Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » I vrah chybuje... 2. kapitola

06.05.2012 (20:45) • Naitery • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2837×

2. kapitola - Chtěla jsem děti

Nevím, jak dlouhá doba uběhla od mého ‚znovuzrození‘. Přestal jsem to počítat, ale nějaký ten pátek určitě. Většinu dne jsem byl zalezlý v jakémkoliv temném místě, které jsem cestou objevil. Bál jsem se vkročit do slunečního světla, abych jen z neznalosti nespáchal sebevraždu. Vylézal jsem jen v noci a pokračoval v hledání Belly po celé Číně.

Nikdy jsem se už nenakrmil, od vraždy toho doktora v márnici. Bál jsem se vypustit tu bestii ve mně, abych nikomu jinému už neublížil. Nenáviděl jsem se! Nenávidí se taky Bella za to, že zabijí? Nejspíš ne… Nemá totiž svědomí! Mé já se dohadovalo se zrůdou ve mně a ona vyčkávala. Čím delší dobu jsem byl na cestě, tím více se na mě podepisovala má žíznivost a monstrum ve mně začalo ožívat.

Seděl jsem v jeskyni a byl na pokraji šílenství. Vylézt ven jsem se neodhodlal, mé druhé zrůdné já se plně hlásilo a bylo odhodlané zabíjet. Zaslechl jsem v dálce tlukot srdce, začínal jsem vidět rudě a než jsem vůbec stačil pomyslet, lovil jsem svou kořist. Blížil jsem se k ní skoro rychlostí světla. Má mysl byla prázdná, bez myšlenek, zaměstnával ji pouze srdeční tlukot. Byl jsem na místě a skočil po oběti. Zahryzl jsem se do tepny na krku. Její krev mi proudila do krku. Bojovnost a pokusy o útěk krvi dodávaly jedinečnou chuť. S posledním douškem přestalo tlouct i srdce. V mém náručí zůstala mrtvá panda. Černo-bílá srst byla potřísněna krví.

Zíral jsem na ni a nemohl uvěřit tomu, co jsem udělal tomu překrásnému stvoření. Vzal jsem tělo do náručí a poponesl jsem ho o kousek dál, kde jsem vyhrabal díru do země. Uložil jsem ji do hrobu a pohladil ji po nadýchané huňaté záplavě chlupů. Zahrabal jsem ji a běžel jsem co nejdál. Snažil jsem se od svého činu utéct. Hlavou mi kolovaly myšlenky o tom, jaká jsem zrůda, že jsem zabil něco tak úžasného.

Nadával jsem si a pak mi to došlo. Každá oběť je špatná, ale smrt zvířete - i tak jedinečného - je lepší než smrt člověka. Raději budu zrůda zabíjející zvěř než zrůda zabíjející lidi. Rozhodnutí bylo jasné. Krmit se budu jen zvěří a budu doufat, že se ovládnu v blízkosti lidí, protože pokud chci najít Bellu, musím mezi lidi.

Toulal jsem se ulicemi Pekingu a míjel jeho obyvatele, kteří nejspíš po práci mířili do domu. Určitě tam na ně čeká rodina a vřele je uvítá. Já neměl nikoho kromě své naděje, že budu jednou s Bellou. Procházel jsem zrovna okolo temné uličky, když ke mně dolehl přesládlý pach. Chloupky na krku se mi rozechvěly. Otočil jsem své oči do temnoty a i přes nepříjemný pocit jsem se do ní rozešel. Jde sem, sakra, ozvalo se mi v hlavě. Kráčel jsem tam a po chvíli se mi otevřel výjev, který bych nečekal. Zvedla ke mně hlavu od krku své oběti. Její oči zářily krvavě rudou. Divoce na mě zavrčela a shrbila se ještě více k tělu, snad abych jí ho neukradl. Raději jsem nedýchal. To je moje potrava, zmiz! Zase se ozval ten nepříjemný zvuk ženského hlasu v mé hlavě.

„Co jsi říkala?“

Ten upír je blázen, nebo co?! Sakra, vypadni, chci se nakrmit!

„Udělal jsem ti něco, že na mě křičíš? A ujišťuji tě, že magor nejsem!“ zamračil jsem se na ni.

Kašlu na něj. Má jediné štěstí, že tahle šlapka byla dost namol!

„Kdo jsi?“

„Jsem stejná jako ty. Jsem upír. To jsi to nepoznal?“ posměšně se na mě podívala. Takže hoch je nejspíš novorozený. Zajímavé.

„Novorozený…? A neříkej mi hochu!“ utrhl jsem se na ni.

Její škleb ztvrdl a pomalu se měnil v kamenný výraz. Sakra, jak to dělá? Počkat… Vždyť je to novorozený, takže nejspíš bude mít schopnost. Jistě! Čtenář myšlenek! Se strachem v očích se na mě podívala.

„Čtenář myšlenek? Schopnost? Do háje, o čem to mluvíš?“

„Myslím, že si promluvíme někde jinde. Následuj mě.“ Nato se otočila a vyrazila. Naší přirozenou rychlostí jsme běželi. Míjeli jsme potůček, stromy a lesní obyvatele. Má průvodkyně se zastavila a já si jí všiml na poslední chvíli.

Upír, který není pohotový! No to je gól! Smála se mi. Následuj mě.

Vydala se pomalu do domu, kterého jsem si všiml až teď. Byla to prostorná vila, především prosklená a ze světlých barev. Prošli jsme vchodem dovnitř a nestačil jsem žasnout. Stěny byly většinou bílé a holé, jenom na jedné se tkvěl ohromný kříž. Křesťané? Jaké ironie! Pokračovali jsme dál do útrob stavení. Žádná kuchyň, jen provizorní obývák s gaučem a ohromnou televizí. Žádné fotografie, vzpomínky či upomínky hezkých chvil.

„Jak dlouho tu bydlíš?“ otočil jsem se na ni.

„Proč?“ zvedla obočí.

„Že to tu není moc zařízené. Jako kdyby ses nedávno přistěhovala.“

„Nemáme moc věcí, ale jsme tu asi dva roky. Další věc je ta, že to není náš dům.“

„Takže tu žijete nepovoleně?“ vykulil jsem na ni oči.

Pán je asi moc hodný. Svatoušek, smála se.

„Promiň, ale opravdu neporušuji zákony!“ utrhl jsem se na ni a zvyšoval jsem hlas.

„Drahoušku, jen to, že jsi upír, tak porušuješ všechny zákony! Zákony, které si vymysleli lidé. Myslí si, že je ochrání.“ Posměšně se na mě šklebila.

„Já si nevybral, že chci být upír!“ zařval jsem na ni a byl odhodlaný všechnu zlost a uraženost vybít na ní.

„Myslíš si, že většina z nás si to vybrala? Já si to taky nevybrala a už jsem na tomhle zkurveným světě skoro 60 let. Ani nevíš, o co všechno jsem přišla! O možnost mít děti, manžela a jednou po jeho boku zestárnout!“ vrčela naštvaně na mě. Najednou se mi vybavila vzpomínka. Vyplavala z mlhy a udeřila mě plnou silou. Svezl jsem se na zem a prožíval tu chvilku s ní.

Na její křišťálově bílé kůži byla umně vytetovaná dvě vlčí mláďata.

„Znázorňují děti, které jsem jednou chtěla mít,“ odpověděla na nevyslovenou otázku a lehkým krokem se blížila ke mně.

„Jsi v pořádku?“ klepala se mnou. Nikdy jsem ještě neviděla upíra v transu!

„Jen jsem si na něco vzpomněl. Nezlob se na mě, jsem jen naštvaný a ukřivděný…“

„V pořádku. Než jsem si zvykla, taky jsem taková byla.“ Pousmála se. A občas ještě jsem…

Úsměv jsem jí oplatil. Její hlava s blonďatými vlasy se otočila ke dveřím. Vstala a její postava modelky se vydala k nim.

Dveře se rozrazily a dovnitř vletěl jako tajfun muž. Divoce na mě zavrčel.

„Rosalie, běž na stranu. Já se o něj postarám!“ S těmi slovy se na mě vrhl.

Čtenářky a čtenáři,
po dlouhé době další díl.

Doufám, že jste nezapomněli a rádi se vrátíte za Edou a jeho putováním po Číně.

Za korekturu děkuji Patt. :)

Tento díl je opět věnován jeho obdivovatelkám patulka13, Paes a nakonec Patt.

Kdo asi je upír, který chce odkrouhnout našeho Edu? Váš typ? :)

S pozdravem Naitery

Autor: Naitery (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I vrah chybuje... 2. kapitola: