Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Indestructible love - Prolog + 1. kapitola

12.03.2011 (17:00) • MrsCullenova • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1217×

Prolog

Nikdy jsem ani nepomyslel, že by ve světě lidí, v normálním světě existovaly i jiné bytosti. Bytosti, o kterých se člověk dozvídá z legend, mýtů a bájí počínajících u stvoření světa. Upíři a vlkodlaci.

Nikdy jsem na jejich existenci nevěřil, ale teď jsem byl jedním z nich. Byl jsem neohrožený druh tvora, kterému nikdo neublíží. Neublíží, co se týče fyzické stránky, po té psychické jsem byl zničený už od začátku. Můj stvořitel věděl, jak mě i mé lásce ublížit. Miloval ji, avšak jako upír nemohl zůstat s dívkou, která se postupem času změnila ve vlkodlaka. Poté, co se do mě otiskla, žili jsme poklidný život a náš vztah byl nezničitelný, nebo to jsme si alespoň mysleli. Pak ovšem přišel on a vše zničil. Udělal ze mě nesmrtelného a navždy zlomeného upíra.

Indestructible love

„Ta kapela je úplně boží. Navíc všem těm holkám je teprve šestnáct. Byl by hřích tam nejít. To je prostě příležitost!“
Takhle do mě Artie hučel už celý den. Nikam se mi nechtělo, ale společně se souhlasem jít na koncert bych alespoň na chvíli dostal pokoj.
„Já tam nejdu, Artie. Už to konečně pochop.“
Upřímně řečeno jsem vůbec neměl náladu trávit svůj volný víkend s partou puberťaček.
Znal jsem tisíce jiných věcí, které bych dělal doopravdy radši. Nejraději bych si, jako skoro každý víkend, zalezl na půdu našeho starého dřevěného domu a malým oknem sledoval tu překrásnou dívku od naproti.

Celé bych si to tam nejspíše zpříjemnil s kytarou. Hrál bych písničky, které jsem složil pro ni a představoval si, že je tam se mnou. Byl jsem do ní zakoukaný už nějaký ten pátek.
Nebydlela tu dlouho. Přistěhovala se s celou svojí rodinou odněkud z Californie.

„Jamesi!?“ křičel Artie a vytrhl mě z krásného snění.
„Hm, co?“
„Říkám, jestli se mám pro tebe v sobotu stavit?“
„Ne. Já tam nejdu. Najdi si někoho jiného.“
„Fajn. Vážně děkuju,“ řekl Artie a uraženě odešel.
„Ahoj,“ pozdravil jsem do ticha a také se vydal domů.

Chvíli jsem ještě přemýšlel, jestli nakonec přeci jen nemám jít, ale zavrhl jsem to. Artiemu jsem tím sice zkazil radost, ale naposledy, když jsem se nechal ukecat k takovéhle akci, skončilo to katastrofou. Byl jsem totiž jediný, kdo na jeho hloupý nápad přikývl. Všichni ostatní ho odmítli a evidentně udělali dobře. Byl to můj nejlepší kamarád, ale ten skandál už jsem si zopakovat nechtěl.

Když jsem přišel domů, automaticky jsem zamířil k ledničce. Dal jsem si ohřát pár párků do mikrovlnky a otevřel si láhev piva. Zjistil jsem, že v televizi nic zajímavého nedávají, a tak jsem se natáhl s časopisem. Nechala ho tu asi jedna z přítelkyň mého otce, jelikož článek na založené stránce napovídal jak shodit co nejvíce kilo za nejkratší dobu. Jistě, časopisy pro ženský jsou prostě o kravinách. Zašmátral jsem pod gaučem a vytáhl jiný časopis - Turbo. Byl to časopis o autech, který jsem si jednou koupil a nikdy neotevřel. Rozhodl jsem se to změnit. Roztrhl jsem fólii a na stůl položil přiložené CéDé s PC hrou. Need for speed teď strašně letělo. Škoda jen, že nemám počítač.

Četl jsem nějaké nesmysly o novém typu Audi s6, ale i to mě po chvíli přestalo bavit.
Pocítil jsem únavu. Ještě se mi nechtělo jít spát. Napustil jsem si horkou vanu a naložil se do ní s hrnkem mléčné čokolády. Zatímco nápoj se snažil probrat můj mozek, horká voda mě uspávala.

Když jsem se probudil zimou, zjistil jsem, že jsem usnul. Zabalil jsem se do teplé osušky a vanu vypustil. Chvíli jsem ještě postával u topení, a když jsem se dostatečně zahřál, odklopýtal jsem unaveným krokem do postele. Příležitostně jsem mrknul na hodiny a bylo půl druhé ráno. Šílený čas. Zalehl jsem, pořádně se zachumlal do voňavých peřin a během chvíle usnul tím nejtvrdším spánkem.

Ráno mě táta vzbudil. Šel jsem si opláchnout obličej a vyčistit zuby. Trochu jsem si prohrábl vlasy a zděsil se pohledu v zrcadle. Měl jsem svítivé fialové kruhy pod očima. Děsivé.

„Musím nakoupit,“ pomyslel jsem si, když jsem ráno v lednici nic neobjevil. Táta přišel pozdě večer a po celém dni, co nejedl, vyluxoval kompletně celou ledničku a všechno, co našel.

Cestou do obchodu jsem si nasadil sluchátka a na své mp3 si pustil svou oblíbenou kapelu. Slunce mi svítilo na cestu a já si v duchu broukal veselou písničku. Byl to začátek krásného dne.

Do košíku jsem naházel od každého kusu potravin něco. Neuměl jsem nakupovat moc systematicky. Když jsem přišel k pokladně a stoupl si do malé fronty, všiml jsem si mé sousedky. Byla to ta krásná dívka, kterou jsem chodíval pozorovat. Kudrnaté zrzavé kadeře jí sahaly těsně pod ramena. Měla snědou pokožku a čokoládové oči. Působila sladce. Dnes na sobě měla bílé přiléhavé tílko s výstřihem do tvaru písmene V. Džínové kraťásky jí končily někde v půlce stehen a boty na malém klínku jí dělaly trochu vyšší, než doopravdy byla.

Usmála se na mě a zmizela za regálem. Řada pomalu postupovala a já se blížil ke kase. Najednou se krásná slečna objevila za mnou. Trochu jsem zneklidněl, i když si mě evidentně nevšímala. Pročítala si příbalový leták pracího prášku. Prodavačka mi sdělila cenu nákupu a já ztuhl. Jako by mě opařili čajem. Cítil jsem, jak se mi do tváří hrne žár. Rychle jsem otevřel peněženku a zjistil, že mám málo peněz. Trapas jako hora. Musel jsem být rudý až na pr… no až tam dole.
Dívka mi poklepala na rameno, zašmátrala v kapse, ze které vytáhla bankovku, vtiskla mi jí do ruky a přidala zářivý oslnivý úsměv.

Páni, zalapal jsem po dechu a podlomila se mi kolena. Kdybych se včas nezachytil stolku, za kterým seděla prodavačka, jistě bych se svalil na zem. Vykoktal jsem poděkování a jí svou reakcí dokonale pobavil. Dusila v sobě smích a já byl znovu rudý jako rajče. Zaplatil jsem a rozhodl se na ni počkat venku.

Šli jsme společně cestou domů. Prý že když už jsme sousedi, tak si musíme pomáhat.
Chtěl jsem jí stovku vrátit hned, ale nakonec jsem se vymluvil, že doma teď nemám rodiče, že se s penězi stavím později odpoledne. Nevadilo jí to. Na vrácení dluhu nijak nespěchala a já měl důvod jí znovu vidět.

Jakmile jsem přišel domů a vyrovnal nákup do lednice, hodil jsem na pánev pár vajíček a nakrájel na ně salám. Hemenex byl celkem rychle hotový. Neobtěžoval jsem si sednout a nacpal ho do sebe ve stoje. Zašpiněný talíř jsem opláchl ve dřezu a odešel do pokoje.

Prohraboval jsem se šatníkem a tak nějak se nemohl rozhodnout co na sebe. Chtěl jsem se jí líbit, ale můj vkus jsem zřejmě zdědil po otci. Nikdy jsem se neuměl moc dobře oblékat, i když má matka pracovala jako módní návrhářka, zemřela moc brzy a nestihla mi sdělit módní tajemství.

Zvolil jsem obyčejné černé triko a bílé plátěné šortky. Tím snad nic zkazit nemůžu, i když s mou šikovností jsem si nemohl být zcela jistý. Když jsem byl oblečený, odebral jsem se v tichosti do koupelny, protože až teď mi došlo, že táta ještě spí. Dnes mě volno, a tak jsem se snažil být co nejvíce potichu, abych ho nevzbudil. Nedopadlo by to dobře. Byl to moc velký nervák.

Své dlouhé blonďaté vlasy dosahující až k ramenům jsem projel hřebenem a sepnul do uhlazeného culíku. Připadal jsem si tak nějak upraveněji. Opláchl jsem si obličej studenou vodou a do tváří se mi nahrnulo trochu více krve. Získal jsem tak celkem přijatelnou barvu pleti.

Shlédl jsem se v zrcadle. Černé triko dokonale ladilo s mýma skoro až černýma očima. Ty jsem také zdědil po matce. Byla nádherná. Zemřela, když mi byly pouhé dva roky. Byla obětí bankovního vloupání a bohužel nepřežila. V dětství jsem její smrt neprožíval tolik co teď. Doopravdy mi chyběla. Možná proto, že byl otec většinu času v práci a já byl stále sám, nebo to možná bylo tím, že na kluka jsem byl až moc citlivý a vnímavý a nějakou ženu jsem v životě jednoduše potřeboval.

Cestou do obýváku jsem pootevřenými dveřmi nakoukl do tátovy ložnice. Pravidelné zdvihání hrudníku a občasné chrápnutí prozrazovalo, že si ještě nějakou tu chvíli pospí, což bylo jedině dobře. Chtěl jsem se vyhnout otázkám typu „Kde jsi byl,“ a „Co si tam dělal?“ Dnes jsem byl moc dobře naladěný a tohle by mi určitě náladu jen pokazilo.

Z tátova kabátu visícího na věšáku v předsíni, jsem vyndal peněženku. Vytáhl jsem z ní stovku a zasunul si jí do kapsy u šortek. Před odchodem jsem se ještě stavil v kuchyni a natočil si sklenici vody. Začínal jsem nervóznět a vysychalo mi v krku. Z botníku jsem vytáhl své kotníčkové tenisky a z věšáku si vzal klíče. Naposledy jsem zkontroloval, jestli mám vše a naposledy jsem se koukl do zrcadla. Pak jsem otevřel dveře a vydal se do krásného slunného dne.

U branky jsem se zastavil a nevěděl, jestli mám jít dovnitř. Rozhodl jsem se raději zazvonit tady. Párkrát jsem zmáčkl tlačítko a čekal. Když se dveře otevřely, vykoukla neznámá dívčí hlava. Měla dlouhé blonďaté rovné vlasy, ale bylo to ještě dítě. Pomněnkově modré oči mě propalovali stydlivým pohledem. Vystoupila na schod. Bylo jí tak deset. Možná i míň, ale byla strašně roztomilá.

„Dobrý den. Co chcete?“ zeptala se pisklavým hlasem a zčervenala. Styděla se. „Chudák malinká,“ pomyslel jsem si.
„Jdu vrátit peníze té slečně, co tu bydlí. Nevím, jak se jmenuje, ale myslím, že to bude asi tvá sestra.“
„Seli? Já pro ni doběhnu. Na shledanou,“ zavolala na mě a zmizela ve dveřích.

Za nedlouhou chvíli se ve dveřích objevila má bohyně. Ano, jen tak jsem ji mohl nazvat. Podle mého názoru to byla ta nejdokonalejší holka na světě. Chodil jsem na školu, kde dívky tvořily převážnou většinu, ale takovou krásou neoplývala žádná z nich.

„Ahoj,“ křikla na mě od dveří.
„Ahoj. Nesu ti ty peníze,“ odpověděl jsem a musel se zastydět, když jsem si vzpomněl na ranní scénu.
„Pojď dál.“

Otevřel jsem dveře kovové branky a po dlážděné cestičce došel až k domovním schodům. Letmo jsem při cestě pozoroval okolí a uznávám, že malou zahrádku před domem měli překrásnou. Okolo plotu se střídavě tyčily listnaté a jehličnaté keře, což na mě působilo nezvykle, ale zároveň zajímavě. Před zábradlím schodů těsně u domu to hrálo všemi barvami. Záhonky obsahovaly růže, tulipány a rododendrony. Byla to krásná souhra barev. Líbilo se mi tu.

Pomalu jsem vyběhl schody a okamžitě z kapsy vyndával peníze. Zastavila mě gestem ruky a pokynula mi, ať jdu dál.
„Musíš si u nás dát alespoň čaj. Nebo cokoli jiného, na co máš chuť.“
Trochu mě tím zaskočila, ale byl jsem mile překvapený. Tuhle nabídku bych nikdy neodmítl. Strávit s ní příjemnou chvilku u čaje, to bude skvělé.
„Dobře. Děkuji.“ Sám jsem se pokáral. Ona mě pozve na čaj a já se nezmůžu na nic jiného, než obyčejné děkuji.
„To je milé. Moc rád si s tebou dám čaj.“ Alespoň jsem se snažil. Ocenila to tím, že mi věnovala krásný úsměv.

„Posaď se,“ pokynula rukou ke stolu, když jsme došli do kuchyně. Natočila do nerezové konvice vodu a čekala, až se uvaří. Mezitím připravila dva stejnobarevné hrnečky, modré s fialovými proužky a strčila do nich sáček s čajem. Podle krabičky to měla být směs exotického ovoce. Přednost bych dal raději obyčejné klasice černého čaje s citronem, ale neprotestoval jsem. Bylo mi jedno, co budeme tu chvilku mé návštěvy dělat, hlavně když budu mít možnost ji lépe poznat. Mohli se z nás časem stát kamarádi. I když jsem toužil, aby z nás byli víc než kamarádi, bylo by to lepší, než aby mezi námi nebyl žádný vztah.

Stejně jako ona krátila čas čekání, než se voda uvaří, tím, že umývala špinavé nádobí ze dřezu, já si krátil chvíli analyzováním celé kuchyně.

Hned naproti dveřím byl dubový stůl, u kterého jsem seděl. Kovové židle měli sedátka potaženy látkou ve stejné tmavé barvě, jakou měl stůl. Ve stejné barvě byli i tenké proužky, které zdobily jinak karamelovou stěnu. Linka byla také dřevěná, avšak ve světlém provedení. Nad dřezem bylo veliké okno, které poskytovalo výhled do prostorné zahrady. Víc jsem zpozorovat nestihl, jelikož přede mě Seli položila hrnek a přisedla si ke mně. Respektive si sedla naproti mně, abychom na sebe viděli.

Čaj byl vařící. Poznal jsem to podle páry vycházející z hrnečku. Odsunul jsem ho tedy trochu víc k prostředku stolu a čekal, až vychladne.
„Takže ty jsi Seli?“ zeptal jsem se nesměle a bylo to na mě dost poznat.
„Jo. Jmenuju se Selena Anna Sheeldová. A ty?“
„James Bucks,“ odvětil jsem a stále přemýšlel nad krásou znění celého jejího jména. Selena Anna to byla dokonalá kombinace. Přitom ty jména o samotě působila tak obyčejně, dohromady byla prostě dokonalá. Samozřejmě jako ona.
„Máš krásné jméno. Selena Anna, to zní tak neobyčejně.“ Musel jsem jí to říct, i když jsem se potom trochu zastyděl. Cítil jsem jak se mi tváře plní krví a začínají hořet.
Usmála se, ale mou lichotku nekomentovala.
„Nebydlíš tu dlouho, že?“ snažil jsem se navázat konverzaci. Asi byla taky dost stydlivá.
„To ne. Myslím, že to bude měsíc.“
„A odkud jste přišli?“ Možná jsem byl moc zvědavý, ale chtěl jsem se o ní dozvědět co nejvíce.
„Z Los Angeles. Krásné město, i když nemůžu říct, že tady v Indianě, ale není to ono. V LA je pořád tak krásně slunečno, tady bohužel každou chvíli leje jak z konve a to je jeden z důvodů, proč bych se ráda vrátila.“
Myšlenka, že by odjela, mě trochu rozesmutnila, ale držel jsem své pocity na uzdě. Ještě by si pomyslela, že jsem absolutní magor.
„Nedivím se ti. Kdybych mohl, také bych šel někam, kde je lepší počasí. Tady je to opravdu mizerné.“
Opět neodpověděla, jen se na mě krásně usmála.

Čaj už dosáhl teploty, kdy se dal alespoň usrkávat, a tak jsem vytáhl pytlík, který jsem položil na talířek a čaj si osladil. Victoria udělala to samé. První lok mi trochu spálil jazyk, avšak chuť čaje upoutala mou pozornost. Mísící se chuť směsi banánu, ananasu a granátového jablka byla opravdu lahodná.
„Teda, to je výborné.“
„Je to moje nejoblíbenější pití. Vypiju třeba balíček čaje za dva dny. Jsem tím posedlá.“ Tomu jsem se zasmál, i když to vtipné nebylo. Nevím proč, ale prostě jsem měl chuť se smát na to okouzlující stvoření, které na mě koukalo z druhé strany stolu.
„Ta malá blondýnka je tvá sestra? Je tak malá a tak roztomilá.“
Její radostný obličej vystřídala starostlivá maska, která se pochvíli vystřídala s lítostným obličejem.
„Ano, to je Caroline, má mladší sestra. Je jí teprve devět, je tak malá a…“ Nechala svou nedokončenou větu vyznít do ztracena. Tohle asi bylo citlivé téma, o kterém se nechtěla bavit. Nechtěl jsem být vlezlý a tak jsem dále nevyzvídal.

Dopili jsme čaj a chvilku si jen tak nezávazně povídali, když jsme uslyšeli přijíždějící auto.
„To bude máma,“ přerušila naši konverzaci Seli a já se, nevím proč, podíval na hodiny.
Už byli čtyři, což mě odrovnalo. Seděl jsem tu celé dvě hodiny a přišlo mi to neuvěřitelné. Připadalo mi, že uběhlo tak deset minut, ne dvě hodiny. Zvedl jsem se z pohovky, která dominovala obývacímu pokoji, kam jsme se přesunuli a rozešel se ke dveřím.
„Už půjdu.“
„To je dobré. Mamka je v pohodě, nebude jí vadit, že mám návštěvu.“
„To je v pohodě, já už stejně musím. Táta bude hladový jako vlk. Sám si neuvaří, tak se o něj musím postarat.“ Při slovu vlk se trochu zvláštně zatvářila, ale pohotově vrátila oslnivý úsměv.
„Dobře. Budu ráda, když se někdy zastavíš,“ šeptla a mrkla na mě. Polilo mě horko. Okamžitě se mi zamotala hlava a přišel jsem si jako v ráji. Tohle bylo tak krásné. Chtělo se mi křičet radostí.
„Příště přijdeš na čaj ty k nám.“ Neptal jsem se jí ani ji nezval, nýbrž to znělo spíš jako přikázání. „Teda pokud chceš, samozřejmě,“ dodal jsem rychle pro jistotu.
„Ráda se brzy ukážu. Měj se hezky Jamesi.“
„Budu se těšit,“ řekl jsem a z kapsy vytáhl stovku. Podal jsem jí Victorii a ta ji zmáčkla ve své malé dlani.

Mezi dveřmi jsem se potkal s paní Sheeldovou. Jen jsem ji pozdravil a rychle jsem zmizel k našemu domu.

Táta už byl samozřejmě vzhůru. Jen jsem ho pozdravil a on mi s nezájmem odpověděl. Čekal jsem ty přihlouplé otázky, ale nepřišly. Byl zabraný do hokejového zápasu, který běžel v televizi na sportovním kanále. Na nic jiného kromě sportu a zpráv otec nekoukal. Neměl čas a navíc nikdy nebyl ten typ, co by vydržel dvě hodiny koukat na obyčejný film.

Přesunul jsem se do kuchyně a ze skříně vyndal tortily. Strčil jsem je na talíři do mikrovlnky a nechal ohřát. Mezitím jsem z rajčat, okurky, paprik, kuřecího masa a sýru připravil směs, do které jsem přidal česnekový dresink. Do každé tortily jsem zamotal trochu zeleniny s dresinkem a houkl na tátu, že večeře je hotová.

Sedl jsem si ke stolu, kam jsem připravil talíře s jídlem i příbory a čekal na tátu. Ten však talíř zvedl a pohodlně odcházel povečeřet k televizi. „Nevadí?“ houkl na mě, když dosedl zpět na pohovku.

„V pohodě,“ odpověděl jsem mu, ale pravda to nebyla. Neustále mě nechával samotného a vyhýbal se každé příležitosti trávit se mnou svůj volný čas. Mrzelo mě to, ale nemohl jsem s tím nic nadělat.

Vyběhl jsem schody a zamířil do svého pokoje. Z knihovny jsem vyndal svou oblíbenou knížku a už po několikáté se do ní se zájmem začetl. Když už mi začala padat víčka, odložil jsem ji na noční stolek a z okna na mě dopadala tma. Zhasl jsem lampičku a po tmě nahmatal vypínač velkého světla. Když jsem ho našel a rozsvítil jsem, vytáhl jsem ze skříně čisté spodní prádlo a pyžamo a zamířil do koupelny. Vysvlékl jsem se z trika a šortek, které jsem hodil do koše na špinavé prádlo. Studená kachličková podlaha mě štípala do nohou, tak jsem urychleně napustil vanu a ponořil se do ní, že mi koukala jen hlava. Byl to krásný relax po krásném dni. Takže jsem dnešní úspěšný den hezky zakončil.

Unaveně jsem zalehl do postele a za tichého zvuku linoucího se z malého radia usínal.
Cítil jsem, jak mé tělo pod nátlakem únavy ochabuje a upadá do nicoty. Přistihl jsem se při občasném pochrupnutí, ale ani to mě nevyrušilo, a já se tvrdě podal své touze spát.

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Indestructible love - Prolog + 1. kapitola: