Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ich liebe dich 1. kapitola

23.01.2010 (07:45) • BMWx6 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1667×

1. Kapitola                   

“WOW“

Vracím se po devatenácti letech ke své rodině. Pro člověka dlouhá doba, pro upíra skoro nic. Je mi už nějakou dobu osmnáct (v těch letech jsem přestala stárnout).

Myslím, že s rodinou jsme na tom lépe než předtím. Teď se mi po nich strašně stýskalo, tak jsem se rozhodla vrátit. Když jsem se o tom jen tak mezi slovy zmínila, Alice začala šíleně ječet do telefonu, že pojedeme nakupovat. Div, jsem neohluchla. Byla nadšená jako zbytek rodiny. Byla jsem hodně zvědavá na dvojčata. Viděla jsem je naposled jako mále. Vážně jsem domů pak moc nejezdila.

Podle posledního rozhovoru se jejich růst taky zastavil na osmnáctce, jako můj.

Nasedám do letadla směr Seattle a pak autem do  Tacomy. Město Tacoma má 4391 obyvatel a počasí je tam jako ve Forks. No vlastně by mohli klidně bydlet na Floridě, já se svou schopností bych to uměla zařídit. Z letiště jsem nasedla na taxík, který mě odvezl do auto - salónu. Vybrala jsem si BMW přesněji model x6. Barva temně rudá. Obchodníkovi jsem zaplatila a ihned jsem s autem vyrazila.   

Dům jsem našla snadno. Kdo by taky bydlel uprostřed lesa. Má matka Esme se opět překonala. Dům byl vlastně kopie toho ve Forks, až na to že byl o něco modernější. No, máma jde s dobou.

Zaparkuji před domem. Byly dvě hodiny odpoledne, možná ještě nejsou doma. Uvnitř jsem slyšela tlukot srdce. Aha, tak buď tu nebydlí, nebo je tam někdo z dvojčat. Dá se to zjistit jen jednou cestou. Vystoupila jsem a ihned mě do nosu praštily pachy mé rodiny. Tak přece jen jsem tu správně. Rychle se přemístím ke dveřím a zaklepu. Přece jen nemůžu rozrazit dveře a křičet – Hej upíři, jsem doma.

Ani jsem se nenadála, dveře se otevřely. Oči mi málem vypadly z důlku. K mému údivu, jemu málem taky. Otevřel mi mladík mě známý. Jenže to nebyl on. Zřejmě jeho syn. Vypadal jako jeho dvojče, až na ty oči, ty byly zelené. Tak jak je měl Edward, než se stal upírem. Bronzové rozcuchané vlasy, stejné rysy… Prostě celý on.

Díval se mi přímo do očí. Usmál se stejným pokřiveným úsměvem, jako jeho otec a já šla málem do kolen. Mé polomrtvé srdce se pod jeho tíhou očí rozběhlo.

Nevím, jak dlouho jsme tam stáli a dívali se na sebe. Nemluvili jsme, přesto jako bychom mluvili. On ticho přerušil. 

„Já jsem Johny,“ a napřáhl ke mně ruku.

„Elizabeth, ale říkají mi Ell,“ ruku s radostí příjmu. Jen co se naše ruce spojí, jako by námi projela elektřina. A tentokrát se mi kolena opravdu podlomí.

On mě pohotově chytne. Pak mě vzal rovnou do náruče a nesl do domu. Položil mě na sedačku. Poohlédla jsem se po místnosti. Byla taktéž zařízená jako ve Forks. Byl tu i Edwardův klavír.

„Tak Ell, teď mám konečně tu čest tě poznat.“

„Jo, domu jsem moc nejezdila. Kde jsou ostatní?“

„Všichni školou povinní ve škole. Carlisle a Esme v práci. A Jacob je někde v lese.“ Přitom ze mě nespouštěl oči. Totálně mě hypnotizoval.

Tázavě na něho zvednu obočí. „A ty do školy nechodíš?“

„Chodím, někdo tě ale musel přivítat. Alice říkala, že budeš ráda, když tě přivítám já a ne ten pes.“ Aha, Alice říkala. Určitě viděla, jak budu reagovat. Za to mi zaplatí. Sice nevím jak, ale nějak jo. Třeba bych ji mohla schovat všechny její kreditky.

 „To by nebyl nejlepší nápad. Spíš bych jí přeházel šatník.“ Udiveně jsem na něho zírala. Kruci on čte myšlenky. To není možné, nikdo nemá jeden dar dvakrát.

„Ano, to Carlisle říkal taky.“ Smutně jsem na Justina pohlédla.

„Promiň, já si nemůžu pomoct.“ Omluvně se na mě usmál. A mé srdce opět zareagovalo. 

„Ehm, chtěla bych si vybalit. Ukážeš mi můj pokoj?“

„Jistě, dojdu ti pro tvoje tašky.“ Okamžitě byl zpátky. A vedl mě po schodišti nahoru.  Ukazoval mi, kdo, kde má pokoj. Došli jsme nakonec chodby. „Tak tady bude tvé území. Já mám pokoj hned naproti.“ Vešla jsem a jen zírala.

„Wow,“ celý pokoj byl vínově červený, bílý koberec a i bílé povlečení na posteli. Až na polštáře, ty byly červené. Vše k sobě ladilo. Stereo souprava, Notebook. A dveře. Nepochybně do šatny. I tak jsem se podívala. Potom jsem litovala. Obrovská šatna narvaná oblečením, které bylo úhledně složené do komínů. Šaty byly v průhledném šatníku. To bylo na jedné straně. Na druhé straně byly doplňky jako klobouky, kšiltovky, kabelky, boty.  Na stěně naproti mně byly šperky. Jak Alice napadlo, že bych nosila klobouky. Zakroutila jsem hlavou. Johny se za mnou uchechtl.

„To není vtipný.“ Když si představím, že mě chce, pak vytáhnou na nákupy.

„Jak pro koho. Nechám tě, ať si v klidu vybalíš. Budu u sebe v pokoji.“ Odchází z mého pokoje pobaveně. A já začnu vybalovat. Poté nemám co dělat. Tak se zastavím u Justina v pokoji. Než však stihnu zaklepat.

„Dále,“ ozve se jeho sametovým hlasem.

„Neruším?“ Vejdu do pokoje. On leží na posteli a čte si.

„Ne, ovšem, že nerušíš.“ Plynulým pohybem si sedne. Ukáže na místo vedle sebe. Přisednu si.

„Víš, Johny, zajímalo by mě pár věcí.“

„Jen se ptej.“

„Já jen… není nápadné, že nás tolik bude chodit do školy?“

„Tak nad tím jsme si všichni lámali hlavu. Potom jsme si řekli, že ostatním do toho nic není. Vědí jen, že jsme všichni adoptování. Nic víc.“

„Ehm, Johny ty taky spíš nebo tu postel máš jen tak?“

„Ano, spím, pár hodin týdně stačí. Taky občas jím lidské jídlo. Řeknu ti pizza, to je mňamka. Jinak jak sis všimla, srdce mi bije jako tobě. Jsme si podobní, až na tu teplotu těla.“ Na potvrzení se dotkl mé kůže. Jenže s jeho dotykem námi zas projede ta elektrická jiskra.

„Není to tak zlé. Máš jen nižší teplotu, než člověk ale vyšší než upír.“

„Mluvíš úplně jak Carlisle. No je poznat, že si jeho dcera.“

„Díky, nebo… to nebyla poklona?“

„Ovšem, že to byla poklona, jsem přeci gentleman.“

  Na příjezdové cestě jsem uslyšela auta. Rychle jsem vyběhla před dům. Okolo krku jsem měla okamžitě Rose. Pak se střídali. Jasper, Bella, Edward pak mě do rukou dostal Emmett a začal se mnou házet do vzduchu.

„Sestřičko já tě tak rád vidím.“

„Emmete, pusť ji,“ okřikla ho Rose.

Pak jsem se konečně ke mně přišla Ness. Byla velmi podobná Belle. Hlavně očima, které měla jako člověk. Pozdravily jsme se a objaly. Pak na mě téměř skočila Alice. Smála se od ucha k uchu. A neušel mi Edwardův a Johnův zamračený pohled. A se zkoumavým pohledem se dívali na Alice. Asi jim něco tajila. Nevím, proč ale vybuchla jsem smíchy. Všichni se na mě dívali jak na blázna. Alice se se mnou také začala smát.

„To není vtipný,“ odvětí mi Johny. Asi mu došlo, že se směji jeho a Edwardovu výrazu.

„Jak pro koho.“ Odpovím s úsměvem.

K večeru přijeli Esme a Carlisle. Uvítali jsme se a sedli si do obývacího pokoje. I s tím psem, teda Jakem, jsem se přivítala. Samozřejmě jsem se nevyhnula výslechu. Po zhruba třech hodinách jsem šla do koupelny a rovnou do postele.

Spala jsem celou noc. Obvykle mi stačí hodina nebo dvě, ale dlouho jsem se moc nevyspala. Ucítila jsem na tváři menší chlad. Následně pak na své paži. Otevřela jsem oči a srdce se mi málem zastavilo…

Autor: BMWx6 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ich liebe dich 1. kapitola: