Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Innocence - 2. Kapitola

17.05.2010 (08:30) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1408×

Edward:

Vracíme se zpět do malého, ale krásného města Forks. Všichni máme tohle místo rádi. Je to tu dokonalé, skoro tu nesvítí slunce, jedinou výtkou by byli vlkodlaci, ale ti už určitě vymřeli.
Zabydlel jsem se a teď si můžu jít prohlídnout místní les. Vydal jsem se na své oblíbené místo, malinkou louku, celou posetou květinami. Vůbec se nezměnila, opřel jsem se o strom a nechal se unést fantazií. Když v tom jsem slyšel prasknout větvičku, žádné myšlenky jsem neslyšel, takže to musí být zvíře. Pomalu abych ho nevylekal, se odrazím od stromu, nadechnu se. Bože to není zvíře, ale člověk. Moje instinkty mě ovládly a já na ni skočil, zakousl se do krku a chtěl si vychutnat tu chuť, ale chutnala jako bláto. Rychle se odtrhnu a uvědomím si, co se stalo. To už je u mě Alice, rychle mě chytí a v myšlenkách mi sděluje, že mě viděla, jak jsem ji zabil. Uvědomila si, že se vůbec nebráním a vlastně když přišla, já nestál u té dívky, tak mě pustila. Tím mě vrátila do přítomnosti.
„Je mrtvá?" zeptal jsem se. Alice šla blíž k ní, ale pro jistotu nedýchala. Já si mezitím prohlížel tu dívku. Byla krásná. Jak jsem mohl zabít něco tak krásného? Jsem monstrum!
„Ne, slyším její srdce. Ale je to zvláštní, měla by přece řvát bolestí, a ne tady jen tak ležet, jako by se nic nedělo. Počkej, ty neslyšíš její myšlenky?" řekla Alice.
„Ne. Myslíš, že se mění?" zeptal jsem se, když jsem to už věděl. Alice neodpovídala, jen přemýšlela, jestli má dýchat. Nadechla se, a odpovídala mi myšlenkou: „Cítím jí v krvi jed, ale nechápu, proč jsi na ni tak vystartoval, její krev mi vůbec nevoní."
„Já vím, když jsem ji ucítil, byla to ta nejnádhernější vůně, ale když jsem ji kousl, bylo to jak bláto. Sice sem ji nezabil, ale zničil jsem jí život." Musel jsem to ze sebe dostat.
„Na výčitky budeš mít času dost, ale teď ji musím donést k Carlislovi." Měla pravdu, tak jsem ji vzal do náruče a utíkal k našemu domu. Alice se snažila nahlédnout do budoucnosti té dívky, ale nic neviděla. Zajímavé, já jí nečtu myšlenky, Alice nevidí budoucnost. Neměl jsem moc času nad tím přemýšlet, protože ta dívka začala mluvit. Ale nemluvila souvisle, bylo to jako by snila a byl to velice příjemný sen, protože se během toho usmívala.

Bella:

Bolest najednou přestala a já upadla do nicoty. Ale ani to netrvalo dlouho, najednou jsem byla ta té stejné louce a byl tam se mnou zase ten anděl. Tentokrát neodešel od toho stromu, ale otevřel oči a zahleděl se na mě. Jeho oči mě naprosto omráčily.

Edward:

Doběhli jsme k domu, zrovna ve chvíli kdy vycházel Carlisle. Podíval se na tu dívku s otazníkem v očích i mysli.
„Já… já ji kousl, nemohl jsem si pomoct, voněla tak sladce, já moc se omlouvám,“ odpověděl jsem mu na myšlenky, ale hned se rodily další.

„Ne od té doby co jsem ji kousl, se ještě nepohnula, jen mluvila, ale bylo to jako by mluvila ze spaní."
„Zajímavé," řekl tentokrát nahlas.

„Vezmi ji dovnitř, tam se na ni podívám."
Nesl jsem ji nahoru, když se její obličej zkřivil bolestí. Zrychlil jsem do svého pokoje a položil ji na svou pohovku. To už vedle mě stál Carlisle.
„Nějaké změny?" zeptal se.
„Vlastně ano, celou cestu se usmívala, ale teď vypadá, že ji to bolí." odpověděl jsem.
„Synu, nezbývá než čekat než se přemění. Teď jí nemůžu pomoct. Ale potřeboval bych si s tebou promluvit." Ano chce si promluvit o tom jak to že jsem přestal.
Došli jsme do jeho pracovny a já mohl začít pěkně od začátku. Řekl jsem mu vše. Bylo zajímavé sledovat jeho myšlenkový pochod.

„Jak to udělala? Udělala to vůbec ona? Jako bahno? Třeba může měnit svůj pach, ale to byla ještě člověk. Je to opravdu divné. No Edwarde, vysvětlení nemám, ale ty si to nevyčítej. Jestli opravdu voněla tak sladce. Mohlo se to stát komukoliv. Nikdo není dokonalý.“ Ty poslední věty mě vytočily, ale zase jsem se uklidnil. Jako by se to mohlo stát zrovna jemu, měl to nejdokonalejší ovládání co znám.
„Měl jsem se nejdřív podívat, jestli to je opravdu zvíře, můžu za to, ale to teď opravdu nechci řešit. Půjdu se za ní podívat," řekl jsem, než jsem odešel a nechal ho tam s jeho myšlenkami.
Došel jsem do svého pokoje a podíval se na tu dívku. Zase se usmívala. To mě uklidnilo a byl jsem rád, že ji to alespoň nebolí. Na to že byla ještě člověk, byla nezvykle bledá, ale ani to jí neubíralo na kráse. Zůstal jsem s ní až do rána, ale pak jsem musel do školy. Bylo zvláštní, že když jsem ochutnal lidskou krev, moje oči zůstaly, hnědé.

Dva dny uběhly jako voda. Mezitím jsme přišli na to, kdo ta dívka je. Jmenovala se Isabella Swan. Její otec byl místní policista, takže hned druhý den byla ve zprávách oznámena jako pohřešovaná. A mě už zbýval jen jeden den s tou kráskou. Když Alice viděla, že jakmile se probudí, pojedu pryč, byla naštvaná, Jasper se mě snažil neustále uklidnit, ale pocit z viny nešel jen tak zahnat. Carlisle chápal pocit viny, ale nechápal, proč chci odjet. Esme se mě snažila všemožně přesvědčit, abych neodjížděl. Ale když jsem jí slíbil, že se za rok vrátím, už nebyla tak smutná. Rosalii byla naštvaná, nejspíš se budeme muset přestěhovat a to ona nesnášela. Chtěla žít jako člověk. Emmett sice nechtěl, abych odjel, neustále opakoval že je to pitomost, ale já už se rozhodl.
Začalo svítat, když se z mého pokoje ozval křik.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocence - 2. Kapitola: