Moje první povídka. Děj navazuje ve chvíli, kdy si Bella uvědomí, že po ní jdou novorození, ale není s ní Alice. Nechce se smířit s nebezpečím, kterému by mohla vystavit všechny, co má ráda, a proto utíká z Forks. Jenže upírům se těžko utíká.
24.12.2009 (17:30) • Ayana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1138×
Útěk ♣ - 1.kapitola
Sedla jsem si na svojí postel se světle fialovým povlečením, potřebovala jsem to všechno promyslet, ale zároveň jsem věděla, že musím pospíchat, protože Alice už za chvíli bude vědět, co se chystám udělat, zatím to však ještě vidět nemohla - ještě ne, ani já sama jsem to nevěděla, připadala jsem si jak před dvěmi lety, když jsem byla donucena utéct Alici a Jasperovi v přeplněné letištní hale.
V okamžiku jsem se rozhodla, popadla jsem batoh do kterého jsem hodila několik kousků oblečení, peníze a svůj pas - jen pro jistotu. Rychle jsem se rozhlédla po pokoji a cítila jsem jak se mi do očí draly slzy. Seběhla jsem po schodech dolů, pohodila batoh v chodbě a běžela k lednici odebrat si nějaké jídlo.
Rychle jsem popadla několik sendvičů, zbylých-vši po včerejší večeři. Přiběhla jsem do chodby sendviče dala do baťohu a napsala krátký vzkaz Charliemu.
Jsem v pořádku, je pro tebe nebezpečné, abys věděl kde,
mám tě ráda, zavolám ti, neříkej zatím nic mámě.
Brzy se uvidíme. Bella
Měla jsem špatný pocit z poslední věty: Brzy se uvidíme, doufala jsem v to, ale upřímně jsem si nedovedla představit, jak by tohle mohlo dopadnou jinak, než mojí smrtí.
,,Nevzdám se bez boje.“, řekla jsem si nahlas pro sebe a vykročila z domu, nebylo ode mě fér nenechat Edwardovi ani řádku o mém plánu, ale bála jsem se, že i tak už od Alice ví vše a je na cestě sem. Rozběhla jsem se směrem do lesa. Nějakou dobu jsem běžela po pěšině, až jsem dorazila na rozcestí, odbočila jsem ostře do leva, kousek od pěšiny jsem slyšela praskání větviček, nejspíš lesní zvěř pomyslela jsem si, Victoria by slyšet nebyla - bylo zvláštní že jsem se tím uklidňovala, ale běžela jsem dál po pěšině, která se teď mírně stáčela vpravo dolů. V této části lesa jsem nikdy nebyla, ale věděla jsem, že když se budu držet pěšiny vyvede mě pryč z Forks směrem k La Push. Utíkala jsem dál, ale už jsem neměla dech, na okamžik jsem se zastavila, abych se vydýchala. A v tu chvíli jsem za sebou uslyšela Emmettův hlas:
,,Bello, můžeš mi říct, proč v noci utíkáš jak o život lesem ven z Forks?“ Na nic jsem nečekala a dala se do běhu, ačkoli jsem věděla, že mi to moc platné nebude.
,,Nemusím se ti zpovídat, Emmette," zařvala jsem dozadu. Neuběhla jsem ani pět metrů a už jsem jen stála na místě v ocelovém držení jeho paží, neschopná se pohnou ani a centimetr, nesnášela sem tenhle pocit bezbrannosti.
,,No víš jsem si jistý, že by se na mě Edward zlobil, kdyby jsi utekla během mojí hlídky, odpověděl s úsměvem, ale jeho oči zůstali ostražité.
,,Takže vy mě sledujete?,“ zeptala sem se ho útočným tonem.
,,Snad si nemyslíš, že by Edward nevyšiloval, po tom, co si měla doma cizího upíra?," opáčil skoro až nevěřícně.
,,Ale to nás přivádí zas na začátek, co děláš v noci uprostřed lesa? Kam jsi chtěla utéct?“.
,,Musíš mě nechat jít Emmette, neřeknu ti proč, ale jestli to neuděláš, dopadne to moc zle, musí to být takhle, nech mě jít," naléhala jsem na něho se slzami v očích. Náhle mu zazvonil telefon z kapsy, zvedl ho, ale jednou rukou mě pořád držel.
,,Halo?“ zeptal se podezíravým hlasem.
,,Alice,výborně,“ potěšeně promluvil. To smylo poslední zbytky mojí naděje.
,,Ano, mám jí. Severně kilometr od Forks - v lese. Já vím,budeme tam," položil telefon.
,,No Bello, myslím, že budeš muset jít se mnou, ponesu tě," řekl s neskrývaným nadšením a pustil mojí ruku. Hned jak to udělal, vyběhla jsem znovu, tentokrát směrem do lesa, zdálky sem slyšela, jak na mě volá:
,,No tak Bello, víš, že to nemá cenu, stejně bude po mém." Věděla jsem to, ale přesto jsem ještě zrychlila, musela jsem to zkusit, přeskakovala jsem kameny, pařezy a padlé stromy, až na jeden docela malý pařez kterého jsem si nevšimla a přepadla přes něj do malé prohlubně. Nikomu normálnímu by se pravděpodobně nic nestalo, ale já se svým štěstím jsem si znovu zlomila pravé zápěstí. Nestihla jsem ani vstát a Emmett už stál vedle mě pochechtávajíc se:
,,Tak co už se mnou dobrovolně půjdeš?," zasmál se a prohlédl si mojí ruku, pravděpodobně slyšel i křupnutí kloubu.
,,Ne," odpověděla jsem se slzami bolesti v očích. Emmett se uchechtl a ještě, než jsem se stačila zvednout ze země, už mě pevně držel v náručí a běžel se mnou lesem. Tiše jsem na sebe nadávala, no v podstatě to bylo nahlas, ale na tom mi nezáleželo. Ještě než jsem na sebe dokázala použít všechny nadávky, které jsem znala zastavili jsme před Cullenovic vilou.
Autor: Ayana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek II. polovina Zatmění 1. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!