Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Innocence - 12. kapitola

26.06.2010 (12:00) • Midnight • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1201×

Od té doby, co jsme přišli na to, co mám za schopnost, snažila jsem se o ní zjistit víc. Bylo to zvláštní, kdykoliv jsem si přála, aby na mě neplatily schopnosti ostatních, stalo se tak. Zatímco přebírání schopností, mi šlo čím dál hůře. Pokaždé, když jsem to zkoušela, rozbolela mě hlava, což je u upírů neobvyklé, že jsem to ihned vzdala. A čím víc jsem to zkoušela, tím to bylo horší. Edward se už nemohl koukat, jak trpím a začal mi to zakazovat. Ale já to stejně zkoušela.
Lukas se nastěhoval k Tanye a tak nás bylo o jednoho méně.

Edward s Jasperem jeli na dvou denní lov. Emmett řekl, že nepojede.
„Jdem si zahrát schovku!" rozhlašoval po celém domě Emmett.
„Ok, já jsem pro, ale ty hledáš Emme," řekla jsem. Alici s Rosalie se nechtělo. A tak jsme šli jen mi dva.

„Napočítej do padesáti a pak mě pojď hledat," s těmito slovy jsem se rozběhla. Vyskočila jsem na strom a zablokovala všemy jejich schopnosti, aby nemohli radit Emmettovi. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale vždy, když kolem mě proběhl Emm, hodila jsem po něm šišku. Rozhlídl se, zase začal běhat jako šílenej, ale nikdy mě neviděl. Zavřela jsem oči a užívala si klidu. Nic jsem nevnímala, utápěla jsem se v myšlenkách. Musela jsem takhle sedět dlouho, protože jsem najednou slyšela ten nejnádhernější zvuk, Edwardův hlas.
Seskočila jsem dolů a utíkala za ním. Když jsem ho uviděla, lekla jsem se, měl obličej zkřivený bolestí. Doběhla jsem do domu, když si mě všimli, najednou si oddechli a Edward mě zuřivě objal.
„Kde jsi byla, lásko? Měl jsem takový strach."
„Kdy ses vrátil?" zeptala jsem se.
„Před týdnem. Málem jsem zešílel strachy, celou dobu tě hledám. Já bál jsem se, že…" nedořekl
„Čeho? Víš, že mi můžeš říct vše."

Smutně se na mě podíval a odpověděl: „bál jsem se, že už mě nemiluješ, a tak jsi utekla." Jak si něco takového může myslet? On je moje vše. Políbila jsem ho a do toho polibku dala lásku, aby viděl, že mě se jen tak nezbaví. Když jsme se od sebe odtrhli, přiběhli za mnou ostatní a všichni mě objali. Ani mě nenapadlo, že bych tam mohla být týden, připadalo mi to jako chvíle.
„Kde jsi tedy byla?" zeptal se Emmett, „nikde jsem tě necítil."
„Seděla jsem na stromě asi čtyřicet metrů odsud. Jak to, že jsi mě necítil. To se mi přece ještě nestalo."
„Na to bych měl vysvětlení já. Když jsem tě kousl, změnila sis chuť krve, aby mi nechutnala. Jinak bys nepřežila," řekl a zase měl smutný obličej. Pohladila jsem ho po tváři a on se trochu uvolnil.
„Takže, další schopnost?" zeptala jsem se.
„Ano, jsi velice nadaná. Je to sice skvělé, ale zároveň díky tomu můžeme mít potíže. Pamatuješ si, jak ti Rosalie vyprávěla o Volturiových?" Zakývala jsem hlavou na souhlas a tak pokračoval, „můžou tě brát jako riziko. Máš sílu na to zničit je, nebo alespoň oslabit a oni mají spoustu nepřátel, kterým by se to hodilo."
Můžu ohrozit celou rodinu. Měla bych odejít, ale teď ne, nemůžu to Edwardovi udělat a navíc, dokud o mně nic neví, můžu tu zůstat.

Leželi jsme v našem pokoji, když najednou Edward vstal. Chytl mě za ruku a vedl mě někam do lesa. Vůbec jsem nechápala co se děje. Najednou zastavil.
„Mám pro tebe překvapení," řekl a zavázal mi oči šátkem. Vedl mě dál do lesa, až najednou zase zastavil, rozvázal mi oči a mě se naskytl pohled na naše jezírko poseté lístky z růží a na malinkou dřevěnou loď. Jako gentleman mi pomohl posadit se na tu loďku, chytl pádla, a když jsme dojeli doprostřed, klekl si na jedno koleno.
„Isabello Marie Swan, jsi celý můj život. Dříve jsem jen přežíval, ale ty jsi mě probudila a já konečně žiji. Od první chvíle co jsem tě uviděl, jsem pociťoval něco, co jsem neznal, teď už vím co to je. Je to láska. A tak se tě ptám, vezmeš si mě?"
Na chvíli jsem zaváhala, jsem přece mladá, ale pak jsem si uvědomila, že já už nikdy starší nebudu, a tak jsem odpověděla. „Ano" a skočila mu kolem krku. Edward to nečekal, takže jsme spadli do vody. A tam se oddali společné rozkoši.
Edward mi zase roztrhal oblečení, takže jsme museli čekat, až alespoň uschne to jeho. Když už bylo vše uschlé, oblékla jsem si zase jeho košili a společně jsme se chtěli vydat zpět k domu, když najednou Edward ztuhl.
„Máme společnost," řekl pouze. Stoupl si do obranné pozice přede mě. Nechtěla jsem ho nechat bojovat samotného, sice jsem se neuměla prát, ale nemůžu ho nechat jen tak bojovat samotného. Stoupla jsem si vedle něho, chtěl něco namítnout, ale nestihl to. Před námi se objevili tři upíři. Dvě ženy a jeden muž. Byli krásní. Ženy blondýny, vypadaly jako sestry, dlouhé nohy, štíhlá postava. Byly krásné, ale Rosalie byla krásnější. Muž měl naopak černé vlasy a velice svalnatou postavu. Všem mohlo být něco kolem dvaceti pěti. Muž nás chvíli pozoroval, a pak se vrhl na Edwarda. Nechápala jsem, proč zaútočili, my bojovat nechtěli.

Nepřemýšlela jsem o tom dlouho, protože se na mě vrhla jedna z upírek. Společně jsme narazily do stromu. Já ji dala ránu do břicha a ona odletěla kus ode mě. Viděla jsem Edwarda, jak uhýbá každému útoku, no jo, to čtení myšlenek. Napadlo mě použít jeho čtení myšlenek, ale nejspíš bych nebyla schopná bojovat. Blondýna se na mě opět vrhla, já jí chytla ruku a škubla. Co jsem nečekala, bylo, že jí tu ruku urvu. Myslela jsem si, že to ani nejde. Upírka zařvala, až to trhalo uši, druhá na mě upřela svůj zrak a vypadalo to, jako by mě chtěla propálit pohledem. Edward se na mně vyděšeně podíval, ale když viděl, že mi nic není, bojoval dál. Roztrhal muže na kousky, vytáhl zapalovač a zapálil je. Koutkem oka jsem zahlédla, jak druhá žena prchá pryč. Edward přiběhl za mnou a roztrhal i první ženu. Kousky přidal na hromadu a pomalu šel ke mně. Objal mě se slovy, že všechno bude v pořádku.
„Proč ta druhá žena nebojovala?" zeptala jsem se po chvíli.
„Má schopnost, dokáže tě spálit pohledem. Proto se jen koukala, má za úkol ty dva ochránit, kdyby měli problémy. Ale na tebe nefungovala. Jsi prostě dokonalá," políbil mě a společně jsme se vraceli domů. Vypnula jsem ochranu proti Alici a doufala, že uvidí, že potřebuji oblečení. Košile byla na místech potrhaná a odhalovala mi polovinu zadku. Edward se na mě po očku pořád díval s touhou v očích. Když jsme došli před dům, už tam čekala Alice s oblečením. Díky bohu, další Emmettovi narážky nepotřebuji. Uvnitř nám nejdřív každý pogratuloval k zasnoubení, a pak jsme jim oznámili, co se stalo.
„Kam běžela ta druhá žena?" zeptal se Carlisle.
„Do Volterry, nikdy se jí nestalo, že by její schopnost nefungovala, tak se rozhodla svěřit Arovi." Ne, proč zrovna teď. Já prostě nemůžu být šťastná. Věděla jsem, že to štěstí moc dlouho nevydrží, ale že tak brzy jsem nečekala. Zapnula jsem svou ochranu a přemýšlela jak odsud utéct. Nemůžu dovolit, aby zabili moji rodinu. Jestli si mám vybrat, kdo bude žít, budou to oni.
„Neboj, lásko, ochráníme tě," pošeptal mi Edward. Plete se, to já ochráním jeho. Zbývalo jen vymyslet plán na útěk. Je mi jasné, že mě Edward jen tak z očí nepustí.


Dnes je den D. Dnes opustím mou životní lásku. Než Edward odejel na lov, rozloučila jsem se s ním slovy, „Budeš mi chybět," a vášnivým polibkem. Nechtěl odjed, ale Alice ho ujistila, že se o mě postará. Zalezla jsem do našeho pokoje a vzala papír. Jediné co tu po mně zůstane, jako rozloučení.

Edwarde!
Ty víš, že tě miluji, ale nemůžu vás nechat bojovat s Volturiovými. Nehledej mě. Ty chvíle s tebou byly to nejkrásnější co znám, ale není nám dovoleno být dál spolu. Až tenhle dopis najdeš, už budu daleko, ale moje srdce zůstane tady s tebou. Všichni mi budete moc chybět.
Miluji tě.

Tvoje Bella

Položila jsem mu ho na postel, vzala to nejdůležitější a potichu, jako myška, jsem vyskočila z okna a utíkala neznámo kam.
Tehdy začal můj nový život/neživot. Život na útěku.

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Innocence - 12. kapitola: