Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Innocence - 15. Kapitola

28.06.2010 (17:45) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1338×

V letadle jsem měl dost času přemýšlet, co udělám. Je jasné, že podle vůně ji nenajdu. Poptám se po okolí, určitě si někdo všimne, když kolem něj projde někdo, tak krásný jako je Bells. Navíc pochybuji, že by si vzala byt někde v centru, takže nejdřív vyzkouším okolí Londýna. Doufám, že ji najdu, pak ji už nikdy nepustím. Navždy budeme spolu, pokud mě tedy ještě miluje. Ale v dopise psala, že ano. Mohla lhát… ne, to by Bella neudělala. Vždy, když se na mě podívala, viděl jsem tu lásku. Lásku, která jen tak nepomine… doufám. Konečně!
Letadlo dopadlo na zem a já spěchal vstříc Londýnu za mojí láskou.
Vešel jsem do haly, ale co jsem nečekal, bylo, že potkám…


Bella:
Měla jsem ještě dvě hodiny a jediné co mě napadlo, bylo, že bych si mohla poslechnout myšlenky někoho v rodině. Edwardovi jsem nemohla. Věděla jsem, že jeho hlas by mě donutil vrátit se za ním. Hm, kam teď? Nenapadlo mě nic lepšího, než běžet ke staré továrně na boty. Byla tam tma, kterou jsem nutně potřebovala. Alice by měla vidět jen tu tmu. Ano to je ono, poslechnu si Alici. Tolik mi chyběla, všichni mi chyběli.
Běžela jsem a doufala, že si nikdo nevšimne, že kolem něj proběhla šmouha. Ale lidé nejsou všímavý.
Doběhla jsem k budově a rozrazila dveře. Šla jsem do malé místnůstky, podle vybavení to vypadalo na kancelář. Sedla jsem si do kouta a soustředila se na to, že chci Alici číst myšlenky.
„Doufám, že se mu nic nestane. Třeba potká Bellu," při tom dostala vizy. Ano, jak jsem doufala, viděla jen tmavou místnost. „Ne, to znamená že… Ale to není možný, kdo by to udělal. Edward nemůže být mrtvý."
Mrtvý, mrtvý, mrtvý… To slovo mi v hlavě znělo pořád dokola. Ale to není možné, on nemůže být mrtvý. Nic jiného jsem v hlavě neměla. Zapomněla jsem i na bolest, která měla přijít, ale nepřišla. Místo ní se mi ještě víc prohloubila díra v hrudi. Teď to nebyla díra, ale přímo kráter.

Dva dny jsem tam jen seděla a nevnímala okolí. Nic nemělo cenu, je mrtvý. Už se mi nevrátí. Proč jsem jen utíkala. Mohla jsem ho zachránit, mohl žít.
A tehdy jsem se rozhodla. Už nebudu utíkat, už se nebudu schovávat. Pojedu do Itálie a vzdám se Volturiovými.

Letadlo do Itálie odlétalo za pět minut po tom, co jsem přišla na letiště. Cesta byla dlouhá, musela jsem myslet na všechny chvilky s ním. Díra byla čím dál větší a dostavila se i mně tolik známá bolest. Bolest ze ztráty.
Jakmile jsem vystoupila, ukradla jsem auto a jela směr Volterra. Soustředila jsem se na řízení, i když to nebylo potřeba, ale myslet na další chvilky s ním jsem už nemohla. Nelitovala jsem žádného okamžiku s ním, ba naopak. Každého okamžiku jsem si vážila. Ale chci na něj myslet až v posledních chvílích své existence. A pak budeme spolu.

Dorazila jsem před velký hrad. Tohle místo se k nim hodilo. Nahánělo lidem strach, i když si to ani sami neuvědomovali. Všimla jsem si postavy v černém plášti a zamířila k ní.
„Zaveď mě k Volturiovým," bylo mi jasné, že je to upír. Jeho bledou pokožku a červené oči se nedalo přehlédnout.
„Kdo jsi?" zeptal se neznámý.
„Isabella Swan, žila jsem u Cullenovích. Aro mě hledá."
„Ach, tak to jsi ty. Obávaná Isabella. Já jsem Felix," dodal, otočil se a šel k postraní uličce. Na konci odklopil poklop od kanálu a pokynul, abych skočila dovnitř. Ladně jsem skočila a dopadla na nohy. Felix nebyl pozadu a dopadl těsně za mě. Ta blízkost mi nebyla příjemná. Dlouho nepostál a už šel dál.
Došli jsme k recepci. Za ní seděla žena, lidská žena. Pozdravila se s Felixem a mě jen sjela pohledem. Nastoupili jsme do výtahu a jeli do dalšího patra. Vyšli jsme z výtahu a vstoupili do další místnosti. Byla oválná a stály tam jen tři křesla. Všichni upíři se po nás podívali, tedy spíše po mně. Přišel k nám upír a podal si s Felixem ruku. Vypadal jako z porcelánu. Jeho bledá pokožka vypadala, jako by pouhé šťouchnutí prstem způsobilo naprostý rozpad. Krvavě rudé oči a v nich nejdříve otazníky, pak pochopení a pak obdiv. Rukou si prohrábl své tmavé, vlnité vlasy a promluvil.
„Vítám tě, u nás Isabello. Mé jméno je Aro a támhle," ukázal na dva další muže, „jsou mí bratři. Caius…," ukázal na muže, který měl vlasy ve stejné barvě jako pokožku, „a Markus," druhý muž měl vlasy barvy černého uhlí.
„Těší mě," řekla jsem. Nastavil ruku, tak jsem si s ním ze slušnosti potřásla.
„Zajímavé…" zamumlal, „a co se stalo, že jsi tu dobrovolně?"
„Nebaví mě utíkat. Chci zemřít," řekla jsem rozhodně.
„Zemřít? A přijít o takový talent. To ne, přidáš se k nám," řekl, Aro.
„Já nechci být jedna z vás."

„Pak tě nepustíme, ale ani nezabijeme," řekl, Aro a otočil se k Felixovi, „vezmi ji do cely, však ona se umoudří."

Felix mě chytl za loket a táhl kamsi. Cestu jsem nevnímala, musela jsem myslet jen na to, že neuvidím Edwarda. Nesejdu se s ním v nebi. Felix mě hodil do cely a zavřel za sebou a odešel. Poddala jsem se pláči, pláči bez slz. Jak mi teď chyběly, chyběla mi ta zranitelnost, to jak se lidé mohou tak lehce zabít. Už mi ani vzlyky nepomáhaly. Ze vzlyků jsem přešla do otupělosti. Žádné myšlenky, žádná bolest.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocence - 15. Kapitola: