Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Instinkt - kapitola čtyřiadvacátá

08.08.2011 (14:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 3892×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola čtyřiadvacátá

„Co… Co mi to tu povídáš?! Paule, jsi zmatený! Vlkodlaci, mýtické postavy, upíři, víly a ani Santa Claus neexistuje! Rozumíš?! Ne-e-xis-tu-je!“ Měla jsem chuť brečet, tohle už bylo na mě moc. Nejdřív zmizí Rick a teď se Paulovi udělá ještě psychicky špatně.

Pohladila jsem ho po tváři a on se na mě zoufale podíval, jako bych ho teď svými slovy zranila.

„Annie, musíš mi prosím věřit. Já…“

„Paule, i když to nepřiznáš, tak bys teď měl být v posteli a odpočívat. Mohl ses uhodit do hlavy, proto ty myšlenky. Občas se stává, že pak se ti realita mísí s fantazií. Ale to přejde. Uvidíš,“ snažila jsem se ho uchlácholit, ale spíš mi přišlo, že spíš utišuji sama sebe, abych se ještě víc nerozbrečela. Nikdy by mě nenapadlo, že o sobě bude tvrdit, že je vlkodlak. Zaskočilo mě to naprosto nepřipravenou. Pravda, že bych nebyla o nic víc překvapená, kdyby mi tvrdil, že je Sněhurka od sedmi trpaslíků nebo pes Maxipes.

Paul mě chytil za zápěstí, až to zabolelo a uvěznil mě v očním kontaktu. „Annie, copak tebe nezajímá, jak jsem se mohl, tak rychle uzdravit?“

„Indiánské bylinky se zázračným účinkem, o kterých moc lidstvo nemá ani tušení?“ tipnula jsem si ironicky, ale sama tomu nevěřila. „Já nevím,“ přiznala jsem, „jen nechci poslouchat ty lži.“ Vymanila jsem svoje ruce z těch jeho a povzdychla si. „Jdi si prosím ještě lehnout. Potřebuješ se z toho vyspat.“ Stála jsem si tvrdě za svým.

„Nechci, abys plakala,“ přiznal poraženě a prsty mi setřel mokro z tváří.

„Tak už takovéhle blbosti neříkej,“ zašeptala jsem a pohladila ho s nepatrným úsměvem po líci.

Odešel.

Podívala jsem se z okna. Dneska bylo celý den venku nádherně. Falco se vyhříval na podlaze v posledních slunečních paprscích a čekal, až mu taky připravím něco k snědku. Na misku se vrhl ještě dřív, než se dotkla země.

Varná konvice se dovařila a já zalila silný černý čaj, který měl Paul rád. Bílý prášek na dně šálku se pomalu pod mícháním lžičky rozpouštěl. V duchu jsem znovu počítala přibližnou Paulovu váhu a kontrolovala správnou dávku prášku na spaní z mých zásob. Pro jistotu tam přibyly další dva prášky navíc, když mi na mysli vyplynula doktorova slova, že Paul je velice odolný proti utišujícím prostředkům.

Vlastně ani nevím, co mě to napadlo, v tu chvíli jsem si potřebovala od Paula odpočinout. Vědět, že bude klidně spát a já si budu moct zalézt do kouta a plakat, aniž by mě někdo viděl a snažil se mě utišit, byla víc než lákavá představa. Dát průchod svým emocím.

Jakmile mě Paul uviděl, s námahou se posadil v posteli a mile se na mě usmál. Jako by celou dobu jen čekal, až k němu přijdu. Můj dokonalý plán měl najednou chybu, moje svědomí. Přišlo mi, jako bych ho chtěla otrávit. Na pokožce mi naskočila husí kůže. Všiml si toho a pohladil mě po zápěstí, když si bral hrníček. Byl to takový dotyk, až se mi z toho rozklepala kolena.

„Stalo se něco, Annie?“ Napil se z hrníčku a já nepouštěla zrak z jeho úst a hrtanu, když polkl. Neodpověděla jsem. „Ten čaj je výborný.“

Málem jsem vykřikla, ať to nepije, ale jen jsem si zuby skousla spodní ret, až mi z něj tekla teplá krev do mých úst. Vždyť jen usne, bude mu lépe! uklidňovala jsem se těmito slovy.

Dopil čaj, aniž by dbal, že byl horký. Podíval se na dno šálku a já měla srdce až v krku, ani mi nepřišlo na mysl, co by mohl udělat, kdyby na dnu uviděl zbytky prášku. Naštěstí prázdný šálek položil na noční stolek, aniž by si něčeho všiml.

O pár chvil později jsem ležela natisknutá na jeho záda, hladilo ho po páteři a vlasech a čekala na jeho pravidelné oddychování. Bylo to pár minut, ale mně to připadalo jako hodiny. Až moc jsem si uvědomovala jeho přítomnost. Jako vždy měl na sobě jen tepláky na spaní a ani já nebyla pozadu v dlouhém Paulovém tričku a kalhotkách. Přitáhl si mou paži na své břicho a já ho najednou hladila po svalech okolo pupíku a prodírala se prsty chloupky na jeho hrudi. Čelo jsem si opřela o jeho lopatku. Šel na mě spánek, ale on byl pořád čilý.

Za zády mi něco skočilo na matraci. Lekla jsem se, ale byl to jen Falco. Otočila jsem se zpět k Paulovi a zjistila, že se na mě zamlženě a upřeně dívá, jen s mírně pootočenou hlavou. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že moje dlaň už není na jeho břiše, ale na něčem o dost jiném, tvrdém a stále rostoucím.

„P-promiň,“ vykoktala jsem a až potom mi došlo, že bych tu ruku měla dát pryč a rychle ji stáhla. Krev se mi nahrnula do tváří, až mě polila horkost od studu.

„Nemusíš se červenat, bylo to příjemné,“ zachraptěl a pořád se na mě díval. Ty jeho oči! Pomalu mi docházelo, co se s ním děje, proč už dávno nespí… Ty tablety ho jen omámily. Zrak měl celý zakalený, jako by sám se sebou bojoval, ale něco v něm prohrávalo. Byl to on, jen trošku jinak. Jako by nedokázal ovládat svoje emoce.

Lehce položil svou dlaň na mou tvář a palcem mi přejel po rtech. „Jsi nádherná,“ zašeptal. Srdce se mi rozbušilo tím, co z něj najednou vyzařovalo a já to nedokázala pojmenovat. „Co jsi to se mnou udělala?“ zeptal se. Nebylo v tom žádném podezření, jeho otázka byla položená v jiném směru a já mu ani na to nedokázala odpověď. Teď měl spát jako nemluvně a ne s boulí v rozkroku!

Mírně jsem začala panikařit. Všiml si toho, odtáhl se a začal se mi omlouvat: „Promiň, neměl jsem ženu tak dlouho, že nezvládnu takovouhle menší…“ Bylo mu trapně.

Pohled mi obezřetně sklouzl na jeho vybouleninu v kalhotách. Všiml si toho a přikryl se dekou, jakoby chtěl uchovat mou cudnost. Měl pravdu, tohle nebylo nic pro mě. Otočila jsem se a lehla si dál od něj, ale roztažený Falco mi moc prostoru nedával, pořád mi Paul byl víc, než blízko. Přesto mě jeho pohled pálil v zádech, jako by mi chtěl něco říct.

Všechno se stalo velice pomalu. Nejdříve jeho ruce, potom se jeho nos otíral o pokožku na mém krku, šimralo to, přesto mé tělo jen při tak nepatrném gestu zaplavil neznámý pocit. Mou šíji dobývaly jeho rty. Všechno bylo tak něžné, jemné a já tu pozornost nedokázala odmítnout, i když bych měla. Jeho velké tělo bylo přitisknuté na mém, hřálo mě i mrazilo. Děsilo mě, co se mnou dělá. Styděla jsem se za své ztuhlé bradavky, které napínaly látku na mých prsou. Musel to vidět a neřekl ani slovo. Zavřela jsem oči a stehna se mi tiskla obezřetně k sobě.

Pohladil mě po zadečku a já se odtáhla. „Paule, prosím, ne.“ Otočila jsem se k němu. Zhluboka dýchal, jako by se v sobě snažil něco potlačit.

„Nevím, co se to se mnou děje, Annie.“ Odtáhl se. Položil se na záda a zoufale se chytil za hlavu, jako by ho bolela. „Nedokážu pořádně přemýšlet. Nejde to. Jako by něco otupovalo moje smysly. Chci se ovládat stejně zoufale, jako se s tebou milovat,“ postěžoval si. „Toužím tě učinit svou ženou tak nutně, až mě to mučí.“ Odmlčel se. „Měl bych dnes spát v obýváku, ty se tu zamkni.“ Zvedl se, ale já jej chytila za zápěstí.

„Paule, já… Omlouvám se.“

Usmál se na mě a pohladil po vlasech. „Ty nemáš za co.“

„Ale mám. Já -“ Ne, nedokázala jsem se přiznat. „Zůstaň tu se mnou. Já ti věřím.“

„Já vím, že ano a proto bude lepší, když dnes nebudeme spát spolu. Nechci ti ublížit. Ještě nejsi připravená, jsi tak nevinná a já jen chlap, co momentálně nemyslí hlavou.“

Najednou jsem zase neměla daleko k pláči. Půjde teď za jinou, bude dnes spát u jiné ženy, jen co se za ním zavřou dveře od naší ložnice? Ne, prosím, jen to ne. To bych nesnesla. On je přeci můj a já jeho! To poslední slova ve mně cukla: Já jsem jeho!

„Vezmi si mě,“ zašeptala jsem a moje vlastní slova mě samotnou překvapila.

„Prosím?!“

„Paule, miluj se se mnou…“

Nevěřícně se na mě zadíval. Nevěděl, co říct a já taky ne. Co se to jen děje? Žárlím při představě, že by mohl být s jinou ženou. Ano, já žárlím a sžírá mě to.

„Miláčku, já bych hrozně rád, ani nevíš jak, ale…“

„Půjdeš za jinou? Za takovou, která je víc zkušená a dokáže tě uspokojit?“

Zalapal po dechu. „Jak jen tohle můžeš říct? Ty jsi jediná, po které toužím. V noci se mi zdají sny, kdy mi ležíš v náručí, pod srdcem nosíš moje dítě a já ten rostoucí život v tobě laskám.“ Natáhl ruku k mému břichu a hned ji stáhl zpět. Zadíval se mi do očí. „Sním o tom, že mi jednou dáš svou ruku. Vím, že dnes to není moderní, ale já klidně počkám na naši svatební noc. Mělo by to tak být správné, učinit tě ženou, až budeš nosit moje příjmení…“

Moje dlaň vyletěla k jeho tváři. Při tom nárazu mi zapraskalo v zápěstí. Zůstal v němém úžasu na mě zírat. Nevěřil tomu, nečekal to. Prosmýkla jsem se kolem něj, rychle se zamknula v koupelně a tam se zhroutila na dlaždicích v nezastavitelném pláči. Studená podlaha mě studila a zastavovala slané kapky, co mi vytekly zpod víček.

Copak neviděl ty fotky? Neví, co se mi stalo? Proč mluví o mé nevinnosti a o tom, jak mě učiní ženou? Vždyť já už dávno nejsem panna. Už roky ne! O to víc jsem se teď cítila špinavá a méněcenná. Chce něco, co mu já dát nemůžu. Bylo mi ze sebe špatně. Přitáhla jsem si kolena k bradě a objala si je. Ani netuší, jak bych pro něj chtěla být čistá a tak se mu i odevzdat. Zrovna jemu.

Paul bušil na dveře a žádal, ať otevřu, ale já nemohla. Nedokázala bych se mu podívat do očí. Promnula jsem si bolavé zápěstí a v zápětí se rozrazil zámek od dveří hrubým nárazem. A já se ještě víc překročila v koutě, div se nenatiskla pod umyvadlo. Ten zvuk třeštícího kovu dveří mě vyděsil.

„Annie?“ Paul ke mně rychle poklekl. „Omlouvám se, já nechtěl.“ Pohladil mě po tváři a políbil na čelu. „Měl jsem o tebe strach.“ Pohledem zajel ke skříňce s mými léky. „Vzala sis něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. Úlevně mě sevřel v náručí a nepatrně se mnou zavrávoral. Vytáhl mě z kouta. Nechtěla jsem, aby se mě teď dotýkal a dala mu to znát, ale oproti tomu statnému indiánovi jsem neměla žádnou šanci. Ujistil se, že jsem v pořádku. Položil mě zpět do postele a vypadalo to, že se chystá odejít, tak jak to měl předtím v plánu, ale on se ve dveřích zastavil a podíval se na mě. Nic neřekl, jen se na mě díval. Začalo mě to pomalu děsit. Jeho panenky byly až nepřiměřeně temné. V dlani svíral futro dveří, tak silně, že v tom kovu málem vznikly prohlubně.

Zastavilo se mi srdce, když se z toho místa odtrhl a namířil si to přímo ke mně. Šel pomalu a opatrně, jako by byl dravé zvíře a já jeho kořist. Těsně u mě se zastavil. Jeho dech pošimral moji kůži. Sledovala jsem každý jeho krok a málem vyjekla, když si přede mnou klekl a pohladil mě po koleně až ke stehnu.

„Annie,“ polkl vzrušeně a zadíval se do mé tváře, „já tě toužím políbit.“ Jeho řeč zněla mechanicky, přesto jsem se k němu naklonila a on se hladově přisál na má ústa. Bral si je takovým způsobem, až mě bolela. Nebyl to žádný z těch jemných a něžných polibků, které jsem od něho dosud znala. Tenhle byl divoký a vášnivý, jako on sám.

Dlaněmi jsem se zapřela do jeho hrudi, tohle se mi nelíbilo. Odtrhl se ode mě a zhluboka dýchal. Hrudník vypracovaných svalů se mu pod náporem vzduchu prohýbal. „Vyhoď mě, Annie. Vyžeň jako prašivého psa!“ zdálo se, že o to i sám prosí. „Polévá mě horko, mozek jako by dokázal vnímat jen mé potřeby… Vyhoď mě z téhle ložnice. Jen tak mi zabráníš, abych si tě teď a tady na místě vzal…“

<-- -->

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Instinkt - kapitola čtyřiadvacátá: