Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Innocence - 14. Kapitola

28.06.2010 (08:00) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1170×

Během noci jsem vyrobila falešné doklady, moje nové jméno je Emily Dream. Emily mě napadlo jen tak a Dream, protože celý můj život je jako sen. S Edwardem to byl krásný sen a nyní bez něj je to jako noční můra.
Ráno jsem šla do knihovny a vyřídila vše potřebné. Paní Cooperová byla moc milá paní. Vše mi vysvětlila a ukázala, když jsem potřebovala, pomohla mi. Párkrát se mě zeptala na minulost, ale když viděla můj bolestivý výraz, přestala se ptát.

Byla jsem tu už měsíc a můj domek se změnil k nepoznání. Během jednoho týdne jsem ho stihla celý opravit a teď vypadá jako z pohádky. Jediné, co mi zbylo po mé rodině, byla fotka. Fotka, na které jsme všichni a šťastní. Moc jsem se na ni nekoukala. Vždy mi způsobila bolest a já dostala strach, že Alice něco uvidí.
Jako každé úterý jsem předčítala dětem v knihovně. Ovšem nechodily sem jen děti, ale také dospělí. Tedy hlavně muži. Paní Cooperová byla nadšená, prý od té doby, co jsem tam začala pracovat, se jí zdvojnásobila tržba. Ano, spousty mužů sem chodilo, aby si získali něco, co už nemám. Moje srdce je pryč a jen jedna osoba ho může vrátit na jeho místo.

„Emily, dnes přijde Mark. Je to slušný muž, dej mu šanci," přemlouvala mě už po několikáté paní Cooperová. Mark je vlivný muž, dělá ředitele v bance.

„Paní Cooperová, vy se nevzdáte, že? Já Markovi nechci ublížit, ale šanci mu dát nemůžu."

„Ty jsi tak tvrdohlavá, Emily," zamrmlala a odešla do skladu. Sedla jsem si k počítači a přemýšlela co dál. Nevím, jak dlouho tu budu moci zůstat, ale odejít se mi nechce. Zůstanu tu půl roku nebo rok, a pak odejdu. Kam, vymyslím později.
Z přemýšlení mě vytrhl zvonek od dveří. Do nich právě vstupoval Mark. Jen co mě spatřil, roztáhl se mu po tváři zamilovaný úsměv. Paní Cooperová k němu přicupitala a pomohla mu z kabátu. Z vlasů mu kapaly kapky přes jeho obličej. Vypadal jako model a bylo mu něco kolem dvaceti pěti. Každá dívka z okolí by dala cokoliv za to, aby si jí všiml. On však svoji pozornost směřoval jen na mě.

„Dobrý den, dámy," pozdravil nás. „Mohl bych s tebou mluvit, Emily?"

„Jistě, pojď," odpověděla jsem a vedla ho do kuchyňky. Když jsme byli na místě, nesměle se usmál a zadíval se mi do očí. Bylo v nich odhodlání a strach. Než jsem se stihla na něco zeptat, ušel krok ke mně a políbil mě. Jeho teplé rty a krční tepna tak blízko mým zubům, způsobila nesnesitelné pálení v krku. Odlepila jsem se od něj a pomalu mířila k jeho krku. Srdce mu bylo jako na poplach, nejdříve jsem ho políbila na krk a už se chystala zakousnout, když mě vyrušilo zaskřípání dveří. To mě probralo. Paní Cooperová strnula, omluvila se a odešla. Podívala jsem se na Marka, který se usmíval jako sluníčko. Ano, myslel si, že jsem konečně podlehla jeho šarmu.

„Promiň, Marku, tohle se už nesmí stát. Já… bylo to jen chvilkové oslabení smyslů, omlouvám se."

„Ne, to ty promiň. Ale musel jsem to zkusit, tohle byl poslední pokus, slibuji. Vím, že ke mně nic necítíš a chápu to. Omlouvám se." Než jsem mu stihla odpovědět, otočil se a odešel. Sesunula jsem se na zem a přemýšlela o tom, že jsem málem zabila tak hodného člověka. A ten jeho výraz vypadal, jako by ho vážně mrzelo, co se stalo. To já se měla omlouvat jemu a ne on mně. Já ho málem zabila a on se mi omlouvá. Ještě chvíli jsem tak přemýšlela, když znovu do kuchyňky vkročila paní Cooperová.

„Děvče, stalo se ti něco?" zeptala se.

„Ne, jen jsem Markovi řekla, že mezi námi nikdy nic nebude, a teď mi je ho líto."

„To chápu, děvče, je to hodný muž. A neboj, on si brzy nějakou slečnu najde. Šarmu na to má dost," řekla a usmála se, „a teď pojď. Za chvíli máš předčítat."

Uběhl další měsíc a já byla, v rámci možností, šťastná. K úplnému štěstí mi chybělo několik lidí, tedy upírů. Jestlipak mě ještě hledá? Našel si jinou? Ani bych se mu nedivila. A co dělají ostatní? Pořád ty samé myšlenky dokola. Pomalu jsem nemyslela na nic jiného. Stýskalo se mi. Po Alici, šíleném elfovi, co miloval nakupování. Po Jasperovi, tichém, ale moudrém upírovi. který by kvůli Alici udělal cokoliv. Po Rosalii, nejkrásnějšímu stvoření na světě. Po Emmettovi, největším vtipálkem na světě. Po Esme, tolik mi připomínající matku. Po Carlisleovi, který mi nahradil otce. A hlavně po Edwardovi, mojí jediné lásce. Byl, je a vždy bude jediný muž, kterému patří mé srdce.
Bolest mě zasáhla jako nikdy. Bylo to tím, že jsem na ně už dlouho nemyslela tolik. Cítila jsem, jak mě všechna obrana opustila a já se poddala bolesti. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale jedna věc mi byla jasná hned. Budu muset odejít. Alice mě vidí a co kdyby poznala, kde jsem. Doufala jsem, že tu budu déle. Zabalila jsem si věci, stavila se v knihovně, dala jsem výpověď a vydala jsem se na letiště.


Edward:
Už jsem Bellu hledal měsíc a pořád nic. Jednou ji Alice viděla, ale ještě neměla nic v plánu, a tak nevím, kam měla namířeno. Najednou mi zazvonil telefon.
„Ano?" zeptám se.
„Edwarde, viděla jsem ji. Vypadá to jako Londýn, ale nejsem si jistá…" Chtěla ještě něco říct, ale já ji neposlouchal. Vydal jsem se směr letiště, nastoupil do letadla a doufal, že najdu Bellu.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocence - 14. Kapitola: