domácími úkoly. Nic víc. Ale na druhou stranu, jsem byla klidnější, když v domě se mnou někdo byl, i když to byli jen přerostlí kluci s nebezpečnou vizáží.

K ránu se Paul vrátil velice unavený, jen se vysprchoval, přitulil se ke mně a začal mi chrápat do ucha. Spal tvrdě, aniž by dbal na můj zmučený tón z nepokračujícího spánku a z nečekaného horka z jeho těla. Držel mě pevně u sebe, s pusou u mého ucha bez šance mu utéct. Možnost, že bych ještě usnula, se vytratila v nedohlednu. Snažila jsem se nevnímat ten hrozný zvuk a dívala se ven z okna. Doopravdy bylo velice časně, sotva se dalo říct, že se rozednívá. Venku foukal vítr a dorážel na okenice. Odněkud se ozývala meluzína. Jinak byl klid, nepršelo.

Po nějaké době se Paul převalil a jeho chrápání ustalo, s tím zmizelo i to vedro. Víčka se mi klížila k sobě a já jim podléhala. Nebo to bylo to ticho, které se tu usídlilo a nutilo mě pokračovat v předchozí činnosti, v té kterou jsem vykonávala, než přišel Paul. Něco za oknem se pohnulo a upoutalo moji pozornost. V dalším momentě se to přesunulo z jedné strany okenice na druhou a já jsem se lekla. Srdce se mi rozbušilo a dech mi zrychlil. Obrys stínu ztmavl a já poznala postavu člověka. Moje tělo zamrzlo v poloze. Díval se na mě a já na něj. Oční bulvy mu ve tmě svítily, rty se pohnuly v jednom jediném slovu: „Panenko…“

Krve by se ve mně nedořezal. Byl to on! Ten jeho úšklebek… smál se mi.

To se mi jen zdá, zase mě šálí zrak. Blázním! Zavřela jsem pevně víčka očí k sobě, zaťala pěsti a počítala do deseti. …tři, čtyři… osm… deset! Oči jsem měla stále zavřená a bála se je otevřít. A přesvědčovala se, že si moje pomatená hlava se mnou jenom hraje. On tam není! Nemůže!

Váhavě jsem rozevřela oči a tiše vyjekla. Líce mi zvlhly od slz. Jeho tvář nezmizela. Byla tam a jeho tmavě modré oči bez citu na mě visely! Na kůži mi vyrazila husina. Zavzlykala jsem se, tentokrát už nahlas a otočila se po Paulovi. Rozechvěle jsem s ním zatřásla. Nic.

„Pa… Paule!“ vykřikla jsem. On v tu ránu otevřel oči, podíval se po mně a rychle se na posteli posadil.

„Miláčku, co se děje? Je ti špatně? Dítě?!“

„Já… já,“ nedokázala jsem popadnout dech, abych to vyslovila. „Já… tam.“ Ukázala jsem na okno. Zdálo se, že Paul pochopil. Hbitě se zvedl a přešel k němu. Byl nahý. Rozrazil okenici a podíval se ven, i za ně.

„Nic tam není, Annie.“ Zavřel okno a podíval se po mně. „Mám jít ven a porozhlídnout se po okolí?“

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Jen ať mě tu nenechává samotnou!

Posadil se vedle mě a já se mu vrhla okolo krku. Tiskla jsem se k němu a klepala se. Objal mě a chlácholivě se mnou houpal na klíně.

„To nic, miláčku. Nejspíš se ti jen něco zdálo. Byl to jen ošklivý sen. Nic tam není,“ snažil se mě přesvědčit. Hladil mě po zádech. „Byl to jen zlý sen.“

„Bylo to živé,“ zanaříkala jsem a dál mu celá vyděšená brečela na rameni.

„Víš, že máš na sobě moje tričko,“ snažil se odvést moje myšlenky někam jinam, „úplně v něm plaveš.“ Ale mě tím neošálil. Ještě pořád jsem cítila na sobě jeho pohled. Jak dlouho tam mohl být? Byl tam poprvé?

„V noci se mi po tobě stýskalo,“ postěžovala jsem si a popotáhla nosem.

„Taky jsi mi chyběla. Annie, už je to v pořádku. Jsi v bezpečí. Slyšíš? Jsi v bez-pe-čí!“ slabikoval poslední slovo. „Zase se ti zdála jen nějaká ošklivá noční můra. Nic víc.“

„Já nevím… Bylo to tak živé!“ Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a zavřela oči. V téhle pozici se mnou zůstal hodnou dobu. Nesnesitelně mě rozbolela hlava a pláč té strasti rozhodně nepomáhal. Bylo mi na nic. Zvedal se mi žaludek, kyselinu jsem cítila, až v ústech. Zavřela jsem oči a snažila se to všechno rozehnat.

Když si Paul myslel, že jsem usnula, položil mě do postele, přikryl, lehl si vedle mě a přitiskl se na má záda. Ani na moment mě neopustil a já mu za to byla nesmírně vděčná, byl mi oporou. Přesto se mi další spánek vyhýbal. Nešlo to, ani kdybych chtěla.

Když Paul začal pravidelně oddychovat, tajně jsem se podívala na okno a znovu se rozklepala. Venku už bylo světlo, ale ani to mě nijak neuklidňovalo. Odtáhla jsem se od Paula a posadila se na posteli. Můj pohyb ho probudil.

„Annie?“ Natáhl ke mně ruku a odsunul mi vlasy z ramene.

„To nic, potřebuju do koupelny.“

„Dobře.“

Možná chtěl ještě něco dodat, ale já jsem mu nedala příležitost. Potřebovala jsem nějak umírnit přetrvávající nevolnost. Žilky u spánků mi nesnesitelně tepaly až k ušním bubínkům a mě z toho hučelo v hlavě. Otevřela jsem zrcadlovou skříňku a automaticky se natáhla po jedné z krabiček s mými léky. Moje ruka hmátla na prázdno. Překvapeně jsem zůstala zírat na prázdnou polici. Nikde nebyla ani tableta. Zmateně jsem je hledala po skříňce.

„Paule, kde mám prášky? V koupelně není žádná dóza s mými léky,“ zavolala jsem se na něho a stále se po nich sháněla. Momentálně mi bylo jedno, jestli spí. Já ty prášky potřebovala víc, než kdy jindy. Ruce se mi roztřásly tak, že se mi podařilo omylem shodit i pár věcí okolo. Moje nervozita se prohloubila.

Paul se objevil ve dveřích a opřel se svým ramenem o futra, tentokrát už měl na sobě spodní prádlo. „Vyhodil jsem je,“ odpověděl jednoduše, jakoby se nic nedělo a já se po něm nevěřícně podívala.

„Proč?!“

„Přečetl jsem si příbalové letáky. Jejich používání v těhotenství je naprosto nevhodné, mohlo by dojít k deformaci plodu. Ublížily by dítěti a tobě taky. Chci vás mít oba zdravé,“ pronesl to s takovou samozřejmostí, až mě to překvapilo. Zůstala jsem na něho civět s otevřenými ústy. Vůbec by mě nikdy nenapadlo, že by něco takového někdy zjišťoval.

„To, ale…“ polkla jsem. „Kdy?“

„Včera.“

Spěšně jsem se prodrala kolem něho a šla do kuchyně. Bylo mi jedno, co si o mně bude myslet, bylo to nechutné, ale já musela. Neuměla jsem si představit život bez těch malých pilulek, pomáhaly mi překonat ta nejtěžší období. Ten stres a ty ošklivé představy, co mě děsily a budily často ze spaní… a ty malé barevné lentilky je odháněly a dopřávaly mi pocit klidu.

Moje dlaně se bez výčitek vrhly k odpadkovému koši a prodíraly se odpadky, hledaly dózy a platíčka, alespoň něco. Nikde nic. Skoro jsem si připadala jako blázen anebo jako člověk, co se běžně prohrabává popelnicemi a hledá něco k jídlu. Ne, to on se pomátl! Jak mi to mohl udělat? Já je potřebuju! Bez nich nemůžu normálně žít. Zoufale jsem vysypala kyblík s tím hnusem na zem, abych nic nepřehlédla a znovu prošla část po části. Dokonce jsem se snažila dostat do prázdné krabice od džusu, abych se ujistila, že ani tam nic není. Popadala mě panika. Ruce se strašně chvěly.

„Annie, co to sakra děláš?“ Klekl ke mně a snažil se mě od toho odstrčit. „Tam nic nenajdeš!“

„Kam jsi to dal? Kam jsi to vyhodil?!“ křikla jsem na něho a měla chuť se s ním rvát, jen aby mě pustil a dovolil mi dál hledat. Ruce se mi samy od sebe zatřásly a v dalším momentě se po něm ohnaly. Naprostá pitomost. V momentě mi je chytil a sevřel k sobě. Čekal to. Čekal na můj výbuch a vůbec ho moje jednání nepřekvapilo. Měl nade mnou navrch. Svíral mi bez problému zápěstí u sebe a já neměla ani tu nejmenší šanci se mu bránit, ne vsedě na zemi, ne jemu.

„Už je to pryč, Annie! Měsíce ses toho nedotkla, nepotřebovala jsi je a ani nebudeš! Jsi zdravá a budeme mít i zdravé miminko. Slyšíš mě, Annie?“ Zacloumal se mnou. „Budeme mít i zdravé miminko!“

V hlavě se mi zase promítla ta otřesná scéna ve sprchách v tom ústavu. Mell se rozhodně zdravé dítě nenarodilo a sama při porodu zemřela v ohromných bolestech, vyděšená a zoufalá. Po tvářích mi stekly první slzy. Nechtěla jsem si to připomínat, ale poslední dny jsem na nic jiného nedokázala myslet. Vlastně jsem se začala štítit vlastního břicha, přišlo mi to odporné, jako bych měla v sobě zárodek nějakého parazita.

Vůbec mi nepomáhalo to, že i kdyby Mell porodila zdravé dítě, nenechali by jí ho. Až po její smrti jsem se dozvěděla, že hlavní lékař o jejím těhotenství věděl a tajil to. Měl v úmyslu jí to malé vzít a prodat ho. Byl tenkrát tak naštvaný, že toho dozorce, co ji zmlátil, nenechal vyváznout se zdravou kůží. Jenže to už Mell život nevrátilo.

„Všimla sis, že už několik týdnů nekouříš? Nejsi už tolik nervózní jako dřív. Bez těch pilulek to taky zvládneš! Já to vím, Annie,“ snažil se mě přesvědčit. Možná tomu i věřil, ale já o tom nebyla tolik přesvědčená.

Podívala jsem se po Paulovi, tyčil se nade mnou, i když klečel. Opatrně mi pustil ruce. Pokusil se na mě usmát, jako by se mě snažil povzbudit, ale já zakroutila odmítavě hlavou. Nevím, co si o mně teď mohl tak myslet, ale určitě nic dobrého. Pomalu se posadil vedle mě a já na něho jen koukala, pozorovala každý jeho sebemenší, i ten nepatrný, pohyb. Natáhl se pro mě a pevně mě objal. V jeho náručí jsem si připadala jako hadrová panenka. Bezbranná, ale i v bezpečí. Opřela jsem si hlavu o jeho prsa. Pohladil mě po zádech a vtiskl polibek do vlasů. Teď jsem se mohla konečně rozbrečet a dostat ze sebe všechnu tu lítost a hořkost nad touhle situací.

„To nic,“ zašeptal, „jen je teď toho na tebe moc.“

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola čtyřiatřicátá: