Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Innocence - 18. kapitola

30.06.2010 (07:00) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1151×

Zpět u novorozených:

Zavřela jsem oči a čekala. Cítila jsem, že se mi někdo zakousl do ruky. Avšak nic víc se nestalo. Pomalu jsem otevřela oči, abych zjistila, co se stalo. Přede mnou se prali dva upíři, avšak ani jednoho z nich jsem neznala.
Jeden najednou začal mít převahu a lehce si s ním poradil. Potom se podíval na mě a já si ho pořádně prohlédla. Tmavě hnědé vlasy, červené oči a rty podobné těm Edwardovým. Au, ta vzpomínka zabolela. Přes tričko byly vidět jeho vypracované břicho.
Pomalu došel až ke mně a poklekl. Vyvalila jsem na něho oči a on se tomu jen usmál.
„Má paní, konečně vás poznávám osobně,“ řekl a já na něj koukala ještě vyjeveněji. Ale to jsem už nebyla sama. Všichni Volturiovi koukali stejně. Vzpamatovala jsem se jako první. Ale pořád jsem nechápala co se děje.
„Ehm, a kdo jsi? Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.
„Mé jméno je Santiago. A mám poslání ochraňovat tě.“ Ochraňovat mě, proč proboha. To znamená jen komplikace, bude těžší se zabít.
„Jak poslání,“ zeptal se Michael.
„Vy máte své schopnosti a já místo schopností dostal poslaní, těžko se to vysvětluje.“
Všichni jsme nastoupili do letadla a letěli směr Itálie. Na letišti na nás čekala černá limuzína. Santiago celou cestu sledoval jen mě, až to bylo nepříjemné. Vystoupili jsme a zamířili do hradu. V trůním sále na nás už čekal Aro. Šel k nám, ale v půli cesty se zastavil a jen koukal na Santiaga. Jane k němu došla a podala mu ruku. Chvíli se soustředil, ale pak se na mě podíval naštvaným pohledem a na Santiaga vděčným.
„Isabello, to nemyslíš vážně! Ty si se chtěla zabít! Opovaž se o tom ještě někdy jen přemýšlet. Už se to nebude opakovat! Nikdy!“ dořekl a tentokrát promluvil k Santiagovi: „A tobě děkuji, že jsi ji ochránil. Prosím, pojď ke mně a podej mi ruku.“ Santiago se na něj nechápavě podíval, nakonec však pokrčil rameny a šel k němu. Podali si ruce a Aro se na něj nakonec usmál.
„Vítej tedy mezi námi. Dostaneš pokoj hned vedle Isabelly.“
„Děkuji pane, slibuji, že nebudu dělat problémy,“ odpověděl a zase se na mě podíval. Já rychle uhnula pohledem na Ara, ten se jen usmál a pokynul, že můžeme jít.
Došli jsme před můj pokoj a já mu ukázala, kde je ten jeho. Usmál se a chtěl něco říct, já ho však předběhla.
„Dnes byl velice těžký den a já si potřebuji odpočinout,“ odbyla jsem ho a zalezla do pokoje. Konečně mám chvíli pro sebe.
Celou noc jsem přemýšlela, co to vlastně znamená, že mě má chránit. To se mnou bude všude? Jen to ne, už tak tady nemá člověk soukromí, ale s ním? Proboha, co mě ještě čeká.

Asi týden po tom, co se k nám přidal Santiago, jsme se vydali na další misi. Nějaký starý upír si vytvořil spolek, jehož úkolem bylo zničit Volturiovi. Nemělo to být tak lehké jako s novorozenými. A to se mi přesně hodilo.
Vystoupili jsme z letadla a mířili k tajnému úkrytu. Před ním stál jeden upír, ostatní ho chytili a já si půjčila Arovu schopnost. Během pár vteřin jsem věděla, na co v celém svém životě myslel. Ve škole nebyl vůbec oblíbený, ale to se změnilo s příchodem jeho jediné lásky. Byla krásná, na člověka až nezvykle. Hned se spolu začali bavit a skvěle si rozuměli. Později se z přátelství stala láska. Vraceli se z kina, když na jeho dívku skočila upírka a zabila ji. Potom se otočila na něj a kousla ho. Myslela si, že spolu budou tvořit pár, ale to se přepočítala. Od prvního okamžiku plánoval, že ji zabije, a to taky udělal. Předtím ale zjistil, že patřila k Volturiům a přísahal, že se pomstí i jim.
Konečně se dostal tam, kam jsem potřebovala. V myšlenkách mu proběhlo, jak otevřít kryt.
Pustila jsem jeho tvář a pokynula ostatním, že vím, co potřebuji. I když jsem ho litovala, zákon byl zákon. Rozdělala jsem oheň a ostatní ho zatím roztrhali. Došla jsem ke kameni a zatlačila na to místo, které jsem viděla u toho upíra v mysli. Najednou se otevřel velký poklop a my všichni do něj skočili.
Skončili jsme v malé místnůstce, byly tam jediné dveře. Vydali jsme se do nich. Tentokrát to nebyla malá místnůstka, ale obří místnost. Spočinulo na nás čtyřicet očí. Nikdo neváhal a začal boj. Nebylo nás ale jen pět, nýbrž deset. Aro nás nechtěl nechat jít samotné, ale zároveň nás neposlal moc, ale poslal ty s nejlepšími schopnostmi.
Na mě se z ničeho nic vrhlo pět upírů naráz, Santiago ze mě dva hned strhl, ale víc nemohl. Já se opět nebránila, ale bolest tentokrát nepřišla vůbec. Otevřela jsem oči a to, co jsem uviděla, mě zamrazilo. Kolem mě byla nějaká bublina a nikdo se přes ni nemohl dostat. Upíři kousali, kopali, mlátili, nic však nezabíralo.
Zbytek boje jsem strávila v té bublině, zatímco ostatní bojovali. Když konečně bylo po všem, bublina zmizela.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se.
Odpověděla mi vysoká a krásná černovláska: „Jsem štít, dokážu vytvořit bublinu proti útokům ostatních. Poslal mě Aro, kdyby ses zase pokusila o sebevraždu.“ Takže za to může Aro, nikdy nezemřu, budu se trápit po zbytek věčnosti.

Do hradu jsme se dostali až další den. Aro zase vyváděl, ale já ho jen obešla a mířila do svého pokoje. Tam jsem se natáhla na postel a litovala, že nemůžu spát.

O 30 let později:
Aro už mě nikam nepouštěl, nechtěl, abych si něco udělala. A tak jsem většinu času trávila ve svém pokoji nebo na lovu. Avšak jeden den přišel zlomu.

Aro si mě zavolal a já jako poslušný pejsek běžela za ním.
„Isabello, takto to dál nejde. Rozhodl jsem se, že ti dám svobodu. Chci, abys začala zase žít, a proto se Santiagem pojedete pryč. Začneš opět chodit do školy. Budeš žít stejný život jako předtím. A až ti bude dobře, vrátíš se sem,“ ukončil svůj proslov. Já na něj jen nevěřícně koukala, tak promluvil znovu.
„Samozřejmě nemůžu riskovat, že si pokusíš zase něco udělat, takže s vámi pojede ještě někdo z gardy.“
„Jestli si to tak přeješ,“ odpověděla jsem mu, ale bylo mi jasné, že stejný život už žít nebudu. Bez něj to nepůjde.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocence - 18. kapitola: